Pojem „zúčastněná strana“ použitý v čl. 38 odst. 1 nařízení Brusel I. je nutno vykládat tak, že jde o osobu, která se může podle vnistrostátních předpisů členského státu, v němž je žádáno o výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státu, domoci nuceného výkonu rozhodnutí.

22Co 18/2016-573 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Pavly Kučerové, Ph.D., ve věci oprávněného GBI INVESTMENTS LIMITED, reg. č. 03137619, se sídlem Wood Street 88, EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zast. JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti povinnému RŠ, nar. xxx, bytem xxx, zast. Mgr. Romanem Strakou, advokátem se sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4, o návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí členského státu Evropské unie na území České republiky, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7.8.2015 č.j. 45EXE 1945/2015-14, takto: I. Návrh povinného na přerušení řízení se z a m í t á. II. Usnesení okresního soudu se mění tak, že se zamítá návrh, aby byl rozsudek Chancery Division in the High Courts of England and Wales ze dne 28.7.2014, č.j. 6678/2008, prohlášen za vykonatelný na území České republiky. III. Oprávněný je povinen nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 13.408,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Výše uvedeným usnesením okresní soud rozhodl, že se rozsudek Chancery Division in the High Courts of England and Wales ze dne 28.7.2014, č.j. 6678/2008 (dále též „rozhodnutí anglického soudu“), prohlašuje za vykonatelný na území České republiky. K odůvodnění okresní soud uvedl, že oprávněný podal návrh na prohlášení rozhodnutí anglického soudu za vykonatelné na území České republiky, a zároveň návrh na nařízení exekuce. K návrhu oprávněný připojil úředně ověřený překlad rozhodnutí anglického soudu a osvědčení podle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též nařízení Brusel I). Byly tak splněny podmínky článků 38 odst. 1, 53 odst. 1 a 2 a 41 nařízení Brusel I, proto okresní soud návrhu vyhověl. Proti tomuto usnesení podal povinný včasné a značně obsáhlé odvolání, které dále doplnil podáními ze dne 26.12.2015 a 20.3.2016. V odvolání namítal, že 1. návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí anglického soudu i exekuční návrh podala neoprávněná osoba, tj. osoba odlišná od osob žalobců uvedených v rozhodnutí, 2. rozhodnutí anglického soudu nedostatečně identifikuje povinného (žalovaný je v něm označen pouze jménem a příjmením, žádné další údaje tam nejsou), což je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, 3. řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí anglického soudu, má základ v anglickém insolvenčním právu, a proto se na něj nevztahuje nařízení Brusel I, a pokud by se nejednalo o řízení ve věci úzce spojené s řízením insolvenčním (což povinný tvrdí), pak by anglický soud neměl mezinárodní příslušnost své rozhodnutí vydat, 4. rozhodnutí anglického soudu mu nebylo řádně doručeno, 5. v průběhu řízení před anglickým soudem bylo porušeno právo povinného na spravedlivý proces tím, že mu bylo odepřeno právo na právní pomoc, právo jednat v mateřském jazyku, a bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, ač žádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů, 6. v průběhu řízení před anglickým soudem docházelo k závažným vadám v doručování dalších listin povinnému, 7. proti rozhodnutí anglického soudu, jakmile se o něm povinný dozvěděl, podal včasné odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto, 8. insolvenční řízení ve věci GBI INVESTMENTS LIMITED, vedené ve Velké Británii, bylo zmanipulované a nezákonné, a to ze strany DB, který oprávněného ovládá prostřednictvím pohledávky, jejímž věřitelem má být Lacontha Foundation, avšak tato pohledávka ve skutečnosti neexistuje, 9. osvědčení podle čl. 54 nařízení Brusel I, předložené oprávněným, nemá požadované náležitosti (není uvedeno datum doručení návrhu povinnému, resp. v příslušné kolonce je nesprávně datum doručení rozsudku povinnému). Povinný proto navrhl, aby krajský soud z důvodů uvedených v čl. 34 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh na prohlášení vykonatelnosti zamítne. Dále pak povinný uvedl, že podle jeho názoru je k rozhodnutí o jeho odvolání příslušný okresní soud, nikoli soud krajský. Oprávněný se k odvolání vyjádřil podáním ze dne 27.10.2015, v němž polemizoval s námitkami povinného a zaujal názor, že žádná z námitek povinného není důvodná. K jednotlivým námitkám povinného uvedl, že 1. jeho aktivní legitimace vyplývá ze Schedule 4, Part II, bod 4 anglického Insolvency Act 1986, podle nějž jsou liquidators oprávněni podat žalobu nebo zahájit jiné soudní řízení jménem a na účet společnosti. Obdobně pak z čl. 213 odst. 2 uvedeného anglického zákona vyplývá, že osoby, které podílely na poškození společnosti, ponesou odpovědnost za zaplacení finanční náhrady do majetku společnosti, takže osobou oprávněnou k vymáhání náhrady škody a konečným příjemcem plnění je sama společnost, nikoli její liquidators. Tyto osoby jsou pouze oprávněny za společnost jednat (mají tak postavení obdobné statutárnímu orgánu), popř. být platebním místem, a byli to oni, kdo jménem oprávněného podali návrh na prohlášení vykonatelnosti. Spatřovat podstatnou okolnost v tom, že na prvním místě jsou v rozhodnutí anglického soudu uvedeni likvidátoři, je přílišným formalismem, 2. označení účastníků řízení v rozsudku anglického soudu zcela odpovídá anglickým zvyklostem, s tím, že podrobná identifikace účastníků řízení bývá pouze v žalobě a nadále jsou účastníci řízení označováni jen jménem a příjmením, a to i v rozsudku, a z listin, které oprávněný předložil, vyplývá zcela nepochybně, že žalovanou osobou uvedenou v rozsudku anglického soudu je povinný, 3. na danou věc se vztahuje nařízení Brusel I, neboť jde o soukromoprávní nárok oprávněného na náhradu škody, avšak i kdyby šlo o insolvenční věc, pak by se aplikovalo ustanovení čl. 25 odst. 1 Nařízení Rady č. 1346/2000/ES o úpadkovém řízení, a bylo by na místě návrhu vyhovět, 4. rozhodnutí anglického soudu bylo povinnému doručeno dne 31.1.2015 spolu s překladem do českého jazyka Okresním soudem v Pardubicích, 5. tvrzení povinného týkající se porušení práva na spravedlivý proces jsou účelová a povinný se vlastně dovolává svého nepoctivého chování, neboť v řízení před anglickým soudem se choval tak, aby co nejvíce ztížil postup soudu; povinný ovládá anglický jazyk dostatečným způsobem a svou údajnou nepříznivou finanční situaci anglickému soudu nikdy nedoložil, resp. podle oprávněného si povinný byl schopen obstarat právní zastoupení pro řízení před anglickým soudem, a nadto oprávněný nad rámec svých povinností zajistil překlad listin zasílaných povinným anglickému soudu do angličtiny a tyto překlady anglickému soudu předložil; k jednání anglického soudu dne 28.7.2014, při němž bylo rozhodnuto, se povinný nedostavil, ač mu bylo předvolání a další listiny řádně doručeny, 6. veškeré písemnosti od anglického soudu byly povinnému doručovány s překladem do českého jazyka postupem podle Nařízení Parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích, 7. podle toho, co je oprávněnému známo, k anglickému soudu žádné odvolání povinného podáno nebylo, a navíc odvolání nemá podle anglického práva odkladný účinek, 8. český soud rozhodující o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí anglického soudu není oprávněn toto rozhodnutí přezkoumávat věcně. Oprávněný proto navrhl, aby krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Podáním ze dne 14.4.2016 povinný navrhl přerušení řízení podle čl. 46 nařízení Brusel I, s poukazem na svá odvolání, která podal proti rozhodnutí anglického soudu, a to do doby, než anglický soud o jeho odvolání rozhodne, nicméně sám ve svém návrhu uvedl, že se domnívá, že na posouzení vykonatelnosti rozhodnutí anglického soudu se nařízení Brusel I nevztahuje, a že případné zamítnutí návrhu oprávněného z formálních důvodů by mělo mít přednost před přerušením řízení. Oprávněný s přerušením řízení nesouhlasil, poukázal na to, že podle sdělení anglického soudu, které si vyžádal, žádné odvolání nebylo povinným podáno. Krajský soud neshledal podmínky pro přerušení řízení, proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Povinný dále žádal o odročení jednání nařízeného na 21.4.2016 ze zdravotních důvodů. Krajský soud však měl za to, že osobní účast povinného při jednání není nutná, a že postačí přítomnost jeho zástupce – advokáta. Navíc krajský soud přihlédl k tomu, že již předtím jedné žádosti povinného o odročení jednání vyhověl (byla odůvodněna náhlou zdravotní indispozicí zástupce povinného, která však nebyla nijak specifikována a zejména nebyla následně nijak doložena, ač si byl zástupce povinného vědom nutnosti doložení své zdravotní indispozice, neboť sám v žádosti o odročení jednání uvedl, že odborné vyjádření ke svému zdravotnímu stavu doloží do 22.3.2016). Kromě toho krajský soud nemohl přehlédnout, že povinný žádal ve druhém případě o odročení z prakticky stejného důvodu (nutný akutní zákrok zubního lékaře), jaký uváděl i ve svém oznámení, že se nezúčastní jednání, zaslaném anglickému soudu v červenci 2014, a že i potvrzení o tomto důvodu vystavil tentýž lékař jako v roce 2014 (viz čl. 70, 71 a 537 a 538 spisu). Proto krajský soud žádosti povinného o odročení jednání nevyhověl. Krajský soud dále uvádí, že nebyl důvod předkládat věc nadřízenému soudu s námitkou povinného, že o odvolání má rozhodnout okresní soud, ve smyslu § 104a odst. 2 a 5 o.s.ř., neboť námitka se netýkala věcné příslušnosti, nýbrž funkční příslušnosti krajského soudu (srov. § 10 o.s.ř.). Co se týče funkční příslušnosti krajského soudu k rozhodnutí o odvolání v této věci, pak je nutno přisvědčit povinnému, že v příloze III nařízení Brusel I je pro Českou republiku uveden okresní soud jako soud, u něhož se ve smyslu čl. 43 odst. 2 nařízení Brusel I podává opravný prostředek, a že podle čl. 45 nařízení Brusel I má o opravném prostředku rozhodnout soud, u něhož byl opravný prostředek podán. Při výkladu těchto ustanovení je však nutno přihlížet k tomu, že procesní zvyklosti ohledně místa pro podávání opravných prostředků se nepochybně v jednotlivých zemích Evropské unie liší (někde je opravný prostředek podáván k soudu, který rozhodl, jinde k soudu, který má o opravném prostředku rozhodnout), a že podle čl. 43 odst. 3 nařízení Brusel I se opravný prostředek projednává v souladu s předpisy upravujícími sporné řízení. Na postup soudu v tomto řízení je tak nutno aplikovat zejména ustanovení části čtvrté hlavy první občanského soudního řádu o odvolání. Odvolání se podle § 204 odst. 1 o.s.ř. podává k soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje, avšak takový soud prakticky nikdy o odvolání nerozhoduje (s výjimkami uvedenými v § 210a o.s.ř., které se týkají pouze usnesení, a to nikdy usnesení ve věci samé). O odvolání proti rozsudku (jímž mělo být v této věci okresním soudem rozhodnuto) tedy okresní soud rozhodnout za žádných okolností nemůže. Proto je nutno dospět k závěru, že o opravném prostředku podle čl. 45 nařízení Brusel I rozhodují krajské soudy. Krajský soud tedy přezkoumal usnesení okresního soudu ze všech přípustných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 1, § 254 odst. 6 o.s.ř., čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Co se týče vlastního přezkumu odvoláním napadeného usnesení, pak okresnímu soudu je nutno předně vytknout, že nerespektoval ustanovení § 18 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a nerozhodl ve věci rozsudkem. Toto formální pochybení však zejména vzhledem k ustanovení čl. 41 nařízení Brusel I, které fakticky omezuje přezkum vykonatelnosti prvostupňovým soudem na zcela formální náležitosti dle čl. 53 nařízení Brusel I, a které výslovně vylučuje jakoukoli možnost povinného v této fázi řízení vznášet jakékoli námitky, nebylo natolik závažné, aby vedlo krajský soud k závěru, že je na místě usnesení okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Podle § 36 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, účastníky exekučního řízení jsou oprávněný a povinný. Podle § 36 odst. 3 ex. řádu proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Podle článku 38 odst. 1 nařízení Brusel I rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné. Krajský soud má za to, že pojem „zúčastněná strana“ použitý v čl. 38 odst. 1 nařízení Brusel I je nutno vykládat tak, že jde o osobu, která se může podle vnitrostátních předpisů členského státu, v němž je žádáno o výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státu, domoci nuceného výkonu rozhodnutí. V České republice je takovou osobou ta osoba, která odpovídá vymezení účastníka řízení – oprávněného podle § 36 odst. 1 a 3 ex. řádu (shodně podle § 255 a § 256 o.s.ř.), tj. osoba uvedená v exekučním titulu, nebo osoba, která zákonem stanoveným způsobem prokáže, že na ni právo z exekučního titulu přešlo. Oprávněný se domáhá prohlášení vykonatelnosti výše uvedeného rozhodnutí anglického soudu na území České republiky. V tomto rozhodnutí jsou jako žalobci uvedeni (1) SRT a (2) NO (Liquidators of GBI INVESTMENT LIMITED), přičemž v bodu 9 odůvodnění rozhodnutí (čl. 46 spisu, překlad na čl. 49 spisu) je výslovně uvedeno, že předmětem řízení byly nároky uplatněné likvidátory jejich vlastním jménem, a nikoli jménem společnosti GBI INVESTMENT LIMITED. Je tedy zjevné, že oprávněný v této věci není osobou, která by byla v rozhodnutí anglického soudu označena jako oprávněný. Podle názoru krajského soudu nejde v tomto závěru o žádný formalismus. Osoby likvidátorů jsou nepochybně osobami odlišnými od oprávněného, byť třeba mají oprávnění jménem oprávněného jednat. Ostatně lze poukázat na to, jak se v souladu s českým právem označují srovnatelné osoby, tj. insolvenčního správce a insolvenční dlužník. Pokud by exekuční návrh podal insolvenční dlužník, a jako exekuční titul by předložil pouze rozhodnutí, jež by jako oprávněnou osobu označovalo insolvenčního správce, nemohl by být takový návrh úspěšný, a to bez ohledu na to, kdo by jménem insolvenčního dlužníka jednal. Tvrzení oprávněného k této otázce se pak převážně míjí s podstatou věci. Ve smyslu § 36 odst. 3 ex. řádu je totiž zcela nerozhodné, komu svědčilo právo na zaplacení, ať již podle hmotněprávních ustanovení anglického práva, nebo podle Insolvency Act 1986, a je nerozhodné i to, jaké je postavení žalobců uvedených v rozhodnutí anglického soudu vůči společnosti GBI INVESTMENT LIMITED. Předmětem exekuce je totiž výkon povinnosti uložené exekučním titulem, kterým je zásadně exekuční soud vázán, a to nejen co do obsahu a rozsahu vymáhané povinnosti, ale i co do vymezení subjektů oprávněného a povinného. Pokud jsou v exekučním titulu jako žalobci a tudíž osoby oprávněné uvedeny dvě výše označené fyzické osoby, byť jako „Liquidators of GBI INVESTMENT LIMITED“, pak k tomu, aby se uvedená společnost mohla domáhat exekuce podle tohoto titulu, musela by tvrdit a prokázat, že na ni vymáhané právo z exekučního titulu přešlo či bylo převedeno. To však oprávněný ani netvrdí. Naopak tvrzení oprávněného o tom, že v exekučním titulu bylo rozhodnuto o jeho nároku, je v přímém rozporu s textem rozhodnutí anglického soudu. Oprávněný proto není aktivně legitimován k podání návrhu na prohlášení vykonatelnosti podle čl. 38 a násl. nařízení Brusel I. Z tohoto důvodu krajskému soudu nezbylo, než podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnit usnesení okresního soudu tak, že návrh zamítne. Vzhledem k výše uvedenému již krajský soud nepovažoval za nutné zabývat se podrobně všemi námitkami povinného, jak jsou uvedeny výše; některé z nich by navíc vyžadovaly provedení dokazování ohledně sporných skutečností. Krajský soud proto jen stručně uvádí následující. Námitku č. 2 neshledal krajský soud důvodnou, neboť označení jednotlivých osob v rozhodnutí je nutno vyložit, a není na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud označení účastníků neodpovídá ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 2101/98). Při výkladu je pak nutno v maximální možné míře respektovat jeden z účelů nařízení Brusel I, jak je uveden v bodě 6 preambule tohoto nařízení, jímž je volný pohyb rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. O tom, že jako žalovaný je v rozhodnutí anglického soudu označen povinný, není podle názoru krajského soudu žádných pochyb; ostatně povinný ani netvrdí, že by šlo o osobu od něj odlišnou, a omezuje se na čistě formální námitku „nedostatečnosti identifikace žalovaného“ v rozhodnutí anglického soudu. Námitka č. 3, ač by mohla mít určitý základ, nemá v podstatě praktický význam. I kdyby předmětné rozhodnutí anglického soudu bylo rozhodnutím, které úzce souviselo s úpadkovým řízením vedeným ve věci GBI INVESTMENTS LIMITED, bylo by na území České republiky vykonáváno podle čl. 25 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení, které odkazuje na články 31 až 51 (s výjimkou čl. 34 odst. 2) Bruselské úmluvy, která byla podle čl. 68 odst. 1 nařízení Brusel I nahrazena právě tímto nařízením, a to v daném rozsahu jeho články shodně číslovanými. Jediným rozdílem tak je to, že pokud by šlo o rozhodnutí, které úzce souviselo s úpadkovým řízením, nebylo by zapotřebí pro jeho uznání předkládat osvědčení podle čl. 54 nařízení Brusel I, a povinný by nemohl namítat okolnosti uvedené v čl. 34 odst. 2 nařízení, tj. okolnosti týkající se doručování návrhu na zahájení řízení a podobných písemností v dostatečném předstihu. Mezinárodní příslušnost soudu, který rozhodnutí vydal, pak nelze při rozhodování o vykonatelnosti rozhodnutí podle čl. 35 odst. 1 nařízení Brusel I zkoumat (s výjimkou zejména věcí týkajících se pojištění, věcí spotřebitelských smluv a věcí, pro něž je stanovena výlučná příslušnost podle čl. 22 nařízení Brusel I; o žádnou takovou výjimku v dané věci nejde). Podle čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I pak na případné porušení pravidel určení místní příslušnosti nelze uplatnit hledisko veřejného pořádku. K posouzení námitek č. 4, č. 6, č. 7 a č. 9 by bylo nutno provádět dokazování, k němuž krajský soud nepřistoupil. K námitce č. 5 krajský soud uvádí, že povinným tvrzené právo na jednání před anglickým soudem v mateřském jazyce nevyplývá z žádného právního předpisu, který je krajskému soudu znám. Na druhou stranu je pravdou, že např. i podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie mohl mít povinný v řízení před anglickým soudem právo na bezplatnou právní pomoc. Povinný by však, namísto popisu svých podání anglickému soudu, měl především vysvětlit, proč v průběhu řízení před anglickým soudem nevyužil jednak možností profesionálních českých překladatelů, jejichž služby by pro povinného byly nepochybně mnohem dostupnější než obdobné služby anglických osob, a zejména pak proč nevyužil možností daných mu zákonem č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, event. proč se neobrátil přímo na příslušný orgán ve Velké Británii ve smyslu čl. 13 a 14 směrnice Rady 2003/8/ES, o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech. Krajský soud připomíná, že i podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. se každý může svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu „stanoveným postupem“, tj. nikoli libovolně. Konečně k námitce č. 8 krajský soud uvádí, že jde zjevně o námitku vedoucí k požadavku na faktický přezkum rozhodnutí anglického soudu ve věci samé, který je podle čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I nepřípustný. I kdyby totiž byla tvrzení povinného obsažená zejména v jeho podání ze dne 20.3.2016 pravdivá, pak nepochybně mohl tato tvrzení uplatňovat v rámci své procesní obrany v řízení před anglickým soudem, a i kdyby anglický soud tato námitky z jakéhokoli důvodu nezohlednil (byly-li uplatněny), resp. nepovažoval je za důvod pro zamítnutí žaloby, tak by tím neporušil právo povinného na spravedlivý proces, a výkon rozhodnutí anglického soudu nemůže být z tohoto důvodu v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Povinný měl v odvolacím řízení plný úspěch, oprávněný je proto povinen nahradit mu vynaložené náklady odvolacího řízení. Na těchto nákladech povinný požadoval náhradu za odměnu advokáta za šest úkonů právní služby po 1.500,- Kč, šest paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč, náhradu za promeškaný čas advokáta na cestě ve výši 600,- Kč a jízdné advokáta k jednání krajského soudu na trase Praha – Pardubice a zpět, za použití osobního automobilu, ve výši 1.481,- Kč, vše zvýšeno o DPH v sazbě 21%. Krajský soud však měl za to, že podání ze dne 20.3.2016 nebylo úkonem účelně vynaloženým, proto byla přiznána odměna jen za pět úkonů a dále pět paušálních náhrad. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady splatné k rukám advokáta. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Poučení: Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku není dovolání přípustné. Proti výroku II. tohoto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu v Pardubicích. O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. V Pardubicích dne 26. dubna 2016 předseda senátu