25Co 218/2016-30 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudců Viktora Kuči a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobců a) AS, nar. xxx, bytem xxx, b) DN, nar. xxx, bytem xxx, c) JN, nar. xxx89, bytem xxx, d) AT, nar. xxx, bytem xxx, a e) VK, nar. xxx, bytem xxx, všech zastoupených Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ryanair Ltd., se sídlem Dublin Airport, Co. Dublin, Dublin, Irská republika, o zaplacení 2.000 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 25.5.2016, čj. 19C 86/2016-22, takto: Usnesení okresního soudu se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: Žalobci ve své žalobě, která došla okresnímu soudu dne 18.5.2016, uplatnili vůči žalovanému jakožto provozujícímu leteckému dopravci nárok na náhradu újmy za významné zpoždění letu. Tvrdili, že se stali držiteli platné rezervace č. INQDYT na let č. FR 1887 z Lisabonu do Londýna, který se měl uskutečnit dne 22.10.2015 v 15.10 hod.; let byl však opožděn o více než tři hodiny. Každý ze žalobců z tohoto důvodu požadoval na žalovaném zaplacení 400 EUR. Okresní soud usnesením ze dne 25.5.2016, čj. 19C 86/2016-22 dovodil absenci mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů. Svůj závěr o nedostatku pravomoci tuzemských soudů dovodil z tzv. Luganské úmluvy, tj. Úmluvy o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 16.9.1988, revidované 15.10.2007 (Rozhodnutí rady 2007/712/ES, konkrétně pak z čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 písm. b/ druhé odrážky a čl. 15 odst. 3). Pro určení pravomoci soudu je směrodatné místo plnění závazku a v případě poskytování služeb místo na území státu vázaného citovanou úmluvou, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Místem poskytování služeb u letecké přepravy osob se pak rozumí místo odletu nebo příletu letadla. Soud, v jehož obvodu se takové místo nachází, je pak oprávněn rozhodnout o náhradě cestujícím v letecké dopravě v případě zpoždění letů (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 9.7.2009 ve věci Peter Rehder v. Air Baltic Corporation, C-204/08). Dodal, že žalobci nemohou uplatnit své nároky u českých soudů ani z pozice spotřebitelů, neboť u sporů z přepravních smluv je vyloučeno uplatnit nárok u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel, pokud není současně poskytováno ubytování zahrnuté v ceně (čl. 15 odst. 3, 16 odst. 1 Úmluvy). Okresní soud proto řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Proti usnesení se odvolali žalobci. Okresnímu soudu vytýkali, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poznamenali, že oni zastávají v řízení pozici spotřebitelů žijících na území České republiky a že žalovaný je irskou leteckou společností, která jim dne 22.10.2015 poskytla službu spočívající v letecké přepravě z Lisabonu do Londýna. Zdůraznili, že Česká republika i Irsko jsou členy Evropské unie. Platí tu proto zásada přednosti práva Evropské unie před vnitrostátními předpisy i před dvou či vícestrannými smlouvami, což znamená, že v případě přeshraničního sporu se musí aplikovat unijní právo, samozřejmě za předpokladu, že úprava příslušné otázky existuje. Pravomoc (příslušnost) soudu v občanských a obchodních věcech řeší nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I. bis“). Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno dne 18.5.2016, pravomoc (příslušnost) soudu se tu ve smyslu čl. 66 nařízení Brusel I. bis posuzuje podle tohoto nařízení. Žalobci zmínili konkrétně čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I. bis, který stanoví, že ….“není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle čl. 24 výlučně příslušný“. Žalovaný nadto nevystupuje ve sporu jako pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, u kterých je ve smyslu čl. 26 odst. 2 nařízení Brusel I. bis nutné před uznáním příslušnosti podle odstavce 1 ověřit, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. Jinak řečeno, jestliže se žalovaný jednání před soudem účastní a zároveň nevznese námitku nepříslušnosti, není soud oprávněn sám posuzovat svoji příslušnost. V každém případě nelze jinak, než aby soud nejprve žalovanému doručil žalobu a umožnil mu účastnit se řízení ve smyslu čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I. bis. Žalobci v tomto směru odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, které je využitelné i pro posuzovanou věc, byť se jedná o soudní rozhodnutí vztahující se k nařízení Brusel I., tj. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Žalobci navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 202 odst. 1 a contrario, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal usnesení, a aniž by nařídil ve věci ústní jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Žalobcům lze přisvědčit, že okresní soud pominul při posuzování pravomoci (příslušnosti) tuzemských soudů otázku přednosti unijního práva a nesprávně tak odložil stranou nařízení orgánu Evropské unie zmíněná v odvolání. V této souvislosti lze čerpat ze závěrů vtělených do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, kde dovolací soud judikoval, že v režimu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v čl. 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle čl. 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Jestliže předestřený postup při přezkoumávání pravomoci (mezinárodní příslušnosti) nedostál změny ani na základě nařízení Brusel I. bis, měl se tímto způsobem zachovat i okresní soud. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadené usnesení změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) tak, že řízení nezastavil. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově. V Hradci Králové dne 30. září 2016 předseda senátu