Číslo jednací: 29Az 15/2015 - 56                                                                                                   L010051         ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY                                                                                                  Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce S. S. nar. X, státní příslušnost X, naposledy PoS Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2015, čj. OAM-59/LE-BE02-P15-2015, t a k t o  :     I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í  :          Včasnou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání správnosti a zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 6. 5. 2015, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana, s odkazem na ust. §§ 12 – 14b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný zcela zavrhl jeho potencionální ohrožení nebezpečím, spočívajícím v porušování lidských práv, mučení, nelidského či ponižujícího zacházení, s tím, že situace na Ukrajiině, zejména v oblasti, kde on dříve žil, je klidná a nic zvláštního se tam neděje. Tamní situace je však závažná, vztahy s Ruskem a vnitřní nepokoje nezaručují poklidný život v žádné oblasti Ukrajiny. Žalobce nesouhlasí s názorem, vysloveným správním orgánem, a to, že nucená vojna je zákonnou povinností občana, neboť žalobce nechce nasazovat život za zemi, která mu nemůže nic pozitivního nabídnout a kde vládne zkorumpovaná společnost a lidé se nemohou spolehnout ani na zdravotní péči. Žalobce je přesvědčen, že nemůže být nucen bojovat, je to proti jeho přesvědčení. Odkazuje na celý spisový materiál svého případu a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobce rovněž požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů, o jeho žádosti soud rozhodl samostatným usnesením ze dne 19. 8. 2015.        Z písemného vyjádření žalovaného ze dne 15. 9. 2015 vyplývá, že správní orgán nepovažuje žalobní námitky žalobce za oprávněné, odkazuje na obsah správního spisu s tím, že při posouzení žádosti žalobce vycházel z jeho výpovědi a informací, kteréé shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. V průběhu pohovoru bylo žalobci umožněno sdělit vše, co považuje za podstatné, a měl možnost seznámit se se shromážděnými podklady. Žalovaný zjistil skutečný stav věci a zabýval se všemi skutečnostmi, které vyšly v průběhu řízení najevo. Považoval za objasněné, že tvrzeným důvodem žalobce pro udělení mezinárodní ochrany je jeho obava z války a s tím souvisejícího odvodu do ukrajinské armády, též to, že se na Ukrajině nemá kam vrátit a chce si legalizovat zdejší pobyt. Žalovaný uvedl skutečnosti, plynoucí z žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a provedeného pohovoru, uvádí, že zjistil řádně skutkový stav věci, shromáždil k uvedeným zjištěním podklady a dbal na to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu. V rámci pohovoru měl žalobce dostatečný prostor uvést všechny důvody své žádosti, s protokolem vyjádřil souhlas svým podpisem, nežádal žádné doplnění. Byl rovněž seznámen se všemi shromážděnými podklady. Žalovaný k obavám žalobce z nástupu do armády uvádí, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, toto uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z r. 1951, ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle Ženevské konvence není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíků (New York 1967), vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v září r. 1979 „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje“. Správní orgán připomíná, že nenastoupení vojenské služby je trestným činem i v ČR, třebaže zde byla povinnost absolvovat vojenský výcvik zrušena. Žalobce dle přesvědčení správního orgánuv řízení o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné uzavřít, že vyvíjel ve vlasti činnost, směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován, nikdy se nijak neangažoval a nebyl vystaven žádnému jednání, které by bylo možné považovat za pronásledování. Žalovaný nedospěl ani k závěru, že by z podobného jednání mohl žalobce pociťovat obavy ve smyslu § 12 písm. b) cit. zákona – tedy důvodnou obavu z pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalovaný postupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, k tomuto posoudil výpovědi jmenovaného, porovnal je s dostatečným množstvím reprezentativních a aktuálních informací o zemi původu. V neposlední řadě je žalovaný přesvědčen, že řádně odůvodnil i neexistenci důvodů pro udělení azylu dle § 13 a § 14, rovněž pro doplňkovou ochranu ve smyslu § 14a) a 14b) zákona o azylu. Žalobce opustil vlast v r. 2010, kdy cestoval přes Slovensko do ČR za prací, žil zde na pracovní vízum s platností na jeden rok a poté již nelegálně. Jeho žádost vykazuje tak rysy účelovosti, byla podána s cílem legalizace zdejšího pobytu, žalobce zde pobýval nelegálně, svoji situaci neřešil, opakovaně mu bylo uděleno správní vyhoštění. V průběhu pohovoru sdělil, že když přicestoval do ČR, měl cestovní pas a vízum asi na dva roky, toto si neprodloužil, protože mafiáni mu vše zrušili, on o tom nevěděl, říkali, že je vše v pořádku a pak zjistil, že to není pravda. Žalovaný připomíná, že takové vyjádření nesvědčí o zákonném postupu žalobce při vyřizování potřebných dokladů k pobytu na území ČR. Legalizaci pobytu měl žalobce případně řešit prostřednictvím zákona o pobytu cizinců, nelze ji řešit prostřednictvím institutů zákona o azylu. Správní orgán navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné.        Ze správního spisu plyne, že žalobci bylo vydáno dne 22. 3. 2015 Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Královéhradeckého kraje, odborem cizinecké policie v Hradci Králové rozhodnutí o správním vyhoštění v délce 3 let, dne 30. 3. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že je státním občanem Ukrajiny, téže národnosti, rodiče již nežijí, je rozvedený, pravoslavného vyznání, nikdy nebyl politicky organizován. Na Ukrajině pobýval do r. 2010, od té doby žije v ČR, vojenskou službu ze zdravotních důvodů nikdy nekonal, má SŠ vzdělání a povoláním je truhlář. V tomto oboru pracoval na Ukrajině, v ČR jako stavební dělník. Z Ukrajiny odjel v r. 2010 za prací, cestoval přes Slovensko s platným pasem a pracovním vízem. Na Ukrajině nemá kde bydlet a musel by narukovat do války. Dříve byl v ČR na tříměsíční pracovní vízum v r. 2008. Chtěl si zde vydělat peníze a koupit si domek, případně pomoci dětem. Obává se, že by po návratu musel do války. Z protokolu o pohovoru ze dne 10. 4. 2015 plyne, že žalobce dříve uváděl jinou totožnost své osoby, a to M. P., měl k tomu důvod, který nechce sdělit. Na Ukrajině pracoval asi 6 let jako truhlář, v r. 1994 se oženil, narodili se mu dva synové, v r. 2007 se rozvedl. Od r. 2005 pracoval už jen příležitostně, nebyla stálá práce. Poslední hlášený pobyt měl v Ivano-Frankovské oblasti, kam se ale nemůže vrátit, byl to dům manželky a již bydlí s jiným mužem. Z Ukrajiny žalobce odjel za prací, vízum mu zařídil klient v ČR, pro kterého zde pracoval, ale protože neplatil, žalobce od něho odešel. Chtěl se vrátit do vlasti, má tam děti, sourozence, ale nemá se kam vrátit. Chtěl si vydělat a koupit si domek. O ČR měl informace od bratra, který tu pracoval. Dále žalobce sdělil, jak výše uvedeno, že do ČR přibyl s cestovním pasem a vízem asi na dva roky, toto si neprodloužil, mafiáni vše zrušili, o čemž nevěděl, říkali, že je vše v pořádku. On pak zjistil, že to není pravda, když policie vykonala kontrolu na ubytovně a bylo mu řečeno, že má zrušený pobyt. Řekli mu, aby si zajistil novou adresu, přestěhoval se z Prahy do Kolína, chtěl se tam přihlásit na policii, ale žádost se musí podávat 14 dní předem a jemu zbýval již jen týden, takže to nešlo. Zůstal zde proto nelegálně, asi v r. 2013 dostal správní vyhoštění, nechce se k tomu dále vyjadřovat. Naposledy žil v Praze, adresu neví, pas v r. 2013 ztratil. Potřeboval pas, přemýšlel, že pojede na Ukrajinu, ale teď už tam jet nechce, je to zbytečné. Svého nelegálního pobytu si byl vědom, ale nemá se kam vrátit a musel by do války. Požádal o mezinárodní ochranu, protože nechce do války. Ve vlasti neměl žádné problémy se státními orgány, ani jiné problémy. Dne 21. 4. 2015 byl žalobce seznámen s podklady, které správní orgán obstaral za účelem posouzení situace na Ukrajině, žalobce uvedl, že situaci zná z televize, doplnění podkladů nenavrhl a k materiálům se nechtěl vyjádřit.        Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s..) a konstatoval, že namítaných pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s). Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s., a to se souhlasem žalovaného a presumovaným souhlasem žalobce.        Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.        V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu.        Zákon o azylu dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.        V ust. § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11        Žalobce namítal ve své žalobě, že žalovaný správní orgán neposoudil správně celkovou situaci na Ukrajině, kde je neklidná situace na celém území a žalobce je tak ohrožen mučením, nelidským a ponižujícím zacházením, rovněž pak nerespektoval dostatečně jeho nesouhlas s případným nástupem vojny, žalobce nechce bojovat. Po přezkoumání věci však soud nemohl na námitky žalobce přistoupit, neboť z průběhu správního spisu i vydaného rozhodnutí ve věci je zcela patrné, že žalovaný se věcí žalobce zabýval dostatečně a odpovědně, pro svůj závěr si správní orgán zabezpečil zcela aktuální a objektivní podklady o situaci na Ukrajině, které jsou součástí správního spisu a s nimiž žalobce řádně dne 21. 4. 2015 seznámil. Žalobce k nim neměl připomínky a nežádal jejich doplnění, ani sám žádné důkazy nepředložil. Tyto podklady pak žalovaný citoval na str. 3, 6 a 8 svého rozhodnutí. Ve svém rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky ust. § 12 zákona o azylu, a to ani pod písm. a), ani pod písm. b), neboť z jím uváděných skutečností a informací o svém životě ve vlasti do odjezdu za prací do ČR jasně plyne, že v zemi původu neměl žádné problémy. Se závěrem, učiněným v tomto smyslu správním orgánem v napadeném rozhodnutí proto soud plně souhlasí. Žalobce nesplňuje ani podmínky, stanovené ustanovením § 13 či 14b) zákona o azylu, jak uvedeny shora. V neposlední řadě pak krajský soud konstatuje, že pro výrok o nenaplnění podmínek, hodných zvláštního zřetele, měl žalovaný dostatečné podklady a informace, žalobce však netvrdil ani žádné závažné zdravotní problémy, ani není osobou vysokého věku, k zneužití správní úvahy žalovaným ve smyslu hodnocení důvodů, hodných zvláštního zřetele, v jeho případě nedošlo.        V dalším se pak tedy krajský soud podrobněji zabýval námitkami žalobce, jak uvedeny shora. Obavy z odvodu do armády pro případ návratu žalobce do země původu žalovaný vypořádal na str. 4 – 5 svého rozhodnutí ze dne 6. 5. 2015, řádně označil brannou povinnost za zcela legitimní občanskou povinnost, ve shodě s citovanými mezinárodními dokumenty a judikáty jak Vrchního soudu v Praze, tak – jak krajský soud doplňuje - později Nejvyššího správního soudu v Brně – zde např. jeho rozhodnutí 6 Azs 113/2015 ze dne 4. 8. 2015 a mnohá další. Tato obava žalobce -  žadatele o mezinárodní ochranu - byla žalovaným vyargumentována vyčerpávajícím způsobem, jeho nesouhlas tak nemůže být podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí ve věci. Žalobce dále namítal, že se nemá na Ukrajině kam vrátit, i v tomto smyslu se však správní orgán věcí žalobce zabýval, a to na str. 5 svého rozhodnutí, kdy uzavřel, že nedobrá hospodářská situace země postihuje velkou část občanů bez rozdílu. Mezinárodní ochrana nemůže poskytovat ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu, jejím smyslem je ochránit žadatele v případech, taxativně zákonem uvedených. Pokud pak žalobní námitka směřovala proti nesprávnému vyhodnocení nebezpečnosti situace na Ukrajině, soud po přezkoumání věci poukazuje na str. 7 – 8 vydaného rozhodnutí žalovaného ve věci, kde správní orgán aktuálně hodnotil podrobně vývoj situace na Ukrajině v ozbrojeném střetu, týkajícím se zejména oblasti Luhanska a Doněcka, s tím, že tento konflikt není pro žalobce, pocházejícího ze západní Ukrajiny, ohrožujícím ve smyslu naplnění podmínek hrozby vážné újmy, azylově relevantní. Krajský soud pak doplňuje opět odkazem např. na již citované rozhodnutí NSS ze dne 4. 8. 2015, kde Nejvyšší správní soud uvedl mj., že ani dříve, ani v současné době nelze klasifikovat tamní situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající střet nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy, konflikt je izolován na východní části Ukrajiny a i v dotčených oblastech jeho intenzita výrazně kolísá. Krajský soud pak již pouze doplňuje, že v mezidobí došlo k výraznému uklidnění tamní situace a ani soud aktuálně proto nezvažoval jiný postup, než potvrzení správnosti rozhodnutí, učiněného žalovaným. I soud, tak jako žalovaný, hodnotí se znalostí celé situace žádost žalobce jako ryze účelovou, podanou až po dlouhodobém zdejším nelegálním pobytu, kdy žalobci bylo vydáno správní vyhoštění a jeho žádost následovala, evidentně jako snaha o legalizaci zdejšího pobytu, k čemuž ovšem, jak uvedeno výše, zákon o azylu jako předpis o možnostech udělení mezinárodní ochrany sloužit nemůže. Soud tedy v závěru dospěl k přesvědčení, že žalovaný neporušil žádnou povinnost, danou mu pro vedení správního řízení správním řádem, neporušil ani žádné ustanovení zákona o azylu ani jiného právního předpisu, s informacemi, uvedenými žalobcem v jeho žádosti a v průběhu provedeného pohovoru se na podkladě shromážděných materiálů vypořádal dostatečně a úplně. Soud proto zamítl žalobu jako nedůvodnou, v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.        Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovaný náhradu nákladů řízení nežádal.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Hradci Králové dne 5. dubna 2016                                                                            JUDr. Jana Kábrtová, v. r.                                                                                      samosoudkyně