Číslo jednací: 32Az 12/2015 - 48         ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY         Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: M. O., nar. X, evidenční číslo X, státní příslušnost X, hlášen na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, zast. Mgr. Barborou Novákovou, advokátkou AK Wild & Biolek, se sídlem Bohuslava Martinů 1038, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2015, č. j. OAM-10/LE-BE03-LE22-2015, ve věci mezinárodní ochrany, takto:     I. Žaloba se zamítá.     II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Barboře Novákové se přiznává odměna za zastupování ve výši 8.228,-Kč, která jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.   Odůvodnění:      Shora  označeným rozhodnutím žalovaného  nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana  dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).            Toto rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byl zkrácen na svých právech. Uvedl, že správní orgán nesprávně posoudil otázku, zda mu v případě návratu do vlasti hrozí nějaké nebezpečí. Jeho obavu žalovaný zavrhl s odůvodněním, že situace na Ukrajině je vyhrocená pouze ve dvou administrativně správních celcích, ostatní části země jsou klidné. S uvedeným závěrem nesouhlasí. Žalovaný se rovněž nedostatečně zabýval jeho pravým důvodem opuštění vlasti, díky kterému se stále nechce na Ukrajinu vrátit. Vlast opustil proto, aby byl schopen uživit rodinu, manželku a dceru, které obstarával studia. Na Ukrajině je bída, nebyl by tam schopen uživit ani sebe, ani rodinu, čímž bude ohrožen na životě. V důvodech skutkových odkázal na svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru a celý spisový materiál vztahující se k jeho žádosti. Z uvedených důvodů žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a vadné, navrhl proto, aby jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V doplnění žaloby soudem ustanovenou zástupkyní žalobce namítá, že žalovaný ve vztahu k § 12 písm. a) a b) zákona o azylu řádně nezhodnotil a neuvedl, které konkrétní skutečnosti ze zpráv shromážděných během správního řízení považuje za relevantní pro své rozhodnutí a které nikoli, napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Žalovaný učinil závěr, že žalobce chtěl svým pobytem na území ČR získat finanční prostředky pro svou rodinu, avšak nezhodnotil další aspekty jeho počínání a především důsledky neudělení mezinárodní ochrany pro jeho budoucí život, a to sice vážné ohrožení jeho života a zdraví. Žalobce rovněž nesouhlasí s rozhodnutím správního orgánu o neudělení mezinárodní ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. V případě návratu do země původu mu hrozí nebezpečí vážné újmy vzhledem k současné bezpečnostní situaci. Žalobce se domnívá, že žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů, neboť nezjistil skutečný stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí.        Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, s níž nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Uvedl, že zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení sdělil a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí.  Tvrzený důvod žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to sice snaha zůstat v ČR a pracovat pro materiální zabezpečení své manželky a dcery, svědčí o její účelovosti. Konstatoval, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podruhé (poprvé v roce 2003), během této doby pobýval na území ČR nelegálně bez platného cestovního pasu, podanou žádostí o mezinárodní ochranu si chtěl svůj pobyt legalizovat. Žalovaný odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) podle které ekonomické důvody ani legalizace pobytu nemohou být považovány za azylově relevantní důvody (např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003, či rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004).  Žalovaný se rovněž zabýval aktuální bezpečnostní situací na Ukrajině. V rozhodnutí pak uvedl, že Lvovská oblast, ze které žalobce pochází a kde se momentálně jeho rodina nachází, není v současné době nijak zasažena střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a proruskými separatisty a s oblastmi zasaženými těmito střety (Doněcká a Luhanská), nijak nesousedí. Odkázal na rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014-17, v němž se konstatuje, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“. Uvedl, že žalobce při pohovoru sdělil, že se v případě návratu do vlasti ničeho neobává, na území ČR chce zůstat a pracovat, v budoucnu se hodlá na Ukrajinu vrátit, což dle žalovaného nesvědčí o strachu z vážné újmy. Podle žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci, a proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.       Krajský soud projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu zástupkyně žalobce i žalovaného v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s.       V přezkumném  řízení soud ověřil ze správního spisu následující rozhodné skutečnosti.        Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v ČR poprvé v roce 2003, a to z ekonomických důvodů. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 7. 2003 žádost žalobce zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, v tehdy platném znění. Krajský soud v Ostravě rozhodnutím ze dne 19. 3. 2004 řízení o žalobě žalobce zastavil.       V současné druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR ze dne 19. 1. 2015 a následném pohovoru ze dne 27. 1. 2015 žalobce uvedl, že má ukrajinskou národnost, je pravoslavného náboženského vyznání, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Nebylo a není proti němu vedeno trestní stíhání. Na Ukrajině žije jeho manželka a dcera v obci Novojavorsk ve Lvovské oblasti, kde do svého odjezdu z vlasti s nimi žil v bytě, který vlastní a mohl by tam žít i v případě svého návratu.  Z Ukrajiny naposledy vycestoval v roce 2001, odjel do ČR za prací (měl platný pas a pracovní vízum), kde již v minulosti pobýval v letech 1999-2000. O mezinárodní ochranu žádá proto, že chce v ČR zůstat a pracovat, aby zajistil svou manželku a dceru při studiu, s nimiž je v kontaktu. Potvrdil, že již v roce 2003 v ČR neúspěšně žádal o azyl. Po ukončení azylového řízení žil v ČR nelegálně. Neměl platný pas, který mu byl navíc v roce 2014 odcizen, tuto skutečnost nenahlásil ani se nepokusil vyřídit si nový pas. Dále uvedl, že nevěděl o možnosti opakovaně žádat o azyl, učinil tak poté, co tuto informaci získal, aby zde mohl zůstat. Ve vlasti neměl žádné problémy se státními orgány ani žádné jiné potíže.  V případě návratu do vlasti se ničeho neobává, ale vrátit se tam nechce. Chce zde zůstat a pracovat, potřebuje finančně pomoci své dceři, aby dostudovala. Do budoucna nevyloučil svůj návrat. Svůj zdravotní stav označil za dobrý.       Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, které jsou citovány na straně 3 napadeného rozhodnutí. Žalobce nevyužil možnosti dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu se uvedenými podklady seznámit, sám nenavrhl žádné doplnění podkladů pro rozhodnutí.        Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba  není důvodná.      Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.       Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany  zjištěno, že cizinec  a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.      Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě výpovědí žalobce učiněných v řízení o mezinárodní ochraně a na základě výše uvedených informací o zemi původu, zohlednil i jeho výpovědi z předchozího řízení.  Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce neuváděl žádné potíže politického charakteru ani žádné jiné potíže se státními orgány své země původu. Nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, to ostatně ani netvrdil. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Z výpovědí žalobce bylo jednoznačně prokázáno, že z vlasti odjel kvůli práci, přičemž ekonomické důvody, jak vyplývá z výše citované judikatury NSS nejsou relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce v ČR od roku 2004 pobýval nelegálně a neučinil ani žádný pokus k tomu, aby si zažádal o pas, jehož platnost dávno skončila a který mu byl dokonce v roce 2014 odcizen. O mezinárodní ochranu požádal opakovaně až poté, co se o této možnosti dozvěděl, a to z důvodu legalizace svého dalšího pobytu na území ČR.  K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 423/2004 ze dne 20. 10. 2005 a č. j. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006 (všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz), v nichž se uvádí, že …„o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“  V rozsudku  Nejvyššího správního soudu  č. j. 3 Azs 119/2004 ze dne 13. 1. 2005 je uvedeno: „Jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“ Soud přisvědčuje učiněnému závěru žalovaného, že jediným důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu, kterou však  nelze podřadit pod výše uvedené taxativně vymezené důvody pro udělení azylu dle § 12 cit. zákona. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69 či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94).  Soudu pak nezbývá než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, jehož institutů mohl žalobce využít, zvláště za situace, kdy hlavním důvodem jeho odjezdu z vlasti byla snaha výdělku v zahraničí a tento důvod i nadále trvá. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud ztotožňuje.      Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona.       Podle ustanovení  § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.       Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. K otázce jeho udělení se opakovaně vyjadřoval i Nejvyšší správní soud. Lze tak jistě odkázat na jeho rozhodnutí č.j.  Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004,  v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“.  Pokud žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace, zdravotního stavu a věku  žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za přezkoumatelný. Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou.       Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a  zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.       Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.       Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu  se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.       Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu.  Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž konstatoval, že žalobce v zemi původu nikdy neměl žádné potíže se státními orgány, ve vlasti proti němu nebylo a není vedeno trestní stíhání. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobce na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR.       Krajský soud na základě zpráv opatřených žalovaným, skutečností známých mu z úřední činnosti v jiných věcech žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a na podkladě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z poslední doby (posuzujících aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině), konstatuje, že situaci na Ukrajině nelze vyhodnotit jako  ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy na jihovýchodě země, situace na západě a středu země je klidná (podle  informace MZV ČR č.j. 98524/2014-LPTP ze dne 16. 4. 2014). Ze správního spisu a výpovědí žalobce je zřejmé, že žil ve Lvovské oblasti, tedy v západní části Ukrajiny, kde je situace klidná. Krajský soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Žalobce žádné individualizované nebezpečí plynoucí pro něho z ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině netvrdil. Uvedl, že pro případ návratu do vlasti se ničeho neobává, ale vrátit se tam nechce, protože potřebuje finančně zabezpečit manželku a dceru. Soud po zhodnocení výpovědí žalobce, hlavního motivu jeho odchodu z vlasti, důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a výše citovaných informací, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle  14a odst. 2 zákona o azylu. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“       Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno  v souladu  se zákonem, a proto  žalobu jako nedůvodnou  zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).      O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný však náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.        Žalobci byla pro řízení před soudem ustanovena zástupcem advokátka, jejíž odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Krajský soud výrokem III. určil odměnu advokátky v požadované výši podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d), vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), za dva úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení,  doplnění žaloby), tj. 6.200,-Kč, dva režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 600,-Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané  hodnoty ve znění pozdějších předpisů. Částka  daně  21% činí 1.428,-Kč.  Celkem  se tedy ustanovené advokátce přiznává odměna ve výši 8.228,-Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.     Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Hradci Králové dne 30. května 2016 JUDr. Ivona Šubrtová v. r.         samosoudkyně