V řízeních o soudních úschovách je vyloučeno použití § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.

17Co 154/2017-24 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci složitele Česká republika – Krajský soud v Hradci Králové, sídlem v Hradci Králové, Československé armády 218, za účasti příjemce CACTON LIMITED, sídlem v Londýně, 5th Floor 86, Jermyn Street, SW1Y 6AW, Velká Británie, zastoupeného Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 6, o úschovu směnky, k odvolání příjemce proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze 17. července 2017, č. j. 0 Sd 2/2017-19, takto: Usnesení okresního soudu s e v napadeném výroku III mění tak, že se příjemci povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá. Odůvodnění: Shora označeným usnesením okresní soud rozhodl, že se předmět úschovy, směnka vystavená na částku 47.169 Kč, vydává příjemci (výrok I), nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok II) a příjemce je povinen zaplatit soudní poplatek 480 Kč (výrok III). Výrok o příjemcově poplatkové povinnosti odůvodnil tím, že složitel je od soudních poplatků osvobozen a jeho návrhu bylo vyhověno (§ 2 odst. 3 zákona č., 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v nyní platném znění). Proti tomuto usnesení, avšak právě jen do výroku o povinnosti zaplatit poplatek, se odvolal příjemce. Zdůraznil, že opakovaně – a i v daném případě – složitele žádal, aby mu směnky po skončení směnečného řízení zasílal poštou na adresu jeho advokáta, stejně jako to bez problémů dělají ostatní krajské soudy, ale složitel si namísto toho věc „zjednodušuje“ tím, že směnky ukládá do soudní úschovy. A posléze se směnka ze soudní úschovy stejně zasílá prostřednictvím pošty. Složitel tak podle odvolatele jen zatěžuje soudní agendu a zvyšuje náklady. Proto prý příjemce s poplatkovou povinností zásadně nesouhlasí. Protože bylo odvolání podáno včas a k tomu oprávněnou osobou, krajský soud napadené usnesení v odvoláním dotčeném výroku přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům: Podle okresním soudem aplikovaného § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen (tuto povinnost žalovaný nemá jen v řízeních o rozvod manželství, o neplatnost manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení či neplatnost registrovaného partnerství nebo o určení, zda tu registrované partnerství je či není). Legitimitu toho, že soudní poplatek za řízení výjimečně (srovnej § 2 odst. 1 písm. a, c, odst. 2, odst. 5 a podpůrně i odst. 6 a 10 zákona o soudních poplatcích) zaplatí účastník, který řízení neinicioval a nebylo vedeno ani v jeho zájmu, tu tedy zákon odvozuje od vyznění rozhodnutí o věci samé a od obsahu výroku o nákladech. Požadovaným způsobem, tedy že žalovaný nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů, přitom vyzní výrok v případech, kdy žalovaný nebude z hlediska obsahu rozhodnutí o věci samé v řízení úspěšný a zároveň nepůjde o případ, kdy žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k zahájení řízení (§ 142 odst. 1, 2, 3, § 143 občanského soudního řádu). Jinými slovy, použití § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích bude na místě tam, kde soud dá svým rozhodnutím o věci samé za pravdu (poplatkově osvobozenému) žalobci a obsahem navazujícího výroku o nákladech vyjádří, že řízení bylo vedeno kvůli chování žalovaného. Vyhověním složitelovu návrhu, aby do soudní úschovy za účelem splnění složitelova dluhu přijal peníze, cenné papíry nebo jiné k úschově se hodící movité věcí, ale soud podle platné právní úpravy nevydává autoritativní pro účastníky a orgány závazné (§ 159a odst. 1, 3 o. s. ř.) stanovisko, že je složitel z hlediska § 1953 odst. 1 občanského zákoníku v právu a jeho dluh tedy zaniká (což je zákonným účelem postupu podle uvedeného ustanovení). Toto rozhodnutí není výrazem soudního nalezení (hmotného) práva, nýbrž „jen“ přisvědčením složiteli, že jeho návrh má potřebné náležitosti a je založen na tvrzeních, která jsou podřaditelná pod dispozici ustanovení § 1953 odst. 1 občanského zákoníku. To je zřejmé také z toho, že soud v řízení o přijetí do úschovy podle stávajících zákonných pravidel nepřezkoumává pravdivost složitelových tvrzení a složitel je do právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy jediným účastníkem řízení (takže tu není, kdo by mu případně odporoval). A ani to, že příjemce nebo jiný subjekt, který uplatní právo na předmět úschovy, následně požádá o jeho vydání a soud jeho návrhu vyhoví, samo o sobě neznamená, že složením dluh zanikl, čili že složitel složením předmětu do úschovy z hlediska účelu ustanovení § 1953 odst. 1 občanského zákoníku uspěl (viz předpoklady pro vydání, vymezené v § 298 zákona o zvláštních řízeních soudních). Jinak vyjádřeno, rozhodnutí o přijetí do úschovy a posléze ani rozhodnutí o vydání předmětu úschovy nelze vykládat jako pro složitele kladný výsledek soudního posouzení jeho právní věci ve smyslu úspěchu, který má na zřeteli ustanovení § 142 o. s. ř. V důsledku toho pak ovšem v řízení o úschově logicky absentuje klíčové vodítko pro případné uložení poplatkové povinností podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Přijetí předmětu do soudní úschovy a ani jeho případné pozdější vydání nelze pokládat za „vyhovění návrhu“ v tom smyslu, který má na mysli toto ustanovení poplatkového zákona. Z uvedeného důvodu (nehledě na otázku rozdílného účastenství v jednotlivých úsecích řízení) také není možno v řízení o úschově po právu rozhodnout o nákladech účastníků podle § 151 o. s. ř. (čímž musí chybět i druhý předpoklad pro použití okresním soudem aplikovaného pravidla). Ustanovení § 142, resp. § 143 o. s. ř., jejichž použití předpokládá posouzení procesního úspěchu, resp. zhodnocení zavinění řízení, jsou zde z výše uvedeného důvodu obsolentní, a § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních se tu uplatnit nemůže, protože řízení o úschově nelze zahájit bez návrhu (§ 291 odst. 1 z. z. ř. s.). Proto také občanský zákoník zakotvuje zvláštní úpravu, podle níž účelně vynaložené náklady spojené se složením předmětu plnění do soudní úschovy za účelem splnění dluhu jdou k tíži věřitele (§ 1953 odst. 1 věta druhá). Náhradu těchto nákladů ovšem nelze složiteli z již vysvětlených důvodů přiznat nákladovým výrokem v rámci řízení o úschově, nýbrž jedině v nalézacím řízení, tedy v řízení zahájeném složitelovou žalobou proti věřiteli. A podobně to podle krajského soudu musí platit i o případných nákladech, vzniklých v řízení o úschově jiným jeho účastníkům. Např. právě i v takových řízeních pak musí být řešena i otázka, zda složitel z hlediska hmotného práva složil předmět plnění do soudní úschovy opravdu oprávněně (tedy zda tu skutečně byly jím tvrzené důvody, odpovídající § 1953 odst. 1 občanského zákoníku), čili s účinkem zániku dluhu. Z uvedeného je zřejmé, že použití ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, které míří především na řízení tzv. sporná, v řízení o úschovách v úvahu nepřichází. Z tohoto důvodu krajský soud změnil (§ 220 o. s. ř.) přezkoumaný výrok rozhodnutí okresního soudu tak, že se odvolateli poplatková povinnost neukládá. Po uvedených závěrech a vzhledem k předmětu odvolacího řízení pokládá za nadbytečné zaujímat věcné stanovisko k odvolací argumentaci. Poučení: Odvolání ani dovolání proti tomuto usnesení není přípustné. V Hradci Králové dne 30. srpna 2017 předseda senátu