To, že žalobu ve sporném řízení podal insolvenční správce při vymáhání pohledávky do majetkové podstaty ve smyslu § 294 odst. 1 ins. zákona, není samo o sobě důvod hodný zvláštního zřetele pro odepření práva na náhradu nákladů řízení žalovanému, který nezavinil zastavení řízení.

22Co 331/2017-62 U S N E S E N Í Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. PF, insolvenčního správce dlužníka RK, nar. xxx, bytem xxx, se sídlem xxx, zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem Zlín, Benešovo nábřeží 3954, proti žalovanému MJ, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem Lanškroun, Pivovarské nám. 557, o zaplacení 252.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30.8.2017 č.j. 306C 2/2017-46, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. m ě n í tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 23.329 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.014 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným usnesením okresní soud rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení, kterého se žalovanému mělo dostat tím, že bez právního důvodu užíval nemovitosti dlužníka RK. Žalobce následně vzal svou žalobu zpět, proto okresní soud rozhodl o zastavení řízení podle § 96 odst. 1, 2 a 4 občanského soudního řádu (dále též o.s.ř.). Dále okresní soud uvedl, že o náhradě nákladů rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když žalobci jako insolvenčnímu správci nelze přičítat procesní zavinění, které vedlo ke zpětvzetí žaloby. Žalobce při podání žaloby vycházel ze skutečností sdělených úpadcem a plnil své povinnosti vyplývající pro insolvenčního správce z insolvenčního zákona. Podle okresního soudu lze přisvědčit názoru žalobce o tom, že pokud žalovaný nereagoval na předžalobní výzvu, nezbylo žalobci, než předmětnou žalobu podat. Ke zpětvzetí žaloby došlo teprve poté, kdy se insolvenční správce dozvěděl od žalovaného, že v označené nemovitosti nebydlel. Proti výroku II. usnesení okresního soudu podal žalovaný včasné odvolání. Namítal, že procesní zavinění ve vztahu k zpětvzetí žaloby leží jednoznačně na žalobci. Žalobce mohl před podáním žaloby provést různými způsoby šetření o tom, kdo užíval nemovitosti dlužníka, avšak nic takového žalobce neučinil. Předžalobní upomínka se pak nikdy nedostala do sféry dispozice žalovaného. Pokud žalobce nevěděl, kdo nemovitosti užíval, pak mohl např. z opatrnosti podat žalobu o zaplacení menší částky a tuto následně, po provedení dokazování, navýšit. Pokud však rovnou zažaloval částku vysokou, musí nést procesní následky s tím spojené. Proto žalovaný navrhl, aby krajský soud změnil odvoláním napadený výrok II. usnesení okresního soudu a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že není pravdou, že by nedostatečně zjišťoval faktické užívání nemovitostí, neboť učinil dotaz na obecní úřad. Obhlídku nemovitostí pak učinil nezávisle na jeho obyvatelích. Faktická prohlídka nemovitostí by nepřinesla poznatky o tom, kdo v nemovitostech bydlí. Předžalobní výzva zaslaná žalovanému se pak nevrátila jako nedoručená, takže se lze domnívat, že ji žalovaný obdržel. Dále žalobce poukázal na to, že dne 24.10.2017 bylo rozhodnuto o úpadku žalovaného, a proto by mělo být řízení přerušeno podle § 140a zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení v mezích odvolání, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a to bez jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Předně k námitce žalobce, že řízení by mělo být přerušeno z důvodu zjištění úpadku žalovaného, krajský soud uvádí, že tomu tak není. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24.10.2017 č.j. KSPA 53 INS 18350/2017-A-6 byl zjištěn úpadek žalovaného a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Takové rozhodnutí nemá v dané fázi řízení za následek přerušení tohoto řízení podle § 140a ins. zákona, neboť řízení ve věci samé je již pravomocně skončeno (usnesení okresního soudu bylo zástupcům účastníků doručeno 1.9.2017, resp. 4.9.2017, jeho výrok I. nebyl napaden odvoláním), a v odvolacím řízení jde již pouze o to, zda bude žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, či nikoli, tj. v odvolacím řízení již není předmětem řízení pohledávka proti žalovanému, takže ustanovení § 140a ins. zákona je neaplikovatelné. Krajský soud pak poznamenává, že usnesení o zjištění úpadku žalovaného spojené s povolením oddlužení pak nemá ani za následek, že by dispoziční oprávnění s majetkem žalovaného či jeho částí přešlo na jinou osobu (§ 229 odst. 3 písm. e) ins. zákona), ani nezanikají plné moci udělené žalovaným (srov. § 252 odst. 1 ins. zákona). Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Krajský soud musí dát zcela za pravdu žalovanému v tom, že z procesního hlediska zavinil zastavení řízení žalobce tím, že vzal svou žalobu zpět. To platí bez ohledu na jakékoli jiné okolnosti, na něž poukazoval okresní soud. Nelze pak uzavřít, že by důvodem zpětvzetí mohlo být chování žalovaného, který od počátku konzistentně nárok žalobce popíral a ani v části jej v průběhu řízení neuspokojil. Proto má žalovaný podle § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na něž poukázal okresní soud, již od 1.1.2014 neexistuje, a pokud měl okresní soud na mysli ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř., pak toto je v daném případě neaplikovatelné, neboť ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. je ve vztahu k ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ustanovením speciálním. Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Povinnost účastníka, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, hradit náklady řízení, může být v konkrétním případě nepřiměřeně tvrdá. Ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele proto může soud účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti odepřít. Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4275/2013). Okresní soud žalovanému jeho právo fakticky odepřel s poukazem na postavení žalobce coby insolvenčního správce a na okolnosti předcházející zahájení řízení. Krajský soud má za to, že v uvedených okolnostech nelze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření práva na náhradu nákladů řízení žalovanému. Je zcela nejasné, proč by pro insolvenčního správce nemělo platit ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., podle nějž jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Insolvenční správce má nepochybně ve smyslu § 294 odst. 1 ins. zákona povinnost uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky, avšak to rozhodně neznamená, že by měl podávat žaloby na zaplacení i tam, kde pohledávka neexistuje nebo je velmi pochybná. Insolvenční správce je totiž povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 ins. zákona). Navíc pohledávky úpadce insolvenční správce uplatňuje na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 ins. zákona). Rovněž tak případná náhrada nákladů řízení bude placena z majetkové podstaty dlužníka, nikoli z majetku insolvenčního správce (§ 40a, § 203 odst. 4 ins. zákona). Není tedy důvodu posuzovat danou situaci jinak, než kdyby danou žalobu podal sám insolvenční dlužník RK. Co se týče okolností nastalých před podáním žaloby, pak je zjevné, že žalobce zasílal žalovanému výzvu k plnění na adresu R, kde sice žalovaný měl hlášen trvalý pobyt, avšak nebydlel tam. Proto bylo případně na žalobci, aby prokázal, že se zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného, což neučinil. Spekulace o nevrácené zásilce nemohou samy o sobě obstát. Rovněž dotaz na Obecní úřad R, na nějž žalobce poukazoval, směřoval ke sdělení osob, které mají v nemovitostech insolvenčního dlužníka trvalý pobyt, a nikoli ke sdělení, kdo je užívá (ostatně na takový dotaz by obecní úřad odpověděl jen stěží). Žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření práva na náhradu nákladů řízení tedy krajský soud neshledal. Z uvedených důvodů proto krajský soud podle § 220 o.s.ř. změnil odvoláním napadený výrok II. usnesení okresního soudu a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu učinil zástupce žalovaného v řízení celkem dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření z 30.5.2017). Za tyto úkony náleží odměna určená podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. z částky, která byla předmětem řízení, tj. ve výši 9.340 Kč za každý úkon, dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, a DPH z těchto částek v sazbě 21%, celkem tedy 23.329 Kč. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl se svým odvoláním plný úspěch, žalobce je proto povinen nahradit mu vynaložené náklady řízení, a sice odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. ve výši 4.670 Kč, jednu paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, a DPH z těchto částek v sazbě 21%, celkem 6.014 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokáta. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci, a to po rozhodnutí insolvenčního soudu ve smyslu § 203 odst. 5 ins. zákona. V Pardubicích dne 30. října 2017 předseda senátu