Soud je povinen zabývat se námitkou vydržení vlastnického práva i tehdy, uplatní-li tuto námitku jiný účastník než ten, o jehož vlastnické právo jde.

19Co 213/2017-313 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců JUDr. Jana Fifky a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobkyně Římskokatolická farnost H, IČ: xxx, se sídlem xxx, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Pardubice, Zelená 267, proti žalovaným 1) obec H, IČ: xxx, se sídlem xxx, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Horní 6, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ: xxx, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: xxx, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 3) Lesy České republiky, s. p., IČ: xxx, se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, k odvolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 4. 2017, č. j. 8 C 153/2015 - 256, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a V. p o t v r z u j e . II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku VII. mění tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet ČR – Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení, každý z nich jednou polovinou, tedy ve výši 4.292 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud shora uvedeným rozsudkem určil, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí – pozemků parc. č. 142, 173/3, 173/4, 317/7, 317/8, 317/38, 317/49, 325, 326, 450/8, 450/33, 450/43, 450/45, 544/6, 544/7, 544/11, 585/1, 585/3, 585/5, 589/1 a 687, vše v katastrálním území H, s právem hospodařit s těmito nemovitostmi pro Státní pozemkový úřad (výrok I.). Žalobu ve výroku II. zamítl ohledně požadavku na určení, že Česká republika je vlastníkem částí pozemků parc. č. 117/1 a 120 v katastrálním území H (v rozsahu původní parcely PK 109/8) a ve výroku III. řízení zastavil ohledně požadavku na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 1090/1 a částí pozemků parc. č. 117/1 a 120 (v rozsahu nad původní parcelu PK 109/8) a části pozemku parc. č. 202 (v rozsahu nad původní parcelu PK 198), vše v katastrálním území H. Určení vlastnictví k části pozemku parc. č. 202 v katastrálním území H (v rozsahu původní parcely PK 198) vyloučil k samostatnému řízení (výrok IV.). Dále okresní soud uložil žalovaným 1) a 2), aby nahradili žalobkyni náklady řízení každý 13.138 Kč (výrok V.) a naopak žalobkyni uložil nahradit náklady řízení žalovaného 3) ve výši 1.800 Kč (výrok VI.). Ve výroku VII. okresní soud uložil žalovanému 1) zaplatit soudní poplatek ve výši 2.500 Kč. Okresní soud tak rozhodl o žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“), ve které žalobkyně tvrdila, že předmětné pozemky byly původním církevním majetkem zapsaným v knihovních vložkách č. 1 a 68 pro katastrální území H, církvi byly odňaty podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a nyní jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví žalovaného 1), ačkoliv ten nesplnil zákonné podmínky přechodu vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon o majetku obcí“), zejména nesplnil podmínku hospodaření s nemovitostmi v rozhodné době. Tuto žalobu žalobkyně v průběhu řízení mírně upravila do podoby, o jaké rozhodl okresní soud. Žalovaní se žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. Bránili se tím, že žalovaný 1) s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991 fakticky hospodařil, byť je užívalo zemědělské družstvo oproti poskytování různých služeb a prací pro obec. Navíc mohlo jít o příděl obci, který získala již v roce 1945. Žalovaný 2) uvažoval i o možnosti nabytí vlastnického práva žalovaným 1) na základě vydržení. Okresní soud provedl obsáhlé dokazování, při kterém dospěl k závěru, že předchůdce žalobkyně Římsko-katolický kostel sv. Bartoloměje byl zapsán v knihovní vložce č. 1 pro katastrální obec H a předchůdkyně žalobkyně Římsko-katolická fara v H byla zapsána v knihovní vložce č. 68 pro katastrální obec H jako vlastníci pozemků, které lze ztotožnit s pozemky uvedenými ve výroku I. rozsudku okresního soudu. Výměrem Okresního národního výboru v H ze dne 22. 6. 1950 bylo rozhodnuto o výkupu těchto pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Předmětné pozemky byly podle zjištění okresního soudu předány Jednotnému zemědělskému družstvu v H, když předtím je od Místního národního výboru v H převzal stát – ministerstvo zemědělství (ke dni 1. 10. 1950). Okresní soud také vyslechl jako svědky JU a Ing. JV, kteří shodně uvedli, že zemědělské družstvo zřejmě užívalo nějaké pozemky obce, a to na základě ústní dohody, písemné smlouvy se uzavíraly až později (ke konci 90. let). O jaké mělo konkrétně jít pozemky a zda existoval právní titul k jejich užívání, svědci nevěděli. Uvedli, že družstvo pro obec recipročně provádělo dovoz materiálu nebo odklízení sněhu. Ohledně pozemků parc. č. 117/1 a 120 v katastrálním území H okresní soud z výpisů z katastru nemovitostí zjistil, že tyto pozemky byly původně zapsány jako majetek České republiky (s příslušností hospodařit pro Lesy České republiky, s. p.), avšak podle souhlasného prohlášení o nabytí vlastnictví dle zákona č. 172/1991 Sb. byl jako vlastník zapsán žalovaný 1). Prohlášení o nabytí vlastnictví ze dne 7. 2. 2005 odkazovalo na příděl č. j. 466.168/46-IX/B-31 b.č.168, šlo o majetek zkonfiskovaného velkostatku H (vlastnice MTF), přičemž obci H byly přiděleny pozemky parc. č. 117/1 a 120 s datem převzetí přídělu 2. 9. 1945. Z toho pak okresní soud učinil skutkový závěr, že zmíněné dva pozemky nebyly původním církevním majetkem. Okresní soud posuzoval věc podle příslušných ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání a žalobu shledal částečně důvodnou. Nejprve však řízení zastavil ohledně pozemku parc. č. 1090/1 v katastrálním území H, kde vzala žalobkyně žalobu zpět, a zamítl i návrh na určení vlastnictví státu k pozemkům parc. č. 117/1 a 120 v katastrálním území H, neboť dovodil, že nešlo o historický majetek církve (žalobkyně), ale majetek obce získaný v roce 1945 formou přídělu (z původního majetku necírkevního vlastníka). Zbývající pozemky uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu považoval za historický majetek církve, který jí byl odňat v rozhodném období. Okresní soud dovodil, že na tento majetek se vztahovalo omezení převodů a přechodů vlastnictví podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), leda by došlo k platnému přechodu majetku na obec podle zákona o majetku obcí (ex lege ke dni 24. 5. 1991). Okresní soud však dovodil, že k tomu nebyly splněny podmínky podle § 1 odst. 1 zákona o majetku obcí, zejm. podmínky hospodaření obce s majetkem k rozhodnému dni. Okresní soud chápal pojem hospodaření ve světle judikatury Nejvyššího soudu nejen jako faktické užívání věci, ale i jako právní nakládání s ní včetně např. pronájmu věci, přičemž neshledal žádné důkazy k závěru, že žalovaný 1) s pozemky, o které v řízení jde, skutečně hospodařil. Nad rámec toho okresní soud vypořádal jako nedůvodnou námitku žalobkyně, že žalovaný 1) zmeškal lhůtu k učinění návrhu na zápis nemovitých věcí do katastru nemovitostí podle zákona o majetku obcí, když tuto lhůtu měl pouze za pořádkovou. Nezabýval se ani otázkou vydržení vlastnického práva žalovaným 1) s odůvodněním, že ten sám se vydržení nedovolával. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný 1) do výroků I., V. a VII. a žalovaný 2) do výroků I. a V. Oba žalovaní shodně namítali, že okresní soud nesprávně posoudil otázku, zda na obec (žalovaného 1/) přešlo vlastnické právo k pozemkům uvedeným ve výroku I. rozsudku okresního soudu na základě zákona o majetku obcí. Oba měli shodně za doložené, že byly splněny podmínky stanovené v § 1 odst. 1 zákona o majetku obcí, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1) předmětné pozemky obhospodařoval v té formě, že je poskytl do užívání zemědělskému družstvu oproti poskytování různých služeb a prací pro obec. Podle názoru žalovaného 1) žalobkyně tvrzením, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnictví podle zákona o majetku obcí, jde nad rámec předmětu řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání. Žalovaný 2) mimo uvedenou argumentaci znovu poukázal na skutečnost, že žalovaný 1) jako držitel dotčeného majetku nabyl vlastnické právo vydržením, a dále zdůraznil, že zákon o majetkovém vyrovnání počítá i s finanční náhradou za majetek, který církvím nemůže být vydán. Oba žalovaní shodně navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku I. tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítne, podle toho aby také změnil výroky o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud svým usnesením ze dne 13. 9. 2017, č. j. 19Co 213/2017 - 291, vyzval žalovaného 2) k doplnění jeho tvrzení ohledně vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovaným 1). Žalovaný 2) sdělil přípisem ze dne 27. 9. 2017, že je přesvědčen o vydržení vlastnického práva žalovaným 1), když vychází z důkazů již provedených okresním soudem, jiné důkazy nenavrhl. Trval na tom, že žalovaný 1) se ujal držby nejpozději ohlášením svého vlastnictví katastrálnímu úřadu v roce 1997, takže vlastnické právo vydržel v roce 2007. Provedenými důkazy bylo podle žalovaného 2) prokázáno, že žalovaný 1) byl v dobré víře a choval se jako vlastník, když předmětné pozemky dal do užívání zemědělskému družstvu. Odvolací soud shledal, že obě odvolání byla podána včas osobami k nim oprávněnými (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahují způsobilý odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů v odvoláních výslovně neuplatněných (§ 205 odst. 2, § 212a odst. 1 o. s. ř.). Obě odvolání se týkala výroku I. rozsudku okresního soudu, zatímco výroky II. a III. odvoláním napadeny nebyly. Odvoláním nebyl napaden ani výrok IV., když žalovaný 1) odvolacímu soudu sdělil, že tento výrok uvedl v odvolání omylem (navíc jde o výrok, proti kterému není odvolání přípustné). Odvolací soud se proto zabýval přezkumem rozsudku okresního soudu pouze co do výroku I. a navazujících nákladových výroků V. a VII. (§ 212 o. s. ř.). Pokud jde o skutkový stav, odvolací soud vycházel ze zjištění okresního soudu. Okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a dospěl k přiléhavým skutkovým zjištěním, na která lze pro stručnost odkázat. Z listin, které byly provedeny k důkazu okresním soudem, poukazuje odvolací soud zejména na přípis Krajského národního výboru v J ze dne 15. 8. 1950, zn. 611/b-15.8.1950/IX/5, který byl adresován Ministerstvu zemědělství a jehož přílohou byl zápis ze dne 26. 7. 1950 o jednání, jehož předmětem bylo převzetí zemědělských nemovitostí Československým státem od Místního národního výboru v H a předání do správy a užívání Jednotnému zemědělskému družstvu v H. Podle zápisu šlo o nemovitosti o výměře 18,1124 ha původního církevního vlastníka zapsané v knihovní vložce č. 1 a 68 pro katastrální území H. Z tohoto zápisu také vyplývá, že předmětný nemovitý majetek byl vykoupen podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž zápisem ze dne 20. 9. 1949 byl jako rezerva předán do správy místnímu národnímu výboru. Podle odvolacího soudu nelze skutkově uzavřít jinak, než že nemovitosti, o které jde v tomto řízení, byly předány do správy a užívání Místního národního výboru v H pouze dočasně a ke dni 1. 10. 1950 je převzal zpět Československý stát, který je předal do správy a užívání Jednotnému zemědělskému družstvu v H. Toto zjištění má následný dopad na právní závěry týkající se přechodu vlastnictví předmětných pozemků na žalovaného 1) i otázku, zda žalovaný 1) vlastnické právo k těmto pozemkům vydržel (viz níže). Okresní soud správně uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání a že předmětné pozemky byly historickým majetkem jejího právního předchůdce, který mu byl odňat na základě skutečností vymezených v § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, čímž mu byla v rozhodném období (§ 1 zákona o majetkovém vyrovnání) způsobena majetková křivda. Z toho vyplývá, že žalobkyně je aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání. Při rozhodování o určení vlastnictví státu podle shora zmíněného ustanovení je rozhodné (a v tomto řízení šlo o otázku podstatnou a mezi účastníky spornou), zda vlastnické právo k historickému církevnímu majetku přešlo na obce ex lege přede dnem 24. 6. 1991, kdy začalo platit tzv. blokační ustanovení § 29 zákona o půdě. Okresní soud správně dovodil, že zákon o majetku obcí nabyl účinnosti dříve než blokační ustanovení § 29 zákona o půdě. S ohledem na obecně platnou zásadu zákazu retroaktivity lze uzavřít, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona o majetku obcí ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, na čemž ničeho nemohlo změnit uplatnění restitučního nároku dle zákona o půdě, jenž nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991. Obec se v takovém případě dostávala do pozice osoby povinné k uspokojení příslušného nároku restituenta na vydání přešedších věcí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015). V daném případě však mezi účastníky bylo sporné, zda žalovaný 1) splnil podmínky stanovené v § 1 odst. 1 zákona o majetku obcí, tedy zda na něho vlastnické právo k předmětným pozemkům skutečně přešlo ex lege. Pokud by totiž zákonem stanovené podmínky splněny nebyly, nemohl nastat zákonem předvídaný následek spočívající v přechodu vlastnického práva, takže obec (žalovaný 1/) by se vlastnictví chopila až následně (vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí) v době, kdy již platilo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě. Předmětné pozemky by přešly do vlastnictví žalovaného 1) dnem účinnosti zákona o majetku obcí, jestliže žalovanému 1) ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření (jako národnímu výboru) a s těmito věcmi ke dni účinnosti zákona o majetku obcí hospodařil (§ 1 odst. 1 zákona o majetku obcí). Pojem hospodaření s nemovitými věcmi odvolací soud v souladu s judikaturou vykládá nikoli ve smyslu právním, ale faktickém. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, odkázal na rozsáhlou judikaturu, podle které k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle § 1 odst. 1 zákona o majetku obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Tento požadavek je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nemusí přitom jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnující držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci. Z dokazování provedeného okresním soudem však nevyplynulo nic, co by odůvodnilo závěr o hospodaření žalovaného 1) s předmětnými pozemky ke dni 23. 11. 1990 ve výše požadované intenzitě. Z výše popsaného zápisu ze dne 26. 7. 1950 o předání pozemků Jednotnému zemědělskému družstvu v H lze naopak učinit závěr, že od roku 1950 místní národní výbor předmětné pozemky ve své správě vůbec neměl. Účastníci řízení soudu nenabídli žádný důkaz o tom, že by místní národní výbor tyto pozemky v roce 1990 užíval, respektive na nich hospodařil, a to třeba jen formou jejich držby nebo jiného nakládání (pronájmu apod.). Též výpovědi svědků k otázce užívání předmětných pozemků byly značně neurčité a neprůkazné. Svědci uváděli, že si nepamatují žádné písemné smlouvy, které by upravovaly užívání předmětných pozemků, přitom podle § 23 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, byla k platnosti smluv a jiných dohod socialistických organizací vyžadována písemná forma, nebylo-li v jednotlivých ustanoveních hospodářského zákoníku nebo prováděcích předpisech stanoveno jinak. V daném případě by případné přenechání předmětných pozemků do užívání zemědělskému družstvu muselo mít písemnou formu, přitom žádnou takovou listinu účastníci soudu nepředložili. Odvolací soud tedy na základě provedených důkazů dospěl k závěru shodnému se závěrem okresního soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 1 odst. 1 zákona o majetku obcí, na základě kterých by se ke dni 24. 5. 1991 stal vlastníkem předmětných pozemků žalovaný 1). Ten se jako vlastník započal chovat až později, když projevil zájem o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. V té době již platil § 29 zákona o půdě, podle kterého nešlo majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Právní úkony, které tuto blokaci porušovaly, byly absolutně neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2012 (dále jen „občanský zákoník“), neboť byly učiněny v rozporu se zákonem. Okresní soud proto správně uzavřel, že žaloba podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání je v části týkající se pozemků uvedených ve výroku I. důvodná. S ohledem na výše popsané závěry je třeba přezkoumat i námitku žalovaného 2) uplatněnou již před okresním soudem, že žalovaný 1) nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. V tomto směru okresní soud nepostupoval správně, protože se vznesenou námitkou blíže nezabýval a odmítl ji s tím, že žalovaný 1) se vydržení nedovolal. K námitce vydržení jsou soudy povinny přihlížet vždy, bez ohledu na to, který z účastníků řízení tuto námitku uplatní. Přestože není běžné, že námitku vydržení uplatní jiný účastník než ten, o jehož vlastnické právo jde, není to důvodem se touto právně významnou skutečností nezabývat. Odvolací soud proto umožnil žalovanému 2) upřesnit svoji argumentaci a případně důkazně doložit svá tvrzení týkající se vydržení. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný 2) odkázal na výsledky dokazování před okresním soudem a žádná nová tvrzení k otázce vydržení neuvedl. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že k vydržení vlastnického práva žalovaným 1) k předmětným pozemkům nemohlo dojít. K tomu by totiž musely být splněny podmínky pro vydržení, které upravoval § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), podle kterého oprávněný držitel se stal vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Za oprávněného držitele byl přitom považován ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Komentářová literatura zdůrazňuje, že držitel může být subjektivně v dobré víře, nicméně oprávněným držitelem není, protože jeho dobrá víra tu není „se zřetelem ke všem okolnostem“ (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 737 a násl.). Jde tedy o požadavek na tzv. kvalifikovanou dobrou víru, kdy na nabyvatele a na jeho dobrou víru jsou kladeny vyšší nároky než u prosté dobré víry. Tento (jakkoliv přísný) požadavek je odůvodněn tím, že vydržením nabývá – originálním způsobem – vlastnické právo k věci nevlastník, zatímco dosavadní vlastník své právo ztrácí. Podle odvolacího soudu nelze dovodit u žalovaného 1) dobrou víru o tom, že mu předmětné nemovitosti patří. Soudu nebyla předložena žádná listina, která by po roce 1950 dávala Místnímu národnímu výboru v H právo hospodařit na předmětných pozemcích. V projednávané věci je zřejmé a jednoznačné z listinných důkazů, zejména z knihovní vložky č. 1 a 68 pro katastrální území H, jakož i z výměru o výkupu a dalších listin, že předmětné nemovitosti byly původním majetkem církve. Odvolací soud má za to, že podmínka existence kvalifikované dobré víry u žalovaného 1) nebyla splněna, neboť držby pozemků se ujal až v 90. letech, kdy už bylo zřejmé, že jde o nemovitosti patřící k tzv. historickému majetku církve, takže i žalovaný 1) mohl a měl vědět, že na tento majetek dopadá výše zmíněné tzv. blokační ustanovení a že tedy jde o nemovitosti potencionálně určené k vrácení církvi. Jestliže se v posuzované věci žalovaný 1) chopil držby pozemků s odkazem na § 1 odst. 1 zákona o majetku obcí v situaci, kdy nebyly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro přechod majetku ze státního vlastnictví do vlastnictví obecního (jak je uvedeno výše), nelze ani případný omyl žalovaného 1) v této otázce hodnotit jako omluvitelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5015/2015). Proto nelze dovodit, že žalovaný 1) držel pozemky po dobu nejméně 10 let v dobré víře (se zřetelem ke všem okolnostem). Odvolací soud proto uzavřel, že k vydržení předmětných pozemků žalovaným 1) nedošlo. Odvolací soud na základě všech výše popsaných úvah rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I. potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a shodně postupoval u správného výroku V. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Výrok VII. rozsudku okresního soudu odvolací soud změnil tak, že celý soudní poplatek ve výši 5.000 Kč uložil zaplatit žalovanému 1). Okresní soud vycházel z úvahy, že žalovaní mají v řízení samostatné postavení, což se projevuje v otázce náhrady nákladů řízení, ale nikoliv v otázce placení soudního poplatku. Podle § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, však platí více poplatníků soudní poplatek společně a nerozdílně. Za této situace tedy žalovaní 1) a 2) byli povinni k placení soudního poplatku solidárně, proto za situace, když žalovaný 2) je od soudních poplatků osvobozen ze zákona (§ 11 odst. 2 písm. a/ zákona o soudních poplatcích), je žalovaný 1) povinen soudní poplatek zaplatit v plné výši podle položky 4 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plné míře úspěšná žalobkyně, které tak náleží právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Náklady jsou tvořeny odměnou advokáta za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu dne 14. 11. 2017) po 3.100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Dále jsou náklady řízení tvořeny náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu po 300 Kč, celkem 600 Kč (2 x 300). Zástupce žalobkyně dále účtoval náklady cesty k jednání z Pardubic do Hradce Králové a zpět v délce 56 km, kterou absolvoval vozidlem Škoda Rapid s průměrnou spotřebou 4,9 litru benzínu N95 na 100 km. Cena benzínu podle vyhlášky č. 440/2016 Sb. činila 29,50 Kč za litr a sazba základní náhrady 3,90 Kč za km, tedy náklady cesty byly 294 Kč. K tomu je třeba podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. připočíst náhradu za daň z přidané hodnoty (21 %), jejíž je zástupce žalobkyně plátcem. Náklady odvolacího řízení žalobkyně tak činí 8.584 Kč (6.200 + 600 + 294 + 1.490), přičemž každému ze žalovaných 1) a 2) bylo uloženo zaplatit jednu polovinu (4.292 Kč). Tuto povinnost je třeba splnit ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Naopak ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3), který v odvolacím řízení aktivně nevystupoval, neboť jím spravované pozemky nebyly předmětem odvolacího řízení, soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. V Hradci Králové dne 14. listopadu 2017 předsedkyně senátu