Rozhoduje-li rozhodce velké množství typově stejných sporů jednoho věřitele (oprávněného), lze hovořit o jeho ekonomické závislosti na daném věřiteli, a proto na základě takového rozhodčího nálezu nelze vést exekuci na majetek povinného.

27Co 139/2017-92 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D. a soudců JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Pavla Hradeckého ve věci žalobkyně JP, nar. xxx, IČ: xxx, bytem a místem podnikání xxxproti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ: xxx, se sídlem xxx, o zrušení rozhodčího nálezu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20.12.2016, č.j. 23C 62/2016-59, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í tak, že rozhodčí nález č.j. 104 Rozh 5873/2015-7 vydaný dne 22.9.2015 rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou se z r u š u j e. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit České republice – na účet Okresního soudu v Pardubicích poměrnou část soudního poplatku za řízení před okresním soudem ve výši 2.700 Kč a poměrnou část soudního poplatku za odvolací řízení ve výši 1.800 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu č.j. 104 Rozh 5873/2015-7, vydaného dne 22.9.2015 rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou s argumentací, že rozhodce ve věci rozhodoval na základě neúplných a nepravdivých údajů, které mu poskytl žalovaný. Žalobkyně tvrdila, že si u žalovaného vzala půjčku, ale měla omezený čas na prostudování smlouvy, neboť rozsáhlá dokumentace byla vyhotovena drobným písmem, byla proto uvedena v omyl, žalovaný využil její finanční tísně a následně žalobkyně jako malý živnostník přišla vinou žalovaného o podstatnou část klientely i příjmu. Žalobkyně dosud zaplatila žalovanému 69.252 Kč, a proto půjčku ve výši 54.876 Kč dokonce přeplatila. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhl její zamítnutí. Zdůraznil, že v dané věci se nejedná o spotřebitelský vztah, žalobkyně naopak smlouvu o zápůjčce i samostatnou rozhodčí smlouvu uzavírala jako fyzická osoba – podnikatelka při své podnikatelské činnosti, s uvedením příslušného identifikačního čísla a sídla vydlužitele a jako účel zápůjčky ve smlouvě uvedla „pro potřeby podnikání“. Žalobkyně nenamítá žádné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podřaditelné pod ust. § 31 rozhodčího řádu, když v případě podnikatele se soud může zabývat jen těmi důvody, které byly označeny. Žalovaný dál zdůraznil, že v dané věci bylo sjednáno dvouinstanční rozhodčí řízení a rozhodčí doložka garantovala férový proces. Okresní soud po provedeném dokazování a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů (o rozhodčím řízení) uzavřel, že smlouvu o zápůjčce podepsanou mezi účastníky nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu, neboť žalobkyně smlouvu sice uzavírala jako fyzická osoba, ale současně jako podnikatelka s uvedením příslušného identifikačního čísla a místa podnikání, když zápůjčka byla výslovně poskytnuta pro podnikatelské účely žalobkyně jako vydlužitele. Společnost PROFI CREDIT Czech, a.s., uzavírala předmětnou smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti, a to se žalobkyní JP také jako podnikatelkou. Žalobkyně se přes výzvu rozhodce k žalobě nevyjádřila, nevyužila ani možnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve dvouinstančním rozhodčím řízení. Ve smluvním vztahu účastníků na základě smlouvy o zápůjčce i v rozhodčí smlouvě vystupovala žalobkyně nadevší pochybnost jako podnikatel s označením místa podnikání a identifikačním číslem a v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu žalobkyně konkrétně neoznačila žádné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v ust. § 31 rozhodčího zákona, když v případě podnikatele se soud může zabývat pouze důvody, které byly výslovně uplatněny. Okresní soud tudíž žalobu shledal nedůvodnou, a proto ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal na jejich náhradu, neboť nezjistil, že by úspěšnému žalovanému v průběhu řízení jakékoliv náklady vznikly. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Rozhodnutí okresního soudu považovala za nesprávné, zopakovala, že u žalovaného si vzala zápůjčku ve výši 30.000 Kč se sjednaným úrokem 24.876 Kč a dosud uhradila 69.252 Kč. Okresní soud ve svém rozhodnutí nezohlednil skutečnosti žalobkyní zmiňované, a sice, že text smlouvy je psán drobným písmem a smluvní pokutu ve výši 50 % lze označit za lichvu. Žalobkyně byla současně s podpisem smlouvy donucena podepsat prázdnou směnku a ani způsoby vymáhání dlužné částky žalovaným neodpovídají dobrým mravům a slušnému chování. Žalobkyně potvrdila, že při žádosti o zápůjčku na dotaz zaměstnance žalovaného uvedla, že podniká a žalovaný požádal o identifikační číslo žalobkyně s tím, že si žalobkyni chce prověřit. Žalobkyni vůbec nenapadlo, že smluvní vztah mezi účastníky bude označen za vztah mezi podnikateli, neboť zápůjčku žalobkyně požadovala z osobních finančních důvodů, a to na zaplacení úhrady dlužného nájemného v bytě. Nikdy neměla v úmyslu tuto částku vkládat do podnikání a ani se tak nestalo. Zapůjčená částka se nijak nepromítla v hospodaření firmy žalobkyně a ani na daňovém přiznání. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a rozhodčí nález zrušil. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že jej shledává zcela nedůvodným, neboť žalobkyně v odvolání uvádí argumenty, které nelze podřadit pod § 31 zákona o rozhodčím řízení a vzhledem k tomu, že žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele, není ani možno zabývat se důvody uvedenými v § 31 zákona o rozhodčím řízení, protože je žalobkyně prostě nevymezila. Žalovaný současně popírá, že by žalobkyně uhradila celou půjčenou částku a dokonce ji snad přeplatila, jak tvrdí. Žalobkyně dosud uhradila pouze 29.252 Kč a její tvrzení v tomto směru jsou jednoznačně nepravdivá. Smlouvu za žalovaného podepsal úvěrový poradce, s nímž žalobkyně smlouvu sjednávala, a tvrdí-li, že ji podepsal někdo jiný, koho nikdy neviděla, není to pravda. Pravdou není ani to, že by smlouva byla psána drobným písmem, naopak písmo je dostatečně velké a je v něm psána celá smlouva o zápůjčce i rozhodčí smlouva. Pakliže žalobkyně namítá, že smluvní pokuta odporuje dobrým mravům, tak neměla smlouvu podepisovat, neboť jako podnikatelka – profesionál si musí být vědoma významu svého podpisu. Žalobkyně tvrdí, že si zápůjčku brala na dlužné nájemné a ne do podnikání. Smlouva ovšem hovoří jasně, žalobkyně je jednoznačně identifikována identifikačním číslem a sídlem a ve smlouvě je výslovně uvedeno, že zápůjčka je poskytnuta pro podnikatelské účely. Protože žalobkyně nenamítá žádné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, které by bylo možno podřadit pod § 31 zákona o rozhodčím řízení, navrhl žalovaný, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a to ze všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně lze považovat za důvodné. Okresní soud uzavřel, že smlouvu o zápůjčce nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu, neboť žalobkyně ji podepsala jako podnikatelka a v takovém případě se soud může na rozdíl od spotřebitelského vztahu zabývat pouze důvody, které byly v žalobě výslovně uplatněny. Okresní soud současně neshledal žádné porušení práv žalobkyně jako dlužníka v rámci rozhodčího řízení, a proto žalobu zamítl. S těmito závěry okresního soudu se nelze ztotožnit a odvolací soud je považuje za nepřiléhavé a tudíž nesprávné, a to z následujících důvodů. Protože smlouva o zápůjčce a s ní spjatá rozhodčí smlouva byly podepsány dne 20.12.2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.), je na danou věc třeba aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku a zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů (o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, dále jen z.r.ř.) platných a účinných ke dni podpisu rozhodčí smlouvy. Žalobkyně v podaném odvolání okresnímu soudu vytýká, že věc posoudil nesprávně, když v rozporu se skutečností uzavřel, že žalobkyně ve smluvním vztahu vystupovala jako podnikatelka a pominul argumentaci a tvrzení žalobkyně, že údaj o tom, že žalobkyně je podnikatelkou a že zápůjčka byla poskytována pro podnikatelské účely, byl obsažen v předpřipravené formulářové podobě smlouvy z rozhodnutí žalovaného, přestože žalobkyně při sjednávání zápůjčky uvedla, že důvodem potřeby těchto finančních prostředků je úhrada dluhu na nájemném v bytě, kde žalobkyně bydlí. Okresní soud sice uzavírá, že žalobkyně je, resp. v době podpisu smlouvy byla podnikatelkou, jak ostatně plyne z výpisu z živnostenského rejstříku žalobkyně založeného ve spise a vydlužené finanční prostředky (bez ohledu na výši sjednaného příslušenství, smluvní sankce a další skutečnosti) hodlala skutečně užít pro potřeby svého podnikání (byť zápůjčku uzavřela s nebankovní institucí a nikoliv tedy s finančním ústavem, který obvykle financuje podnikatelské aktivity za výrazně výhodnějších podmínek a obsah spisu i argumentace žalobkyně nasvědčuje spíše tomu, že v dané věci jde o případ, kdy úvěrující společnost požaduje po zájemci o úvěr, kupříkladu pod příslibem lepšího úroku či jiného zvýhodnění, předložení živnostenského listu, příp. jiného podnikatelského oprávnění, ačkoliv poskytovaný úvěr – zápůjčka, s podnikáním této osoby nijak nesouvisí a nejde o financování podnikání a následně je úvěrující společností tvrzeno, že úvěr byl poskytnut podnikateli a doložka je platná), pak i pro případ, že by tomu tak bylo a šlo by o zápůjčku poskytnutou drobnému podnikateli, je odvolací soud přesvědčen o tom, že tato skutečnost není významná pro posouzení platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky, potažmo na základě ní vydaného rozhodčího nálezu. Judikatura soudů vyšších stupňů je totiž ustálená v závěru, že vystupuje-li podnikatel (typicky drobný živnostník) v pozici blízké osobě spotřebitele, tedy v pozici slabší, je třeba takové osobě přiznat zvýšenou ochranu. To, že by žalobkyně snad smlouvu o zápůjčce uzavírala v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti, z obsahu smlouvy neplyne (vyjma formálního odkazu oddílu 2 bodu 1.6 smlouvy o zápůjčce) a sama skutečnost, že účastník smlouvy při uzavírání vystupoval současně jako fyzická osoba podnikající a uvedl zde též identifikační číslo, příp. sídlo, nutně neznamená, že takové osobě by měla být odepřena ochrana standardně přiznávaná spotřebitelům. V posuzované věci byla smlouva o zápůjčce (s ohledem na charakter podnikatelské činnosti vykonávané žalobkyní) s vysokou mírou pravděpodobnosti uzavřena mimo rámec obchodní činnosti žalobkyně a případný obchodní účel žalobkyní vykonávané činnosti je z povahy věci natolik okrajový, že v celkovém kontextu účastníky uzavřené smlouvě je bezvýznamný a žalobkyně by tedy z tohoto pohledu měla být rovněž považována za spotřebitele. Za slabší smluvní stranu je totiž třeba vždy považovat osobu, která vůči podnikateli vystupuje v obchodním styku mimo souvislost s vlastním podnikáním, kdy se ocitá ve fakticky nerovném postavení při jednání s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za kterých dochází ke kontraktaci a s přihlédnutím k větší profesionální zkušenosti prodávajícího, jeho lepší znalosti práva, lepší dostupnosti právních služeb a konečně i možnosti stanovovat smluvní podmínky jednostranně, cestou formulářových smluv tak, jak tomu bylo v právě posuzované věci. Tyto závěry soudní praxe přijaté ještě před nabytím účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) našly ostatně posléze odraz v ust. § 433 odst. 1 a 2 o.z., z něhož plyne, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran, když v odstavci druhém citovaného ustanovení je uvedeno, že se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. V posuzované věci dále nelze pominout, že smlouva o zápůjčce i s ní související rozhodčí smlouva, spadají svým charakterem nepochybně mezi smlouvy uzavírané adhezním způsobem tak, jak jsou definovány v ust. § 1798 a následujících o.z., přičemž v této souvislosti lze zdůraznit především ust. § 1800 odst. 2, z něhož plyne, že obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména, odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. V této souvislosti je pak třeba se i ptát, jaký rozumný důvod může být spatřován ve skutečnosti, že do smlouvy o zápůjčce je ohledně vydlužitele paušálně uvedeno, že je podnikatelem a zápůjčka je poskytována pro podnikatelské účely vydlužitele, pakliže z těchto skutečností dále smluvně není ve prospěch vydlužitele ničeho dovozováno a tvrzení, že vydlužitel uzavíral smlouvu a s ní souvisejí rozhodčí doložku (smlouvu) v postavení podnikatele se následně jako stěžejní argument úvěrující společnosti objevuje toliko v řízení o zrušení rozhodčího nálezu s poukazem na skutečnost, že vydlužitelovo postavení podnikatele je v tomto směru diametrálně odlišné od postavení spotřebitele a že vydlužitel jako podnikatel – profesionál si musí být vědom významu svého podpisu. S ohledem na shora uvedené lze proto v dané věci uzavřít, že žalovaný v průběhu kontraktačního procesu s žalobkyní postupoval ve vztahu k žalobkyni v rozporu s ust. § 433 o.z., neboť zneužil svého hospodářského postavení podnikatele, co by odborníka k vytvoření, resp. využití závislosti žalobkyně za účelem dosažení nedůvodné nerovnováhy ve vzájemném postavení (žalobkyni vnutil k podpisu smlouvu, v níž postavil žalobkyni do pozice podnikatele a dále rozhodčí smlouvu), přičemž této vzniklé nerovnováhy se následně pokusil využít jako právní obrany v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. V obecné rovině sice platí, že má-li podnikatel jako odborník znalosti a zkušenosti nabyté v průběhu svého podnikání či jiným způsobem, je to jeho výhoda, které může využívat a budovat na ní své podnikání. Pokud by však této výhody zneužil na úkor ochrany slabší strany, dostává se tímto způsobem do režimu ust. § 433 o.z. Žalobkyně v procesu sjednávání smluv se žalovaným způsobem uvedeným v ust. § 1798 o.z., když jak bylo shora uvedeno, šlo o předpřipravené formulářové smlouvy bez možnosti jakéhokoliv zásahu ze strany žalobkyně, neměla možnost ovlivnit svoji vůlí jednání se žalovaným a měla snad možnost, jak žalovaný poznamenává, pouze smlouvu nepodepsat. Důsledkem takového postupu žalovaného v průběhu kontraktačního procesu je však neplatnost popsaného právního jednání ve smyslu ust. § 588 o.z. Z výše uvedeného podle přesvědčení odvolacího soudu proto plyne, že není v zásadě rozumného důvodu k tomu, proč činit rozdíly při posuzování sjednání platnosti smlouvy o zápůjčce, resp. s ní spojené rozhodčí smlouvy za situace, kdy tyto smlouvy jsou podepsány spotřebitelem a tehdy, pakliže spotřebitel formálně vystupuje i v pozici podnikatele a jako podnikatel je označen v předem předpřipravené a pro tento účel vyhotovené formulářové smlouvě úvěrující společnosti. To, že při posuzování platnosti rozhodčích doložek, uzavřených mezi podnikateli či se spotřebitelem, není na místě činit žádné rozdíly ostatně plyne i z judikatury NS ČR (viz např. rozhodnutí ze dne 25.4.2013, č.j. 33 Cdo 556/2013), kde Nejvyšší soud uzavřel, že závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy – v daném případě z důvodu netransparentnosti sjednání rozhodce - se vztahuje nejen na rozhodčí doložky, které byly uzavřeny se spotřebiteli, ale má obecnou platnost. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti se pak v posuzované věci jeví stěžejním vyřešení otázky toho, zda rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky byla sjednána platně, přičemž odvolací soud pro posouzení platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy považuje za zásadní závěr prezentovaný v usnesení NS ČR sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 ze dne 28.4.2015, podle něhož řádné stanovení způsobu určení rozhodce přímo v rozhodčí smlouvě ještě nemusí ve svém výsledku zaručovat, že takto stanovený způsob sjednání rozhodce je transparentním pravidlem, které zaručuje skutečně nestranný výběr nezávislého rozhodce garantujícího vedení nestranného a spravedlivého rozhodčího řízení, když v úvahu je třeba brát jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně tak jako zájem na výsledku projednávání sporu. Nejvyšší soud uvedl, že i osoba vystupující jako tzv. „appointing authority“, musí být na stranách sporu zcela nezávislá, jinak není zajištěn princip rovnosti stran. Pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. V úvahu přitom připadá jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně jako zájem na výsledku projednávání sporu. Výběr rozhodce, který by provedla třetí osoba, jež není nestranná a nezávislá, nelze považovat za transparentní (obdobně viz rozsudek NS ČR sp. zn. 23 Cdo 3074/2014 ze dne 28.6.2016). Za nezávislé třetí osoby nelze podle uvedeného usnesení Nejvyššího soudu považovat tzv. arbitrážní centra, což jsou obvykle právnické osoby, které jsou stálými rozhodčími soudy, jež se zabývají organizováním rozhodčího řízení ad hoc, mají z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenují opakovaně osoby, s nimiž mají dlouhodobé vztahy a poskytují jim při jejich rozhodovací činnosti servis. Obvykle jsou přitom navázáni na podnikatele (jejich právní zástupce), kteří jim fakticky dávají práci tím, že do svých smluv začleňují rozhodčí doložky, v nichž pověřují rovněž opakovaně tuto právnickou osobu výběrem rozhodce. Výběr osob rozhodce provedený takovým arbitrážním centrem nelze považovat za transparentní. Je-li tedy třetí osobou, která má podle rozhodčí smlouvy vybrat rozhodce (§ 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.) právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jež rozhodce jmenuje (bez výslovného odkazu na interní dokumenty, ale podle stejných principů) z okruhu osob, s nimiž dlouhodobě spolupracuje, jejich seznam nadále i vede a jejichž činnost organizačně a administrativně zajišťuje, nelze takto učiněný výběr rozhodce považovat za transparentní, což má za následek neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. obč. zák., ve znění účinném do 31.12.2013. Vůle stran vyjádřená v rozhodčí doložce nemůže být respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu. Platí-li pro posouzení nezávislosti tzv. „appointing authority“ stejná pravidla jako pro nezávislost samotného rozhodce, pak samozřejmě výše uvedené závěry Nejvyššího soudu platí i pro případ, kdy je osoba rozhodce jmenovitě uvedena v rozhodčí smlouvě. Je-li takto jmenovitě uvedeným rozhodcem osoba, která má z tohoto důvodu dlouhodobé vztahy s určitým podnikatelem a ze své činnosti rozhodce pro tohoto konkrétního podnikatele má značný ekonomický prospěch, či jinak řečeno, pokud takové osobě jako rozhodci určitý podnikatel fakticky dává práci tím, že do svých smluv začleňuje opakovaně rozhodčí doložky či vyhotovuje rozhodčí smlouvy, v nichž danou osobu označuje za rozhodce, pak takovou rozhodčí smlouvu je nutno vždy považovat za ujednání způsobující zřejmou a nedůvodnou nerovnováhu ve vzájemných právech a povinnostech stran dle § 1800 odst. 2 o.z., resp. § 433 o.z. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný dlouhodobě a opakovaně využívá, v rámci jím uzavíraných rozhodčích smluv, uzavřený počet rozhodců, kteří spory žalovaného rozhodují v řádu tisíců ročně. Bez pochybnosti lze uzavřít, že rozhodci jmenovitě uvedeni v rozhodčích smlouvách žalovaného jsou ekonomicky závislí na žalovaném. Rozhodce Mgr. Radek Lubina rozhoduje dlouhodobě a opakovaně spory oprávněného, a to v řádu stovek, resp. tisíců věcí ročně, když ze zprávy Okresního soudu v Pardubicích bylo zjištěno, že jen v průběhu roku 2016 předal Okresnímu soudu v Pardubicích do úschovy celkem 2295 spisů a ze samotného spisu rozhodce bylo zjištěno, že návrh na zahájení rozhodčího řízení byl žalovaným doručen rozhodci dne 27.7.2015 a spis nese sp.zn. 104 Roz 5873/2015. Na základě znalosti z úřední činnosti krajského soudu lze oprávněně usuzovat, že nezanedbatelná část spisu rozhodce byla jmenovaným rozhodcem vedena právě o žalobách žalovaného, a to ve skutkově a právně obdobných věcech. Ze samotného textu rozhodčí smlouvy přitom o rozhodci Mgr. Radku Lubinovi, kromě jména a příjmení, plyne pouze tolik, jaké je jeho sídlo a kolik činí odměna rozhodce. Dle žalobou napadeného rozhodčího nálezu tuto odměnu zaplatil rozhodci žalovaný a rozhodcem byla žalovanému vůči žalobkyni přiznána náhrada této částky v rámci náhrady jeho nákladů řízení. Z výše uvedených skutkových okolností je proto zřejmé, že rozhodce Mgr. Radek Lubina rozhodoval v relativně krátkém časovém úseku řádově tisíce sporů, z nichž významnou část nepochybně tvořily žaloby žalovaného, přičemž celková odměna za tuto činnost dosahovala přinejmenším stovek tisíců, spíše však milionů korun českých. To svědčí o zjevné ekonomické závislosti rozhodce Mgr. Radka Lubiny na žalovaném, resp. o jeho motivaci rozhodovat tak, aby mu žalovaný i nadále takové spory svěřoval. Žalovaný i Mgr. Radek Lubina si těchto důsledků přitom museli být vědomi předem, zatímco žalobkyně si jich mohla být vědoma jenom stěží, neboť žádná informace v tomto směru nebyla v rozhodčí smlouvě obsažena (srov. přitom § 3 odst. 5 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění platném a účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy). Pokud rozhodce rozhoduje v daném případě (typové) spory jednoho věřitele vůči vydlužitelům (bez ohledu na jejich postavení) v řádu tisíců ročně, jde dle přesvědčení odvolacího soudu o takový rozsah ekonomického prospěchu, který již naplňuje kritéria nerovnováhy práv a povinností stran v neprospěch vydlužitele, který nepožívá soudní ochrany v tom směru, že takovým rozhodcem vydaný rozhodčí nález nemůže obstát. Ve smyslu ust. § 1800 o.z. je proto třeba předmětnou rozhodčí smlouvu hodnotit jako zakázané ujednání, které žalobkyni nepřiměřeně brání v přístupu k ústavně zaručené soudní ochraně jejich práv a povinností tak, jak bylo konstatováno ustálenou judikaturou, byť především ve vztahu ke spotřebiteli. Nicméně jak odvolací soud výše rozvádí, není žádného rozumného důvodu činit rozdílu mezi spotřebitelem a osobou formálně označenou ve formulářových ustanoveních smlouvy jako podnikatel, neboť v obecné rovině je základním předpokladem platnosti rozhodčí smlouvy především transparentní a jednoznačné pravidlo pro určení osoby rozhodce. Jako nepřípustné jsou proto hodnoceny rozhodčí smlouvy, podle nichž má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je vydlužitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, neboť ve svém důsledku znamenají porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. Ustálenou soudní judikaturou bylo opakovaně konstatováno, že jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli, neboť rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím a tudíž i ve vztahu k rozhodčímu řízení se uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a to při zachování základních práv a svobod. Krajský soud tudíž vycházeje ze shora rozvedených úvah uzavřel, že mezi účastníky sjednaná rozhodčí smlouva (a na základě takové smlouvy vydaný rozhodčí nález) nemůže obstát ve smyslu ust. § 433, § 588 a § 1800 odst. 2 o.z., když soud je povinen přihlédnout k neplatnosti takového ujednání, a to z úřední povinnosti, a rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě neplatně sjednané rozhodčí smlouvy je třeba ve smyslu ust. § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. zrušit. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu změnil (§ 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) tak, jak je shora uvedeno a rozhodčí nález rozhodce Mgr. Radka Lubiny zrušil. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud nově i o nákladech za řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.), neboť v řízení úspěšná žalobkyně se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala. S ohledem skutečnost, že žalobkyně byla osvobozena od placení soudních poplatků v rozsahu 10 %, rozhodl krajský soud ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. (o soudních poplatcích), že zbývající část soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.700 Kč a za řízení před soudem druhého stupně ve výši 1.800 Kč zaplatí České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích v řízení neúspěšný žalovaný. Pro zaplacení soudního poplatku byla žalovanému stanovena lhůta v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. O dovolání a jeho přípustnosti by rozhodoval dovolací soud (§ 239 o.s.ř. ). V Pardubicích dne 31. července 2017 předseda senátu