Při zjištění průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval, je možno přihlížet k pohyblivé složce jeho mzdy vyplacené za delší období než kalendářní čtvrtletí, na kterou mohl poškozenému vzniknout nárok až v době po poškození zdraví.

22Co 115/2016-56 U S N E S E N Í Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D. ve věci žalobce DH, nar. xxx, bytem xxx, zast. JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem Filištínská 145, Chrudim, proti žalovanému TART s.r.o., IČ ---, se sídlem Vinohradská 366/91, Brno, zast. Ing. Mgr. Milanem chládkem, advokátem se sídlem Minoritská 10, Brno, za účasti ČSOB Pojišťovny a.s., člena holdingu ČSOB, IČ xxx, se sídlem Masarykovo nám. 1458, Pardubice, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o zaplacení částky 132.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18.11.2015, č.j. 8C 54/2015-46, takto: Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Výše uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o 132.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 35.509,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odůvodnění okresní soud uvedl, že žalobce podle svého tvrzení byl od 8.3.1993 zaměstnán jako elektrikář u zaměstnavatele ZH, IČ ---, s odměnou sjednanou ve výši 22.000,- Kč měsíčně. Žalobce se svým zaměstnavatelem uzavřel dodatek pracovní smlouvy, podle něhož sjednaná odměna v základní výši 22.000,- Kč měsíčně měla být navýšena o 50 % základní měsíční mzdy, podmínkou však byla splněná povinnost zaměstnance odpracovat v období od 1.2.2013 do 15.12.2013 80 % fondu pracovní doby. Tuto podmínku žalobce v období od 1.2.2013 do 2.7.2013 průběžně splňoval, a podle názoru žalobce nedošlo nakonec k vyplacení navýšení odměny podle dodatku k pracovní smlouvě jen v důsledku dopravní nehody ze dne 2.7.2013. Náhradu za tuto nevyplacenou odměnu pak žalobce požaduje. Podle zjištění okresního soudu došlo dne 2.7.2013 k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl mnohočetná zranění, která si vyžádala hospitalizaci žalobce od 2.7. do 8.8.2013 s další předpokládanou dobou léčení nejméně 6 měsíců. K dopravní nehodě došlo tak, že řidič BS, který řídil nákladní vozidlo ve vlastnictví žalovaného, na křižovatce s vedlejší pozemní komunikací najel při odbočování vlevo na vedlejší komunikaci do jízdní dráhy protijedoucímu motocyklu, který řídil žalobce, přičemž ten se pohyboval rychlostí od 95,8 do 104 km/h v úseku, kde je povolena nejvyšší rychlost 90 km/h. Žalobce nedokázal střetu zabránit ani intenzivním brzděním a došlo k pádu řidiče i motocyklu na vozovku. Okresní soud věc posoudil po právní stránce ve smyslu § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. podle ustanovení § 427 odst. 1, § 442 odst. 1, § 445 a § 446 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též obč. zák.) ve znění platném a účinném do 31.12.2013, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobci vznikla zaviněním zaměstnance žalovaného škoda na zdraví, za niž odpovídá žalovaný. Léčení a tudíž i pracovní neschopnost žalobce nepochybně trvaly déle než do konce roku 2013, a za tuto dobu mu nepochybně ušel výdělek. Ustanovení § 445 a § 446 obč. zák. jsou speciální ve vztahu k ustanovení § 442 obč. zák., takže § 442 obč. zák. použít nelze; náhrada škody spočívající ve ztrátě na výdělku, k níž došlo v důsledku poškození zdraví, nespadá pod pojem skutečné ani jiné škody a je proto třeba ji posuzovat dle ust. § 445 obč. zák. Výše ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se pak určuje podle § 446 obč. zák., přičemž se vychází z průměrného výdělku, jakého poškozený dosahoval před poškozením. Způsob zjištění průměrného výdělku občanský zákoník neupravuje. Je tedy třeba postupovat podle nejbližší právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech, přičemž za rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku je třeba považovat předchozí kalendářní čtvrtletí podle § 2 odst. 1 nař. vl. č. 258/1995 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013. Ve čtvrtletí předcházejícím vzniku škody na zdraví však nárok žalobce na vyplacení pohyblivé složky mzdy nevznikl a ani nebylo jisto, zda takový nárok v budoucnosti, konkrétně ke dni 15.12.2013, vznikne, neboť v období po 2.7.2013 mohla ve splnění sjednané podmínky žalobci zabránit i jiná skutečnost, než dopravní nehoda. Na základě těchto skutkových a právních závěrů okresní soud žalobu bez dalšího zamítl. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému; ve vztahu k vedlejšímu účastníku vyšel z toho, že ten se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že okresní soud posoudil danou věc nesprávně po právní stránce, když na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 445 a § 446 obč. zák. Žalobce je přesvědčen, že v daném případě nejde o náhradu mzdy ani náhradu její pohyblivé složky, ale o náhradu toho, co mu ušlo újmou na zdraví způsobenou zaměstnancem žalované. Okresní soud se nezabýval tím, že žalobce do 2.7.2013 splňoval podmínky pro vyplacení prémie a jediná skutečnost, která vyplacení zabránila, byla právě dopravní nehoda ze dne 2.7.2013. I kdyby pak mělo být vycházeno z průměrného výdělku žalobce před poškozením zdraví, pak podle názoru žalobce mělo jít o pravděpodobný výdělek, který by měl obsahovat uvedenou prémii. Proto žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že rozsudek okresního soudu považuje za správný, a navrhl jeho potvrzení. Vedlejší účastník se k odvolání nevyjádřil. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu ze všech přípustných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a to bez jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. V daném případě je v podstatě nesporné, jaké byly okolnosti dopravní nehody, při níž byl žalobce zraněn, a že za škodu, kterou tím žalobce utrpěl, odpovídá žalovaný ve smyslu § 427 odst. 1 (event. ve spojení s § 431 obč. zák., byl-li žalobce též provozovatelem předmětného motocyklu). Při posouzení otázek výše škody okresní soud věc podřadil pod správná zákonná ustanovení § 445 a § 446 obč. zák. V tomto směru je nedůvodná odvolací námitka, že na daný nárok nelze tato ustanovení aplikovat. Žalobce nepochybně požaduje náhradu za část ušlé mzdy od svého zaměstnavatele, tj. ušlý výdělek, nikoli ušlý zisk ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák.. Okresní soud však ustanovení § 446 obč. zák. nesprávně vyložil. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 444/11 (byť se týkal jiných nároků při poškození zdraví, než náhrady za ztrátu na výdělku), při výkladu podústavních právních norem je nutno vzít v úvahu, že základní lidská práva garantovaná zejména Listinou základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) „prozařují“ celým právním řádem. To se projevuje mj. tím, že jazykový výklad právních předpisů představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Soud proto není vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je přitom nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Mezi základní principy lidských práv přitom patří i povinnost škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné ztráty a škody. Plnou náhradu je pak nutno chápat škálu opatření s cílem napravit způsobenou újmu a uvést oběť do postavení, ve kterém se nacházela před protiprávním jednáním, a to v rozsahu, v jakém je to možné. Okresní soud v daném případě nerespektoval zásady obsažené v předchozím odstavci a mechanicky vyložil ustanovení § 446 obč. zák., ve spojení s nař. vlády č. 258/1995 Sb., jak je popsáno shora, zjevně (aniž to ovšem uvedl) ve spojení s § 353 a § 354 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Zcela přitom ignoroval ustanovení § 358 zák. práce, které předvídá, že některé složky mzdy jsou vypláceny za delší období, než je kalendářní čtvrtletí, a přesto je třeba brát je v úvahu při určení průměrného výdělku za období, kdy na ně sice vznikal nárok, avšak vyplaceny nebyly, i § 355 zák. práce o pravděpodobném výdělku. Tato ustanovení je přitom nutno vyložit a použít tak, aby se žalobci dostalo plné náhrady utrpěné újmy. Rovněž je nutno v rámci zákazu libovůle přihlížet i k tomu, aby nebyla zakládána neodůvodněná nerovnost mezi osobami v obdobném postavení. Je-li proto dán nárok na náhradu škody ve formě ušlého výdělku i tehdy, pokud člověk v určitém pracovním poměru si sjedná nový pracovní poměr s vyšší mzdou, avšak v průběhu výpovědní doby utrpí úraz a do nového pracovního poměru proto nemůže nastoupit, přičemž za základ určení výše výdělku je brán vyšší výdělek ve sjednaném novém pracovním poměru (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1147/2000), pak lze stěží odůvodnit to, že se při určení výše výdělku před poškozením nepřihlíží k sjednané složce mzdy vyplácené za delší časové období, na niž měl nárok vzniknout až po poškození zdraví. Co se týče otázky, zda lze mít za to, že by žalobci nárok na vyplacení tvrzené pohyblivé části mzdy skutečně vznikl, pak obecně lze uvést, že o takových skutečnostech, které nenastaly, je možno činit vždy pouze spekulativní závěry; to však nemůže vést k paušální úvaze, že „ve splnění sjednané podmínky mohla žalobci zabránit i jiná skutečnost, než předmětná dopravní nehoda,“ jak uvedl okresní soud. Vždy je třeba posoudit, zda by při pravidelném běhu věcí, pokud by zde nebylo škodní události, ke vzniku nároku žalobce na pohyblivou složku mzdy došlo. Vzhledem k tomu, že se okresní soud, veden svým nesprávným právním názorem, nezabýval skutkovými okolnostmi, které jsou nutné k posouzení důvodnosti žalobcova nároku, nezbylo krajskému soudu, než podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. jeho rozsudek zrušit, neboť je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mu věc vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení bude okresní soud vycházet ze závazného právního názoru uvedeného výše, tj. z toho, že při určení výše výdělku žalobce před poškozením je možno přihlížet i k pohyblivé složce mzdy vyplácené za delší období než kalendářní čtvrtletí, na kterou mohl žalobci vzniknout nárok až v době po poškození zdraví. Okresní soud nicméně bude pečlivě vážit, zda žalobce skutečně vznik svého nároku prokáže; samotný dodatek k pracovní smlouvě zjevně jako jediný důkaz neobstojí. Je na žalobci, aby označil důkazy k této otázce (viz i e-mail vedlejšího účastníka na čl. 4 spisu), a ke svému tvrzení, že do 2.7.2013 splňoval podmínky pro přiznání pohyblivé složky mzdy; k tomu jej okresní soud vyzve podle § 118a o.s.ř.. Důkazy pak samozřejmě může označovat i prostistrana, včetně důkazů k tomu, že by vzniku nároku žalobce na pohyblivou složku mzdy mohla po 2.7.2013 zabránit nějaká skutečnost. V novém rozhodnutí, kterým se bude u okresního soudu řízení končit, pak okresní soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení odvolacího. Poučení: Proti tomuto usnesení lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu v Pardubicích. O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. V Pardubicích dne 18. dubna 2016 předseda senátu