Nebyl-li oprávněné osobě v restituci vydán pozemek v původní rozloze, v jaké byl jejímu právnímu předchůdci odňat, a to jen v důsledku obnovy katastrálního operátu nastalé mezi účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a vydáním restitučního rozhodnutí, pak mohla být tato nesprávnost napravena jedině opět v rámci restitučního řízení, které bylo k tomuto účelu určeno, a nápravu nemůže provést soud v obecném civilním řízení.

21Co 439/2014-402 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a JUDr. Marie Kubištové ve věci žalobce JUDr. Ing. IZ, nar. xxx, bytem xxx, proti žalovaným 1) BŠ, nar. xxx, bytem xxx, 2) EŠ, nar. xxx, bytem xxx, oběma zastoupeným Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Jeronýmova 814, Hradec Králové, o určení vlastnictví pozemku, k odvolání všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2013 č. j. 7C 90/2009-276, takto: I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Žaloba s požadavkem, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 1011 v katastrálním území N, obec TpO, zaměřeného v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Michaličky ze dne 10. 3. 2009 č. 292-14/2009, se zamítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných náklady řízení před okresním soudem ve výši 37.268 Kč a před krajským soudem ve výši 23.310 Kč. Odůvodnění: Okresní soud nejdříve rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 7C 90/2009-129, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku st. p. č. 1011 nacházejícím se v katastrálním území N, obec TpO, a zaměřeném v geometrickém plánu ze dne 10. 3. 2009 č. 292-14/2009 Ing. Zdeňka Michaličky (dále jen sporný pozemek). Vzal za prokázané, že žalobce je veden v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník pozemku st. p. č. 50 na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 3. 1998 a dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 25. 8. 2000 a žalovaní mají ve společném jmění manželů sousední pozemek st. p. č. 51, který nabyli smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 25. 2. 1974. V katastru nemovitostí je sporný pozemek zakreslen jako součást pozemku žalovaných a nikoliv pozemku žalobce. Ohledně označených pozemků došlo v roce 1991 k obnově katastrálního operátu k 1. 1. 1992, sporný pozemek byl ovšem původně součástí pozemku žalobce a nikoliv žalovaných. Sporný pozemek se stal součástí pozemku žalovaných teprve právě po provedení obnovy katastrálního operátu k 1. 1. 1992. Okresní soud tehdy po stránce právní dovodil, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na vlastnické vztahy k nemovitostem, a proto je žalobce stále vlastníkem sporného pozemku a nabývacím titulem pro něho je rozhodnutí pozemkového úřadu o vrácení pozemku v restituci a následná dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové nejdříve rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 21Co 306/2011-149, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění okresního soudu a uzavřel, že okresní soud věc neposoudil správně po stránce právní. Okresní soud dle jeho názoru při úvaze o vztahu obnovy katastrálního operátu a vlastnických vztahů k nemovitostem pominul, že k obnově katastrálního operátu ohledně sporných pozemků došlo ještě dříve, než žalobce své vlastnictví nabyl (dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu – 4. 5. 1998). Pouze pokud by ke změnám uvedeným v § 5 odst. 7 zákona č. 344/1992 Sb. o Katastru nemovitostí České republiky ve znění pozdějších zákonů (dále jen z. č. 344/1992 Sb.) došlo poté, bylo by možné uvažovat tak, že vlastnictví žalobce nemohlo být těmito změnami dotčeno. Pozemek, který byl žalobci „vydán v restituci“, byl v rozhodnutí pozemkového úřadu označen jako pozemek st. p. č. 50 v katastrálním území N. Žalobce se tedy na základě rozhodnutí pozemkového úřadu stal vlastníkem (resp. spoluvlastníkem) pozemku tak, jak byl aktuálně geometricky a polohově určen a zobrazen v katastrální mapě, tj. bez sporného pozemku st. p. č. 1011, který se geometricky a polohově podle katastrální mapy nalézal v pozemku žalovaných st. p. č. 51. Žalobce se proto na základě rozhodnutí pozemkového úřadu spoluvlastníkem sporného pozemku nestal a nemohl se stát ani jeho výlučným vlastníkem na základě následující dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 22Cdo 2169/2012-204, označený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalobce již před soudem prvého stupně vymezil skutková tvrzení týkající se užívání sporného pozemku a výslovně se dovolával vydržení vlastnického práva. Odvolací soud se však s tvrzeným vydržením vlastnického práva žalobce žádným způsobem nevypořádal a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti. Z tohoto důvodu dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil mu, aby se zabýval tvrzeným vydržením vlastnického práva ze strany žalobce. Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 30. ledna 2014, č. j. 21Co 306/2011-220, zrušil shora označený rozsudek okresního soudu a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení zdůraznil, že okresní soud své rozhodnutí založil na nesprávném právním názoru, že žalobce vlastnictví pozemku nabyl „restitucí“. Otázkou vydržení vlastnictví se z tohoto důvodu nezabýval. Okresnímu soudu proto uložil, aby se v dalším řízení tvrzením žalobce, že vlastnictví pozemku nabyl vydržením, zabýval, a věc pak posoudil po stránce právní z pohledu všech právních úprav, které na možné vydržení vlastnictví mohou dopadat. Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 9. června 2013, č. j. 7C 90/2009-276, žalobě vyhověl a určil, že žalobce je vlastníkem shora označeného sporného pozemku. Vzal za prokázané, že žalobce i po provedení restituce (rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 3. 1998, které nabylo právní moci dne 4. 5. 1998) užíval pozemek jako vlastník v dobré víře, že mu patří (resp. že je jeho spoluvlastníkem). Obnova katastrálního operátu nemohla mít za následek ztrátu dobré víry žalobce, neboť se jednalo pouze o evidenci parcelních hranic. Žalobce dobrou víru neztratil ani na základě dopisu zástupce žalovaných ze dne 9. 4. 2008 a ani tím, že v roce 2007 sám údajně seznal stav katastrální mapy, protože jedinou argumentací žalovaných v dopise byl poukaz na obnovu katastrálního operátu k 1. 1. 1992. Okresní soud věc posoudil podle § 129 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.) podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) a dospěl k závěru, že žalobce vlastnictví pozemku nabyl vydržením, protože od okamžiku právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu dne 4. 5. 1998 pozemek užíval v dobré víře, že je jeho vlastníkem, a byl tedy jeho oprávněným držitelem. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. ledna 2015, č. j. 21Co 439/2014-320, rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s právním názorem okresního soudu v tom, že žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku vydržením podle příslušných ustanovení obč. zák. a dále v odůvodnění svého rozhodnutí pouze argumentaci okresního soudu, týkající se vydržení, dále rozvedl. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud ČR označený rozsudek krajského soudu zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku se dovolací soud zabýval především problematikou oprávněné držby (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.) a vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. se zdůrazněním posouzení právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoliv. V této souvislosti poukázal na svou dosavadní judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 22Cdo 1843/2000, sp. zn. 22Cdo 1253/99, sp. zn. 22Cdo 490/2001, sp. zn. 22Cdo 145/2003, sp. zn. 22Cdo 1568/2004) a judikaturu Ústavního soudu ČR (usnesení sp. zn. III. ÚS 50/04). Podle § 130 odst. 1 věta první obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Není rozhodné, zda tato jiná osoba své skutečné vlastnictví doloží. Postačí, že její ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby. Podle názoru dovolacího soudu žalovaní dopisem ze dne 9. 4. 2008, k němuž přiložili i kopii katastrální mapy, objektivně zpochybnili dobrou víru žalobce, že je vlastníkem příslušné části pozemku tím, že žalobce upozornili na evidovaný stav v katastru nemovitostí. Na tom nic nemění to, že tato chyba měla být způsobena vadnou změnou katastrálního operátu, jehož změna nemá vliv na vlastnické vztahy. Žalovaní své tvrzení doložili kopií katastrální mapy, a proto taková výzva byla objektivně způsobilou zpochybnit přesvědčení žalobce, že mu sporný pozemek patří. Ze žaloby vyplývá, že žalobce podal návrh na opravu katastrálního operátu, přičemž příslušný katastrální úřad mu sdělil, že opravu požadovaných údajů neprovede. Dobrá víra žalobce nebyla zpochybněna až tímto okamžikem, nýbrž naopak s ohledem na souvislosti případu měl spíše žalobce utvrzen ve své pochybnosti ohledně svého vlastnického práva, o čemž se dozvěděl z vlastního zkoumání i z dopisu zástupce žalovaných ze dne 9. 4. 2008. Pokud se měla oprávněná držba žalobce odvíjet od rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1998, pak zjištění v průběhu vydržecí doby, že evidovaný stav v katastru nemovitostí neodpovídá stavu právnímu, byť způsobený chybou katastrálního operátu, je objektivně způsobilý zpochybnit dobrou víru žalobce v oprávněnosti jeho držby. Rozsudek odvolacího soudu proto spočíval na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v dalším řízení před odvolacím soudem podal vyjádření k rozsudku dovolacího soudu, ve kterém vyslovil nesouhlas s jeho závěry a poukázal na to, že jím mimo jiné došlo k porušení článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na to, že majiteli sporného pozemku byli vždy předkové žalobce a pozemek sloužil jako přístupová cesta do jejich nemovitosti. Pozemkový úřad dovodil oprávněnost restitučních nároků žalobce k celému původnímu pozemku st. p. č. 50. Žalobce od roku 1991 provozoval na své usedlosti zemědělskou živnost a užíval i pozemek st. p. č. 50 včetně sporného pozemku a až do roku 2008 účastníci mezi sebou vlastnické právo k tomuto spornému pozemku neřešili. Výzva žalovaných, která byla žalobci doručena dne 9. 4. 2008, nebyla důvodná. Žalobce byl tedy od prvého dne od předání pozemku přesvědčen o tom, že je vlastníkem celého pozemku, přičemž vyměření parcely na vlastnickém právu k pozemku nemůže nic změnit a také z toho důvodu žalobce žádal, aby chybný zákres byl opraven. Pokud dopis žalovaných žalobce převzal dne 9. 4. 2008 a pozemek přitom v dobré víře užíval již od roku 1991, pak jeho přesvědčení, že je vlastníkem sporného pozemku, trvalo 17 let a vydržecí doba byla splněna. Žalovaní ve svém písemném vyjádření ke stanovisku žalobce k rozsudku dovolacího soudu uvedli, že z obsahu řízení je zřejmé, že sporný pozemek st. p. č. 1011 nebyl a není součástí pozemku st. p. č. 50, který žalobce v roce 1998 na základě rozhodnutí pozemkového úřadu. Je tedy zřejmé, že vlastníkem sporného pozemku je nejpravděpodobněji Česká republika, resp. vlastníkem byla v okamžiku rozhodnutí pozemkového úřadu. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu pak vyplývá, že žalobce není vlastníkem pozemku ani v důsledku vydržení. Žalovaní proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu o určení vlastnictví zamítl. Žalobce ve svém písemném vyjádření k vyjádření žalovaných poukázal na svá dosavadní tvrzení a rozhodné důkazy, které soudům předložil. Zdůraznil, že zaměření pozemku st. p. č. 50 a pozemku st. p. č. 51 je v rozporu s původními nabývacími tituly (např. trhová smlouva ze dne 8. 5. 1909). Dne 14. 11. 1991 požádal se svým bratrem Ing. M Z Zemědělské družstvo v TpO o vydání zemědělského majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen z. č. 229/1991 Sb.) a družstvo kompletní hospodářství žalobci a jeho bratrovi vydalo. Od roku 1992 se tedy žalobce s bratrem cítili jako vlastníci. Žalobce hospodářství od této doby používal jako své podnikání. Součástí vydaného hospodářství byl přitom i sporný pozemek, který je předmětem řízení. Zástupci všech účastníků při jednání odvolacího soudu dne 16. května 2016 poukázali na svá dosavadní písemná podání. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání je opodstatněné. Okresní soud vyhověl žalobě žalobce a určil, že je vlastníkem sporného pozemku (st. p. č. 1011 v katastrálním území N, obec TpO, zaměřeného v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Michaličky ze dne 10. 3. 2009 č. 292-14/2009) a po provedeném dokazování věc posoudil po stránce právní tak, že žalobce vlastnictví k tomuto spornému pozemku nabyl vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud byl při projednání odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku okresního soudu vázán ve smyslu § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem, § 226 o. s. ř. právním názorem dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2015, č. j. 22Cdo 3264/2015-346), podle kterého žalobce vlastnictví ke spornému pozemku vydržením podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku nenabyl, protože – stručně řečeno a odkázáno na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu – v průběhu desetileté vydržecí doby ztratil v důsledku vlastního zjištění a obsahu dopisu zástupce žalovaných, který mu byl doručený dne 9. 4. 2008, dobrou víru v to, že mu sporný pozemek patří. V řízení po vydání rozsudku dovolacího soudu přitom nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, za nichž by právní názor dovolacího soudu již nemohl obstát, a soud odvolací by z tohoto důvodu nebyl tímto právním názorem vázán. Žalobce ve svých aktuálních podáních pouze rekapituloval svá dosavadní tvrzní a důkazy, které měl již dovolací soud (a před ním soud prvého stupně a soud odvolací) k dispozici. Odvolací soud proto, vázán právním názorem dovolacího soudu, uzavřel, že právní posouzení věci okresním soudem spočívajícím na závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák., není správné a žalobce se tedy vlastníkem sporného pozemku vydržením nestal. Odvolací soud pouze pro úplnost dodává ke stanoviskům žalobce po vydání rozsudku dovolacího soudu následující. Rozhodnutí soudu není založeno na skutkovém závěru, že sporný pozemek (st. p. č. 1011) nikdy nebyl součástí původního pozemku st. p. č. 50, který byl ve vlastnictví právních předchůdců žalobce. Nicméně zásadní právní význam má ta okolnost, že žalobci a jeho bratru nebyl v restitučním řízení před pozemkovým úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb. tento sporný pozemek vydán jako součást pozemku st. p. č. 50. Okolnost, že se tak stalo fakticky jen v důsledku obnovy katastrálního operátu k 1. 1. 1992, tedy k okamžiku, který obnovení vlastnického práva žalobce (a jeho bratra) předcházel, na tom nic nemění. Odvolací soud proto pro přehlednost rekapitulace právního posouzení v prvé řadě zdůrazňuje, že nemá žádný důvod se odchýlit od svého právního názoru vyjádřeného ve svém předchozím rozsudku ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 21Co 306/2011-149, podle kterého se žalobce rozhodnutím pozemkového úřadu a dohodou o vypořádání podílového spoluvlastnictví vlastníkem sporného pozemku nestal. Pokud žalobce v průběhu řízení (z hlediska obecného jistě správně) zdůrazňoval základní účel restituce, tedy maximální možnou reálnou nápravu majetkové křivdy, pak platí, že pokud tím, že mu nebyl sporný pozemek v restituci vydán (nenavrácen jen v důsledku obnovy katastrálního operátu nastalé mezi účinností z. č. 229/1991 Sb. a vydáním restitučního rozhodnutí), pak mohla být tato nesprávnost napravena jedině opět v rámci restitučního řízení, které jediné tomuto účelu sloužilo, a nápravu nemůže provést soud v obecném civilním řízení. Základní podmínkou běhu desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. 1 obč. zák. je existence oprávněné držby, která je podmíněna tím, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 19. ledna 2015, č. j. 21Co 439/2014-320, vyslovil právní názor, že žalobce nemohl začít nakládat se sporným pozemkem v dobré víře o tom, že mu patří dříve, než dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (4. 5. 1998). Dovolací soud neshledal nesprávnost tohoto právního posouzení a ani odvolací soud se od tohoto právního názoru nemíní odchýlit. Nemá proto pro počátek běhu desetileté vydržecí doby právní význam okamžik, kdy žalobce se svým bratrem požádal povinnou osobu (Zemědělské družstvo v TpO) o vydání zemědělského majetku (včetně sporného pozemku) a okamžik, kdy mu povinná osoba umožnila tento majetek včetně sporného pozemku užívat a od kdy také žalobce tento sporný pozemek jako součást svého hospodářství užíval. Do doby, než bylo rozhodnuto o vydání pozemku st. p. č. 50 shora označeným rozhodnutím pozemkového úřadu, nemohla se dobrá víra žalobce upínat k žádnému reálnému právnímu důvodu, který mohl mít za následek vznik vlastnického práva. Žalobce tak mohl mít po stránce právní od doby, kdy začal fakticky sporný pozemek používat, do doby právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, postavení tzv. detentora, který s věcí sice fakticky nakládá, ale nenakládá s ní jako se svou. Doba, která uplynula od roku 1991 do roku 1998, proto nemůže být do desetileté vydržecí doby započítána. Právní omyl žalobce vztahující se k tomuto období nemá právní význam, protože žalobce nemohl objektivně svoji dobrou víru v to, že mu věc patří, v tomto období opírat o žádný relevantní právní důvod vzniku vlastnictví. I pokud by pak bylo lze dovodit, že dobrá víra žalobce byla založena rozhodnutím pozemkového úřadu, pak žalobce (jak vysvětlil již dovolací soud) takto nabytou dobrou víru v průběhu desetileté doby, potřebné k vydržení vlastnického práva, ztratil a vlastnictví vydržením tak nabýt nemohl. Vyjádření žalobce k právnímu posouzení dopisu žalovaných z roku 2008 dovolacím soudem považuje odvolací soud za polemiku s tímto právním názorem, kterou není oprávněn rozhodnout s ohledem na to, že je právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem, § 226 o. s. ř.). Odvolací soud proto ze všech těchto důvodů rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. změnil tak, že žaloba s požadavkem, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku par. č. st. 1011 v katastrálním území N, obec TpO, zaměřeného v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Michaličky ze dne 10. 3. 2009 č. 292-14/2009, se zamítá. Protože odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil, musel znovu rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před tímto soudem (§ 226 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaní byli zcela úspěšní v řízeních před soudy obou stupňů (včetně řízení dovolacích), a proto mají podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před okresním i před krajským soudem. Každý ze žalovaných v řízení před okresním soudem (včetně prvého odvolacího a dovolacího řízení) následující náklady. Odměna za zastoupení advokátem v rozsahu 14 úkonů právní služby (11 úkonů do vydání rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2011, č. j. 21Co 306/2011-149, vyjádření k dovolání žalobce a doplnění vyjádření k dovolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, účast na jednání před okresním soudem dne 5. 6. 2014 v sazbě 800 Kč, (§ 7 bod 3, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen a. t.), celkem 11.200 Kč. Tarifní hodnotu, podle níž se stanoví sazba odměny za jeden úkon právní služby, představuje cena sporného pozemku. Odvolací soud má za to, že lze důvodně předpokládat, že cena pozemku by se pohybovala v rámci rozpětí 1.000 – 5.000 Kč, a proto se sazba odměny stanoví podle § 7 bod 3 a. t. Advokátovi náleží dále paušální částky náhrady výdajů po 300 Kč na 1 úkon právní služby (§ 13 odst. 3 a. t.), celkem 4.200 Kč. K nákladům řízení patří náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 3.234 Kč. Celkem tak každý ze žalovaných vynaložil v řízení před okresním soudem náklady ve výši 18.634 Kč a oba žalovaní spolu 37.268 Kč. V odvolacím řízení vynaložil každý ze žalovaných následující náklady. Odměna za zastoupení advokátem v rozsahu 5 úkonů právní služby (odvolání, účasti na jednáních odvolacího soudu dne 19. 1. 2015 a 16. 5. 2016, dovolání, písemné vyjádření) v sazbě 800 Kč (§ 7 bod 3, § 12 odst. 4 a. t.), celkem 4.000 Kč, ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 a. t.), celkem 1.500 Kč. K nákladům odvolacího řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 1.155 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), soudní poplatek za podané dovolání ve výši 10.000 Kč. Celkem každý ze žalovaných vynaložil v odvolacím řízení náklady ve výši 11.655 Kč a oba žalovaní spolu celkem 23.310 Kč. Odvolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení před okresním soudem ve výši 37.268 Kč a odvolacího řízení ve výši 23.310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí u Okresního soudu v Hradci Králové a rozhoduje o něm Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. V Hradci Králové dne 16. května 2016 předsedkyně senátu