Trestného činu úvěrového podvodu se pachatel může dopustit jen v souvislosti s uzavíráním smlouvy o úvěru, nikoli smlouvy o půjčce. Ani odkaz na ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru s v textu smlouvy nemusí automaticky znamenat, že je uzavírána smlouva o úvěru.

13To 57/2017 - 160 Z odůvodnění: Napadeným rozsudkem byl obžalovaný T.H. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. 3T 73/2015, byl obžalovanému uložen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na dva roky a tři měsíce. Podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců a nad obžalovaným vysloven dohled. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obžalovanému uložena povinnost, aby v nejkratší možné době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uloženém obžalovanému T.H. rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. 3T 73/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené společnosti F.C.I. částku 8.650 Kč. Podle skutkových zjištění okresního soudu se shora uvedeného trestného činu dopustil obžalovaný tím, že dne 12. 12. 2013 v P. uzavřel se společností F.C.I. prostřednictvím obchodní zástupkyně E.C. smlouvu o půjčce č. 52062 na částku 10.000,-Kč, přičemž při uzavírání smlouvy uvedl do „Karty zákazníka“ (významný podklad pro rozhodnutí o poskytnutí půjčky) jako svého zaměstnavatele společnost A., kde měl pracovat jako operátor výroby, přestože v této firmě nikdy nepracoval, přičemž poškozené společnosti zaplatil pouze částku 1.350,-Kč a další splátky neměl v úmyslu hradit, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 8.650,-Kč. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně v zákonné lhůtě odvolání v neprospěch obžalované do výroku o vině. Jedinou výhradu vznesla vůči použité právní kvalifikaci jednání obžalovaného. Sama je přesvědčena, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obžalovaný vědomě při sjednávání smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli, kdy ve skutečnosti nikde nepracoval. Právě tato skutečnost přesně odpovídá skutkově větě přečinu podle § 211 tr. zákoníku. Právní kvalifikaci úvěrového podvodu nebrání ani skutečnost, že uzavřená smlouva formálně nese slovní označení „Smlouva o půjčce“. V textu smlouvy se objevují termíny spotřebitelský úvěr, v další části textu si zákazník zvolil tzv. hotovostní režim, specifikována jsou další ustanovení týkající se spotřebitelského úvěru a zmíněná smlouva tedy naplňuje všechny znaky úvěrové smlouvy podle § 2395 občanského zákoníku a tak měla být posouzena jak vzhledem k obsahu smlouvy, tak i pro charakter osoby věřitele, který se zabývá poskytováním peněžních úvěrů jako předmětem svého podnikání, úvěry poskytuje za účelem zajištění úrokového výnosu, poskytuje výlučně peněžitá plnění a jedná se tedy vždy o úplatné kontrakty. Obchody uzavírané touto poškozenou společností F.C.I. je nutno posoudit jako tzv. absolutní obchody a jako úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 občanského zákoníku. Tomu nasvědčuje i odkaz na zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, který blíže specifikuje podmínky poskytování spotřebitelských úvěrů za současné ochrany spotřebitelských práv. Státní zástupkyně je proto přesvědčena, že skutek měl být posouzen jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, který je v poměru speciality k přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Právní kvalifikace podle § 209 tr. zákoníku v daném případě neměla být použita. Pochyby podle ní vyvstávají i o zachování totožnosti skutku, a pokud obžalovaný po uzavření smlouvy uhradil částku 1.350 Kč, tedy část splátek, pak by tato skutečnost mohla vyvracet dovozovaný podvodný záměr obžalovaného, který by v případě přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku musel u obžalovaného existovat v době uzavření smlouvy. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a poté věc podle § 259 tr. řádu vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Protože nebyly splněny předpoklady pro zamítnutí nebo odmítnutí odvolání podle § 253 tr. řádu, přezkoumal odvolací soud podle § 254 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, které byly podaným odvoláním dotčeny, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům: V posuzované věci bylo provedeno řízení, v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by měly mít vliv na možnost uplatnění práva obhajoby nebo na zabezpečení řádného objasnění věci. Okresní soud v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. V průběhu hlavního líčení zákonným způsobem provedl pro posouzení věci významné důkazy a tyto zhodnotil způsobem odpovídajícím zásadám hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, takže z důkazů vyvodil v podstatě správná a úplná skutková zjištění. Spáchání trestné činnosti nepopírá ani sám obžalovaný, který se v rozhodné době souběžně dopouštěl rozsáhlé úmyslné majetkové trestné činnosti páchané ve spolupachatelství s L.W. a P.G. Sám obžalovaný vypověděl, že mu spolupachatel L.W. nabídl možnost získat další peníze formou půjčky, kdy po sepsání smlouvy mu budou vyplaceny hotové peníze. Obžalovaný byl v té době zcela bez příjmů, a i když se smluvně zavázal půjčku splácet, nikdy nepočítal s tím, že by vůbec převzatou půjčku nějakým způsobem hradil. O peníze, které mu byly vyplaceny v hotovosti, se vzápětí rozdělil s dalšími osobami, které se na sjednání půjčky podílely. Už sama výpověď obžalovaného tak nasvědčuje tomu, že jmenovaný od počátku jednal s podvodným úmyslem, šlo mu o získání finanční hotovosti, kterou převzal s vědomím, že nehodlá dodržet závazek získanou půjčku splácet. I když nevznikají vcelku žádné pochybnosti o skutku, jehož se měl obžalovaný dopustit, dospěl i odvolací soud k závěru, že uvedené jednání není na místě posuzovat jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo toto jednání posouzeno v obžalobě, ale jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jak toto jednání posoudil okresní soud v napadeném rozsudku. Přesto nebylo možné zcela souhlasit s odůvodněním obsaženým v písemném vyhotovení tohoto rozsudku. Okresní soud zde totiž podrobně rozebral ustanovení nového občanského zákoníku, totiž zák. č. 89/2012 Sb. vztahující se k jednotlivým smluvním typům, přehlédl však, že tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, zatímco obžalovaný sjednal smlouvu ještě za účinnosti předchozí právní úpravy, totiž dne 12. 12. 2013. Z textu smlouvy podepsané obžalovaným však vyplývá, že jde o smlouvu o půjčce, která je uzavírána ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., tedy podle tehdy platného občanského zákoníku, zatímco případná smlouva o úvěru by se musela vztahovat k § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. – obchodního zákoníku. Samotný odkaz na ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ještě neznamená, že by smlouva, na niž dopadají ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, musela být nutně a pouze úvěrovou smlouvou. Ustanovení tohoto zákona zajišťující ochranu spotřebitele totiž dopadají nejen na úvěrové smlouvy, ale i na smlouvy týkající se půjček, leasingu nebo pronájmu, tedy i na další smluvní typy. V §1 citovaného zákona se přímo uvádí, že spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. V textu smlouvy sjednané obžalovaným se výslovně a opakovaně hovoří o půjčce, smlouva odkazuje na občanský zákoník č. 40/1964 Sb. a také smlouva o obchodním zastoupení na č. l. 48 spisu uzavřená mezi společností F.C.I. a obchodní zástupkyní, která byla zmocněna uzavírat smlouvy s jednotlivými zákazníky, výslovně zmocňuje obchodní zástupce k uzavírání smluv o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., tedy původního občanského zákoníku. I příloha této smlouvy na č. l. 56 spisu vymezující postupy pro jednání a uzavírání smluv se zákazníky pro obchodní zástupce opět výslovně upravuje sjednávání smluv o půjčce podle § 657 a § 658 zák. č. 40/1964 Sb. Listiny opatřené v průběhu řízení tedy jednoznačně svědčí o tom, že záměrem společnosti, která jednala se zákazníky o poskytování finančních prostředků, bylo uzavřít smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb. a nikoliv smlouvu o úvěru. Vzhledem k tomu, že trestné činy podvodu i úvěrového podvodu jsou úmyslnými trestnými činy, mělo by úmyslné zavinění pachatele zahrnovat i sjednání konkrétního smluvního typu, a pokud obžalovaný podepisoval formulář označený jako smlouva o půjčce, v němž byl odkaz na právní ustanovení vztahující se ke smlouvě o půjčce a nikoliv smlouvě o úvěru, lze i z toho dovozovat, že jednal se záměrem uzavřít právě smlouvu o půjčce. V posuzované věci tedy lze souhlasit s názorem okresního soudu, že mezi poškozenou společností, za níž jednala obchodní zástupkyně, a obžalovaným byla sjednána smlouva o půjčce, že nešlo o smlouvu úvěrovou a že toto jednání tedy není důvod posuzovat jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, ale jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Okresnímu soudu však lze vytknout, že se v odůvodnění rozhodnutí zabýval zněním nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ačkoli na sjednanou smlouvu dopadala ustanovení dříve platného předpisu, totiž zákona č. 40/1964 Sb. Jednání obžalovaného však bylo důvodně posouzeno jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud tak neměl důvod měnit v napadeném rozsudku výrok o vině. Pochybení nezjistil odvolací soud ani ve výroku o trestu, který byl ukládán jako trest souhrnný za řadu sbíhajících se dalších úmyslných trestných činů proti cizímu majetku. Okresní soud v souvislosti s rozhodováním o souhrnném trestu zrušil předchozí pravomocně uložený trest v trvání dvou let a nově obžalovanému uložil trest o tři měsíce delší, když přiměřeně prodloužil i původně stanovenou zkušební dobu, nad obžalovaným vyslovil dohled a obžalovanému stanovil zvláštní povinnost, aby ve zkušební době nahradil škodu způsobenou trestným činem. Tato zvláštní podmínka osvědčení byla ostatně součástí výroku o trestu již v předchozím rozhodnutí stran sbíhající se trestné činnosti. K výroku o trestu mimoto státní zástupkyně ani žádné výhrady nevznesla. Z podnětu podaného odvolání neshledal odvolací soud žádné důvody ani ke změně výroku, jímž byl obžalovaný zavázán nahradit škodu poškozené společnosti. Vzhledem k tomu, že všechny výroky napadeného rozsudku lze považovat za správné, když výhrady odvolacího soudu se vztahují pouze k odůvodnění napadeného rozsudku a nikoliv k jeho výrokům, a námitkám podaného odvolání státní zástupkyně nelze přisvědčit, bylo toto odvolání zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.