Číslo jednací: 32Az 5/2015-37       ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY                Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně: I. T., zast. JUDr. Jiřím Burešem, advokátem,  se sídlem  Dukelských hrdinů 471/29, 170 00 Praha 7,  proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2015, č.j. OAM-519/ZA-ZA05-K01-2014,  ve věci mezinárodní ochrany, takto:   I.                 Žaloba se zamítá. II.               Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění:         Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).           Toto rozhodnutí napadla žalobkyně prostřednictvím svého zástupce včas podanou žalobou, v níž namítala, že byla v předcházejícím řízení zkrácena na svých právech.  Za žalobní body označila zákonná ustanovení, která dle jejího názoru žalovaný v předchozím řízení porušil, konkrétně § 2 odst. 1, § 3, § 50, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu v souvislosti s § 12 písm. b), § 14 a § 14a zákona o azylu. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V následném doplnění žaloby uvedla, že žalovaný postupoval v rozporu s § 3 správního řádu, když nezjistil řádně a bez důvodných pochybností skutkový stav věci. Žalovaný zcela opomenul zabývat se důvody, které ji přinutily společně s manželem opustit Ukrajinu, vyhnul se detailní analýze problémů, jež žalobkyně ve vlasti měla ve spojení se svým zdravotním stavem, zdravotním stavem jejího manžela a potížím, které jim toto způsobovalo v době, kdy na Ukrajině začal a probíhá vnitřní ozbrojený konflikt. Zdravotní stav žalobkyně lze v současnosti charakterizovat jako závažný, když předchozí lékařská péče ukrajinských lékařů se ukázala jako naprosto nedostatečná, protože jí nedokázali skutečně pomoci. Její zdravotní stav vylučuje možnost cestování na delší vzdálenosti z důvodu rizika vzniku trombózy. Doložila 3 lékařské zprávy ze dne 22.1.2015,  2.2.2015 a 3.2.2015 o hospitalizaci v Odborném léčebném ústavu- Úrazové nemocnici v Brně, oddělení rehabilitace a poúrazových stavů).  Nesouhlasí se závěrem žalovaného o účelovosti jí podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, že se jejím prostřednictvím snažila o legalizaci pobytu v ČR a uvádí, že každou žádostí o mezinárodní ochranu si chce žadatel legalizovat svůj pobyt, stejně tak této možnosti využila i ona s manželem, neboť v jejich situaci není možné využít zákona o pobytu cizinců. Žalovaný by v napadeném rozhodnutí měl odkázat na konkrétní instituty zákona o pobytu cizinců a nikoli na uvedený zákon jen obecně poukazovat. Žalovaný zcela opomenul skutečnost, že lékaři na Ukrajině jí nedávají žádnou možnost na uzdravení, až česká lékařka jí dává opět naději k návratu do plnohodnotného života. Vzhledem ke špatné situaci ve zdravotnictví na Ukrajině, která je zřejmá i ze zpráv opatřených žalovaným (podfinancovanost, úplatky) a ke špatnému zdravotnímu stavu jejímu i jejího manžela, si nemohou nákladnou léčbu dovolit. Je tedy zřejmé, že jejich situace se liší od situace ostatních občanů Ukrajiny, tento stav na ně dopadá mnohem hůře, než na běžnou populaci. S ohledem na současnou politickou krizi na Ukrajině, kdy dochází k omezení veškeré finanční pomoci ze strany státu, je zdravotní péče stále méně dostupná pro ty, kteří jsou na ni odkázáni. Žalovaný tak nezhodnotil situaci žalobkyně řádně především dle ustanovení § 14 a 14a odst. 2 zákona o azylu. Setrvala na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.        Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobkyně, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval.  Správní orgán zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobkyně v průběhu správního řízení sdělila a důkazy, které předložila (lékařské zprávy) a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí.  Žalovaný zrekapituloval, že žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla, že o mezinárodní ochranu žádá ze zdravotních důvodů, její snahou je se v ČR léčit. Pro případ návratu vyjádřila obavu z války a ze stagnace svého zdravotního stavu. Chce se v ČR vyléčit a na jiný způsob pobytu v ČR nemá peníze. Žalovaný po provedeném řízení dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobkyně ve vlasti neměla žádné potíže, relevantní z pohledu možného udělení mezinárodní ochrany v některé z jejích forem a ani v případě návratu jí nehrozí nebezpečí vážné újmy.  Se žalobními námitkami nesouhlasí a trvá na tom, že v případě žalobkyně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav. Seznámil se s žalobkyní předloženou zdravotní dokumentací, obstaral si i dostatek informací, s nimiž pak žalobkyní uvedené důvody porovnal a vyhodnotil je ve světle těchto důkazů, které k věci doložila samotná žalobkyně, rovněž žalobkyni řádně seznámil s podklady pro rozhodnutí.  Vzhledem k individuálnímu posouzení každé žádosti o mezinárodní ochranu pak nebyl důvod, aby se správní orgán zabýval zejména zdravotním stavem manžela žalobkyně, který si podal samostatnou žádost. K námitce ve vztahu k ustanovení § 14 zákona o azylu, žalovaný trvá na tom, že v žalobě popsané okolnosti nelze považovat za zvláštního zřetele hodné, v napadeném rozhodnutí se zcela dostatečným a zákonným způsobem vypořádal s otázkou neudělení humanitárního azylu žalobkyni.  Poukázal na to, že ve správním řízení žalobkyně popsala svůj zdravotní stav (uvedla, že v důsledku svého zdravotního stavu způsobeného střelným zraněním pobírá na Ukrajině invalidní důchod; v důsledku tohoto zranění je snížena její hybnost, ujde jen několik set metrů a jinak je upoutána na invalidní vozík, trpí bolestmi) a od pobytu v ČR očekává, že se vyléčí a že bude moci znovu začít chodit. Podle žalovaného nelze z doložených lékařských zpráv učinit závěr, že by se žalobkyně aktuálně nacházela v bezprostředním přímém ohrožení života, je schopna se prakticky o sebe plně postarat. Jak vyhodnotil ve svém rozhodnutí, nejde o potíže, které by vyžadovaly v její vlasti nedostupnou lékařskou péči, žalobkyni byla na Ukrajině poskytována lékařská péče včetně rehabilitační péče, prováděli jí i nutná vyšetření a není důvod, proč by po návratu na Ukrajinu nemohla dále v této léčbě pokračovat. Zopakoval, že nižší úroveň zdravotní péče na Ukrajině ve srovnání s péčí v ČR není důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, navíc žalobkyni byla tato péče v její vlasti  poskytována a o žádné diskriminaci v této souvislosti se nezmínila. Rovněž nebyla omezena v přístupu k ukrajinskému sociálnímu a zdravotnímu systému, žalobkyni je vyplácen invalidní důchod, lékaře několikrát do měsíce navštěvovala, kupovala si potřebné a lékařem doporučené léky, podstoupila vyšetření na magnetické rezonanci, byla jí doporučována i další vyšetření včetně operace. Dle názoru žalovaného žalobkyně může na Ukrajině získat odpovídající lékařskou péči. Žalovaný proto žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu hodnotí jako účelovou, a to s poukazem na existující judikaturu, kdy azyl, resp. mezinárodní ochrana, je specifickým institutem k ochraně osob před pronásledováním či hrozící vážnou újmou v zemi původu z důvodu vymezených v zákoně o azylu, tedy specifickým důvodem pro povolení k pobytu a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR upravenými v zákoně o pobytu cizinců.  Uzavřel, že zákon o azylu koncipoval humanitární azyl výslovně jako dobrodiní státu, nikoliv jako právo na přiznání azylu. Popsaný zdravotní stav žalobkyně nelze považovat ani za vážnou újmu ve smyslu § 14a zákona o azylu. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.        Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).  Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalovaného a presumovaného souhlasu žalobkyně v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., kdy na výzvu krajského soudu žalobkyně, resp. její právní zástupce nevyjádřil ve stanovené lhůtě s takovým postupem výslovný nesouhlas, a proto se má podle citovaného ustanovení za to, že s takovým postupem souhlasí.       V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.       V žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR a následném pohovoru ze dne 9.10.2014 žalobkyně uvedla, že má ukrajinskou národnost i státní příslušnost, hlásí se k pravoslavné církvi,  není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany, hnutí nebo organizace, nebylo a není proti ní vedeno trestní stíhání. Vlast opustila 4. října 2014 spolu s  manželem, který v ČR rovněž požádal o udělení mezinárodní ochrany (pozn. soudu: R. T., jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany  je vedena  zdejším soudem pod č.j. 32Az 3/2015). Do odjezdu žila s manželem v domě svých rodičů v obci Drogobič ve Lvovské oblasti. Uvedla, že o mezinárodní ochranu žádá ze zdravotních důvodů, její snahou je v ČR se léčit. Na území ČR počítá s pomocí své tety Olji Kudljak, žijící v Praze. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že v 17 letech byla postřelena, nemohla chodit a od té doby má neurologické potíže po zásahu kulkou do páteře. Nejdříve se pět let pohybovala pouze na vozíčku, potom začala zase chodit, ale v posledních dvou letech se její zdravotní stav zhoršil. Popsala, jak k úrazu došlo, léčbu na Ukrajině, kde podstoupila i vyšetření magnetickou rezonancí. Ukrajinští lékaři jí však řekli, že jí nejsou schopni pomoci a že zase skončí na vozíčku. Proto se spojila se svou tetou, která jí poradila možnost léčby v ČR. Obrátila se přes internet na českou lékařku a ta jí přislíbila pomoc.  Přicestovala legálně, autobusem přes Polsko, měla měsíční schengenské vízum. Krom zdravotního stavu nemá žádné jiné důvody k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Chce se vyléčit a na jiný způsob pobytu v ČR nemá peníze. V případě návratu do vlasti nemá žádné obavy, přijela pouze ze zdravotních důvodů. Při doplňujícím pohovoru dne 18.12.2014 stručně popsala svůj život ve vlasti, uvedla, že žila ze státního důchodu, který jí byl vyplácen, manžel nepracoval, rovněž pobíral důchod (pro invaliditu třetího stupně). Ke své léčbě v ČR uvedla, že se zatím neléčí, podstoupila dvě lékařské prohlídky, byla jí doporučena rehabilitace a léky. Čeká na odpověď ministerstva zdravotnictví kvůli jejímu zdravotnímu pojištění, aby mohla podstoupit rehabilitaci ve specializovaném zařízení. Chodí špatně. Ke své léčbě na Ukrajině uvedla, že docházela k neurologovi v místě bydliště, jezdila i do Kyjeva a Lvova. Před svým odjezdem navštěvovala lékaře často, i 2-3x měsíčně, na bolesti si píchala injekce nebo brala prášky. Léky si kupovala bez receptu v lékárně na doporučení lékaře. Absolvovala rehabilitace. Nyní bere ukrajinské léky, po lécích, které jí předepsali v ČR, jí bylo špatně. Do vlasti by se nerada vracela, jednak je tam válka a ukrajinští lékaři jí nedali naději, řekli jí, že už nebude chodit. Čeští lékaři jsou její jedinou nadějí. Na podporu svých tvrzení doložila lékařské zprávy (citované na straně 3 rozhodnutí).          Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobkyně  žalovaný konkrétně vycházel z Informací MZV ČR č.j. 98524/2014-LPTP ze dne 16.4.2014, č.j. 98525/2014-LPTP ze dne 29.5.2014 a č.j. 110105/2014-LPTP ze dne 1.8.2014, Výroční zprávy organizace Freedom House 2014 z ledna 2014, Informace ZÚ Kyjev č.j. 221/2014-KIEV ze dne 10.3.2014, Zprávy CRS pro Kongres USA, Steven Woehrel  ze dne 24.3.2014, Informace IOM, srpen 2013, Informace Belgického úřadu pro cizince (IBZ) z 20.3.2014, Zpráv o stavu lidských práv  na Ukrajině Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 15.6.2014 a 16.9.2014 a z informací Infobanky ČTK – „Země světa, Ukrajina“- aktuální znění. Žalobkyně využila možnosti se s uvedenými podklady pro rozhodnutí seznámit a uvedla, že jí jde jenom o léčení a doufá, že se brzo postaví na nohy. Žádné námitky nevznesla, doplnění podkladů nenavrhla.           Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2  s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na  příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba  n e n í   d ů v o d n á.            Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.    Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování vztahuje pouze na část území státu.         Krajský soud po provedeném přezkumném řízení ve shodě se žalovaným konstatuje, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádné relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by byla v zemi svého původu pronásledována ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, to ostatně ani netvrdila. Z výpovědí žalobkyně je zřejmé, že nikdy nebyla členkou žádné politické strany ani jiné organizace, politicky se veřejně neangažovala a neuvedla žádné potíže spojené s uplatňováním politických práv a svobod.  Žalobkyně rovněž neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr o existenci její odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. V této souvislosti je přitom nutné zdůraznit, že výčet důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobkyně uvedla, že jediným důvodem, pro který požádala o mezinárodní ochranu, je její zdravotní stav a přání se v ČR léčit, když ukrajinští lékaři jí už nedávají naději na to, že bude chodit. Žalobkyně netvrdila a v řízení nebylo prokázáno, že by jí snad z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu byl ve vlasti odepřen přístup k odpovídající zdravotní a lékařské péči. Naopak z jejích výpovědí vyplynulo, že byla na Ukrajině léčena, byla jí provedena specializovaná vyšetření včetně magnetické rezonance, byly jí předepisovány léky, k lékaři docházela dvakrát až třikrát měsíčně. Léčila se ve Lvově i Kyjevě, byla jí poskytována i rehabilitační péče. Ve vlasti pobírala invalidní důchod.  S léčbou na Ukrajině však nebyla spokojená. Soud konstatuje, že žalobkyní uváděný důvod, že se chce v ČR léčit, nelze podřadit pod výše uvedené taxativně vymezené důvody pro udělení azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobkyně nemohla léčit na Ukrajině nebo že by jí byl odepřen přístup k lékařské péči. Její přesvědčení, že léčba na Ukrajině není tak kvalitní jako v ČR, není okolnost relevantní pro posouzení její azylové žádosti. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí na podkladě shromážděných informací zabýval dostupností zdravotní péče na Ukrajině včetně problémů podfinancování zdravotních služeb, dopadu ekonomické krize, které postihují stejnou měrou většinu obyvatel Ukrajiny. Otázkou úrovně lékařské péče se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud, který vyslovil, že nižší úroveň zdravotní péče v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod  pro udělení azylu (např. rozhodnutí č.j. 3 Azs 226/2005-68 ze dne 18.10.2005 nebo č.j. 2 Azs 30/2007-69 ze dne 26.7.2007, dostupné na www.nssoud.cz). Pokud jde o obavy žalobkyně ze zhoršující se bezpečnostní situace na Ukrajině, ta je zhodnocena v rámci doplňkové ochrany (viz níže). Krajský soud po zhodnocení žalobkyní prezentovaného jediného důvodu pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany souhlasí s učiněným závěrem žalovaného, že se jedná o žádost účelovou, jejímž cílem byla legalizace pobytu na území ČR a bezplatný přístup k lékařské péči z titulu žadatele o mezinárodní ochranu, když žalobkyně neměla dle vlastních slov na jiné pobytové oprávnění ani na léčbu peníze. Soudu tak nezbývá než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zneužívat k legalizaci pobytu. K takovému účelu slouží zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, jehož institutů za splnění tam stanovených podmínek žalobkyně mohla a měla využít. Nebylo pak povinností žalovaného, aby v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni poučoval o  konkrétních institutech zákona o pobytu cizinců. Žalovaný k otázce legalizace pobytu a zneužívání k tomu institutu azylu přiměřeně odkázal i na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Pokud jde o manžela žalobkyně, žalovaný nepochybil, pokud se v napadeném rozhodnutí nezabýval i jeho zdravotním stavem, neboť z důvodu individuálního posouzení každé azylové žádosti tak učinil v rozhodnutí ve věci samotného manžela. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud plně ztotožňuje.       Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobkyně shledán zákonný podklad, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž by byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona.   Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je na volné úvaze správního orgánu, přičemž tuto volnou úvahu, tedy zda byl dán důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. K humanitárnímu azylu se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud. Lze tak odkázat na jeho rozhodnutí č.j. 2 Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004,  v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů, včetně informací od samotné žalobkyně, pro případné rozhodnutí o důvodnosti postupu ve smyslu ust. § 14 zákona o azylu, s těmito podklady se v rámci své úvahy náležitě vypořádal, když otázku případného udělení humanitárního azylu hodnotil komplexně s přihlédnutím k rodinné, sociální a ekonomické situaci žalobkyně, stejně tak jako k jejímu věku a zdravotnímu stavu, a to na podkladě jí doložených lékařských zpráv. Do své úvahy zahrnul a zohlednil, zda žalobkyně měla k lékařské péči přístup (k dostupnosti léčby na Ukrajině pak citoval ze zprávy Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ze srpna 2013), zda jí byla poskytována, včetně přístupu k sociálnímu systému (pobírala invalidní důchod). Soud má za to, že žalovaný v rámci správního uvážení nevybočil z mezí stanovených zákonem, jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou v analogických případech.   Doplňková ochrana je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.   Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.   Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu  se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.     Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobkyně, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobkyni hrozí pro případ návratu skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž konstatoval, že žalobkyně  v zemi původu nikdy neměla potíže se státními orgány, ve vlasti proti ní nebylo a není vedeno trestní stíhání. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval žalobkyní jediným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (zdravotní stav a léčba v ČR). Dále  uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobkyně na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k ní za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Konstatoval, že zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze ve dvou oblastech z celkového počtu 24, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena, a to v Doněcké a Luhanské oblasti, na východě Ukrajiny. Ve zbytku země je bezpečnostní situace klidná a stabilní. Žalobkyně pochází ze západní části Ukrajiny, před odjezdem žila ve Lvovské oblasti, která je od těchto dvou oblastí velmi vzdálená a není uvedenými lokálními střety bezprostředně zasažena. S odkazem na informaci MZV č.j. 98525/2014-LPTP ze dne 29.5.2014 žalovaný uvedl, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu nehrozí po  návratu do vlasti postih ze strany státních orgánů. Soud konstatuje, že žalobkyně pro případ návratu do vlasti neuvedla žádné obavy, potvrdila, že přijela pouze ze zdravotních důvodů.  Až v žalobě namítala obecnou obavu ze současné zhoršené bezpečnostní situace na Ukrajině, neuvedla však žádnou konkrétní hrozbu vůči své osobě. Krajský soud k obecné žalobní námitce konstatuje, že Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých  pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Soud po zhodnocení výpovědí žalobkyně, hlavního motivu jejího odchodu z vlasti, důvodu podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a výše citovaných informací, nedospěl k závěru, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle  14a odst. 2 zákona o azylu. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobkyně nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdila ani nebylo prokázáno, že by některému jejímu rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“   Soud uzavírá, že neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.         Pro úplnost soud konstatuje, že dnešního dne zamítl i žalobu manžela žalobkyně Romana Tarasenka, vedené zdejším soudem pod č.j. 32Az 3/2015.         O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Hradci Králové dne 15. ledna 2016 JUDr.  Ivona Šubrtová, v.r.     samosoudkyně