Číslo jednací: 30A 84/2016 - 194                   ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobce: MONETA Auto, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zast. Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem se sídlem, adresa pro doručování: WEIL, GOSTHAL & MANGES s. r. o., advokátní kancelář, Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. července 2016, č. j. ČOI 125284/15/O100/2700/14/15/16/Hy/Št, sp. zn. ČOI 62644/14/2700,    t a k t o :     I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.    O d ů v o d n ě n í :  I. Předmět sporu   Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný jako odvolací správní orgán ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil rozhodnutí inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického ze dne 31. 7. 2015, č. j. 27/0945/15/R/P (dále také jen např. „prvoinstanční správní rozhodnutí“, „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo „rozhodnutí o uložení pokuty“). Uvedeným rozhodnutím správní orgán prvého stupně uložil žalobci pokutu ve výši 5. 000. 000,- Kč za spáchání správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“), ve znění účinném do 24. 2. 2013 a správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. b) téhož zákona, ve znění účinném od 25. 2. 2013. V podstatě se jednalo o změny v textu prvoinstančního správního rozhodnutí nikoliv zásadního významu, snad kromě jediné, v důsledku níž došlo ke snížení uložené pokuty na 4.000.000,- Kč.  Ve zbytku (tedy v podstatě) bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.    II. Obsah žaloby   V úvodu žaloby žalobce v poměrně obecné rovině namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru se žalovaný v rozporu se svými zákonnými povinnostmi dle § 68 odst. 1 a 3 správního řádu s řadou námitek, výhrad a dokumentů předložených žalobcem ve správním řízení v odůvodnění napadeného rozhodnutí buď nevypořádal vůbec anebo se s nimi s ohledem na jejich závažnost vypořádal nedostatečně, když např. neuvedl, proč je považuje za nesprávné či pro účely předmětného správního řízení za irelevantní.   Podrobněji se této problematice věnoval žalobce v doplnění žaloby (viz body G. 1. a 2.).  Následně žalobce přistoupil ke specifikaci žalobních námitek napadajících nezákonnost žalovaného rozhodnutí:   A. Výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN byl žalobcem proveden správně   Z věcného hlediska bylo předmětem správního řízení posouzení, zdali výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN, jak jej uplatňoval žalobce v konkrétních smlouvách o spotřebitelském úvěru určeném k financování nákupu vozidel zmiňovaných v prvoinstančním rozhodnutí, byl či nikoliv proveden v souladu s příslušnými ustanoveními ZSÚ.   Mezi žalobcem a žalovaným přitom panuje rozdílný právní názor na to, jakým způsobem má být do celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN započítán tzv. poplatek za uzavření úvěrové smlouvy. Žalobce má přitom (na rozdíl od žalovaného) za to, že v případě předmětných úvěrových smluv částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy do výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem i RPSN vstupuje pouze jednou, když příslušný klient tento poplatek taktéž pouze jednou platí.   Žalobce zdůrazňoval, že o správnosti výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách žalobce bylo soudy již pravomocně rozhodnuto. Předmětem soudního přezkumu, ke kterému došlo v rámci řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 a následně Městským soudem v Praze, přitom byla jedna z  historických smluv uzavřená mezi p. Z. T. a žalobcem dne 12. 12. 2011, č. 33581089, tj. stejná smlouva, kterou ředitel inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického zmiňuje v prvoinstančním rozhodnutí a na které současně založil své závěry o údajném pochybení žalobce při výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN. V souvislosti s tím odkázal žalobce na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013-100, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11.2 015, č. j. 97Co 227/2015-133.   Žalobce má tedy za prokázané a soudně pravomocně judikované, že výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN, jež historicky (do 30. 6. 2015) uplatňoval ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, byl zcela správný.   Žalovaný se však se shora uvedenou námitkou existence pravomocného soudního rozhodnutí, kterým byla správnost způsobu výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách žalobce s konečnou platností potvrzena, v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal.   B. Výpočet celkové částky splatné spotřebitelem   Závěry prvoinstančního rozhodnutí, že „Údaje o celkové částce splatné spotřebitelem obsažené v předsmluvních informacích a ve smlouvách o spotřebitelském úvěru uvedených výše však zohledňují pouze sumu všech splátek, k jejíchž placení se spotřebitelé zavázali, ale nezohledňují již poplatek za uzavření smlouvy uhrazený započtením“., a žalovaného rozhodnutí, že v případě smluv o úvěru uzavíraných žalobcem s jeho klienty musí žalobce částku odpovídající poplatku zohlednit také jako „součást celkové částky splatné spotřebitelem, která musí být nad rámec souhrnné výše splátek úvěru o částku nákladů zvýšena.“, žalobce považoval za věcně, logicky i matematicky nesprávné, a to zejména z těchto důvodů:   Na počátku úvěrového vztahu k žádné platbě mezi klientem a žalobcem nedochází   ZSÚ definuje celkovou částku splatnou spotřebitelem v § 3 písm. f) jako „součet celkové výše spotřebitelského úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele.“ Celková částka splatná spotřebitelem tak obecně představuje součet všech peněžních částek, které spotřebitel věřiteli v průběhu trvání úvěrového vztahu zaplatí.   Pokud jde o předmětný poplatek za sjednání úvěrové smlouvy, žalovaný již v rámci odvolacího řízení proti prvoinstančnímu rozhodnutí uvedl, že ten se může v celkové částce splatné spotřebitelem projevit dvojím způsobem. První varianta: klient má na zaplacení poplatku dostatečné vlastní zdroje (hotovost). Pak je celkovou splatnou částkou součet jistiny, úroků a výše poplatku zaplaceného v hotovosti. Druhá varianta: klient nemá na zaplacení poplatku dostatečnou hotovost a žádá, aby mu ve vztahu k němu byl poskytnut úvěr (čímž v tomto rozsahu dojde jen k posunutí odpovídajícího výdaje klienta do budoucna). Celková splatná částka je pak fakticky shodná jako v první variantě, pouze se adekvátně změní (navýší) úroky placené spotřebitelem.   Dohoda mezi žalobcem a klientem obsažená ve smlouvách, které byly předmětem správního řízení (jedná se o druhou variantu popsanou shora - kdy je klientovi ve vztahu k poplatku poskytován spotřebitelský úvěr), proto spočívá v tom, že klientovi je umožněno předmětný poplatek splatit v pravidelných splátkách spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla – platba předmětného poplatku je tedy toliko rozložena v čase.   V posuzované věci proto nedochází k žádnému počátečnímu započtení poplatku, o kterém nesprávně hovoří správní orgány jak v prvoinstančním rozhodnutí, tak v rozhodnutí o odvolání. Za popsané situace proto prokazatelně na počátku úvěrového vztahu k žádné platbě poplatku ve formě započtení nedochází a daný poplatek je splácen až v rámci příslušných splátek.   Výklad zastávaný žalovaným není ve prospěch spotřebitele   Celkovou částku splatnou spotřebitelem je dle žalobce třeba chápat jako celkový dluh, celkovou pohledávku. Tedy to, co je po právu možné po spotřebiteli požadovat, co je spotřebitel povinen podle smlouvy o spotřebitelském úvěru zaplatit. Při řádném plnění nakonec spotřebitel zaplatí právě a jen tuto částku (rovnající se součtu splátek, resp. jeho plateb).   Ad absurdum, pokud by ale celková částka splatná spotřebitelem obsahovala částku odpovídající předmětnému poplatku dvakrát, jak se uvádí v rozhodnutí o odvolání a v prvoinstančním rozhodnutí, nutně by to znamenalo, že spotřebitel je podle smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen zaplatit vyšší částku, než na které se ve skutečnosti dohodl s žalobcem.   Žalobce by pak při tomto znění smlouvy o spotřebitelském úvěru – nesprávně a dokonce k tíži spotřebitele prosazovanému ze strany žalovaného – byl hypoteticky oprávněn vymáhat rozdíl mezi tím, co spotřebitel fakticky zaplatí, a celkovou částkou splatnou spotřebitelem uvedenou ve smlouvě. Takový názor žalovaného však vede k absurdním výsledkům (nadto v neprospěch spotřebitele) a již jen z povahy věci není a nemůže být správný.   Znalecký posudek doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr.   K prokázání správnosti shora uvedeného postupu žalobce při výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem žalobce již v průběhu správního řízení navrhl také důkaz znaleckým posudkem doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr. ze dne 7. 10. 2015 nazvaným „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení nákladů na spotřebitelské úvěry č. 12/2015 a č. 03/2015“, který žalobce přiložil k žalobě a z jehož obsahu následně citoval.   Ze závěrů tohoto posudku je dle žalobce zřejmé, že rozhodnutí o odvolání je nezákonné, když výpočet celkové částky splatné spotřebitelem ve smluvní dokumentaci mezi žalobcem a jeho klienty byl proveden správně a v souladu se ZSÚ.   Výpočet RPSN byl žalobcem proveden správně   ZSÚ definuje RPSN v § 3 písm. d) jako „celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru.“ RPSN se počítá podle vzorce uvedeného v příloze č. 5 k ZSÚ.   Z příslušných ustanovení vyplývá, že na pravé straně rovnice RPSN (obsažené v příloze č. 5. k ZSÚ) musí být obsaženy položky, které dlužník skutečně zaplatí v průběhu trvání spotřebitelského úvěru. Svojí podstatou tak pravá strana rovnice obsahuje stejné položky, které jsou obsaženy v celkové částce splatné spotřebitelem. V tomto smyslu tedy platí, že pokud určitá položka je obsažena v celkové částce splatné spotřebitelem, musí být ve stejné výši zohledněna rovněž na pravé straně rovnice RPSN. Pravá strana rovnice RPSN tedy musí – co do vymezení jednotlivých finančních toků ze strany klienta – přesně odpovídat položkám obsaženým v celkové částce splatné spotřebitelem a žádné nové platby, resp. finanční toky nad její rámec nevytváří.   Nezbytnost konzistence v identifikaci jednotlivých finančních toků obsažených v celkové částce splatné spotřebitelem i na pravé straně rovnice RPSN je pak potvrzena i tím, že tyto položky jsou v příloze č. 3 ZSÚ uvedeny pod stejným písmenem f), a je proto pojmově vyloučeno, aby každá z těchto položek vycházela z jiných faktických předpokladů. Tyto předpoklady se naopak musí shodovat.   Částka odpovídající poplatku za uzavření smlouvy vstupuje do celkové částky splatné spotřebitelem pouze jednou, když příslušný klient tento poplatek platí pouze jednou, a to v rámci pravidelných splátek úvěru. Již z tohoto důvodu je proto zřejmé, že rovněž v rámci pravé strany rovnice pro výpočet RPSN musí být částka odpovídající poplatku obsažena pouze a jen jednou – v rámci pravidelných splátek. To, že klient předmětný poplatek ve skutečnosti hradí vždy pouze jednou, konečně potvrzuje i sám žalovaný, když v Rozhodnutí o odvolání uvádí: „Je samozřejmě pravdou, že ve chvíli, kdy si spotřebitel půjčil částku ve výši poplatku za uzavření smlouvy, k žádné skutečné „zpětné“ platbě z jeho strany nedošlo […].   Je tedy dle žalobce zřejmé, že za těchto skutkových okolností jsou současná tvrzení žalovaného v rozhodnutí o odvolání, dle kterých by měl být ve výpočtu RPSN poplatek za uzavření smlouvy zohledněn na pravé straně dvakrát (tj. dvakrát jako finanční tok spotřebitele směrem k věřiteli), nesprávná a v rozporu se samotnou definicí RPSN. K těmto nesprávným závěrům žalovaný přitom dochází na základě zcela umělé konstrukce, dle které v okamžiku poskytnutí úvěru dochází k „okamžitému zaplacení“ poplatku. To však, jak uvedeno shora, neodpovídá skutečnosti – předmětný poplatek je splácen až v rámci pravidelných měsíčních splátek spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla.   Pokud se jedná o levou stranu rovnice pro výpočet RPSN, ta je v případě předmětných úvěrových smluv představována celkovou výší úvěru, tj. součtem částky odpovídající části kupní ceny automobilu hrazené prostřednictvím úvěru a částky odpovídající poplatku za uzavření smlouvy, ve vztahu k němuž je spotřebiteli poskytován úvěr. Tento postup přitom, jak uvedeno shora, judikatura obecných soudů považuje za správný.   Žalobce dále poukázal na to, že to byl sám žalovaný, který na základě stejné metodiky v minulosti opakovaně přezkoumával způsob výpočtu RPSN u žalobce a který k němu v rámci kontroly provedené u žalobce v roce 2013 neměl výhrad, stejně jako v rámci kontrol u jiných subjektů na trhu.   Žalobce tak v plném rozsahu odmítl tvrzení žalovaného, dle kterých je metodika žalobce týkající se výpočtu RPSN (a celkové částky splatné spotřebitelem) údajně nesprávná.  Žalobce proto postupoval v souladu se ZSÚ, pokud na pravé straně rovnice pro výpočet RPSN uvedl částku odpovídající poplatku pouze jednou. V souvislosti s tím znovu odkázal na závěry znaleckého posudku doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr.   Žalobce tak namítl, že se nedopustil žádného „krácení práva spotřebitele“, jak se nesprávně tvrdí v prvoinstančním rozhodnutí, a to již proto, že žalobce – jak bylo shora podrobně popsáno – prokazatelně postupoval v dané věci v souladu se zákonem a ve vztahu k příslušným klientům v plném rozsahu splnil svoji informační povinnost podle ZSÚ (a to jak ve vztahu k celkové částce splatné spotřebitelem, tak ve vztahu k RPSN).   K samotné sazbě RPSN (žalobcem správně vypočítané, viz shora) pak žalobce přitom uvedl, že RPSN je toliko jedním z řady dílčích ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru, není ovšem základním kamenem, na kterém úvěrový vztah mezi věřitelem a spotřebitelem (dlužníkem) stojí. Obecně proto platí, že vedle výpočtu RPSN jsou k dispozici i další ukazatelé ve vztahu k úvěrové smlouvě, včetně např. celkové částky splatné spotřebitelem a dalších pro spotřebitele snadno vyhodnotitelných informací.   Shora uvedené dle žalobce dokládá, že napadené rozhodnutí je nezákonné rovněž z toho důvodu, že výpočet RPSN byl v příslušné smluvní dokumentaci mezi žalobcem a jeho klienty proveden správně v souladu se ZSÚ a k žádnému porušení zákona ze strany žalobce tak nedošlo a dojít ani nemohlo.     C. Nepřípustná změna správní praxe   Žalovaný k námitkám žalobce v napadeném rozhodnutí uvedl, že k žádné nepřípustné změně správní praxe vůči žalobci nedošlo, když „praxe ČOI v oblasti kontroly RPSN v tomto typu případů se od počátku účinnosti nového zákona neměnila, ale pouze postupně vytvářela.“ Tyto, jakož i související závěry žalovaného, považuje žalobce za účelové a především nesprávné.   ČOI již od roku 2011 věděla o tom, jakým způsobem je ZSÚ ze strany žalobce aplikován, tento opakovaně podrobila kontrole, přičemž nikdy nedospěla k závěru, že by ze strany žalobce mělo docházet k nějakému porušení ZSÚ – ČOI naopak měla po celou dobu výslovně za to, že postup žalobce je v souladu se ZSÚ a žalobce postupoval dle jejích závěrů a doporučení jak co do příslušných procesů, tak co do obsahu příslušné smluvní a související dokumentace. V souvislosti s tím odkázal žalobce na průběh kontroly v roce 2013 ohledně podnětu od klienta žalobce  Z. T.   Výsledkem této kontroly byl závěr ČOI „Na základě Vašeho podnětu, provedli pracovníci České obchodní inspekce, inspektorát Středočeský a Hl. město Praha kontrolu u společnosti GE Money Auto, s.r.o., IČ. 601 12 743, se sídlem Vyskočilova 1422/1A, 140 00 Praha 4. Kontrola byla zaměřena na dodržování zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru v pl. znění. Pracovníky České obchodní inspekce byl proveden výpočet RPSN dle údajů uvedených ve smlouvě o úvěru č. 33581089 uzavřené mezi Vámi a společností GE Money Auto, s.r.o. a provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečné zjištěné výpočtem. Zároveň byla provedena celková kontrola smlouvy a úvěru č. 33581089, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností v dozorové pravomoci České obchodní inspekce.“   V rozporu se závěry kontroly v roce 2013 (i v rozporu se závěry obecných soudů v této věci) ČOI na počátku roku 2014 u žalobce zahájila další kontrolu, jejímž předmětem byl opět soulad činnosti žalobce se ZSÚ.  Následně ČOI s žalobcem zahájila správní řízení, v jehož rámci žalobci rozhodnutím o odvolání uložila pokutu v nepřiměřené výši 4.000.000,- Kč. V rámci kontroly v roce 2014, jakož i v rámci navazujícího správního řízení přitom ČOI konala v téže věci podruhé, resp. dokonce potřetí, a posuzovala stejné smlouvy, u kterých byl uplatňován stejný – ze strany ČOI již přitom aprobovaný – způsob výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem jako v případě smlouvy posuzované v rámci kontroly v roce 2013. ČOI dokonce předmětem kontroly v roce 2014 opětovně – podruhé – učinila mimo jiné i smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou s p. T. dne 12. 12. 2011, č. 33581089, kterou přezkoumávala již v rámci kontroly v roce 2013. Tuto smlouvu nadto ČOI dokonce – napotřetí – přezkoumávala i v rámci správního řízení, v němž došlo k vydání žalobou napadeného rozhodnutí.   Skutečnost, že ČOI dlouhodobě již od roku 2011 považovala způsob výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN uplatňovaný ze strany žalobce za souladný se ZSÚ, potvrzují rovněž závěry dalších kontrol provedených u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří (co se poplatku za uzavření smlouvy týče) uplatňovali obdobný způsob výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN jako žalobce. V této souvislosti žalobce odkázal např. na závěry kontroly u nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů vedené pod sp. zn. ČOI 97229/13/2000, která byla taktéž zaměřena především na výpočet RPSN uvedený ve smlouvě o spotřebitelském úvěru uzavřené dle ZSÚ, a na dopis ředitele ČOI ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. ČOI 50027/14/0100, z něhož plyne, že od nabytí účinnosti ZSÚ v roce 2011 ČOI uskutečnila celkem 944 kontrol zaměřených na spotřebitelské úvěry (220 z těchto kontrol přitom uskutečnil inspektorát Královehradecký a Pardubický, jehož ředitel vydal prvoinstanční rozhodnutí). Ředitel ČOI současně uvedl, že pochybení při výpočtu RPSN bylo zjištěno pouze v jednom případě.   Ze shora uvedeného tedy dle žalobce vyplývá, že i dlouhodobá správní praxe ČOI potvrzuje, že postup žalobce při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem byl v souladu se ZSÚ. Současně i s ohledem na skutečnost, že ČOI předmětnou správní praxi uplatňovala napříč trhem ve vztahu k dalším poskytovatelům spotřebitelských úvěrů, neměl žalobce sebemenší důvod o zákonnosti takové praxe pochybovat. Správní orgány (a tedy i ČOI ve správním řízení vedeném s žalobcem) jsou přitom svou vlastní správní praxí vázány a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu, což žalobce podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu.  Uzavřel proto, že ČOI včetně žalovaného byla svou vlastní praxí ohledně způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem v době vydání prvoinstančního rozhodnutí i rozhodnutí o odvolání vázána a nemůže ji těmito svými rozhodnutími překvapivě bez dalšího změnit.    K tomu dále dle žalobce přistupuje skutečnost, že ČOI v roce 2014 přistoupila ke změně své správní praxe, aniž by jej však o této skutečnosti před provedením kontroly v roce 2014 odpovídajícím způsobem informovala (žalobce se o této změně správní praxe dozvěděl až v průběhu kontroly, resp. až s jejím ukončením), a v důsledku tak žalobci znemožnila, aby tuto – svým charakterem nepochybně zásadní změnu – odpovídajícím způsobem zohlednil ve své smluvní dokumentaci. Pro žalobce byl tedy závěr ČOI – i s ohledem na dosavadní praxi ČOI - o tvrzeném pochybení žalobce při aplikaci ZSÚ překvapivý.   Takový postup považoval za rozporný s čl. 2 odst. 2 Listiny a jako takový rovněž s principem právní jistoty, legitimního očekávání a dobré víry žalobce. Správní orgán totiž musí mít pro případnou změnu své správní praxe vždy relevantní důvody a s těmito je povinen její adresáty seznámit. Současně je správní orgán vždy povinen každou takovou změnu pečlivě zvážit a především důkladně zhodnotit dopad takové změny do práv jejích adresátů.   ČOI však pro změnu své dosavadní správní praxe v roce 2014 žádné relevantní důvody nepochybně neměla. Tato změna tak např. není, resp. nebyla spojena s žádnými legislativními změnami, změnami ve způsobu aplikace ZSÚ ze strany jeho adresátů (poskytovatelů úvěrů), nabízením nových dosud neexistujících úvěrových produktů atd. ČOI včetně žalovaného nadto ani žádné relevantní důvody pro změnu své správní praxe ani v rámci kontroly v roce 2014 ani v napadených rozhodnutích nezmínila. Za relevantní důvod přitom dle názoru žalobce není možné považovat tvrzené pochybení v dosavadní činnosti ČOI, které žalovaný zmínil k námitce žalobce až v rozhodnutí o odvolání. Žalobce tak má za to, že žádný relevantní důvod pro změnu správní praxe neexistoval a že k této změně správní orgány obou stupňů přistoupily zcela svévolně.   V návaznosti na uvedené poukázal žalobce rovněž na zákaz retroaktivní změny správní praxe. Ke změně správní praxe sice může správní orgán za splnění shora uvedených podmínek přistoupit, avšak s účinností pouze do budoucna. Optikou nové – změněné – správní praxe proto tedy není možné posuzovat právní jednání (úvěrové smlouvy) učiněná v době před touto změnou.   ČOI pak kontrolu v roce 2014, v rámci níž již uplatnila svou novou správní praxi, zahájila ještě před tím, než s touto novou praxí (a důvody jejího uplatňování) vůbec seznámila žalobce, tj. v době, kdy tato nová praxe žalobci vůbec nebyla známa. Správní orgány dokonce svou novou správní praxi uplatnily retroaktivně ve vztahu k historickým smlouvám uzavřeným již v období let 2011 až 2013, u nichž navíc ČOI soulad se ZSÚ v minulosti již přezkoumávala.   V návaznosti na shora uvedené žalobce namítl, že při uzavírání předmětných smluv o spotřebitelském úvěru zmiňovaných v prvoinstančním rozhodnutí a v rozhodnutí o odvolání byl v dobré víře, že jím aplikovaný postup při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem je v souladu se ZSÚ, jakož i s dohledovou praxí ČOI.   Dále namítl, že žalovaný se s řadou shora uvedených námitek žalobce týkajících se dosavadní správní praxe žalovaného a pravidel pro její možnou změnu v rozhodnutí o odvolání vůbec nevypořádal nebo se s nimi vypořádal nedostatečně, přestože tyto byly žalobcem srozumitelně formulovány již v odvolání, jakož i jeho doplnění ze dne 14. 10. 2015 a 26. 1. 2016.      D. Absence naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu   Žalobce s odkazem na § 20 odst. 1 ZSÚ dospěl k závěru, že v daném případě nebyla vůbec naplněna skutková podstata předmětného správního deliktu, a to zejména z následujících důvodů.   1. Subjektivní stránka správního deliktu   ZSÚ stanoví, že předmětných správních deliktů se může dopustit „Věřitel nebo zprostředkovatel“. Z hlediska aplikace této sankce tedy záleží na tom, která konkrétní osoba smlouvu se spotřebitelem uzavírá. Spojka „nebo“ jednoznačně potvrzuje, že osobou, která daný správní delikt spáchá, je pouze jeden z těchto dvou subjektů.   V dané věci byly dotčené smlouvy uzavírány prostřednictvím zprostředkovatele, a nedošlo tak (i přes opačné závěry žalovaného v rozhodnutí o odvolání) vůbec k naplnění subjektivní stránky správního deliktu.   2. Objektivní stránka správního deliktu   Objektivní stránka spočívá v tom, že „neposkytne spotřebiteli před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, informace“ a „neposkytne spotřebiteli ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, písemně informace.“   V daném případě však dle žalobce informace byly poskytnuty (nadto správné), a již z tohoto důvodu nemohla být naplněna skutková stránka daného správního deliktu.   Zákon totiž spáchání správního deliktu nespojuje s vadným výpočtem RPSN, resp. celkové částky splatné spotřebitelem, ale pouze se situací, kdy tyto hodnoty nejsou ve smlouvě uvedeny vůbec.   3. Rozhodnutí o odvolání je v rozporu se zásadou, že o jedné věci se zásadně rozhoduje jen jednou (ne bis in idem)   Přestože již v roce 2013 ČOI v rámci státní kontroly uzavřela, že v případě žalobce porušení ZSÚ „nebylo zjištěno“, resp. že „provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečné zjištěné výpočtem“, tj. rozhodla, že žalobce se žádného správního deliktu nedopustil, následně došlo k vydání prvoinstančního rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání, kterými byla žalobci za totéž jednání uložena sankce ve výši 4.000.000,- Kč.   Uvedený postup správních orgánů je tak dle žalobce ve zřejmém rozporu se zásadou, že v jedné věci se zásadně rozhoduje jen jednou (ne bis in idem).   Nesouhlasil s tvrzeními žalovaného, že opětovné přehodnocení dřívějších závěrů učiněných v rámci kontroly v roce 2013 a následné uložení sankce za tentýž skutek ve správním řízení není možné pokládat za rozporné se zásadou ne bis in idem, neboť „protokol o kontrole není správním rozhodnutím“. Žalovaný ve své argumentaci především pomíjí skutečnost, že v případě, kdy ČOI v rámci jím prováděné kontroly nezjistí žádné porušení zákona (jako se to stalo právě v rámci kontroly v roce 2013) nedochází již k zahájení správního řízení, a tím ani k vydání rozhodnutí ve smyslu správního řádu, o kterém se žalovaný zmiňuje. Logika žalovaného by de facto vedla k tomu, že žádné rozhodnutí v rámci kontrolní činnosti (např. ve formě protokolu o kontrole) osvědčující absenci porušení zákona by nebylo pro ČOI do budoucna závazné, a ČOI by je naopak mohla kdykoliv a podle svého uvážení „přehodnotit“. V takovém případě by však žalobce (či jakýkoliv jiný dohlížený subjekt) byl stále udržován v nejistotě, jestli za tytéž skutky nebude nakonec potrestán.   4. Rozhodnutí je v rozporu se zásadou proporcionality   Žalovaný ve vztahu k výši sankce udělené žalobci v rozhodnutí o odvolání uvedl, že se na „základě svého hodnocení spáchaných správních deliktů rozhodl přistoupit ke snížení uložené sankce na výši 4.000.000,- Kč.“ Žalobce s hodnocením žalovaného v rozhodnutí o odvolání, resp. se závěrem o výši pokuty, nesouhlasil a považoval je ve světle § 21 odst. 2 ZSÚ za nesprávné a v rozporu se ZSÚ.   Žalovaný kritéria výměry ukládané pokuty ve svém rozhodnutí vůbec, resp. nedostatečně a nesprávně zohlednil. Obdobně má žalobce za to, že žalovaný nezohlednil ani obecné zákonné podmínky pro ukládání sankcí, podle kterých je žalovaný při stanovení výše pokuty povinen přihlédnout nejen k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, ale i k okolnostem svědčím v jeho prospěch. V důsledku těchto svých pochybení žalovaný uložil žalobci pokutu ve zjevně nepřiměřené výši 4.000.000,‑ Kč, která se dle ZSÚ ve znění účinném do 24. 2. 2013 svou výší blíží maximální možné pokutě, kterou bylo možné za vytýkané jednání obecně uložit.   Dle žalobce byl žalovaný při rozhodování o výši pokuty povinen odpovídajícím způsobem přihlédnout minimálně k těmto okolnostem, které prokazatelně svědčí ve prospěch žalobce:   (i)            V rámci řízení vedených před civilními soudy bylo soudy pravomocně rozhodnuto (a to dokonce i v případech zmiňovaných žalovaným v prvoinstančním rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí o odvolání), že k žádnému porušení informačních povinností podle ZSÚ ze strany žalobce nedošlo, resp. že výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem uplatňovaný ze strany žalobce je v souladu se ZSÚ;   (ii)          Způsob výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem (jež nyní žalovaný kriminalizuje) byl v minulosti samotnou ČOI aprobován;   (iii)        Předmětné porušení ZSÚ ze strany žalobce bylo poprvé konstatováno až v rámci kontroly v roce 2014, resp. až v rámci správního řízení, v jehož průběhu došlo k vydání rozhodnutí o odvolání. Žalobce se tedy žalovaným tvrzeného porušení ZSÚ dopustil poprvé, tj. žalobce za toto jednání nikdy v minulosti žalovaným potrestán nebyl;   (iv)        Žalobce svým jednáním, jež je posuzováno v rámci tohoto správního řízení, svým klientům (spotřebitelům) nezpůsobil žádnou škodu a jednání žalobce nebylo pro jeho klienty spojeno ani s jiným negativním následkem;   (v)          Žalobce již předmětný poplatek svým klientům s účinností od 1. 7. 2015 neúčtuje.   K tomu dále dle žalobce přistupuje skutečnost, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání v odůvodnění výše udělené pokuty mimo jiné konstatoval, že „nebylo přitom zjištěno, že by k jejich spáchání [pozn. správních deliktů] došlo úmyslně.“ Žalobce namítl, že žalovaný nemůže nejprve konstatovat, že ke spáchání správního deliktu nedošlo úmyslně (a contrario k němu došlo z nedbalosti) a současně uložit žalobci pokutu v téměř maximální možné výši. I z tohoto pohledu je zřejmé, že pokuta ve výši 4.000.000,- Kč je nepřiměřená.   Žalobce proto závěrem žaloby navrhnul, aby krajský soud zrušil jak žalobou napadené rozhodnutí, tak jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. In eventum pak navrhl, aby krajský soud ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. uloženou pokutu snížil.   III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě      Žalovaný měl především za to, že jeho rozhodnutí nelze označit za nepřezkoumatelné, když je v něm podle jeho názoru přesvědčivě vysvětleno, proč se žalobce dopustil porušení zákona a proč žalovaný nepovažuje argumenty žalobce uplatněné v průběhu kontroly a správního řízení za relevantní.   Dále poukázal na vývoj judikatury obecných soudů ohledně dané problematiky, zejména na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 32 Cdo 4838/2015 – 463.   Žalovaný je přesvědčen, že dostatečně vysvětlil, proč se jeho názor na výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitele liší od původních názorů civilních soudů. Dle názoru žalovaného je při výkladu národního právního předpisu provádějícího předpis práva Evropské unie třeba v první řadě brát v potaz názor Soudního dvora Evropské unie, což civilní soudy nižších instancí v dostatečné míře neučinily; není také možné zcela ignorovat názory a doporučení Evropské komise.   Kromě toho v tomto případě nerozhodovaly dle žalovaného civilní soudy o otázce, která by ve vztahu k tomuto případu měla předběžnou povahu. Správní orgány totiž rozhodovaly o tom, zda byly naplněny skutkové podstaty správních deliktů, přičemž k takovému rozhodnutí byl v době spáchání správních deliktů plně oprávněn právě žalovaný jako věcně příslušný dozorový orgán. Vyjádřil proto přesvědčení, že nelze obecně dovodit, že by pro něj bylo rozhodnutí civilních soudů o důvodnosti aplikace soukromoprávní sankce vycházející z § 8 ZSÚ závazné v případech, kdy rozhoduje o tom, zda byla ze strany věřitele naplněna skutková podstata správního deliktu.   Žalovaný rovněž uvedl, že v napadeném rozhodnutí doplnil odůvodnění uložené sankce a přihlédl přitom ke všem důležitým okolnostem případu včetně těch, které pominul orgán prvního stupně, načež se rozhodl přistoupit k adekvátnímu snížení její výše.   Na základě výše uvedených skutečností navrhl zamítnutí žaloby.   IV. Doplnění žaloby   V zákonné lhůtě pro podání žaloby dle § 65 a násl. s. ř. s. žalobce svoji žalobu ještě doplnil.   E. Absence pravomoci správních orgánů   Dle žalobce  ČOI při vydání prvoinstančního rozhodnutí překročila své zákonem dané pravomoci, resp. k vydání předmětného rozhodnutí ve vztahu k žalobci nebyla vůbec oprávněna. Obdobných pochybení se pak dopustil i žalovaný vydáním rozhodnutí o odvolání.   1. Prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno úřední osobou bez příslušného zákonného oprávnění   Žalobce vyjádřil názor, že dle § 19 ZSÚ je pravomoc ukládat pokuty za porušení ZSÚ svěřena České obchodní inspekci, jakožto správnímu orgánu, a nikoliv řediteli jednoho z jejích inspektorátů, který je jen jejím zaměstnancem. Ředitel inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického tedy neměl vůbec pravomoc prvoinstanční rozhodnutí vydat.   Dle žalobce je tak žalované rozhodnutí nicotné, poněvadž jemu předcházející rozhodnutí nebylo vydáno k tomu příslušným orgánem, ale jen ředitelem inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického, tj. fyzickou osobou bez příslušného zákonného oprávnění.   2. Ředitel Inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického nebyl oprávněn uložit pokutu ve výši 5.000.000,- Kč   Pravomoc ředitele daného inspektorátu přitom nemohla být založena ani § 9 odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČOI“), neboť dle něho platí, že „ředitel inspektorátu uloží kontrolované osobě […] pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Za opakované porušení povinností v průběhu jednoho roku ode dne poslední kontroly lze uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč.“ Ředitel inspektorátu je tedy oprávněn ukládat pokuty pouze v rozsahu do 1.000.000,- Kč, resp. 2.000.000,- Kč.   V dané věci však byla žalobci původně v prvoinstančním rozhodnutí uložena pokuta ve výši 5.000.000,- Kč, tj. pokuta, kterou § 9 odst. 1zákona o ČOI vůbec neumožňuje řediteli inspektorátu uložit.   3. Prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno úřední osobou z místně nepříslušného inspektorátu   Žalobce má sídlo v Praze, tj. v obvodu, který vůbec nespadá do působnosti inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického, který vydal prvoinstanční rozhodnutí. Rovněž většina smluv odkazovaných žalovaným v rozhodnutí o odvolání byla fyzicky uzavřena v sídlech prodejců automobilů nacházejících se mimo územní obvod daného inspektorátu. Žalobce v obvodu tohoto inspektorátu vůbec činnost posuzovanou ze strany žalovaného nevykonává (úvěrové smlouvy v zastoupení žalobce uzavírají subjekty od žalobce odlišné) a žalobce v tomto obvodu nemá ani žádnou svou pobočku či provozovnu. Je tedy zřejmé, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno místně nepříslušným inspektorátem ČOI.   Na tomto závěru pak nemohou ničeho změnit ani tvrzené úkony ČOI ještě před zahájením tohoto řízení, které žalovaný zmiňuje v rozhodnutí o odvolání. V posuzovaném případě bylo totiž nutné aplikovat zákonná pravidla týkající se místní příslušnosti správního orgánu dle § 11 odst. 1 správního řádu. Případné pověření inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického tvrzené v rozhodnutí o odvolání by tak bylo rovněž nedůvodné, resp. nezákonné.   4. Správní orgány zahájily správní řízení a uložily žalobci pokutu po uplynutí prekluzivních lhůt   Žalobce odkázal na § 9 odst. 4 zákona o ČOI, dle něhož platí, že „Řízení o uložení pokuty lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se ředitel inspektorátu nebo inspektor o porušení povinnosti podle odstavců 1 až 2 dověděl, nejpozději však do 2 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení 3 roky.“ Zákon o ČOI tedy v souladu s principy správního trestání obsahuje časové omezení možnosti ČOI s dozorovanými subjekty (tedy i s žalobcem) zahájit řízení o uložení pokuty a možnosti těmto subjektům uložit pokutu. Dvouletá prekluzivní lhůta je pak obsažena i v § 21 odst. 3 ZSÚ, po jejímž uplynutí odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká.   Dle napadeného rozhodnutí se však žalobce měl porušení svých zákonných povinností údajně dopustit v souvislosti se sjednáváním celkem 38 konkrétních smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených v letech 2011 až 2014. Uzavření celkem 30 z těchto 38 smluv, tj. jejich převážná většina, však spadá do období před 1. 7. 2013, tj. do období, které zahájení správního řízení, v jehož průběhu došlo k vydání prvoinstančního rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání, předchází o více než 2 roky. Ohledně těchto smluv tedy nebylo vůbec možné řízení o uložení pokuty s žalobcem zahájit.   ČOI se nadto o údajném pochybení žalobce prokazatelně dozvěděla již v době před uplynutím zmíněných zákonných prekluzivních dob, což samo o sobě rovněž svědčí o nezákonnosti rozhodnutí o odvolání. Žalovaný se o postupu žalobce při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem totiž dozvěděl minimálně dne 22. 5. 2013, tj. více než dva roky před zahájením správního řízení, v jehož rámci došlo k vydání rozhodnutí o odvolání, a to v souvislosti s podnětem týkajícím se úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a p. T. dne 12. 12. 2011. ČOI tedy přestože o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem uplatňovaném ze strany žalobce věděla minimálně již od května roku 2013, zahájila s žalobcem správní řízení až v červnu 2015, tj. po více než dvou letech.   Žalovaný nadto při vydání rozhodnutí o odvolání zcela ignoroval § 9 odst. 4 větu druhou zákona o ČOI, dle kterého: „Pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení 3 roky.“ Žalobce namítá, že v době uložení pokuty, tj. v době kdy rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci, již od uzavření celkem 31 tam zmiňovaných smluv o spotřebitelském úvěru uplynuly více než 3 roky a žalobci tudíž i z tohoto důvodu nebylo možné v souvislosti s těmito smlouvami žádnou pokutu uložit.   Ani v případě izolované aplikace § 21 odst. 3 ZSÚ, na kterou odkazuje žalovaný, by žalobci nebylo možné žádnou pokutu uložit, neboť jak uvedeno shora, žalovaný se o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem prokazatelně dozvěděl více než dva roky před zahájením správního řízení vůči žalobci, tj. správní řízení bylo zahájeno až po uplynutí dvouleté subjektivní prekluzivní lhůty.   Žalovaný v rozhodnutí o odvolání zrušil prvoinstanční rozhodnutí a správní řízení zastavil z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pouze ve vztahu k úvěrové smlouvě uzavřené s p. T. ze dne 12. 12. 2011.   Ve vztahu k ostatním smlouvám o spotřebitelském úvěru žalovaný na str. 13 a 14 rozhodnutí o odvolání obecně konstatoval, že k použití § 9 odst. 4 zákona o ČOI „[…] v tomto případě není důvod, neboť zákon o spotřebitelském úvěru, z jehož porušení je odvolatel viněn, obsahuje vlastní pravidla pro ukládání pokut, na tato pravidla ostatně odkazuje i sám odvolatel. Konkrétně je zde v ust. § 21 odst. 3 stanoveno, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.“ Tato argumentace žalovaného není dle žalobce správná.   Ustanovení § 9 zákona o ČOI obsahuje pro případ porušení ZSÚ přesně vymezené pravomoci ČOI ve vztahu k žalobci, jakožto osobě podléhající jejímu dohledu. Ustanovení § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ČOI tak např. dává řediteli inspektorátu pravomoc uložit peněžitou pokutu kontrolované osobě, která mimo jiné „poruší ostatní podmínky stanovené zvláštními právními předpisy pro činnosti uvedené v § 2 odst. 1 a 2,“ tedy i kontrolované osobě, která poruší podmínky ZSÚ.  Ustanovení § 9 odst. 4 zákona o ČOI pak výslovně uvádí, že tam uvedené lhůty se vztahují právě k porušení „povinnosti podle odstavců 1 až 2,“ tedy i k porušení ZSÚ. Z těchto ustanovení tedy bez dalšího vyplývá, že ohledně porušení povinností dle ZSÚ je ČOI oprávněna zahájit s kontrolovanou osobou (s žalobcem) správní řízení, resp. uložit kontrolované osobě pokutu, pouze ve lhůtách dle § 9 odst. 4 zákona o ČOI. Tyto lhůty však žalovaný dle žalobce nedodržel, jak popsáno shora. Tím překročili svou pravomoc dle zákona o ČOI, čímž porušili mimo jiné i základní principy v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, dle kterých státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.   Dle názoru žalobce žalovaný ve své argumentaci rovněž pomíjí, že charakter prekluzivních lhůt dle § 9 odst. 4 zákona o ČOI a dle § 21 odst. 3 ZSÚ je odlišný.   Ze znění § 21 odst. 3 ZSÚ - „Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do …“ - je zřejmé, že se svým charakterem jedná o hmotněprávní normu, která upravuje podmínky zániku odpovědnosti právnické osoby za správní delikt dle § 20 ZSÚ. Co se týče § 9 odst. 4 zákona o ČOI, z jeho znění – „Řízení o uložení pokuty lze zahájit do …“ - vyplývá, že se naopak jedná o normu procesní, která upravuje podmínky, za kterých je možné zahájit řízení o uložení pokuty, tedy i podmínky, za kterých bylo možné zahájit správní řízení vůči žalobci. Taktéž z tohoto důvodu § 21 odst. 3 ZSÚ nemůže být ve vztahu speciality k § 9 odst. 4 zákona o ČOI, a lhůty dle § 9 odst. 4 tohoto zákona tak byla ČOI, resp. žalovaný povinen respektovat.   Dle žalobce pak zmiňované rozdíly v délkách lhůt dle ZSÚ a dle zákona o ČOI v žádném případě nemohou být vykládány v neprospěch žalobce tak, že se (i přes shora popsané rozdíly v jejich charakteru) automaticky uplatní lhůty delší, jak nesprávně činí žalovaný v rozhodnutí o odvolání.   Žalobce proto namítl, že již se shora uvedených důvodů je jak prvoinstanční rozhodnutí, tak rozhodnutí o odvolání nicotné a nezákonné.     F. Vady řízení 1. Prvoinstanční rozhodnutí i rozhodnutí o odvolání byly vydány bez jakéhokoliv dokazování, a aniž by bylo umožněno žalobci se k věci způsobem odpovídajícím závažnosti předmětné věci vyjádřit, resp. navrhovat důkazy   Dle mínění žalobce ve správním řízení platí, že správní orgány jsou obecně povinny si důkazy pro své rozhodnutí nejen opatřit, ale tyto také následně řádně zákonným způsobem provést. Správní orgány však na tuto svou povinnost zcela rezignovaly, když vůbec žádné dokazování ve správním řízení – ať už v první stupni či v řízení o odvolání – neprováděly. Žalovaný absenci jakéhokoliv dokazování v rozhodnutí o odvolání připouští, současně ale uvádí, že „Byť je tedy neprovedení listinných důkazů v přítomnosti odvolatele procesním pochybením, nemohlo mít v tomto případě podle názoru odvolacího orgánu žádný vliv na zákonnost následně vydaného rozhodnutí.“ Tyto závěry považoval žalobce za nesprávné.   Z textu rozhodnutí o odvolání, jakož i prvoinstančního rozhodnutí dle žalobce vyplývá, že správní orgány svá tvrzení ohledně údajného porušení ZSÚ ze strany žalobce zakládají toliko na dokumentech opatřených v rámci kontroly v roce 2014, resp. na kontrolních zjištěních ČOI. Správní orgány však žádný z těchto dokumentů v souvislosti s kontrolou v roce 2014, resp. učiněná kontrolní zjištění, která dle textu rozhodnutí o odvolání a prvoinstančního rozhodnutí mají dokládat porušení povinností ze strany žalobce, předmětem standardního dokazování v rámci správního řízení vůbec neučinily. Takový procesní postup je však dle žalobce nezákonný.   Správní orgány přitom byly povinny předmětem dokazování učinit nejen důkazy, jež si ČOI opatřila v minulosti v souvislosti s kontrolou v roce 2014, ale i další důkazy předložené žalovaným zejména v rámci odvolacího řízení, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci (zejména rozhodnutí Obvodního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015 a Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015).   Za účelem provedení dokazování (které se však ve správním řízení vedeném s žalobcem v rozporu se zákonem vůbec nekonalo) a umožnění žalobci uplatnit v plném rozsahu jeho základní procesní práva byly správní orgány dále povinny ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 51 odst. 1 téhož zákona nařídit standardní ústní jednání, a žalobci tím umožnit uplatnit jeho procesní práva v plném rozsahu, tj. např. umožnit žalobci bezprostředně konfrontovat správní orgán se svými poznámkami a připomínkami. Této své zákonné povinnosti nedbaly a v průběhu správního řízení žádné ústní jednání nenařídily.   Povinnost správního orgánu nařídit za účelem provedení dokazování ústní jednání je přitom bez dalšího dána již jen tím, že předmětné správní řízení bylo svým charakterem řízením sankčním ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v rámci něhož je bez dalšího nutné respektovat zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, což bez nařízení ústního jednání v zásadě nelze. Žalobce navíc žalovaného v průběhu správního řízení o nařízení ústního jednání opakovaně žádal.   I pokud by správní orgány prováděly dokazování mimo ústní jednání, bylo jejich povinností o tom dle § 51 odst. 2 správního řádu informovat žalobce a následně i sepsat protokol dle jeho § 18 odst. 1. To se však nestalo.   Nadto dle žalobce platí, že správní orgán je povinen si podklady pro vydání rozhodnutí opatřit v průběhu správního řízení a nikoliv ještě před jeho zahájením. ČOI rovněž tyto své zákonné povinnosti zcela ignorovala, když si veškeré jí tvrzené podklady (důkazy) pro své rozhodnutí opatřila již před zahájením správního řízení, tyto navíc ani zákonem předvídaným způsobem neprovedla, a žalobci tak neumožnila dostatečné uplatnění jeho procesních práv.   2. Podklad pro vydání prvoinstančního rozhodnutí i rozhodnutí o odvolání je nezákonný   Z rozhodnutí o odvolání, jakož i z prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že jediným podkladem pro udělení sankce žalobci ve správním řízení byly právě výsledky kontroly v roce 2014, tj. Protokol o kontrole ze dne 9. 9. 2014 a Dodatek k Protokolu o kontrole ze dne 17. 12. 2014. Výsledky kontroly v roce 2014, která byla toliko opakováním kontroly v roce 2013, však v daném případě podkladem pro vydání těchto rozhodnutí být nemohly, a to již z toho důvodu, že kontrola v roce 2014 byla od počátku nezákonná a neměla být vůbec provedena.   Svůj závěr o tom, že v případě kontroly v roce 2014 se jednalo o nezákonnou opakovanou kontrolu, opřel žalobce o názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2005, č.j. 2 Afs 144/2004 - 110.   Platí přitom, že správní orgán je oprávněn v minulosti již jednou provedenou kontrolu opakovat pouze za předpokladu existence výslovného zákonného zmocnění, které však zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole, neobsahuje. Zjišťování skutečností pro rozhodnutí správního orgánu se totiž má obecně dít pouze jedenkrát v rámci jednoho řízení (jedné kontroly). Z logiky věci přitom v právním státě není přípustné, aby ČOI či jakýkoliv jiný správní orgán při nezměněném skutkovém stavu jednou provedenou a řádně ukončenou kontrolu svévolně opakovaly jen za tím účelem, aby mohly v neprospěch subjektů kontroly své již jednou vyslovené závěry přehodnotit, resp. změnit.   Dalším důvodem nezákonnosti kontroly v roce 2014 jako takové je skutečnost, že tato byla zahájena a vedena místně nepříslušným inspektorátem žalovaného. Účastník řízení má totiž sídlo v Praze, tj. v obvodu, který vůbec nespadá do působnosti inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického. Nadto kontrola v roce 2014 byla bezdůvodně zahájena odlišným inspektorátem, než který prováděl kontrolu v roce 2013.   Konečně nemožnost použít výsledky nezákonně vedené kontroly v roce 2014 jako podklad pro uložení jakékoliv sankce vyplývá dle žalobce z jednoho ze základních ústavních pravidel, a totiž, že důkazy pro vydání rozhodnutí ve správním řízení musejí být vždy získány zákonným způsobem (§ 51 odst. 1 správního řádu a čl. 2 odst. 2 Listiny).   3. Rozhodnutí o odvolání je v rozporu se zásadou obsaženou v § 50 odst. 3 správního řádu   Žalobce již v rámci svého odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí v souvislosti s procesním postupem ČOI namítl, že ČOI má zákonem danou povinnost opatřit si ze své vlastní iniciativy pro své rozhodnutí dostatečné množství podkladů svědčících nejen v neprospěch žalobce, ale i v jeho prospěch (§ 3 a § 50 správního řádu).   ČOI, resp. žalovaný však tuto zásadu v tomto správním řízení nerespektovali, když např. dřívější rozhodovací praxi svědčící nepochybně ve prospěch žalobce ve svých rozhodnutích v zásadě pominuli, resp. ji odpovídajícím způsobem nezohlednili. Správní orgány obdobně pominuly i žalobcem namítanou skutečnost, že zákonná ustanovení obsahující pravidla pro výpočet RPSN jsou v mnoha ohledech nejasná a umožňují vícero výkladů a že ani odborná veřejnost není v této otázce zcela jednotná, resp. že současné názory ČOI ohledně aplikace ZSÚ jsou spíše ojedinělé a mnohými odborníky považovány za zcela nelogické a nesprávné.   S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem žalobce namítl, že za daných okolností kromě flagrantního excesu co do výše sankce nemohly správní orgány učinit ani vlastní závěr o porušení povinností ze strany žalobce.   V posuzovaném případě pak došlo mimo jiné k tomu, že správní orgány vykládají smluvní ujednání mezi žalobcem a jeho klienty tak, že mezi žalobcem a jeho klienty dochází k nějakému jednostrannému započtení poplatku (resp. k jeho „okamžitému zaplacení“ spotřebitelem). Existence tohoto jednostranného započtení je pak předpokladem k závěru správních orgánů, že způsob výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem zastávaný žalobcem není správný. Žalobce však opakovaně namítal, že mezi ním a jeho klienty k žádnému jednostrannému započtení poplatku nedochází. Pokud správní orgány měly za to, že obsah ujednání mezi žalobcem a jeho klienty je jiný, než jak vyplývá z jeho znění a než tvrdí žalobce, bylo jejich povinností skutečný obsah předmětného ujednání učinit předmětem dokazování.   To však správní orgány ve správním řízení vedeném s žalobcem nerespektovaly, když svůj výklad obsahu úvěrových smluv mezi žalobcem a jeho klienty zakládají pouze na jejich subjektivním hodnocení těchto smluv, aniž by však tento měl jakoukoliv oporu ve smluvních ujednáních mezi žalobcem a jeho klienty a aniž by k němu opatřily a provedly jakékoliv důkazy či toto hodnocení opřely o platné právo.   4. Další vady výroku rozhodnutí   Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí správní orgán skutek, za který žalobci uložil peněžitou sankci ve výši několika milionů korun, konkretizoval pouze tak, že uvedl čísla smluv, v jejichž souvislosti se měl žalobce porušení ZSÚ údajně dopustit. Dále smlouvy správní orgán ve výroku rozhodnutí blíže nekonkretizoval. Zcela tak absentují svou povahou základní údaje jako např. informace o tom, mezi jakými osobami byly předmětné smlouvy uzavřeny, jakého dne byly uzavřeny, popř. kde byly uzavřeny. Tyto údaje jsou však pro identifikaci skutku dle žalobce nezbytné.   Identifikace skutku ve výroku rozhodnutí pouze prostřednictvím interního čísla žalobce dostatečná nepochybně není, neboť na základě takového čísla není skutek objektivně identifikovatelný např. i pro třetí osoby, které účastníky řízení nebyly. Nadto není možné bez dalšího zcela vyloučit, že žalobce se v budoucnu s dostatečným časovým odstupem rozhodne číselnou řadu smluv opakovat, a pod stejným číslem tak budou v budoucnu uzavřeny i další smlouvy o spotřebitelském úvěru. V takovém případě by mohl např. vzniknout spor ohledně otázky existence překážky věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k nově uzavřeným smlouvám.  I z tohoto důvodu je identifikace skutku, tak jak ji provedl správní orgán v prvoinstančním rozhodnutí, objektivně nedostatečná.   Správní orgán přitom ve výroku prvoinstančního rozhodnutí odkazuje na Protokol o kontrole a Dodatek k Protokolu o kontrole. Tento postup však není způsobilý identifikaci skutku přímo ve výroku rozhodnutí jakkoliv nahradit.  Není možné specifikaci uvádět odkazem na dokument, který součástí rozhodnutí ani není.   Nadto správní orgán ve výroku prvoinstančního rozhodnutí uvádí, že žalobce se údajně dopustil porušení § 5 odst. 1 ZSÚ tím, že „v postavení věřitele … neuvedl správnou výši…,“ aniž by správní orgán specifikoval, kde konkrétně měl žalobce předmětné údaje uvést.  Povinnost věřitele dle odkazovaného § 5 odst. 1 ZSÚ je ale zcela jiná, když dle toho ustanovení „Věřitel poskytne spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Učiní tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo před tím, než spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření takové smlouvy.“ Obdobně i skutková podstata správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. b) ve znění do 24. 2. 2013 zní „(1) Věřitel nebo zprostředkovatel se dopustí správního deliktu tím, že […] b) v rozporu s § 5 odst. 1 neposkytne spotřebiteli před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, informace podle přílohy č. 2 k tomuto zákonu.“   Obdobně správní orgán ve výroku prvoinstančního rozhodnutí dále uvádí, že žalobce se údajně dopustil porušení § 6 odst. 1 ZSÚ tím, že „v postavení věřitele …. neuvedl správnou výši…“ Ustanovení § 6 odst. 1 ZSÚ ve znění zák. č. 43/2013 Sb., ale uvádí, že „Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem.“ I skutková podstata správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. d) ve znění do 24. 2. 2013 zní „(1) Věřitel nebo zprostředkovatel se dopustí správního deliktu tím, že […] d) v rozporu s § 6 odst. 1 neposkytne spotřebiteli ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, písemně informace podle přílohy č. 3 k tomuto zákonu.“   Správní orgán tedy spatřuje porušení ZSÚ v tom, že žalobce určité informace „neuvedl,“ přičemž povinnosti, jež měl žalobce porušit, i skutková podstata správních deliktů, kterých se měl žalobce dopustit, se vztahuje k jednání, které je svým charakterem odlišné. Lze tedy uzavřít, že žalobci byla výrokem prvoinstančního rozhodnutí uložena pokuta za jednání, které správním deliktem dle ZSÚ vůbec není. Navíc správní orgán za toto jednání uložil žalobci „úhrnnou pokutu,“ ačkoliv ZSÚ ani zákon o ČOI správnímu orgánu takovýto druh pokuty uložit vůbec neumožňuje.   Shora uvedené nedostatky prvoinstančního rozhodnutí žalovaný v rozhodnutí o odvolání neodstranil. Naopak i výrok tohoto rozhodnutí obsahuje vady, když v něm žalovaný neuvedl, že odvolání žalobce se v rozsahu, v jakém žalovaný prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, zamítá (což však bylo jeho povinností).   5. Správní spis   Žalobce při nahlížení do správního spisu vedeného ve věci v sídle inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického dne 31. 8. 2015 zjistil, že obsahem spisu je řada dokumentů, které ředitel inspektorátu ve svém prvoinstančním rozhodnutí nijak (patrně účelově) nezmiňuje, ač tyto by nepochybně měly mít na rozhodnutí o uložení pokuty žalobci vliv (viz např. Oznámení ze dne 4. 7. 2013 či Odpověď na podnět ze dne 11. 7. 2013). Skutečnost, že i tyto dokumenty, které v prvoinstančním rozhodnutí nejsou jakkoliv zmíněny, jsou z hlediska rozhodování o uložení pokuty účastníku řízení relevantní, vyplývá již z  § 17 odst. 1 správního řádu, dle kterého spis tvoří dokumenty, „které se vztahují k dané věci.“   Nadto jednotlivé dokumenty jsou do spisu pouze volně vloženy a některé z nich překvapivě nejsou ani nijak očíslovány či jinak označeny. V této souvislosti je relevantní rovněž skutečnost, že při nahlížení do předmětného správního spisu žalobci vůbec nebyl předložen „soupis všech [jeho] součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy,“ který musí v souladu s § 17 správního řádu každý spis povinně obsahovat.   K tvrzení žalovaného v rozhodnutí o odvolání o tom, že „Spis, tak jak byl odvolacímu orgánu předán orgánem prvního stupně, obsahuje soupis všech součástí včetně data jejich vložení, jednotlivé dokumenty ve spisu jsou označeny číslem shodným s označením v soupisu,“ žalobce uvedl, že v době, kdy do správního spisu nahlížel, tento žádný „soupis všech součástí včetně data jejich vložení“ neobsahoval a žalobci takový soupis nebyl ani předán (což je v obdobných případech běžné). Nadto, v době nahlížení do spisu se v tomto vyskytovaly dokumenty, které v rozporu s tvrzením žalovaného v rozhodnutí o odvolání očíslovány nebyly, jak uvedeno shora.   Žalobce proto namítl, že způsob vedení správního spisu ze strany inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického je, resp. byl zmatečný a odůvodňuje obavu, že s jeho obsahem mohlo být v průběhu správního řízení ze strany správního orgánu účelově manipulováno.   6. Ve správním řízení došlo k porušení zásady dvojinstančnosti   Dvojinstančnost správního řízení se dle žalobce konkrétně projevuje mimo jiné v tom, že nadřízený správní orgán nesmí jakkoliv ovlivňovat rozhodování orgánu prvního stupně – v daném případě inspektorát Královéhradecký a Pardubický – v tom smyslu, že by mu např. dával pokyny, jakým způsobem má určité otázky vážící se k výkonu jeho dozorové pravomoci posuzovat. Pokud by totiž bylo připuštěno, aby nadřízený správní orgán takovéto pokyny orgánu nižšího stupně udílel, bylo by řízení o odvolání prakticky obsoletní, neboť v takovém případě by již rozhodnutí orgánu prvního stupně de facto odráželo myšlenky a závěry odvolacího orgánu, a o výsledku odvolacího řízení by tak již bylo předem rozhodnuto.    Žalovaný však v odůvodnění rozhodnutí o odvolání vyvrací existenci ustálené správní praxe ČOI ohledně výkladu a aplikace ZSÚ mimo jiné tím, že žalovaný „poté, co byl zaznamenán problém v dosazování do vzorce výpočtu RPSN“ vydal „pokyn ke kontrole tohoto úvěrového produktu, který inspektoráty začaly uplatňovat. Je tedy zřejmé, že žalovaný inspektorátu Královéhradeckému a Pardubickému v minulosti udělil výslovný pokyn v tom smyslu, jakým způsobem mají jeho pracovníci při kontrole předmětných úvěrových smluv žalobce postupovat a jak mají způsob aplikace ZSÚ ze strany žalobce posoudit. O způsobu rozhodnutí ze strany ředitele inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického, jakož i následně žalovaného o podaném odvolání, tedy bylo v zásadě předem rozhodnuto, a jakákoliv procesní argumentace žalobce ve správním řízení (byť podpořená mimo jiné i rozhodnutím obecných soudů), resp. jeho snaha správní orgány přesvědčit o nesprávnosti jejich závěrů, tak byla zbytečná.   G. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů   1. Nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí   V této žalobní námitce se žalobce vrátil k otázce nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že v průběhu kontroly ze strany ČOI zahájené dne 23. 1. 2014, na jejíchž závěrech ředitel inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického založil své rozhodnutí, uplatnil řadu procesních i věcných námitek a výhrad ke zjištěním ČOI týkajících se zejména skutečnosti, že závěry inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického ohledně tvrzeného porušování ZSÚ neodpovídají skutečnosti, resp. že tyto závěry jsou nelogické a zjevně nesprávné. Současně na podporu těchto svých tvrzení předložil řadu dokumentů.   Správní orgán prvého stupně se však v rozporu se svými zákonnými povinnostmi s těmito námitkami, výhradami a dokumenty předloženými žalobcem nejenže vůbec nevypořádal a neuvedl důvody, pro které se s nimi neztotožňuje, ale tyto dokonce v prvoinstančním rozhodnutí ani nezmínil. Žalobci tak např. i přes opakované námitky vůbec nevysvětlil, proč v roce 2013 považoval způsob aplikace ZSÚ ze strany žalobce za správný, resp. zákonný a proč v rámci správního řízení tento stejný způsob (navíc ve vztahu ke stejným smlouvám) shledal v rozporu se ZSÚ, a jakými úvahami se při tomto svém pro žalobce zásadním obratu v aplikaci ZSÚ řídil.   Žalobce dále namítl, že vady prvoinstančního rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti nebylo v této konkrétní věci možné zhojit v rámci odvolacího řízení. Z  prvoinstančního rozhodnutí je totiž zřejmé, že toto v rozsahu vypořádání se s námitkami žalobce zcela postrádalo jakékoliv odůvodnění, které tak musel nově vytvořit až žalovaný v rozhodnutí o odvolání. Skutečnost, že v daném případě se nejednalo jen o jakési doplnění dílčích nedostatků odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, ale fakticky o jeho kompletní nahrazení odůvodněním žalovaného dokládá i rozsah obou rozhodnutí – zatímco prvoinstanční rozhodnutí čítá pouhých 10 stránek, rozhodnutí o odvolání má již stránek 39. V důsledku tohoto postupu žalovaného tak došlo k tomu, že žalobce se o úvaze správního orgánu ohledně jím namítaných skutečností dozvěděl až v rámci rozhodnutí o odvolání. Takovýto postup je však nepřípustný, neboť jím byl mimo jiné porušen princip dvojinstančnosti řízení.   2. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání   Žalovaný se v žádném rozsahu nevypořádal s jednou z hlavních námitek žalobce, a totiž existencí pravomocných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, kterými soudy potvrdily správnost výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem ve smlouvách uzavíraných výslovně žalobcem a jeho klienty a jejich závazností pro rozhodování žalovaného.   Pokud se jedná o žalovaným zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, žalobci není známo (a žalovaný to konečně ve svém vyjádření ani netvrdí), že by toto rozhodnutí jakkoliv vyvracelo závěry žalobce ohledně správnosti výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem ze strany žalobce, které byly v minulosti pravomocně potvrzeny Obvodním soudem pro Prahu 4 a Městským soudem v Praze. Konečně nynější tvrzení žalovaného směřující proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze uplatněná až v jeho vyjádření ze dne 26. 8. 2016, nejsou způsobilá pochybení žalovaného v souvislosti s rozhodnutím o odvolání zhojit.   H. Nezákonnost napadeného rozhodnutí   Nad rámec žaloby žalobce namítl, že rozhodnutí o odvolání (jakož i prvoinstanční rozhodnutí) jsou nezákonná rovněž z následujících důvodů:   1. Výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN byl proveden správně   Obsahem příslušných smluv o spotřebitelském úvěru je, resp. byla dohoda mezi žalobcem a klientem, jež spočívá v tom, že klientovi (který nemá na zaplacení předmětného poplatku za uzavření smlouvy dostatečnou hotovost) je umožněno poplatek za uzavření smlouvy splatit v pravidelných splátkách spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla – platba předmětného poplatku je tedy toliko rozložena v čase.   V této souvislosti žalobce dále namítá, že tato dohoda mezi žalobcem a jeho klienty o rozložení platby poplatku do splátek je v souladu se základní definicí spotřebitelského úvěru v ZSÚ, poněvadž tento zákon se vztahuje jak na případy poskytnutí určitého financování ve formě aktivního dočasného poskytnutí peněz, tak i financování ve formě pasivního odložení platby, popřípadě jejího rozložení na několik budoucích splátek za zboží nebo službu poskytnutou nyní. K tomu viz § 1 ZSÚ, podle kterého je spotřebitelský úvěr „odloženou platbou, půjčkou, úvěrem nebo jinou obdobnou finanční službou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem“ (znění platné do 24. 2. 2013). Podle § 1 ZSÚ ve znění platném od 25. 2. 2013 se spotřebitelským úvěrem rozumí „odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.“ Je přitom zřejmé, že ZSÚ obsahuje pouze demonstrativní výčet toho, co se ve smyslu § 1 citovaného zákona rozumí spotřebitelským úvěrem, a umožňuje tak realizovat spotřebitelský úvěr – v souladu s principem autonomie vůle - ve formě vícero smluvních typů.   Fakt, že spotřebitelský úvěr ve formě odložení určité platby je zákonem výslovně předvídán, pak potvrzuje i § 2 písm. h) a contrario ZSÚ, podle kterého spotřebitelským úvěrem není finanční služba „v podobě bezplatného odložení platby stávajícího dluhu“. Je tedy zřejmé, že úplatné odložení platby určitého dluhu (v daném případě platby příslušného poplatku) je spotřebitelským úvěrem podle ZSÚ. Obdobný typ ujednání o odložení stávající platby (byť ze specifického důvodu – prodlení dlužníka) pak nastává i v případě odkladu stávajícího dluhu podle § 22 odst. 3 ZSÚ, podle kterého rovněž dochází k odkladu platby (byť z částečně odlišného důvodu). „Na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 3, § 4, § 5 odst. 1, 6 a 7, § 6, § 7 odst. 1, 2 a 4, § 8, § 9 odst. 2 a 4, § 10, 12, 13 a § 15 až 23.“ I na tuto dohodu se tedy ustanovení ZSÚ použije.   Ujednání o odkladu určité platby (jakožto formy úvěru) je pak obsaženo mimo jiné i v dalších právních předpisech, např. v § 2148 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.   Pokud se jedná o tvrzení žalovaného na str. 21 rozhodnutí o odvolání, kterými žalovaný rozporuje možnost poskytnutí spotřebitelského úvěru ve formě odložené platby (tj. rozložení platby poplatku do splátek), s těmito žalobce nesouhlasí. Především argumentace žalovaného vede k obecnému popření existence tohoto typu úvěru, který je však, jak shora popsáno, upraven přímo zákonem a považován za spotřebitelský úvěr ve smyslu ZSÚ. Žalovaný se pak mýlí, pokud tvrdí, že v daném případě „nebyl … žádný důvod pro to, aby [částku odpovídající poplatku] věřitel zahrnoval do celkové výše úvěru“. Naopak, pokud dojde v rámci autonomie vůle smluvních stran k dohodě mezi věřitelem a spotřebitelem o rozložení určité platby v čase (jako se tomu stalo v případě smluv uzavíraných mezi žalobcem a jeho klienty), tj. věřitel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr ve formě odložené platby, je v takovém případě z logiky věci nutné částku rovnající se výši takovéhoto úvěru zahrnout rovněž do ukazatele celkové výše úvěru. V opačném případě by totiž ve vztahu k tomuto spotřebitelskému úvěru nebylo např. vůbec možné vypočítat RPSN, neboť splátky úvěru (platby ze strany spotřebitele) se pro účely výpočtu RPSN vždy poměřují s určitou jistinou (terminologií ZSÚ s celkovou výši úvěru), která by však při výkladu zastávaném ze strany žalovaného zcela absentovala. Je tedy zřejmé, že výklad žalovaného směřující proti úvěru ve formě odložené platby je v principu nesprávný a v posuzovaném případě rovněž v rozporu se smluvními ujednáními mezi žalobcem a jeho klienty.   Žalovaný na str. 17 rozhodnutí o odvolání dále zmiňuje, že Soudní dvůr EU dospěl k závěru, že „se pojmy „celková výše úvěru“ a „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ vzájemně vylučují, a celková výše úvěru tudíž nemůže zahrnovat částky, které vstupují do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele.“ Žalobci není zřejmé, z jakého důvodu, žalovaný tuto citaci rozhodnutí Soudního dvora EU ve svém rozhodnutí uvádí, když z ní ve vztahu ke způsobu aplikace ZSÚ ze strany žalobce nečiní žádné relevantní závěry a konečně když toto rozhodnutí ani tvrzení žalovaného ohledně údajného porušení ZSÚ ze strany žalobce nikterak nepodporuje. Postup žalobce při aplikaci ZSÚ je totiž s tímto závěrem Soudního dvora EU ve shodě, když žalobce částku odpovídající výši úvěru v souvislosti s předmětným poplatkem za uzavření smlouvy zahrnoval do celkové výše úvěru. Tento postup přitom v rozporu se ZSÚ není, když jej dle rozhodnutí o odvolání považuje za přípustný i ČOI.   Naopak platí, že způsob aplikace ZSÚ zastávaný žalovaným (nikoliv žalobcem) je s citovanými závěry Soudního dvora EU v  rozporu. Pokud by totiž skutečně docházelo k nějakému „okamžitému zaplacení“ poplatku (což ale nedochází), jenž popisuje žalovaný v rozhodnutí o odvolání, jednalo by se z pohledu ZSÚ o náklad úvěru pro spotřebitele. V takovém případě, by ale částka odpovídající poplatku byla zahrnuta současně jak v celkové výši úvěru, tak v celkových nákladech úvěru pro spotřebitele. Je to tedy žalovaný a nikoliv žalobce, kdo částku odpovídající poplatku za uzavření smlouvy zahrnuje současně jak do celkové výše úvěru, tak do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, což Soudní dvůr EU považuje za nepřípustné. Důsledkem tohoto postupu žalovaného – a konečně i dokladem o jeho zjevné nesprávnosti a nelogičnosti – je i to, že žalovaný při jeho aplikaci dochází k hodnotě celkové částky splatné spotřebitelem, která objektivně posuzováno neodpovídá skutečnosti, a pro spotřebitele tak tento údaj postrádá jakýkoliv význam.  Důvodem je právě skutečnost, že žalovaný částku odpovídající poplatku rovněž do výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem zahrnuje dvakrát – jednou jako součást výše úvěru, jednou jako náklad úvěru.   Žalovaný dále v rozhodnutí o odvolání pro účely výpočtu RPSN (a celkové částky splatné spotřebitelem) činí nepochopitelně rozdíl mezi částí spotřebitelského úvěru poskytnutého spotřebiteli, který je určen na úhradu kupní ceny vozidla, a úvěru ve vztahu k předmětnému poplatku. Dle žalovaného je tak správné, že žalobce obě částky zahrnul do celkové výše spotřebitelského úvěru, pokud se ale jedná o částku odpovídající úvěru v souvislosti s poplatkem, tuto měl žalobce údajně promítnout do výpočtu RPSN ještě jednou jako samostatnou platbu na pravé straně rovnice. Stejný postup ve vztahu k druhé části úvěru určeného na úhradu kupní ceny však již žalovaný nevyžaduje. Mezi žalobcem a jeho klienty však došlo k dohodě o tom, že spotřebitelský úvěr se bude skládat jak z částky odpovídající kupní ceně vozidla, tak z částky odpovídající poplatku a takto bude úvěr prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek také splácen. Nedochází tedy ani k žádnému „okamžitému zaplacení“ částky odpovídající poplatku. Není proto žádný důvod, proč mezi oběma složkami spotřebitelského úvěru pro účely výpočtu RPSN činit jakékoliv rozdíly, notabene ještě na základě uměle vykonstruovaných peněžních operací.   Žalovaný pak jako důvod jím prosazovaného postupu zcela nepřesvědčivě uvádí, že pokud žalobce částku odpovídající poplatku spotřebiteli reálně nevyplatil, je tato situace rovna situaci, „kdy by spotřebiteli věřitel částku odpovídající nákladům převedl na účet a spotřebitel by s ní následně disponoval tím způsobem, že by ji převedl zpět věřiteli na úhradu jeho nákladů spojených s poskytnutím úvěru.“ Takto ale předmětné úvěrové produkty žalobce nastaveny nejsou a nikdy ani nebyly, neboť k žádným převodům peněžních prostředků mezi žalobcem a jeho klienty, jak je popisuje žalovaný, vůbec nedochází. Tyto převody peněžních prostředků proto nemohou být žalovaným ani uměle konstruovány pro účely výpočtu RPSN.   Z obsahu odůvodnění rozhodnutí o odvolání přitom obecně vyplývá, že žalovaný, resp. ČOI de facto odmítá akceptovat, že mezi žalobcem a jeho klienty došlo v rámci smluvní volnosti ke sjednání určitého úvěrového produktu, jemuž odpovídá i určitý způsob výpočtu RPSN, a na předmětné úvěrové smlouvy uzavírané žalobcem a jeho klienty se snaží aplikovat způsob výpočtu RPSN týkající se odlišného, resp. jinak konstruovaného úvěrového produktu, který však žalobce se svými klienty nesjednává. Důsledkem takovéhoto postupu žalovaného je pak mimo jiné to, že jím zastávaný výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem neodpovídá skutečným peněžním tokům sjednaným v rámci konkrétní úvěrové smlouvy, a tím ani skutečným podmínkám úvěru. Tento postup žalovaného je tak třeba dle žalobce jako nesprávný odmítnout.     2. Absence předpokladů pro správní trestání   Dle žalobce v rámci správního práva trestního, do kterého spadá i aplikace § 20 a násl. ZSÚ, je nezbytné uplatňovat základní zásady trestního práva.   Žalobce namítl, že těmto zásadám trestního procesu není v žádném případě nadřazen princip ochrany spotřebitele, který žalovaný zmiňuje ve svém rozhodnutí. Princip ochrany spotřebitele totiž není žádným samostatným ústavním právem a není tak způsobilý jakkoliv negovat shora popsaná ústavou zaručená práva žalobce.   a) Obdobně jako v trestním právu i v případě správních deliktů platí, že k odpovědnosti za ně nepostačí pouhé naplnění formálních znaků skutkové podstaty toho kterého správního deliktu, ale vždy je také nutné zkoumat, zdali posuzované jednání vykazuje potřebnou míru společenské nebezpečnosti (tj. zdali byla naplněna i materiální stránka správního deliktu).   I ve správním řízení vedeném s žalobcem tedy žalovaný, resp. ČOI byli povinni zhodnotit, zdali posuzované jednání žalobce vykazovalo takovou míru společenské nebezpečnosti, která odůvodňuje závěr o spáchání správního deliktu ze strany žalobce. Aniž by žalobce připouštěl jakékoliv pochybení při aplikaci ZSÚ, má za to, že v posuzované věci byly správní orgány povinny v tomto smyslu mimo jiné konkrétně posoudit, resp. učinit předmětem dokazování, zdali případný nesprávný výpočet RPSN (či celkové částky splatné spotřebitelem) v předmětných úvěrových smlouvách, resp. předsmluvních informací byl způsobilý rozhodování jednotlivých spotřebitelů o tom, zdali úvěrovou smlouvu s žalobcem uzavřít či nikoliv, vůbec nějakým způsobem ovlivnit. Takovéto posouzení však ČOI ani žalovaný v průběhu správního řízení vůbec neprovedli a ani se o ně nikterak nepokusili (to dokládá již jen shora namítaná skutečnost, že správní orgány ve správním řízení žádné dokazování neprováděly). Žalovaný tak např. uložil žalobci pokutu mimo jiné za údajně nesprávný výpočet RPSN u smlouvy č. 33120877, kde však rozdíl mezi RPSN uvedenou ve smlouvě a RPSN dle metodiky ČOI byl pouhých 0,6%. Žalobce má za to, že takovýto minimální rozdíl ve výši RPSN (mimo jiné i s ohledem na omezenou vypovídající hodnotu RPSN) nebyl vůbec způsobilý rozhodování spotřebitele ovlivnit.   Žalobce tedy namítl, že již z tohoto důvodu k naplnění materiální stránky předmětného správního deliktu z jeho strany vůbec nedošlo a žalobce za správní delikt neodpovídá. O absenci naplnění materiální stránky správního deliktu pak svědčí rovněž skutečnost, že jednotliví spotřebitelé, kteří uzavřeli smlouvy, za něž byla žalobci uložena pokuta, se pochybení při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem (a uplatnění soukromoprávní sankce dle § 8 ZSÚ) v rámci soudních řízení či řízení před Finančním arbitrem nedomáhají.   Žalobce dále uvedl, že ve věci posuzované v tomto řízení zcela prokazatelně došlo k tomu, že v rozhodné době jednal přesně tím způsobem, jakým ZSÚ konstantně vykládala a aplikovala ČOI jako příslušný orgán dohledu. Jednání žalobce proto jednoznačně bylo v souladu se zákonem v materiálním smyslu, a ke spáchání žádného správního deliktu proto nedošlo a dojít ani nemohlo.   b) Žalobce dále poukázal na znění § 21 odst. 1 ZSÚ. Navázal na tvrzení uvedená již v žalobě, dle nichž v době, která byla předmětem posuzování ČOI ve správním řízení, v plném rozsahu dodržoval příslušné výklady ZSÚ aplikované v rámci tehdejší dohledové činnosti žalovaného a i dalšími způsoby usiloval o soulad své činnosti se zákonem (včetně např. zmíněných žádostí ČLFA adresovaných žalovanému o konzultace ohledně způsobu výkladu a aplikace ZSÚ).   Za popsané situace je proto dle jeho názoru nezbytné dospět k závěru, že i pokud by v dané věci bylo možné z formálního hlediska teoreticky hovořit o nějakém správním deliktu (což nelze, poněvadž žalobce postupoval v dané věci zcela v souladu s ZSÚ), žalobce jednoznačně prokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti (ke kterému však ani nedošlo) zabránil, a nemůže tak za žádný správní delikt odpovídat.   Pokud se jedná o žalovaným v rozhodnutí o odvolání zmiňovaný zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, tento obsahoval odlišná pravidla pro výčet RPSN než ZSÚ. Ani existence tohoto historického zákona proto nikterak nevyvrací tvrzení žalobce, že odpovědnost žalobce za správní delikt není vůbec dána. Obdobně i žalovaným uváděné příklady výpočtu RPSN jsou pro účely posuzování způsobu aplikace ZSÚ ze strany žalobce irelevantní, neboť tyto se zejména vztahovaly k již zrušené Směrnici Rady 87/102/EHS (která byla implementována do již zrušeného zákona č. 321/2001 Sb.) a navíc nikterak nezohledňují jednotlivá specifika úvěrových smluv uzavíraných mezi žalobcem a jeho klienty.    c) Žalobce již v rámci odvolacího řízení proti prvoinstančnímu rozhodnutí namítl, že poněvadž postup žalobce v předmětné věci byl vždy prováděn v dobré víře ve správnost jeho výkladu ZSÚ (která byla potvrzována nejen dobovou praxí žalovaného, ale i následně v rámci soudních rozhodnutí a závěrů znaleckého posudku doc. K. a doc. B.), bylo rovněž v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pokud žalovaný i ředitel inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického ve svých rozhodnutích zvolili výklad ZSÚ (a to nejen z hlediska výkladu podmínek pro výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN, ale dokonce i z hlediska sankční normy obsažené v § 20 ZSÚ), který je zjevně nepříznivý pro žalobce. Takový postup žalovaného je přitom podle žalobce zcela nepřípustný, poněvadž při nejasnosti příslušných zákonných ustanovení (nadto trestních) měly správní orgány naopak volit výklad zákona pro žalobce příznivější, poněvadž případné nejasnosti v obsahu ZSÚ nelze dávat k tíži žalobci, který není jeho autorem, ale pouze adresátem.   d) Žalobce dále namítl, že správní orgány při vydávání svých rozhodnutí byly povinny respektovat také princip subsidiarity trestní represe, který v posuzovaném případě vylučuje, aby byla žalobci uložena pokuta v excesivní výši 4.000.000,- Kč.   Aniž by žalobce jakkoliv souhlasil se závěry žalovaného v rozhodnutí o odvolání ohledně údajného porušení ZSÚ, žalobce namítá, že předmětný poplatek, jehož způsob započítávání do výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem byl předmětem sporu mezi ním a ČOI, svým klientům s účinností od 1. 7. 2015 neúčtuje. Ještě před zahájením správního řízení s žalobcem tedy došlo k odstranění nedostatků tvrzených ČOI, a uložení pokuty ve zcela nepřiměřené výši 4.000.000,- Kč tak nebylo namístě.   Žalovaný nadto rozhodnutím o odvolání uložil žalobci sankci za jednání, které v minulosti – v rámci kontroly v roce 2013 – ČOI aprobovala. Žalovaný k tomu opakovaně uvádí, že výsledek kontroly v roce 2013 byl údajně výsledkem pochybení v dozorové činnosti ČOI a že tato předchozí pochybení je třeba „napravit“. K tomu žalobce konstatoval, že pokud ČOI postupem času shledala, že činnost žalobce oproti jejím závěrům v rámci kontroly v roce 2013 vykazuje z hlediska souladu se ZSÚ nedostatky, měla v takovém případě využít dohledových nástrojů, které ji zákon za tímto účelem svěřuje. ČOI tak zejména mohla vyžadovat, aby žalobce zjištěné nedostatky odstranil a příp. mu přímo uložit či navrhnout opatření k jejich odstranění. Tímto způsobem by ČOI šetřila práva účastníka řízení nabytá v dobré víře a současně by dosáhla účelu sledovaného předmětným správním řízením. To však ČOI neudělala a rovnou přistoupila k uložení pokuty, a to v téměř maximální možné výši. Rozhodnutí o odvolání, kterým žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 4.000.000,‑ Kč, je proto rovněž v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.   e) Žalovaný v rozhodnutí o odvolání uvádí, že posuzované jednání žalobce „hodnotí … jako sérii samostatných skutků,“ tedy, že tyto skutky žalobce byly spáchány ve vícečinném souběhu.   ČOI současně zahájila s žalovaným další správní řízení vedené pod č.j. 10/1522/15/45/Z, jehož předmětem je mimo jiné rovněž posuzování správnosti výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem ve smlouvách o spotřebitelském úvěru uzavíraných žalobcem s jeho klienty. Předmět tohoto správního řízení, jakož i předmět správního řízení vedeného ČOI pod sp. zn. 62644/14/2700 (v jehož rámci došlo k vydání napadených rozhodnutí), je tedy v zásadě stejný, resp. obě správní řízení spolu věcně souvisí.   Žalobce namítá, že v takovém případě byla ČOI povinna s ním vést pouze jedno (a nikoliv vícero) správní řízení a v tomto správním řízení vydat jedno rozhodnutí, příp. žalobci uložit jednu sankci a nikoliv s žalobcem postupně zahajovat několik správních řízení týkajících se údajného porušení týchž povinností.   Žalobce tedy závěrem navrhl, aby krajský soud deklaroval, že  rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 14.7.2016, č.j. ČOI 125284/15/O100/2700/14/15/16/Hy/Št, sp. zn. ČOI 62644/14/2700,  a rozhodnutí Ředitele České obchodní inspekce inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického vydané dne 31.7.2015 pod č.j. 27/0945/15/R/P, sp. zn.: 62644/14/2700, jsou nicotná.   in eventum, pokud by krajský soud neshledal nicotnost napadených rozhodnutí, žalobce navrhl, aby soud pro nezákonnost, resp. vady řízení uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení   in eventum, pokud by krajský soud neshledal důvody pro vyslovení nicotnosti napadených rozhodnutí ani pro zrušení rozhodnutí, navrhl, aby ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. uloženou pokutu snížil.     V. Duplika žalovaného   K provádění důkazu listinou žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu se závěrem, že žalobcem vytýkaná pochybení jsou čistě formální povahy bez vlivu na zákonnost výsledného rozhodnutí. Pokud jde o  náležitosti výroku rozhodnutí žalovaný má za to, že výrok rozhodnutí orgánu prvního stupně specifikuje dotčené smlouvy zcela dostatečně. Nejprve jsou zde vypsána jejich unikátní čísla, která jsou v další části výroku dále doplněna o informaci, které smlouvy byly uzavřeny do 24. 2. 2013 a které po tomto datu. U každé smlouvy zvlášť je také rozepsáno, jaká v ní byla uvedena celková částka splatná spotřebitelem a výše RPSN.  Za srozumitelný pokládá žalovaný i popis skutku, i když zde není použit přesně stejný výraz jako ve skutkové podstatě správních deliktů („neposkytne“), ale významově obdobný výraz („neuvedl“), neboť zvolená formulace dle názoru žalovaného v kontextu celého výroku nezanechává žádné pochybnosti o tom, z čeho je adresát rozhodnutí viněn.  Podle konstantní judikatury správních soudů je třeba při trestání více správních deliktů týmž správním orgánem třeba přiměřeně uplatnit principy ovládající souběh trestných činů. Nutnost aplikovat tento trestněprávní institut vyplývá z obecné potřeby použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva ve správním trestání všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání v českém právním řádu nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv veřejnoprávního deliktu. Žalovaný si je této nutnosti vědom, v případě ukládání sankce pro spáchání více správních deliktů se proto drží zásady absorpce, jejímž výsledkem je právě uložení úhrnné pokuty. Uvedení tohoto termínu ve výroku rozhodnutí proto žalovaný nepokládá za nijak závadné, jedná se pouze o vyjádření skutečnosti, že při určování výše sankce bylo ve prospěch účastníka řízení užito absorpční zásady.  K odvolatelem tvrzené vadě výroku rozhodnutí o odvolání, která má spočívat v tom, že zde žalovaný výslovně neuvedl, že se odvolání v rozsahu, v jakém bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno, zamítá, odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 2 As 205/2015 – 20, kde tento soud vyřešil podobnou otázku ve prospěch České obchodní inspekce. K zásadě dvojinstančnosti konstatoval žalovaný, že Ústřední inspektorát České obchodní inspekce je kromě toho, že je v rámci organizační struktury ČOI odvolacím orgánem, také povolán ke koordinaci činnosti regionálních inspektorátů ČOI. Tato koordinace, která je nutná z důvodu zajištění jednotného postupu jednotlivých složek ČOI vůči kontrolovaným subjektům, se pochopitelně nemůže omezit pouze na vydávání druhoinstančních rozhodnutí. V rámci ústředního inspektorátu proto fungují útvary, jejichž úkolem je mj. vydávání příkazů a podnětů ke kontrole a zpracovávání metodických pokynů k jejich provádění. To však samozřejmě neznamená, že by ústřední inspektorát dával podřízeným inspektorátům pokyny k tomu, jak právně hodnotit konkrétní smlouvy některého subjektu působícího na trhu; žádný pokyn tohoto typu nebyl vydán ani ve vztahu ke smlouvám uzavíraným žalobcem. Ohledně výpočtu RPSN v případech dotčených smluv k tvrzení žalobce, že dohoda mezi ním a klienty upravila hrazení poplatku způsobem, který odpovídá tzv. odložené platbě, tedy zákonem výslovně předpokládané formě spotřebitelského úvěru, žalovaný uvedl, že toto tvrzení žalobce neodpovídá žádnému výslovnému ujednání dotčených smluv o spotřebitelském úvěru a nelze jej pokládat za logické, svědčí spíše o nepochopení postupu při výpočtu RPSN.  Při dosazování do rovnice je na prvním místě třeba důsledně odlišovat poplatek jako plnění hrazené spotřebitelem věřiteli od jistiny úvěru. Poplatek se právě proto, že je platbou spotřebitele věřiteli, obecně projevuje výhradně na pravé straně rovnice jako součást celkových nákladů úvěru pro spotřebitele. Nemusí (ba dokonce ani nemůže) mu však odpovídat žádný přímý ekvivalent na levé straně rovnice. Poplatek totiž neexistuje sám o sobě, jeho placení je pouhou akcesorickou povinností, která vyplývá spotřebiteli ze smlouvy v souvislosti se sjednáním úvěru. RPSN se samostatně pro poplatek nepočítá, počítá se RPSN celého úvěru, při němž se zohlední jak čerpání jistiny, tak její splácení včetně úroků a dalších poplatků. Jistina tak při výkladu zastávaném žalovaným neabsentuje, jak tvrdí žalobce, ale představuje ji částka poukázaná prodávajícímu jako cena za pořízení automobilu.  Žalovaný zopakoval, že v případech nyní dotčených smluv by mohl akceptovat dva přístupy k výpočtu RPSN, které oba vedou ke shodnému výsledku. Oba tyto přístupy skutečně zohledňují náklady, které spotřebitel v souvislosti s úvěrem musel zaplatit. Na rozdíl od toho přístup, který zvolil žalobce, tedy umělé navyšování jistiny o úvěr na poplatek bez současného zohlednění jeho okamžitého zaplacení na začátku úvěrového vztahu, když zároveň spotřebitel žádné prostředky v této výši reálně nedostal, je zjevně nesprávný - při úročení takového úvěru na poplatek stejnou úrokovou sazbou jako úvěru na pořízení automobilu by totiž výsledek RPSN vyšel vždy stejně, zcela bez ohledu na výši poplatku.  Následně žalovaný zopakoval podstatu obou přístupů k výpočtu RPSN, z nichž jeden je preferován Finančním arbitrem, druhý Soudním dvorem Evropské unie. Oba dva tyto přístupy však vedou v konkrétních případech ke shodnému výpočtu výše RPSN i celkové částky splatné spotřebitelem. Postup žalobce je však s těmito přístupy v rozporu, jeho důsledkem je umělé snižování výše RPSN. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.       VI. Jednání soudu   Při jednání soudu dne 16. 8. 2017 zůstali účastníci sporu na svých stanoviscích a procesních návrzích. Jako důkazy byla provedena většina příloh žalobce k žalobě, jak jsou specifikovány v protokolu o jednání.   K dotazu soudu sdělil zástupce žalobce, že pokud jde o žalobní bod B. 6. doplnění žaloby, pak ohledně tam zmíněného správního řízení vedeného pod č. j. 10/1522/15/45/Z, toto správní řízení bylo zahájeno současně s přezkoumávaným správním řízením, ale nebylo dosud ukončeno.   VII. Skutkové a právní závěry krajského soudu     Krajský soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 75 odst. 2  zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen  „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze  skutkového a právního  stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.  1 s. ř. s.).     Krajský soud předesílá, že se rozhodl vypořádat jednotlivé žalobní námitky nikoliv podle jejich pořadí v žalobě a v jejím doplnění, ale nejprve se rozhodl vypořádat námitky týkající se problematiky tvrzené nepřezkoumatelnosti a nicotnosti napadených rozhodnutí, dále námitky vztahující se k zákonnosti správního řízení předcházejícího vydání prvoinstančního a žalovaného rozhodnutí, poté námitky směřující k posouzení právní otázky ohledně výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem u smluv o poskytnutí spotřebitelského úvěru, které orgány ČOI podrobily kontrole, a nakonec námitky vztahující se k výši uložené pokuty a návrh na moderaci trestu.              Dále krajský soud zdůrazňuje, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy  - minimálně implicitně – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).             Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.             K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). Není rovněž smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).     Ad body G. 1. a 2.  - Nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí a                                  žalovaného  rozhodnutí   Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti jak prvoinstančního, tak žalovaného rozhodnutí. Nutno konstatovat, že námitku nepřezkoumatelnosti nevznesl žalobce pouze v bodech G. 1. a 2. žaloby, ale učinil ji součástí celé řady dalších žalobních námitek. A to zejména v souvislosti s tvrzeními, že se správní orgány řadou jeho argumentů a názorů vznesených v průběhu správního řízení nezabývaly nebo zabývaly zcela nedostatečným způsobem, což dle jeho názoru mělo za následek právě jejich nepřezkoumatelnost.   Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí správního orgánu, že se jí krajský soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Má-li rozhodnutí správního orgánu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.   Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li správní orgán rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).   V případě prvoinstančního i žalovaného rozhodnutí se správní orgány výše uvedené nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění, nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, nedopustily, protože obě rozhodnutí jasně a přehledně obsahují všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný žalobce jejich obsahu porozuměl, přičemž s jejich závěry věcně polemizuje ve vyargumentované žalobě. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozhodnutí orgánů ČOI byla nesrozumitelná. Skutečnost, že žalobce se závěry správních orgánů nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení prvoinstančního a  napadeného rozhodnutí z důvodu jejich údajné nesrozumitelnosti.   Pokud jde o nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí pro nedostatek důvodů, pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat o případy, kdy správní orgány opřely rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Ani v tomto směru nezjistil krajský soud žádné pochybení, neboť v posuzované věci správní orgány uvedly, z jakých důvodů považují postup žalobce při uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru ohledně výpočtu RPSN a celkové částky placené spotřebitelem za nezákonný.   V odůvodnění svých rozhodnutí správní orgány obou stupňů (zejména pak žalovaný) uvedly dostatečnou a vnitřně ucelenou argumentaci, jejímž prostřednictvím se snažily vyvrátit veškeré námitky žalobce zpochybňující jejich závěr o jím spáchaném správním deliktu. Okolnost, zda tyto úvahy jsou věcně správné, neboť je žalobce rovněž napadá z důvodu jejich údajné nedostatečnosti, nemůže být důvodem pro konstatování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů.   Pokud žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně z toho důvodu, že je oproti odůvodnění žalovaného rozhodnutí výrazně útlejší a že v celé řadě otázek to byl až teprve žalovaný, kdo se k nim prvně vyjádřil, upozorňuje krajský soud, že správní řízení, tedy jak řízení před správním orgánem I. stupně, tak řízení odvolací, tvoří jeden celek. Úkolem odvolacího orgánu je samozřejmě reagovat zejména na odvolací námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu), ale z hlediska procesní ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci prvoinstančního správního orgánu doplnil a rozvinul (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Tak tomu bylo i v přezkoumávané věci.   Pokud jde o stěžejní žalobcovu námitku, se kterou spojoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tedy že se nevypořádal s existencí žalobcem v doplnění odvolání předložených judikátů, konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013-100, na něj navazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015-133, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015 č. j. 28 Co 192/2015-391, které ohledně problematiky správnosti výpočtu výše RPSN a výše celkové částky splatné spotřebitelem u daných smluv o spotřebitelském úvěru svědčily ve prospěch žalobce, krajský soud odkazuje na úvod svého odůvodnění, kde s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu poukázal na skutečnost, že se správní orgán nemusí vždy vypořádat jednotlivě s tou kterou námitkou účastníka správního řízení, pokud vytvoří onen „vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“    To se dle názoru krajského soudu žalovanému ohledně problematiky správného výpočtu výše RPSN a výše celkové částky splatné spotřebitelem u daných smluv o poskytnutí spotřebitelského úvěru podařilo. Podrobněji se k této otázce vyjádří níže v souvislosti s vypořádáním námitek A., B. a H. 1. Dlužno podotknout, že závěry obsažené ve shora uvedených judikátech nebyly pro správní orgány ČOI závazné, stejně jako nejsou závazné pro zdejší soud v nyní projednávané věci. Je také nesporným faktem, že shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 32 Cdo 4838/2015-463, který některé ze závěrů krajského soudu, jichž se žalobce dovolával, významně korigoval (v podrobnostech níže).   Krajský soud proto uzavírá, že rozhodnutí obou stupňů správních orgánů neshledal nepřezkoumatelnými, a to ať už pro jejich nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů.   Ad E.1. – Absence zákonného zmocnění úřední osoby k vydání prvoinstančního rozhodnutí   Správní orgán I. stupně použil ve výroku svého rozhodnutí formulaci „…ukládám …. pokutu“. Z této skutečnosti žalobce dovodil, že ve věci vydal rozhodnutí ředitel inspektorátu dle § 9 odst. 1 zákona o ČOI. Současně poukázal na § 19 ZSÚ, podle něhož „Dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem vykonává Česká obchodní inspekce.“   Dle žalobce tedy, pokud rozhodnutí vydal ředitel inspektorátu, k takovému postupu neměl vůbec pravomoc. Z toho dovozoval nicotnost jak prvoinstančního, tak žalovaného rozhodnutí.   Uvedená pochybnost žalobce plyne skutečně pouze z použitého výrazu „ukládám“ v kombinaci s tím, že prvoinstanční rozhodnutí podepsal Ing. F. Š., ředitel České obchodní inspekce inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického se sídlem v Hradci Králové. Z návětí rozhodnutí je však zřejmé, že rozhodnutí o uložení pokuty je ukládáno s odkazem na § 19 a § 20 odst. 5 ZSÚ. Je tedy nepochybné, že si prvoinstanční správní orgán byl dobře vědom toho, že v daném případě se nejedná o rozhodnutí dle § 9 zákona o ČOI, ale o rozhodnutí dle ZSÚ. Tedy nikoliv o rozhodnutí ředitele inspektorátu, ale o rozhodnutí inspektorátu coby správního orgánu I. stupně dle § 19 ZSÚ.  Jedinou formální vadou vydaného rozhodnutí je tak skutečně pouze použití formulace „ukládám“.  Její nevhodnost a nesprávnost připustil v napadeném rozhodnutí i žalovaný. Použita měla být vhodněji např. formulace za použití trpného rodu „se ukládá“. Tato skutečnost však samozřejmě nemůže mít za následek nicotnost prvoinstančního, potažmo žalovaného rozhodnutí pro žádný z důvodů tak, jak jsou vymezeny v § 77 správního řádu. Jedná se totiž o drobnou formální vadu nemající žádný vliv ani na zákonnost obou rozhodnutí, natož způsobující jejich nicotnost. Z celého zbývajícího  obsahu rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepochybné, že bylo (v souladu s § 19 ZSÚ) vydáno inspektorátem Královéhradeckým a Pardubickým, a z toho titulu je (v souladu s § 15 odst. 2 správního řádu) podepsal ředitel tohoto inspektorátu.   Ad E.2. – Absence oprávnění ředitele inspektorátu ČOI k uložení pokuty ve výši 5.000.000,- Kč   Krajský soud odkazuje na svoje právní závěry uvedené v předchozím bodě ad E.1. Protože správní rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno příslušným inspektorátem ČOI dle § 19 ZSÚ, nikoliv ředitelem tohoto inspektorátu dle § 9 odst. 1 zákona o ČOI, mohla být pochopitelně uložena pokuta v rámci limitu stanoveného § 20 odst. 5 ZSÚ, limit stanovený v § 9 odst. 1 zákona o ČOI (tedy 1. 000.000,- Kč) tak není relevantní.    Ad E.3. – Místní nepříslušnost inspektorátu ČOI k vydání prvoinstančního rozhodnutí    Není tomu tak. Žalovaný ve svém rozhodnutí správně poukázal na skutečnost, že pravomoc inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického byla založena usnesením ústředního ředitele ČOI ze dne 30. 4. 2014, jak ostatně plyne z obsahu správního spisu. Takový postup umožňuje ustanovení § 131 odst. 2 písm. b) správního řádu, podle něhož nadřízený správní orgán může usnesením pověřit k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu, a to na podnět správního orgánu, který by mohl být podle tohoto odstavce pověřen projednáváním a rozhodováním věci, nebo na požádání účastníka za účelem spojení jednotlivých řízení (§ 140), aby byla zajištěna potřebná věcná shoda nebo návaznost rozhodnutí.    Ve shora citovaném usnesení odůvodnil ústřední ředitel ČOI svůj postup tím, že inspektorát Královéhradecký a Pardubický zahájil kontrolu žalobce, která se týkala jeho činnosti (uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru) v územním obvodu daného inspektorátu. Místní příslušnost tak byla určena v souladu s § 11 odst. 1 písm. a) správního řádu, tedy místem činnosti kontrolované osoby. V rámci řádného prošetření věci a náležitého zjištění skutkového stavu věci však vznikla nutnost zabývat se i smlouvami uzavřenými v působnosti jiných inspektorátů. Z toho důvodu podal inspektorát Královéhradecký a Pardubický podnět k tomu, aby byl pověřen provedením kontroly a případným projednáním a rozhodnutím ve správním řízení. V návaznosti na to konstatoval ústřední ředitel ČOI, že jsou naplněny důvody uvedené v § 131 odst. 2 písm. b) správního řádu a uvedenému podnětu vyhověl.    V tomto postupu krajský soud žádného pochybení neshledal. Proto uzavírá, že ve věci rozhodl v I. stupni řádně pověřený (tedy příslušný) inspektorát ČOI.     Ad E.4. – Zahájení správního řízení a uložení pokut žalobci po uplynutí prekluzivních lhůt    Jak už krajský soud uvedl u bodů ad E.1. a E.2., v přezkoumávané věci nebyla pokuta uložena dle § 9 zákona o ČOI, ale dle příslušných ustanovení ZSÚ. ZSÚ obsahuje vlastní úpravu prekluzivních lhůt (§ 21 odst. 3), prekluzivní lhůty stanovené v § 9 odst. 4 zákona o ČOI, jejichž porušení se žalobce dovolává, tak pro dané správní řízení o správním deliktu nejsou vůbec rozhodné.    Žalobce se snaží dovodit nutnost aplikace ustanovení § 9 odst. 4 zákona o ČOI poukazem na znění § 9 odst. 1 písm. c) téhož zákona, ale krajský soud ve shodě se žalovaným opakuje, že pro řízení o daných správních deliktech je nutno aplikovat ustanovení ZSÚ, který je v tomto případě speciálním právním předpisem oproti právní úpravě obsažené v zákoně o ČOI.   Stejně tak se krajský soud nemůže ztotožnit s žalobcem rozvinutou teorií o rozdílnosti charakteru prekluzivních lhůt dle § 9 odst. 4 zákona o ČOI a prekluzivních lhůt dle § 21 odst. 3 ZSÚ. Tyto úvahy totiž nejsou pro posouzení dané otázky relevantní. Žalobce se mýlí, pokud se snaží dohledat porušení svých veřejných subjektivních práv v údajném rozporu obou ustanovení, resp. ve výkladu tohoto rozporu ve svůj neprospěch. O žádný rozpor mezi citovanými ustanoveními obou zákonů nejde. V dané věci je totiž nutno aplikovat pouze jedno z nich, a to ustanovení § 21 odst. 3 ZSÚ. Dle něho odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.    Není sporu o tom, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno dnem 1. 7. 2015, kdy bylo žalobci doručeno Oznámení o zahájení řízení ze dne 30. 6. 2015. Posuzovány byly smlouvy uzavřené v letech 2011 až 2014.    Pokud jde o subjektivní prekluzivní lhůtu, je třeba si položit otázku, co je nutno rozumět dnem, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl. Na ni dává odpověď konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu. Ten se k dané problematice vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008-98, kde konstatoval, že zjištění porušení zákona jako okamžik počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt musí být založeno na objektivní skutečnosti, tj. např. dni, kdy příslušný správní orgán rozhodl o zahájení správního řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona.  V rozsudku ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 95/2011-108, došel k závěru, že pro počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty je rozhodující, kdy se do dispoziční sféry správního orgánu dostane informace o možném porušení zákona. Musí se však jednat o takovou informaci, z níž je alespoň v základních rysech zřejmé, v čem konkrétně má porušení citovaného zákona spočívat.   Asi nejpodrobněji se pak k dané problematice vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011-115. Tento případ je navíc skutkově nejblíže podobný projednávané věci, neboť se jednalo o řízení ve věci správního deliktu v návaznosti na předcházející kontrolu a protokol z ní. Rozšířený senát dovodil, že správní orgán se dozví o porušení zákona dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Není rozhodující, zda v tento den již byl zpracován kontrolní protokol, ani zda tyto poznatky byly analyzovány a posouzeny se závěrem, že delikt byl spáchán a kým.   Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že inspektorát Královéhradecký a Pardubický zahájil kontrolu v dané věci dne 23. 1. 2014. Dne 9. 9. 2014 vyhotovil Protokol o kontrole, dne 24. 10. 2014 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek. Následně dne 17. 12. 2014 vyhotovil Dodatek k Protokolu o kontrole, námitky, které proti němu žalobce podal, vyřídil sdělením ze dne 22. 1. 2015. Jak už bylo konstatováno, dne 1. 7. 2015 zahájil správní řízení o správním deliktu.   Z uvedeného časového sledu událostí je zřejmé, že k překročení dvouleté subjektivní prekluzivní lhůty nemohlo dojít. Onen judikaturou požadovaný okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit, mohl správní orgán shromáždit až v průběhu kontroly. Od jejího zahájení do dne zahájení řízení o správním deliktu však uplynul necelý rok a půl. Pravděpodobným se navíc jeví, že okruh informací, na základě nichž mohl správní orgán spolehlivě posoudit, že se žalobce vytýkaných správních deliktů dopustil, shromáždil nejdříve v souvislosti s vypracováním Protokolu o kontrole, možná až v souvislosti s vypracováním jeho Dodatku. Přesné stanovení tohoto okamžiku však není nutné, protože uvedený okruh informací správní orgán rozhodně mít nemohl před zahájením kontroly. Teprve v jejím průběhu, na základě poznatků, důkazů a informací v jejím rámci získaných, totiž dospěl k závěru o nesprávnosti výpočtu RPSN ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, potažmo k závěru o tom, že se žalobce dopustil deliktního jednání.    Pokud jde o objektivní prekluzivní lhůtu, nejstarší v rámci kontroly přezkoumávané smlouvy o spotřebitelském úvěru byly z roku 2011, správní řízení tedy bylo rozhodně zahájeno ve lhůtě 5 let od spáchání nejstaršího ze správních deliktů vytýkaných žalobci.    Problematikou žalovaným zjištěné prekluze ohledně smlouvy uzavřené mezi žalobcem a panem T. dne 12. 12. 2011 se krajský soud nezabýval, protože proti tomuto právnímu závěru žalobní námitky nesměřovaly. Ostatně ani nemohly, protože tento právní závěr žalovaného a důsledky z něho vyplývající nešly k tíži, ale ku prospěchu žalobce.    Žalobce ale uvedenou smlouvou argumentoval v souvislosti s kontrolou v roce 2013.  Šlo o to, že pan T. jako jeden ze spotřebitelů, který uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, podal v květnu 2013 ČOI podnět, že výše RPSN v jeho smlouvě byla ze strany žalobce vypočtena chybně. Inspektorát Středočeský a Hl. město Praha následně ve věci provedl u žalobce dne 4. 7. 2013 kontrolu s výsledkem, že u dané smlouvy porušení zákona o spotřebitelském úvěru nebylo zjištěno. Žalobce v souvislosti s tím tvrdí, že tedy již od května 2013 orgány ČOI musely vědět o způsobu výpočtu RPSN, jaký používal ve svých smlouvách a jestliže ČOI zahájila správní řízení až 1. 7. 2013, učinila tak po uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty.    Tento názor žalobce je však v rozporu se shora citovanými závěry judikatury Nejvyššího správního soudu. V květnu 2013 neměl žalovaný rozhodně k dispozici takové informace a poznatky, ze kterých by mohl spolehlivě usoudit, že se žalobce dopustil správního deliktu. Ostatně o tom svědčí i výstup uvedené kontroly, kdy žalovaný porušení zákona nezjistil. Jak už krajský soud uvedl, k tomu došlo až v průběhu, resp. po dokončení kontroly více smluv o spotřebitelském úvěru proběhnuvší v roce 2014. Uvedené žalobní námitce tedy krajský soud přisvědčit nemohl.   Ad F.1. – Vydání prvoinstančního rozhodnutí i rozhodnutí o odvolání bez jakéhokoliv dokazování a bez umožnění žalobci se k věci způsobem odpovídajícím závažnosti předmětné věci vyjádřit, resp. navrhovat důkazy Jak už krajský soud uvedl shora, z obsahu správního spisu zjistil, že inspektorát Královéhradecký a Pardubický zahájil kontrolu v dané věci dne 23. 1. 2014. Dne 9. 9. 2014 vyhotovil Protokol o kontrole, dne 24. 10. 2014 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek. Následně dne 17. 12. 2014 vyhotovil Dodatek k Protokolu o kontrole, námitky, které proti němu žalobce podal, vyřídil sdělením ze dne 22. 1. 2015. Správní řízení o správním deliktu zahájil oznámením ze dne 30. 6. 2015, které bylo dne 1. 7. 2015 doručeno žalobci. V tomto oznámení správní orgán I. stupně poučil žalobce, mimo jiné, o tom, že mu ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu stanoví lhůtu 10 dnů od doručení oznámení, v níž má možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Této možnosti žalobce nevyužil, dne 31. 7. 2015 bylo vydáno rozhodnutí o uložení pokuty. Z obsahu správního spisu plyne, že v mezidobí správní orgán nenařídil ústní jednání a neprovedl ani důkazy mimo jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu. Z obsahu odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí je zřejmé, že důkazy, o které inspektorát Královéhradecký a Pardubický rozhodnutí o uložení pokuty opíral, byly výhradně důkazy opatřené v průběhu kontroly.    Předně považuje krajský soud za mylný názor žalobce, že správní orgány mohou ve správním řízení vycházet pouze z důkazů obstaraných v tomto správním řízení, nikoliv z důkazů obstaraných před jeho zahájením. Pro řadu správních řízení (ať už v oblasti daňové nebo právě v řízení o správních deliktech) je typické, že jejich případnému zahájení předchází kontrola ze strany k tomu příslušných správních orgánů (jejíž základní rámec bývá upraven zákonem - např. daňovým řádem, zákonem o kontrole, podrobnosti spojené s jejím průběhem pak často interními normativními akty kontrolujících správních orgánů v podobě kontrolních řádů apod.). A jsou to právě podklady získané v rámci těchto kontrol, co tvoří podstatu důkazů, na základě nichž poté správní orgány rozhodují, pokud dospějí k závěru, že výsledky kontroly zahájení navazujícího správního řízení odůvodňují. Po rozumu tedy nelze připustit, že by tyto důkazy opatřené před zahájením řízení nemohly být použity jako důkazy. K tomu se krajský soud vyjádří ještě níže v souvislosti s dalšími výtkami žalobce.    Pokud jde o otázku nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, k té se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“   Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je‑li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“   Z uvedeného vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se jednání ve správním řízení o správním deliktu nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu muselo být ústní jednání nařizováno vždy.   Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 27 a 28) vysvětlil, proč v dané věci k nařízení ústního jednání nepřistoupil. Konstatoval, že s ohledem na předmět řízení byly všechny podklady potřebné pro posouzení věci v písemné podobě shromážděny v rámci kontroly, ve stejné podobě byly převzaty do správního spisu. Všechny tyto podklady dle žalovaného byly žalobci známy a měl možnost se k nim před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Proto správní orgány nepovažovaly nařízení ústního jednání za potřebné a nutné. S tímto odůvodněním postupu žalovaného krajský soud plně souhlasí a nemá k němu připomínky. Dodává pouze, že ani žalobce se v průběhu správního řízení nařízení ústního jednání nedožadoval, po zahájení správního řízení zůstal v podstatě nečinný, nevyužil ani možnosti seznámit se s poklady shromážděnými správním orgánem, ačkoliv z výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu mu muselo být zřejmé, že správní orgán považuje podklady pro vydání rozhodnutí za dostatečné a hodlá ve věci rozhodnout.  Pokud za této situace správní orgán nenařídil ve věci ústní jednání, postupoval dle krajského soudu plně v intencích § 49 odst. 1 správního řádu.   Dále vytýkal žalobce správním orgánům, že neprovedly řádně důkazy mimo jednání, jak předvídá § 51 odst. 2 správního řádu. Podle něho o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Na toto ustanovení navazuje § 18 odst. 1 správního řádu, podle něhož o provedení důkazu listinou, pokud je prováděn mimo ústní jednání, se sepisuje protokol.   Uvedená zákonná ustanovení však rozvinula judikatura Nejvyššího správního soudu. Skutkovému stavu projednávané věci se nejvíce blíží případ projednávaný Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. 2 As 187/2015-35, který se rovněž týkal řízení o správním deliktu, jemuž předcházela kontrola ze strany příslušného správního orgánu.  V obou případech byl dotčený subjekt seznámen s podklady pro rozhodnutí správního orgánu a poučen o možnosti se k těmto podkladům vyjádřit a v mezidobí mezi seznámením se s podklady (v posuzované věci žalobce této možnosti nevyužil) a vydáním rozhodnutí již nedošlo k doplnění správního spisu o další podklady rozhodnutí. I ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem protokoly o kontrole správní orgán jako důkaz neprovedl, v obou případech však s nimi byl dotčený subjekt seznámen již v průběhu kontroly s možností podat námitky. Ty kontrolující inspektorát Královéhradecký a Pardubický v případě žalobce řádně vyřídil sděleními ze dne 24. 10. 2014 a 22. 1. 2015. Není tedy pochyb o tom, že žalobce byl s Protokolem o kontrole ze dne 9. 9. 2014 a Dodatkem k Protokolu o kontrole ze dne 17. 12. 2014 seznámen.  Za této situace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že formální neprovedení protokolů o kontrole sice představuje procesní pochybení, nicméně tato procesní vada neznamená ztížení možnosti účinné obrany účastníka řízení a neměla a nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tento závěr je plně aplikovatelný i na projednávanou věc. Proto nemohla být uvedená žalobní námitka, která z postupu správního orgánu dovozovala důvod pro zrušení rozhodnutí, úspěšná.   Totéž lze konstatovat i ohledně formálního neprovedení důkazů listinami předloženými žalobcem v odvolacím řízení, tedy shora citovanými rozhodnutími obecných soudů, případně odborným posudkem Jihočeské univerzity či znaleckým posudkem vypracovaným dne 7. 10. 2015 doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr. Jak je patrné např. ze str. 31 až 35 napadeného rozhodnutí, žalovaný sice formálně důkaz uvedenými posudky rovněž neprovedl, přesto s nimi fakticky jako s důkazy předloženými účastníkem řízení nakládal a velmi podrobně se s jejich závěry vypořádal. Pokud jde o zmíněné judikáty obecných soudů, k této otázce se již krajský soud vyjádřil u bodů ad G. 1. a 2.     Ad F.2. – Nezákonnost podkladů pro vydání prvoinstančního správního rozhodnutí i žalovaného rozhodnutí   Žalobce namítal, že stěžejní důkazy, z nichž správní orgány při svém rozhodování vycházely, tedy Protokol o kontrole ze dne 9. 9. 2014 a Dodatek k Protokolu o kontrole ze dne 17. 12. 2014, jsou z několika důvodů nezákonné.   Prvním z nich má být skutečnost, že tyto důkazy jsou výsledkem opakované kontroly, tedy kontroly nezákonné. Přestože se k dané otázce krajský soud ještě podrobněji vyjádří níže, již na tomto místě musí konstatovat, že uvedený názor žalobce nesdílí. O nezákonně opakovanou kontrolu se jedná tehdy, pokud by správní orgán bez relevantního důvodu opakoval u daného subjektu kontrolu se stejným předmětem kontrolního přezkumu (srovnej např. se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2006, č. j. 2 Afs 31/2005). Tak tomu ovšem v dané věci nebylo.   V roce 2013 provedl inspektorát Středočeský a Hl. město Praha kontrolu pouze ohledně smlouvy uzavřené mezi žalobcem a panem T. dne 12. 12. 2011. Nyní přezkoumávaná kontrola prováděná inspektorátem Královéhradeckým a Pardubickým v roce 2014 se však týkala jiných smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených mezi žalobcem a žadateli o úvěr v letech 2011 až 2014. Ano, předmětem této kontroly byla i zmíněná smlouva s panem T. tu však nakonec žalovaný z deliktního jednání vyřadil, takže tento aspekt již není pro posouzení věci relevantní.  Předmět kontroly v roce 2014 (tedy soubor smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených s různými spotřebiteli) byl tedy zcela odlišný od předmětu kontroly v roce 2013, byť se typově jednalo o stejné smlouvy, jako byla ta uzavřená mezi žalobcem a panem T. Názor žalobce by totiž znamenal, že provedení kontroly ohledně jedné jediné smlouvy o spotřebitelském úvěru by s platností pro všechny inspektoráty ČOI znemožnilo jednou pro vždy realizovat kontroly jiných typově shodných smluv.    V souvislosti s tímto závěrem považuje krajský soud za nutné zdůraznit, že považuje za správný postup správních orgánů, pokud uzavření všech kontrolovaných smluv nepovažovaly za jediný skutek, za ten bylo považováno uzavření každé z dotčených smluv o spotřebitelském úvěru.   V obecné rovině lze přisvědčit rovněž názoru žalovaného na rozdílnost povahy kontroly prováděné v daňovém řízení (k níž se nejčastěji vztahuje judikatura Nejvyššího správního soudu ohledně nezákonně opakované kontroly) a kontrol prováděných ČOI, ať už podle zákona o ČOI nebo podle ZSÚ.  Nelze totiž zapomínat na hlavní účel kontrolní činnosti orgánů ČOI, kterým je ochrana spotřebitele.   Dalším důvodem nezákonnosti podkladů měla být skutečnost, že kontrolu v roce 2014 vedl místně nepříslušný inspektorát ČOI a že kontrolu v roce 2014 vedl jiný inspektorát, než kontrolu v roce 2013. K této otázce se již krajský soud vyjádřil v bodě ad E.3.   Krajský soud proto uzavírá, že výstupy z kontroly v roce 2014 coby zásadní podklady pro rozhodnutí o správních deliktech žalobce byly získány zákonným způsobem, nikoliv tedy ani v rozporu s § 51 odst. 1 správního řádu či v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, jak v obecné rovině namítal žalobce.     Ad F.3. – Rozpor rozhodnutí o odvolání se zásadou obsaženou v § 50 odst. 3 správního řádu   Dle tohoto ustanovení je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.   Nutno konstatovat, že tuto námitku vznesl žalobce ve velmi obecné rovině. Neuvedl konkrétně, jaké že další důkazy svědčící v jeho prospěch si správní orgány měly či opomněly z vlastní iniciativy opatřit.   Podstatou této žalobní námitky tak bylo žalobcovo tvrzení, že zákonná ustanovení obsahující pravidla pro výpočet RPSN byla v inkriminované době v mnoha oblastech nejasná, že umožňovala řadu výkladů a že za této situace správní orgány pochybily, pokud samy provedly výklad příslušných zákonných ustanovení a výklad prosazovaný žalobcem neuznaly za správný.   Žalobce tedy v této žalobní námitce fakticky vznášel svůj  nesouhlas se závěry správních orgánů ohledně správnosti a zákonnosti způsobu výpočtu RPSN u daného typu smluv o spotřebitelském úvěru, ke kterým dospěly v rámci přezkoumávaných rozhodnutí. To však má pramálo společného s porušením § 50 odst. 3 správního řádu. K této problematice se krajský soud vyjádří níže pod body  A., B. a H.1.   Ad F.4. – Vady výroku rozhodnutí    Krajský soud dává žalobci za pravdu v tom, že na výrok rozhodnutí ve věcech správního trestání je třeba klást vysoké nároky. Jak uvádí konstantně judikatura správních soudů, výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je potřeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73), stejně jako že rozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a dále musí být skutek popsán tak, aby byly naplněny veškeré zákonné znaky uvedené skutkové podstaty (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2012, č. j. 16 A 1/2011-73).    Z toho pohledu krajský soud výrok správního orgánu I. stupně posuzoval. Pokud jde o první z žalobcových výtek, ta směřovala k faktu, že jednotlivé smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou dle jeho názoru identifikovány nedostatečně, pokud chybí údaje o tom, mezi kterými osobami byly smlouvy uzavřeny, kterého dne a kde. Tyto identifikační údaje ohledně jednotlivých smluv ve výroku prvoinstančního (ale ani žalovaného) rozhodnutí obsaženy skutečně nejsou. Žalobci pak lze přisvědčit v tom, že by s ohledem na shora uvedené judikatorní požadavky bylo jistě vhodnější, aby tyto identifikační znaky byly u jednotlivých smluv uvedeny (byť třeba jenom některé z nich, např. den uzavření té které smlouvy).    Krajský soud je však přes shora uvedené přesvědčen, že výrok správního orgánu I. stupně o uložení pokuty ve světle uvedených požadavků obstojí. Jednotlivé smlouvy jsou totiž identifikovány jednak svým číslem, jednak je u každé ze smluv konstatována v ní uvedená výše celkové částky splatné spotřebitelem a výše RPSN. Pokud jde o čas uzavření smluv, je ve výroku (s ohledem na účinnost novely ZSÚ účinné od 25. 2. 2013) uvedeno, které smlouvy byl uzavřeny do tohoto data a které od tohoto data.     Samo číslo smlouvy o spotřebitelském úvěru by mělo být jedinečné. To ostatně potvrzuje i argumentace žalobce, že pokud by se někdy v budoucnu rozhodl použít stejná čísla pro nově uzavírané smlouvy, mohlo by to způsobit zmatečnost a nevykonatelnost správního rozhodnutí o uložení pokuty. Sám tedy potvrdil, že čísla uvedených smluv jsou skutečně unikátní, že tato čísla k označení jiných smluv doposud nepoužíval. Za údaj s obdobnou mírou unikátnosti pak lze považovat i další dva údaje obsažené ve výroku rozhodnutí, tedy celkovou částkou splatnou spotřebitelem a RPSN. Označení předmětných smluv za současného použití uvedených tří údajů (a za podpůrného označení období, kdy byly uzavřeny) považuje krajský soud za jejich dostatečnou specifikaci a konkretizaci.    Výrok rozhodnutí navíc uvádí, že takto označené smlouvy byly předmětem Protokolu o kontrole ze dne 9. 9. 2014, což případnou hrozbu záměny těchto smluv s jinými, jak ji avizoval žalobce, rovněž omezuje.    Žalobce dále poukázal na skutečnost, že skutkové podstaty správních deliktů vymezené v § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1, potažmo § 20 odst. 1 písm. b) a § 20 odst. 1 písm. d) ZSÚ, používají slovní obrat „věřitel poskytne spotřebiteli….“, případně „věřitel neposkytne spotřebiteli.…“., zatímco správní orgán I. stupně při popisu skutkových podstat deliktů používá slovní obrat „… věřitel neuvedl….“    Přestože je jistě žádoucí, aby skutková věta ve výroku rozhodnutí přesně odpovídala obsahu právní věty obsažené v právní normě, není dle krajského soudu nutné na takovém požadavku trvat bezvýjimečně. Ano, tento požadavek je nutné striktně dodržovat, pokud by v důsledku takové nepřesnosti výroku, resp. rozdílu mezi zněním výroku a zněním právní normy, mohly vzniknout důvodné pochybnosti o tom, jaký skutek je delikventovi kladen za vinu, tedy za jaký skutek je vlastně trestán. To ale není případ projednávané věci. Z výroku rozhodnutí o uložení pokuty, z odkazu na jednotlivá zákonná ustanovení i z popisu deliktního jednání je dle názoru krajského soudu naprosto zřejmé, co je žalobci kladeno za vinu.   Ostatně sám žalobce sice vznesl uvedenou výtku, nespojuje s ní ovšem dotčení žádných svých konkrétních práv. Z obsahu žaloby, v níž obšírně s rozhodnutím o uložení pokuty i s rozhodnutím o odvolání polemizuje, je zřejmé, že dobře porozuměl tomu, za jaké deliktní jednání byl potrestán, žádná nesrozumitelnost či záměna zde v úvahu nepřichází.  Uvedený formulační odklon výroku rozhodnutí o uložení pokuty od obsahu právní věty v právní normě tak nemohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.   Jak už je uvedeno shora, správní orgány posuzovaly vytknuté nedostatky u každé z posuzovaných smluv o spotřebitelském úvěru jako samostatný správní delikt, nahlížely tedy na věc jako na souběh deliktů, kdy při ukládání sankce je třeba aplikovat zásadu absorpce. Pokud je tedy ve výroku prvoinstančního správního rozhodnutí použit pojem, že se ukládá „úhrnná“ pokuta, tak, přestože tento pojem ZSÚ nezná, nemá proti této skutečnosti krajský soud žádných výhrad, naopak považuje to za výslovně zdůraznění faktu, že zásada absorpce byla při ukládání trestu správním orgánem zohledněna. Krajskému soudu navíc není zřejmé, jaká práva žalobce byla uvedením tohoto pojmu ve výroku rozhodnutí dotčena. Ani on sám žádná taková neuvádí.    Poslední z výtek k vadám výroku rozhodnutí se týkala výroku rozhodnutí žalovaného. Žalobci se nelíbilo, že v něm výslovně neuvedl, že odvolání žalobce se v rozsahu, v jakém žalovaný prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, zamítá.    Dle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.   V přezkoumávané věci žalovaný změnil části rozhodnutí správního orgánu I. stupně s odkazem na § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Ve zbytku napadené rozhodnutí s odkazem právě na § 90 odst. 5 větu druhou správního řádu potvrdil. Shora uvedený požadavek žalobce na podobu výroku odvolacího rozhodnutí tak nemá oporu v zákoně. Žalovaný postupoval při formulaci výroků svého rozhodnutí zcela v souladu s § 90 správního řádu.   Ad F.5. – Správní spis   Žalobce uvedl, že při nahlížení do správního spisu v sídle inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického dne 31. 8. 2015 byla obsahem spisu řada dokumentů, které v prvoinstančním správním rozhodnutí nejsou zmíněny. Ze skutečnosti, že jsou obsahem správního spisu a ze znění § 17 odst. 1 správního řádu, dle něhož spis tvoří dokumenty, „které se vztahují k dané věci“, dovodil, že  jde o dokumenty relevantní pro rozhodování o uložení pokuty. Považuje proto za pochybení, pokud o nich v prvoinstančním správním rozhodnutí není zmínka.   K tomu krajský soud uvádí, že pochopitelně ne všechny písemnosti, které jsou založeny během správního řízení do správního spisu, mají povahu důkazů, které jsou důležité pro rozhodnutí věci. Vztahují se sice k dané věci, ale pro rozhodování správního orgánu nejsou podstatné. Bylo by proto v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby správní orgán i tyto podklady založené ve správním spise, tedy  dle žalobce v podstatě celý obsah správního spisu, musel v rozhodnutí o věci zmiňovat. Takový požadavek jde nad požadavky zákona.    Pokud žalobce dále tvrdí, že některé dokumenty, které se nacházely ve správním spise, nebyly uvedeného dne očíslovány, a že ve správním spise absentoval v rozporu s § 17 správního řádu soupis všech jeho součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy, pak toto tvrzení žádným způsobem neprokazuje. Jak je zřejmé z odůvodnění žalovaného rozhodnutí, odvolacímu správnímu orgánu byl již správní spis předán bez těchto nedostatků. Ty neměl správní spis ani v době jeho předání krajskému soudu.   Pravdivost tohoto tvrzení se tedy žalobci prokázat nepodařilo, jeho obavy z údajné účelové manipulace se správním spisem tak zůstaly ve zcela hypotetické rovině. Navíc nejsou schopné ničeho změnit na faktu, že všechny důkazy, které jsou pro posouzení věci relevantní, ve správním spise obsaženy jsou.   Ad F.6. –  Porušení zásady dvojinstančnosti     Porušení této zásady spatřoval žalobce v tom, že v odůvodnění žalovaného rozhodnutí žalovaný uvedl, že poté, co byl zaznamenán problém v dosazování do vzorce výpočtu RPSN, vydal pokyn ke kontrole tohoto úvěrového produktu, který inspektoráty začaly uplatňovat. Podle něj tak správní orgán I. stupně rozhodoval dle pokynů žalovaného, výsledek odvolacího řízení pak byl nutně předem dán.   Žalobce si vykládá zásadu dvojinstančnosti správního řízení nesprávně. Tato zásada znamená, že účastník správního řízení má právo na to, aby jeho věc posoudily dva stupně správních orgánů, správní orgán I. stupně a k případnému odvolání také odvolací správní orgán.    Je zcela běžné, že ústřední orgány státní správy plní ve vztahu ke svým nižším složkám (v případě ČOI k inspektorátům) také činnost metodickou, v rámci níž formou různých interních opatření sdělují nižším složkám informace, mimo jiné např. i o tom, jak je třeba postupovat při řešení různých skutkových a právních otázek. Tuto skutečnost ostatně nepopírá ani žalovaný, který ve vyjádření k žalobě uvádí, že v rámci koordinace činnosti regionálních inspektorátů ČOI jsou na ústředním inspektorátu ČOI útvary, jejichž úkolem je mimo jiné vydávání příkazů a podnětů ke kontrole a zpracovávání metodických pokynů k jejich provádění.   Uvedené skutečnosti, které jsou naprosto běžné v každém odvětví státní správy, u všech vícestupňových státních orgánů, však pochopitelně neznamenají porušení zásady dvojinstančnosti. Žádné obdobné interní opatření ve formě např. metodického pokynu totiž nepředstavuje pro oprávněnou úřední osobu správního orgánu I. stupně, ani pro oprávněnou úřední osobu odvolacího orgánu, závazný návod, jak mají rozhodovat v té které konkrétní věci.   Pracovníci metodických útvarů ústředních orgánů jsou navíc odlišní od pracovníků, kteří coby oprávněné úřední osoby rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím prvoinstančních správních orgánů. Oprávněné úřední osoby obou stupňů tedy rozhodují v souladu s příslušnými hmotněprávními a procesními předpisy na základě v té které věci zjištěného skutkového a právního stavu věci.       O porušení zásady dvojinstančnosti by se tak jednalo například v případě, kdyby pracovník správního orgánu I. stupně coby oprávněná úřední osoba pověřená k rozhodnutí v konkrétní věci, konzultoval svůj postup a rozhodnutí s pracovníkem odvolacího správního orgánu, který bude jako oprávněná úřední osoba rozhodovat o případném odvolání v této věci.   Taková situace však v posuzované věci ze strany žalobce tvrzena nebyla. Ten porušení zásady dvojinstančnosti spatřuje pouze a právě v údajném vydání pokynu ze strany žalovaného ve vztahu ke všem inspektorátům ČOI. Navíc ovšem bez jakékoliv jeho konkretizace, takže polemika v tomto směru zůstává ve zcela obecné rovině. I kdyby však nějaký metodický pokyn existoval, na porušení zásady dvojinstančnosti nemůže mít jeho existence ze shora uvedených důvodů žádný vliv.      Ad C. – Nepřípustná změna právní praxe   Podstatou této žalobní námitky bylo tvrzení žalobce, že se v průběhu doby vytvořila na straně orgánů ČOI ustálená správní praxe, tak jak ji vymezily ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, potažmo Ústavní soud.   Konkrétně v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní praxe zakládající legitimní očekávání, je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (případně i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji měnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.    Obdobně se ve své judikatuře k dané problematice staví i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 520/06 nebo nález sp. zn. III. ÚS 2822/07), jestliže konstatoval, že ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně konstantní správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí však, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně.    Na tyto postuláty navázala následně další judikatura Nejvyššího správního soudu, a to v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, které stanoví, že správní orgán je povinen dbát „na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Například v rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009-233, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je nutné shora citované ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu vykládat tak, že pokud v okamžiku rozhodování správního orgánu existují jiná jeho rozhodnutí pojednávající o skutkově týchž či obdobných případech, je nutno chránit víru účastníků, že správní orgán bude také v jejich případě rozhodovat stejným způsobem. Dodal však, že zásada legitimního očekávání účastníka řízení nemá v žádném případě absolutní hodnotu a je omezena jinými zásadami, jež je v rámci správního řízení orgán povinen respektovat, např. zásadou legality (§ 2 odst. 1 a 2 správního řádu) či zásadou účelnosti a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem (§ 2 odst. 4 správního řádu). V návaznosti na to pak Nejvyšší správní soud dodal, že za naplnění určitých podmínek pak může rozhodovací činnost správních orgánů nabývat takových kvalit, že je možno ji již označit za ustálenou správní praxi, která ve vztahu k účastníkům správního řízení vyvolává ještě intenzivnější účinky a tím i přísnější nároky kladené na změnu již ustálené správní praxe. A odkázal na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu a svého rozšířeného senátu.    Lze tedy přisvědčit právnímu závěru žalovaného obsaženému v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že správní praxi je třeba považovat za ustálenou, pokud se jedná o jednotnou a dlouhodobou činnost, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů a která se projevuje v takových správních aktech, které představují relevantní projev mocenské úlohy správního orgánu vůči adresátům těchto aktů (nejčastěji přichází v úvahu rozhodnutí správního orgánu).    V přezkoumávané věci dovodil žalobce vznik ustálené správní praxe ohledně způsobu výpočtu RPSN (potažmo celkové částky splatné spotřebitelem) ze čtyř skutečností:   -          v prvé řadě se jednalo o „státní kontrolu v roce 2013“. Jak již uvedeno shora, šlo o to, že jeden ze spotřebitelů, který uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, podal ČOI podnět, že výše RPSN v jeho smlouvě byla ze strany žalobce vypočtena chybně. Inspektorát Středočeský a Hl. město Praha provedl u žalobce ohledně dané smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru dne 4. 7. 2013 kontrolu trvající 2 a půl hodiny. Žalobci v přípise ze dne 4. 7. 2013 oznámil, že: „Porušení výše uvedeného zákona (rozuměj ZSÚ – pozn. krajského soudu) nebylo zjištěno. Kontrola byla ukončena téhož dne bez opatření.“ Spotřebiteli pak v přípise ze dne 11. 7. 2013 sdělil, že: „Pracovníky České obchodní inspekce byl proveden výpočet RPSN dle údajů uvedených ve smlouvě o úvěru č. 33581089 uzavřené mezi Vámi a společností GE Money Auto, s. r. o. a provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečně zjištěné výpočtem. Zároveň byla provedena celková kontrola smlouvy o úvěru č. 33581089, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností v dozorové pravomoci České obchodní inspekce.“   -          dále žalobce poukázal na přípis ČOI, Inspektorátu Jihočeského a Vysočina, ze dne 8. 9. 2013 adresovaný spotřebiteli, z něhož lze dovodit, že k podnětu tohoto spotřebitele proběhla kontrola smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z přípisu není zřejmé, zda-li poskytovatelem úvěru byl rovněž žalobce, ani přesné znění smlouvy. V přípise stojí: „Náležitosti uvedené smlouvy byly překontrolovány z hlediska dodržení požadavků daných zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Kontrolou nebylo zjištěno porušení výše uvedeného zákona. V rámci uvedené kontroly byl proveden přepočet výše RPSN, kterou jste rozporoval. Pro propočet byla použita výše poskytnutého úvěru uvedená ve smlouvě ve výši 201 557 Kč (skládá se z pořizovací ceny vozidla 186 197 Kč minus přímá platba 10 000 Kč + poplatek za sjednání smlouvy ve výši 25 370 Kč), počet splátek 36 splácených měsíčně ve výši 6 740 Kč. Tímto propočtem byla stanovena RPSN ve výši 13,21%, která je totožná s hodnotou RPSN uvedenou ve smlouvě.“   -          žalobce poukazoval rovněž na korespondenci mezi Českou leasingovou a finanční asociací (dále jen „ČLFA“) a orgány ČOI. Konkrétně šlo o přípis ČLFA ze dne 8. 11. 2010 adresovaný vedení ČOI, v němž ČLFA iniciovala schůzku s představiteli ČOI „k výměně názorů a poznatků týkajících se výkladu a aplikace nového zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.).“  V reakci ze dne 19. 11. 2010 bylo ze strany ČOI sděleno, že žádost o setkání přichází v nevhodné situaci, kdy ČOI má jiné priority. Upozornila rovněž, že sdělování právních názorů či vydávání stanovisek pro potřeby adresátů právních norem mezi úkoly ČOI nepatří, byť se i tyto činnosti v rámci možností snaží vykonávat. Obsahově obdobná výzva byla přípisem ČLFA ze dne 5. 1. 2012 adresována viceguvernérovi ČNB. Žalobce dále doložil přípis ústředního ředitele ČOI ze dne 13. 2. 2012 adresovaný ČLFA v reakci na stanovisko k některým ustanovením ZSÚ. Uvedl, že ve výkladu předmětných ustanovení se ČNB a ČOI shodují. Šlo zejména o otázku, komu přísluší dohled nad dodržováním určitých povinností plynoucích ze zákona o spotřebitelském úvěru, aby nedocházelo k duplicitnímu dohledu ČNB a ČOI.   -          poslední skutečností, z níž žalobce dovozuje vznik ustálené právní praxe, je přípis ČOI ze dne 29. 5. 2014 (adresáta není z přípisu možné zjistit), v němž ČOI poskytuje coby povinný subjekt informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Z obsahu plyne, že od nabytí účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., tedy od 1. 1. 2011, proběhlo ze strany inspektorátů ČOI několik set kontrol zaměřených na spotřebitelské úvěry, že pochybení při výpočtu RPSN bylo zjištěno v jednom případě, že v pokynech ohledně kontrol nebyla inspektorátům uložena povinnost, že musí být vždy proveden výpočet RPSN, že k zásadním změnám ve výpočtu RPSN novelou účinnou od 1. 1. 2011 nedošlo, pouze k upřesnění některých pojmů týkajících se výpočtu RPSN a že ČOI může za správní delikty udělit pokutu do 5 let od spáchání deliktu.    Žalovaný se této problematice věnoval velmi podrobně na str. 22 až 26 napadeného rozhodnutí. Ve shodě s jeho závěry rovněž krajský soud dospěl k názoru, že na základě shora uvedených skutečností nebyla ze strany orgánů ČOI založena ustálená správní praxe, jak ji vymezila shora citovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.   Pokud jde o žalobcem nazývanou „státní kontrolu v roce 2013“, jednalo se skutečně pouze o kontrolu jedné smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze strany příslušného inspektorátu ČOI, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že proběhla v jednom dni v délce 2 a půl hodiny. Žalovaný nezpochybňuje, že se jednalo o smlouvu obsahově shodnou se smlouvami, které byly předmětem dnes přezkoumávané kontroly, a přiznává, že jeho kontrolní pracovníci tehdy shledali způsob výpočtu RPSN provedený žalobcem správným, což je v rozporu se současným názorem ohledně správnosti výpočtu RPSN. Výstupem uvedené kontroly byl tedy kontrolní protokol a shora citované přípisy spotřebiteli a žalobci.   Krajský soud plně souhlasí se žalovaným, že uvedené jednání správních orgánů ČOI rozhodně nelze považovat za definitivní a nezměnitelné rozhodnutí ve věci správnosti výpočtu RPSN u daného typu smluv. Jednalo se skutečně o izolovaný výstup kontrolního orgánu, který v daný moment vyjádřil svůj názor na danou problematiku ohledně jedné jediné smlouvy. O tom, že se jedná o problematiku složitou, na kterou mohou být i ze strany zainteresovaných odborníků různé názory, ostatně svědčí i existence dnes projednávaného sporu. Nelze tedy asi důvodně po orgánech státní správy, resp. po všech jejich pracovnících, požadovat, aby při posuzování určité problematiky měli hned od počátku naprosto jasno.  A to dokonce v rámci kontrolní činnosti, kterou ještě nelze zcela ztotožnit s rozhodovací činností orgánů veřejné správy, jejímž výstupem jsou rozhodnutí správních orgánů. Je všeobecně známou skutečností, že při dnešní složitosti právního řádu se náhledy na výklad těch kterých jeho ustanovení postupně vyvíjejí v závislosti na tom, jak podrobně praxe přinutí dotčené správní orgány se jimi zabývat. To se ostatně netýká jenom činnosti (včetně té rozhodovací) správních orgánů, ale i soudů.   Krajský soud by považoval za absurdní, aby shora uvedený výsledek kontroly v roce 2013 měl za následek, že by orgány ČOI již nikdy v budoucnu nemohly svůj názor na správnost výpočtu RPSN u daného typu smluv změnit. Tedy, že by jeden nesprávný, resp. nezákonný závěr, musel být v důsledku toho již jednou navždy respektován a nemohl být uveden do souladu se zákonem. To by bylo v naprostém rozporu jak se zásadou legality (§ 2 odst. 1 a 2 správního řádu), tak se zásadou účelnosti a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem (§ 2 odst. 4 správního řádu).   Pro úplnost krajský upozorňuje, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v daném případě byl spotřebitel přípisem ze dne 18. 9. 2014 informován o nesprávnosti výstupu uvedené kontroly.   Na těchto závěrech nic nemění ani další žalobcem namítané skutečnosti. Pokud jde o citovaný přípis inspektorátu Jihočeský a Vysočina, pak ten nebyl ani výstupem kontroly provedené orgány ČOI. Už vůbec pak s institutem ustálené správní praxe nelze spojovat korespondenci mezi ČLFA a ústředním ředitelem ČOI, jejímž předmětem byly výzvy ČLFA k jednání o problematice ZSÚ. Z dopisů obou stran nelze ani dovodit, že by snad avizovaným problémem, který by vyvolával potřebu takového setkání, měla být otázka výpočtu RPSN  u daného typu smluv. Stejně tak z přípisu, kterým ČOI poskytla informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, nelze vysledovat žádné relevantní údaje ve vztahu ke vzniku ustálené správní praxe. Ze zprávy nelze vysledovat, jaký byl předmět jednotlivých kontrol, tedy zda se kupříkladu zaměřily rovněž na způsob výpočtu RPSN či nikoliv. Z prostého porovnání počtu kontrol ze strany pracovníků ČOI v určitém období a zjištěním, že pochybení ohledně výpočtu RPSN bylo zjištěno pouze v jednom případě, nelze vznik ustálené správní praxe dovodit.   Žádná ze shora uvedených skutečností tak nemohla být sama o sobě, ani ve vzájemném spojení, důvodem k tomu, aby u subjektů poskytujících spotřebitelské úvěry (včetně žalobce) mohl vzniknout oprávněný dojem, že orgány ČOI zcela jednoznačně, opakovaně a v delším časovém horizontu aprobují správnost výpočtu RPSN u smluv o spotřebitelském úvěru prováděného žalobcem u kontrolovaných smluv. Uvedené skutečnosti rozhodně nepředstavují onu jednotnou a dlouhodobou činnost, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů, a která se projevuje v takových správních aktech, které představují relevantní projev mocenské úlohy správního orgánu vůči adresátům těchto aktů, jak je judikaturou Nejvyššího správního soudu požadováno.   Správní orgány ČOI, které prováděly u žalobce nyní posuzovanou kontrolu v roce 2014 a které následně na základě výsledků kontroly zahájily a vedly přezkoumávané řízení o správním deliktu žalobce, tak žádnou ustálenou správní praxí vázány nebyly, neboť taková praxe ohledně jimi posuzované zákonnosti a správnosti jednotlivých aspektů smluv o poskytnutí spotřebitelského úvěru v minulosti vytvořena nebyla.   Ad D.1. – Subjektivní stránka správního deliktu   Žalobce s odkazem na § 20 odst. 1 ZSÚ  a s tam použitého obratu „věřitel nebo zprostředkovatel“ dovozuje, že tam uvedené delikty může v konkrétní věci spáchat pouze jeden z nich. A tím by měl být dle něho v dané věci zprostředkovatel, protože kontrolované smlouvy byly uzavírány prostřednictvím něho.   Žalobce však pomíjí ustanovení § 5 odst. 1 a 6 ZSÚ. Krajský soud souhlasí s právním názorem vysloveným žalovaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy, že s ohledem na citované ustanovení je za poskytnutí jak předsmluvních informací, tak za obsah smlouvy o spotřebitelském úvěru, která je uzavírána na jeho účet, vždy primárně odpovědný věřitel. Povinnost zprostředkovatele je povinností podpůrnou, která nevylučuje primární odpovědnost věřitele.         Ad D.2. – Objektivní stránka správního deliktu    Neobstojí ani právní závěr žalobce, že jemu vytýkaných správních deliktů se může dopustit pouze ten, kdo povinné informace spotřebiteli, ať už v předsmluvní fázi nebo ve vlastní smlouvě o spotřebitelském úvěru, neposkytne vůbec.   Takový výklad by byl v naprostém rozporu s účelem zakotvení uvedené povinnosti v ZSÚ, tedy informovat zájemce o spotřebitelský úvěr pravdivě jak o výši RPSN nabízeného produktu, tak o výši celkové částky věřitelem zaplacené.   Ostatně v mezidobí na danou otázku jasně odpověděl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 2016, č. j. 32 Cdo 4838/2015 (kterým mimochodem částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. 28 Co 192/2015-381, jehož závěrů se žalobce opakovaně dovolával). Konstatoval, že informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 ZSÚ a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu věřitel splní pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem. Uvede-li věřitel některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, nesplní povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 ZSÚ.   Stejné závěry je nutno pochopitelně učinit i ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 ZSÚ  a povinnostem tam stanoveným.   Jak uvedl Nejvyšší soud v citovaném rozsudku: „Jedině v takovém případě bude naplněn shora uvedený účel právní úpravy, kterým je včasné a úplné informování spotřebitele jako nezbytný předpoklad pro to, aby spotřebitel mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí a byl schopen správně posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální finanční situaci. Uvede-li proto věřitel některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, ať už tak učiní z jakéhokoliv důvodu (např. omylem, v důsledku početní chyby apod.), nesplní povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu.“     Ad D.3. – Porušení zásady ne bis in idem    Krajský soud se uvedenou právní zásadou zabýval částečně již v bodě ad F.2. v pasáži, kdy se vyjadřoval k problematice nezákonně opakované kontroly. Na tyto své závěry odkazuje.    Ve shodě s žalovaným proto opakuje, že kontrolní protokol nelze pokládat za pravomocné rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť jenom takové rozhodnutí by bylo schopné vytvořit překážku věci rozhodnuté. Protokol z kontroly provedené v roce 2013 inspektorátem Středočeským a Hl. město Praha ve věci smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 12. 12. 2011 mezi žalobcem a spotřebitelem panem T. tedy překážku věci rozhodnuté nezaložil. Pokud jde o povahu protokolu z kontroly, krajský soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 26) , kde se této problematice žalovaný podrobně věnoval.    Ad H.2. – Absence předpokladů pro správní trestání   a) První z tohoto okruhu námitek se týkala materiálního znaku správního deliktu, jehož absenci žalobce u přezkoumávaných správních deliktů namítal.  Žalobci lze jistě přisvědčit v tom, že kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu. Tudíž správní orgán má povinnost zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také zda jednání vykazuje stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu.   Žalobce však již nemá pravdu v tom, že by tak v posuzované věci správní orgány neučinily. Žalovaný své úvahy o naplnění materiálního znaku vytýkaných správních deliktů, společně s úvahami o neexistenci liberačních důvodů (k tomu podrobněji níže), rozvinul na str. 36 žalovaného rozhodnutí a to ještě s odkazem na tu část odůvodnění, kde se zabýval otázkou ustálené správní praxe.   Se závěry žalovaného, že žalobce nemohl jednat v dobré víře vzhledem k ustálené správní praxi orgánů ČOI, se krajský soud shodl a podrobně se k této problematice vyjádřil v souvislosti s bodem ad C.  Pokud tedy jedním z aspektů, pro který by vytýkané jednání nemělo vykazovat určitý stupeň společenské nebezpečnosti, je podle žalobce právě existence ustálené správní praxe ze strany ČOI, pak tento argument s ohledem na shora učiněné závěry krajského soudu o nedůvodnosti takového tvrzení nemůže obstát.   Stejně tak jeho námitky týkající se nejasnosti právní úpravy výpočtu výše RPSN. Zejména této otázce se věnoval žalovaný na str. 36 napadeného rozhodnutí, když poukázal příhodně na skutečnost, že institut RPSN  ve své současné podobě nebyl do právního řádu České republiky zakotven teprve ZSÚ, ale již zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který nabyl účinnosti 1. 1. 2002.  V souvislosti s tím žalovaný rovněž odkázal na směrnici Rady 90/88/EHS, kterou byla do směrnice Rady 87/102/EHS doplněna příloha III. obsahující příklady výpočtu RPSN, a uvedl jeden z těchto příkladů, který je obdobný případům nyní řešeným.   Stejně příhodně pak žalovaný poukázal na skutečnost, že v inkriminované době působila na trhu celá řada dalších subjektů, které uzavíraly daný typ smluv a počítaly v nich RPSN správným způsobem, v souladu se ZSÚ.    Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku žalobce, že u jedné z přezkoumávaných smluv činil rozdíl ve výši RPSN mezi výpočtem provedeným žalobcem a výpočtem provedeným ČOI pouze 0,6 %. Jak je totiž patrné z výroku rozhodnutí o uložení pokuty, u  většiny posuzovaných smluv činil uvedený rozdíl několik procent, v některých případech byl dokonce v řádu desítek procent.  U výše celkové částky splatné spotřebitelem byly rozdíly mezi oběma druhy výpočtu až v řádech desítek tisíc. Také na tyto skutečnosti správní orgány ve svých rozhodnutích upozorňovaly.     Pokud žalobce nepovažuje za společensky škodlivé a nebezpečné, že spotřebitelům poskytoval informace o výši RPSN a o výši celkové částky splatné spotřebitelem tak nepřesným a zavádějícím způsobem, pak krajský soud takové jeho přesvědčení rozhodně nesdílí. Naopak, nemá pochybnosti o tom, že materiální stránka předmětných správních deliktů byla naplněna.  A to bez ohledu na tvrzení žalobce, že se v žádném z posuzovaných případů spotřebitel neobrátil na civilní soud či finančního arbitra. Tuto skutečnost považuje krajský soud pro posouzení dané otázky za nepodstatnou.    b) Dle § 21 odst. 1 ZSÚ právnická osoba za delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.                 Žalobce ohledně existence liberačních důvodů argumentoval znovu svojí dobrou vírou, že při výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, postupoval v dobré víře, že tak činí v souladu se ZSÚ, přičemž v této dobré víře jej utvrdil postup orgánů ČOI, který důvodně považoval za ustálenou správní praxi.  V souvislosti s tím znovu odkázal na argumenty, které ohledně této otázky vznesl v bodě C. žaloby.    Krajský soud se s těmito argumenty již vypořádal shora, proto na ně znovu odkazuje. Žádný z nich nebyl způsobilý nejenom odůvodnit vznik ustálené správní praxe při výpočtu RPSN ze strany ČOI, ale není ani způsobilý být liberačním důvodem ve smyslu § 21 odst. 1 ZSÚ.   Snad pro doplnění si lze obiter dictum položit otázku -  o jaké úsilí ze strany žalobce se vlastně mělo jednat? Všechny uvedené skutečnosti namítané v souvislosti s tím žalobcem byly iniciovány nějakým jiným subjektem (stížnost spotřebitele, výsledek kontroly ČOI v roce 2013, přípis jednoho z inspektorátů ČOI, výzvy ČLFA a odpověď ČOI dle zákona o svobodném přístupu k informacím žadateli, jehož identifikaci z obsahu žalobcem předložených listin nelze seznat). Žalobcova aktivita, jako jeden ze základních předpokladů existence liberace, týkající se dané problematiky v daném období tak z namítaných skutečností vůbec neplyne.    c) Krajský soud rovněž nesdílí názor, že s ohledem na nejasnost právní úpravy týkající se výpočtu RPSN měly správní orgány uplatnit zásadu in dubio pro reo a zvolit takový výklad dotčených ustanovení, který by byl pro žalobce příznivější.    Nejvyšší správní soud v minulosti připustil, že nejasnost ustanovení právního předpisu rozhodného pro posouzení, zda je jednání určité osoby správním deliktem, může zásadním způsobem ovlivnit míru odpovědnosti dotyčné osoby za tento správní delikt (viz např. rozsudek ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005-79). Nemůže se však jednat o jakoukoliv nejasnost spojenou s výkladem té které právní normy. Jde o situace, kdy se s ohledem na různé druhy výkladu normy (např. z pohledu výkladu jazykového, systematického, historického či teleologického) nabízí dva či více jejích zcela rovnocenných výkladů. V takovém případě je za daný stav skutečně odpovědná moc veřejná, což má za následek, že zvolit je nutno takový výklad, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody účastníka (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 741/06).   O takový případ se však v přezkoumávané věci dle krajského soudu nejedná. V souvislosti s tím odkazuje na závěry učiněné žalovaným na str. 36 napadeného rozhodnutí a ke kterým se již krajský soud přiklonil při vypořádání se s bodem ad H.2.a).   V posuzované věci vznikly nejasnosti v souvislosti s aplikací vzorce pro výpočet RPSN, který je obsažen v příloze č. 5 ZSÚ. Dle krajského soudu však neexistují dva (či dokonce více) rovnocenných výkladů tohoto ustanovení ve shora uvedeném smyslu.   Žalovaný ve svém rozhodnutí vyargumentoval, proč považuje výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem tak, jak jej prováděl v inkriminovaném období v kontrolovaných smlouvách o spotřebitelském úvěru žalobce, za nezákonný.  Současně stanovil, jak je nutno při aplikaci tohoto ustanovení postupovat, aby byl, zejména s ohledem na účel a smysl ZSÚ, tento zákon dodržen, tedy aby byl spotřebitel o výši RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem informován způsobem nezkresleným, na základě něhož je schopen dostat relevantní informace pro rozhodnutí, zda daný produkt využije či nikoliv.   A krajský soud se se závěry orgánů ČOI, že výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem prováděný žalobcem v kontrolovaných smlouvách  je nezákonný, plně ztotožňuje (k tomu v podrobnostech při vypořádání bodů ad A, B a H.1.). Nestojí tu tedy proti sobě dva rovnocenné výklady uvedeného ustavení, ale jeden výklad, který je v souladu se zákonem, a druhý, který v souladu se zákonem není.     Neexistují tedy objektivně žádné pochybnosti o tom, že snad žalobce mohl být v dobré víře, že jeho výklad ZSÚ je správný. Jak už bylo řečeno, nejednalo se o institut nový, bylo možno čerpat z příkladů obsažených v komunitárním právu. A celá řada subjektů poskytující spotřebitelské úvěry tak učinila a výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem prováděla správně, zákonným způsobem.   Z obsahu správního a soudního spisu lze nabýt dojem, že problémy se správností výpočtu uvedených veličin u daného typu smluv měl pouze žalobce a společnost ESSOX, s. r. o. Těžko lze navíc předpokládat, že by žalobci nebylo známo, že jiné subjekty na trhu spotřebitelských úvěrů postupují při výpočtu předmětných hodnot jiným způsobem a že při jím zvoleném postupu vycházejí hodnoty RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem pro spotřebitele „výhodněji“.     Ale i kdyby tomu tak nebylo. Bylo plnou odpovědností žalobce, jaký způsob výpočtu těchto veličin u daného spotřebitelského produktu zvolil a stejně tak je žalobce plně odpovědný za fakt, že se tento jím zvolený postup ukázal následně nezákonným a že se jím dopustil správních deliktů ZSÚ předvídaných.   d) Postupem správních orgánů nedošlo ani k porušení principu subsidiarity trestní represe. Pokud výsledkem kontroly provedené inspektorátem Královéhradeckým a Pardubickým v roce 2014 bylo zjištění, že se žalobce s největší pravděpodobností dopustil deliktních jednání, jejichž skutkové podstaty jsou vymezeny v příslušných ustanoveních ZSÚ, neměl správní orgán jinou možnost, než zahájit řízení o těchto správních deliktech a po spolehlivém ověření, že ke spáchání těchto správních deliktů skutečně došlo, uložit trest příslušnými ustanoveními ZSÚ předvídaný. Tedy s ohledem na znění § 20 odst. 5 ZSÚ uložit pokutu ve vymezené výši.   Nejednalo se o situaci, na níž poukazoval žalobce a kterou předvídá ustanovení § 3 písm. b) zákona o ČOI, nejednalo se o zjištění pouhých nedostatků, které by bylo řešitelné tak, že by orgány ČOI požadovaly po žalobci odstranění zjištěných nedostatků, případně navrhly opatření k jejich odstranění.    Skutečnost, jíž se žalobce v souvislosti s porušením uvedeného principu dovolával, tedy že od 1. 7. 2015 správní poplatek spotřebitelům u daného typu smluv neúčtuje, není pro posouzení dané otázky rozhodná. Žalovaný navíc tuto skutečnost zohlednil při stanovení výše pokuty.   Ohledně opakovaných námitek žalobce, že by se měla zohlednit jeho dobrá víra ve správnost výpočtu RPSN, krajský soud odkazuje na své předchozí závěry ohledně této problematiky.   e) V poslední z tohoto okruhu žalobních námitek namítal žalobce, že současně s přezkoumávaným správním řízením o správním deliktu s ním zahájily orgány ČOI také další řízení vedené pod sp. zn. 10/1522/15/45/Z, které má stejný předmět řízení.   Dle žalobce byla ČOI povinna za situace, kdy na porušení příslušných ustanovení ZSÚ u každé smlouvy o spotřebitelském úvěru nahlíží jako na samostatný skutek, vést se žalobcem pouze jedno řízení a uložit jednu sankci, nikoliv se žalobcem postupně zahajovat více správních řízení týkajících se porušení téže povinnosti.    Žalobce se touto námitkou fakticky domáhá toho, aby byla v jeho případech při ukládání trestu dodržena absorpční zásada.     Této skutečnosti si je ale dle obsahu žalovaného rozhodnutí a obsahu dupliky žalovaný dobře vědom. Na str. 26 až 27 napadeného rozhodnutí odůvodnil, proč nahlíží na porušení povinnosti u každé z uzavřených smluv jako na samostatný skutek, krajský soud již shora s tímto právním závěrem vyslovil souhlas. Žalovaný rovněž vysvětlil, že právě v důsledku této skutečnosti použil ve výroku rozhodnutí pojem „úhrnná pokuta“.    Řešit dodržení uvedené zásady za daného procesního stavu je však zcela předčasné. Při jednání soudu totiž zástupce žalobce k dotazu sdělil, že shora citované správní řízení bylo zahájeno současně s řízením přezkoumávaným, a doposud nebylo ukončeno, tedy orgány ČOI v něm nevydaly meritorní rozhodnutí. Zahájena měla být údajně následně ještě další řízení se stejným předmětem.   Obava žalobce, že v důsledku nespojení různých řízení ke společnému projednání může dojít k porušení absorpční zásady tak nemůže být důvodná ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí a řízení, ale až případně ve vztahu k dalším řízením, resp. jimi zakončeným pravomocným rozhodnutím o uložení trestu (pokuty) za obsahově obdobné správní delikty.   Že na tuto skutečnost žalovaný pamatuje, je zřejmé z jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009-62. Dle něho totiž k porušení absorpční zásady nemusí dojít nutně v důsledku toho, že správní orgán nevedl o více přestupcích téhož delikventa společné řízení. Je ovšem nutné, aby z odůvodnění následného rozhodnutí bylo zřejmé, že ve věci byla zásada absorpční aplikována.   Za daného procesního stavu tedy porušení uvedené zásady v úvahu nepřichází.     Ad A., B. a H. 1. – Výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem   Tyto žalobní body a námitky v nich obsažené se týkaly podstaty celého sporu. Tedy posouzení, jak správně měla být v přezkoumávaných případech smluv o spotřebitelském úvěru vypočítána výše roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“), potažmo výše celkové částky splatné spotřebitelem.    Žalobce prezentoval svůj názor na správnost výpočtu uvedených hodnot v podané žalobě a jejím doplnění, žalovaný pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení s odůvodněním rozhodnutí prvoinstančního. Tyto jejich názory na danou problematiku jsou obsaženy ve stručné podobě v popisné části tohoto rozsudku, v podrobnostech pak na ně krajský soud odkazuje, protože nepovažuje za účelné je na tomto místě znovu podrobně opakovat.   Obě strany sporu se ohledně správnosti výpočtu uvedených hodnot liší v názoru na to, jakým způsobem započítat poplatek za uzavření smlouvy za situace, kdy zájemce o spotřebitelský úvěr nemá hotovost na zaplacení tohoto poplatku k dispozici a ze strany žalobce je mu tak poskytnut nejenom úvěr na úhradu na zaplacení kupní ceny požadovaného produktu (zde ojetého vozu), ale současně také úvěr na zaplacení poplatku. Oba tyto úvěry jsou pak postupně spláceny po určitou ve smlouvě dohodnutou dobu formou měsíčních splátek.   Dle názoru krajského soudu tak jistina spotřebitelského úvěru vzniká spojením dvou dílčích úvěrů, tedy úvěru na zaplacení kupní ceny a úvěru na zaplacení poplatku za uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.  Úvěr poskytnutý na zaplacení poplatku tedy představuje částka, která však ze strany žalobce coby poskytovatele úvěru není příjemci úvěru nikdy poskytnuta v hotovosti.   Vzorec pro výpočet RPSN je obsažen v příloze č. 5 ZSÚ.   Žalobce tvrdí, že se v tomto vzorci projeví poplatek za uzavření smlouvy pouze tak, že se na pravé straně rovnice objeví součet příslušného počtu měsíčních splátek úvěru poskytnutého na úhradu poplatku.   Žalovaný naopak tvrdí, že je nutné výši tohoto poplatku uvést jednak jako součást součtu hodnot na levé straně rovnice, výše poskytnutého úvěru se pak musí objevit rovněž na pravé straně rovnice, plus se na této straně rovnice musí objevit také součet měsíčních splátek tohoto úvěru.    Krajský soud je toho názoru, že správný je názor žalovaného. Lze totiž přisvědčit jeho tvrzení obsaženému v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že z obsahu kontrolovaných smluv plyne, že úvěr měl být poskytnut formou doplacení kupní ceny ponížené o poplatek za uzavření smlouvy poukázáním částky na účet prodejce vozu, z čehož plyne, že si poskytovatel úvěru částku fakticky ponechal, spotřebitel ji k dispozici nikdy nedostal.  Souhlasit lze rovněž s názorem žalovaného, že z pohledu spotřebitele není podstatné, zda si poskytovatel úvěru ponechal tuto částku na úhradu vlastních nákladů spojených s poskytnutím úvěru nebo zda tuto částku následně převedl na prodávajícího jako odměnu za zprostředkování smlouvy. Vždy se totiž bude jednat o náklady spotřebitelského úvěru.  Poplatek je tak zaplacen v okamžiku, kdy si jej poskytoval úvěru místo jeho vyplacení odečetl od celkové výše úvěru. Ze strany poskytovatele úvěru tak opravdu došlo k jednostrannému započtení části úvěru poskytnuté v této výši proti povinnosti příjemce úvěru hradit stejně vysoký poplatek za uzavření, jak předvídá § 580 občanského zákoníku z roku 1964. Jak výstižně konstatoval žalovaný: „Právě toto „ponechání“ se přitom z hlediska spotřebitele a tedy i z hlediska dosazování do rovnice výpočtu RPSN rovná okamžitému zaplacení této částky.“   Je tedy nutno vycházet z premisy, že uvedený poplatek byl zaplacen jednorázově již při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Je proto správný názor žalovaného, že spotřebitel ve splátkách nesplácí poplatek za uzavření smlouvy (jak tvrdí žalobce, dle něhož bylo splácení poplatku toliko odloženo), ale hradí úvěr na již poskytnutý poplatek. Zcela logická je v tomto směru úvaha žalovaného, že „pokud by spotřebitel nepovažoval peníze na okamžité zaplacení poplatku za uzavření smlouvy, protože tato platba byla věřitelem s určitým navýšením rozložena do splátek, nemusel si tuto částku vůbec půjčovat a nebyl tedy žádný důvod pro to, aby ji věřitel zahrnoval do celkové výše úvěru.“   V souvislosti s tím žalovaný poukázal na dva způsoby výpočtu RPSN. Tato skutečnost je soudu známa i z jeho úřední činnosti, ostatně rozhodnutí Finančního arbitra jsou veřejně dostupná na www.finarbitr.cz.    První z těchto metod totiž prosazuje právě Finanční arbitr a byla použita rovněž žalovaným v projednávané věci. Tedy, že výše úvěru na zaplacení poplatku za uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru se musí objevit jak na levé straně shora uvedené rovnice jako součást jistiny spotřebitelského úvěru, tak na pravé straně jako součást nákladů úvěru placených spotřebitelem s tím, že současně budou na pravé straně rovnice i všechny řádně splacené splátky.   Druhý přístup je preferován Soudním dvorem Evropské unie, což se projevilo konkrétně v jeho rozsudku ve věci C-377/14 – Radlinger, Radlingerová. Dle této metody se výše úvěru na poskytnutí poplatku za uzavření smlouvy nezohledňuje jak na levé straně rovnice, tak ani na její pravé straně. Na té se uvedou až jednotlivé splátky úvěru.   Jak je však z uvedeného zřejmé, při obou dvou zmíněných metodách výpočtu RPSN je konečný výpočet její výše zcela shodný.  A (mnohdy výrazně) vyšší, než při způsobu výpočtu prosazovaném žalobcem, který při výpočtu výše RPSN částku úvěru poskytnutého na poplatek za uzavření smlouvy u projednávaných smluv dosazoval na levou stranu rovnice, na pravé však již nikoliv, ta obsahovala pouze výši řádně placených splátek tohoto úvěru.   O nesprávnosti žalobcova názoru svědčí dle krajského soudu zejména skutečnost, že při použití této metody by výše RPSN byla zcela stejná bez ohledu na to, zda spotřebitel vůbec nějaký poplatek za uzavření smlouvy platil, případně v jaké výši jej platil.  Výše RPSN totiž při žalobcově způsobu výpočtu vůbec není závislá na existenci, případně výši, poplatku za uzavření smlouvy, ale v zásadě jen na sjednané výpůjční úrokové sazbě a počtu a četnosti splátek.   Tento nesporný fakt dle názoru krajského soudu není způsobilý vyvrátit žádný z argumentů vznesených žalobcem v žalobě. V jeho důsledku totiž fakticky dochází k umělému ponížení výše RPSN, potažmo celkové částky splatné spotřebitelem ze smlouvy o úvěru. Což je v hrubém rozporu se smyslem a účelem RPSN, resp. se zákonem zakotvenou povinností, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru ať už před jeho poskytnutím, tak už ve vlastní smlouvě o spotřebitelském úvěru, informoval zájemce o spotřebitelský úvěr (spotřebitele) pravdivě o výši RPSN vztahující se k danému úvěru, tak o celkové výši, kterou bude muset spotřebitel ze smlouvy o spotřebitelském úvěru zaplatit.   Také Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3481/2013, konstatoval, že: „….RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru.“   Významu RPSN pro spotřebitele se ostatně v odůvodnění napadeného rozhodnutí věnoval i žalovaný, přičemž jeho závěrům krajský soud přitakává. Způsob výpočtu výše RPSN, jakož i celkové částky splácené spotřebitelem, realizovaný u kontrolovaných smluv o spotřebitelském úvěru jak prvoinstančním správním orgánem, tak žalovaným, je tak dle krajského soudu se ZSÚ plně v souladu.   Na tomto závěru nejsou schopné ničeho změnit ani závěry znaleckého posudku vypracovaného dne 7. 10. 2015 doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. a doc. Ing. J. B., Dr. Žalovaný se se závěry tohoto znaleckého posudku podrobně vypořádal na str. 34-35 napadeného rozhodnutí, když objasnil, proč nemohl souhlasit s určitými premisami, z nichž posudek vychází, resp. proč tyto premisy nelze použít na zjištěný skutkový stav věci. Stejně tak ozřejmil, proč určité závěry znalců mohou být snad uplatňovány z pohledu ekonomické teorie, jsou však naprosto nepřijatelné z pohledu ochrany spotřebitele. Krajskému soudu tak nezbývá, než se v podrobnostech na uvedené závěry žalovaného odkázat, neboť s nimi plně souhlasí a pouze by jinými slovy říkal totéž.             Ad D.4. – Porušení zásady proporcionality    Dle § 21 odst. 2 ZSÚ se při určení výměry pokuty přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.    Žalovaný se problematikou výše pokuty zabýval na str. 37 až 39 napadeného rozhodnutí a to podrobně a pečlivě. Neztotožnil se totiž s řadou hodnocení, která v souvislosti s výší uložené pokuty učinil správní orgán I. stupně. Vysvětlil důvody svého nesouhlasu, aby následně přistoupil k vlastnímu vyhodnocení shora citovaných kritérií pro výši ukládané pokuty relevantních.    Krajský soud považuje za nadbytečné, aby toto hodnocení přepisoval, v podrobnostech na ně proto odkazuje. Za důležité však považuje konstatovat, že žalovaný při svých úvahách žádné ze zákonných kritérií neopomenul vypořádat a svá hodnocení učinil způsobem srozumitelným, logickým, bez náznaků libovůle.    Není tak pravdivé tvrzení žalobce, že žalovaný při svých úvahách nezohlednil žádné skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Ku prospěchu žalobce by zohledněn fakt, že u něj bylo zjištěno porušení ZSÚ poprvé, jakož i žalobcem tolikráte opakovaný fakt, že od 1. 7. 2015 s účtováním poplatku za uzavření smlouvy spotřebiteli ustal. Ve vztahu ke smlouvám uzavřeným po 8. 7. 2013 hodnotil žalovaný jako polehčující skutečnost, že toho dne byl žalobci doručen přípis ČOI s informací, že v rámci kontroly smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a panem T. dne 12. 12. 2011 nebylo zjištěno porušení ZSÚ. Dle žalovaného tato skutečnost nemohla založit legitimní očekávání žalobce, že jeho postup při výpočtu RPSN je v souladu se zákonem, ani vyloučit jeho odpovědnost za správní delikt, „mohlo jej to však vést k tomu, že nadále uzavíral smlouvy stejného typu, aniž by věnoval dostatečnou pozornost výpočtu RPSN a stanovení celkové částky splatné spotřebitelem“.    Žalovaný si byl při svých úvahách o výši pokuty dobře vědom i skutečnosti, že od 25. 2. 2013 nabyla účinnosti novela ZSÚ, v důsledku níž se zvýšila horní hranice sankce za dané deliktní jednání z částky 5. 000. 000,- Kč na 20. 000. 000,- Kč, a v souvislosti s tím ve výši pokuty zohlednil, kolik z kontrolovaných smluv bylo uzavřeno před tímto datem a kolik od tohoto data.    Všechny tyto úvahy vedly k závěru, že žalovaný snížil pokutu uloženou správním orgánem I. stupně o 1. 000. 000,- Kč na 4. 000. 000,- Kč.    Krajský soud nemá k obsahu úvah vztahujících se k výši pokuty, k hodnocení zákonných kritérií relevantních pro určení její výše, ani k samotné výši uložené pokuty žádných výhrad. Se závěry žalovaného ohledně výše uložené pokuty se plně ztotožňuje. Žalovaný při stanovení druhu trestu a výše uložené pokuty nepřekročil zákonné hranice, při svých úvahách nepřekročil zákonem stanovené meze, ani je nezneužil.    Žalobci nelze přisvědčit, pokud se domáhá toho, že žalovaný měl při stanovení výše pokuty přihlédnout jako k polehčujícím okolnostem   -          že dle judikatury civilních soudů k žádnému porušení informační povinnosti ze strany žalobce nedošlo, resp. že jím aplikovaný výpočet RPSN byl v souladu se ZSÚ – tuto skutečnost považuje krajský soud ve vztahu k určení výše pokuty za zcela irelevantní,   -          že způsob výpočtu RPSN prováděný žalobcem byl v minulosti ČOI aprobován – k této problematice se již krajský soud vyjadřoval opakovaně, existenci přípisu doručeného žalobci 8. 7. 2013 (viz shora) žalovaný jako polehčující okolnost ve vztahu ke smlouvám, které byly uzavřeny po tomto datu, zohlednil,   -          že nezpůsobil svým jednáním spotřebitelům žádnou škodu ani jiný negativní následek -  tyto skutečnosti nejsou ve vztahu k určení výše pokuty relevantní, skutkové podstaty deliktů kladených žalobci za vinu nesouvisí nijak s možností přímého vzniku škody či jiného následku, jde o porušení informační povinnosti před a při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru; za nepřímý vznik škody by mohl spotřebitel považovat např. skutečnost, že kdyby mu byly žalobcem poskytnuty reálné informace o výši RPSN a celkové částky, kterou má splatit, mohl se rozhodnout uzavřít danou smlouvu s jiným věřitelem, který nabízel výhodnější podmínky; jakékoli zohledňování této žalobcem tvrzené okolnosti tedy není na místě.   Ke zbývajícím žalobcem namítaným okolnostem (že se porušení ZSÚ dopustil poprvé a že od 1. 7. 2015 poplatek za uzavření smlouvy klientům neúčtuje) žalovaný coby k polehčujícím okolnostem, jak je patrno ze shora uvedeného, přihlédl.   Porušení zásady proporcionality při stanovení výše trestu tedy krajský soud neshledal, výši uložené pokuty z toho důvodu považuje za přiměřenou.   Návrh na moderaci   Krajský soud nepřehlédl, že žalobce uplatnil v rámci eventuálního žalobního petitu také návrh na moderaci dle § 78 odst. 2 s. ř. s. Tento návrh sice nijak neodůvodnil, ale důvody pro něž považuje výši uložené pokuty za nepřiměřenou, v žalobě uvedl, a to v souvislosti s námitkou porušení zásady proporcionality.   Dle § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.    Krajský soud předně připomíná, že rozhoduje-li správní soud o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu spojené s návrhem na moderaci a neshledá žalobu důvodnou a současně výši trestu zjevně nepřiměřenou, zamítne žalobu jediným výrokem „zamítá se“. Je však povinen se s každým návrhem obsaženým v žalobním petitu vypořádat v odůvodnění svého rozsudku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014, č. j. 8 As 34/2013-38).    Základním předpokladem pro moderaci trestu tedy je, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši.  Nemůže se tedy jednat o výši toliko nepřiměřenou, zákon vyžaduje zjevnou nepřiměřenost výše trestu.   Jak už krajský soud uvedl, žalobce vznesl v žalobě námitku porušení zásady proporcionality ohledně výše uloženého trestu. S touto námitkou se krajský soud vypořádal v pasáži tohoto rozsudku ad D. 4. žaloby. Na tyto závěry krajský soud plně odkazuje i v souvislosti s posouzením důvodnosti žalobcova návrhu na moderaci.   Z důvodů shora uvedených krajský soud uzavřel, že námitka ohledně porušení uvedené zásady při uložení trestu není důvodná. Současně objasnil, proč považuje uloženou výši nejenom za zákonnou, ale i za přiměřenou (tedy neporušující zásadu proporcionality).    Pokud ovšem neshledal uloženou výši pokuty jako nepřiměřenou, tím spíše ji může shledat jako zjevně nepřiměřenou. Krajský soud připomíná, že smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.    Této představě se ovšem žalobci uložená výše pokuty rozhodně nepříčí. Jak již krajský soud konstatoval, pokuta byla uložena nejenom v zákonem vymezených mezích, ale ve výši, jíž krajský soud považuje za přiměřenou. Zákonný předpoklad pro případnou moderaci tohoto trestu spočívající ve zjevné nepřiměřenosti uloženého trestu tak neshledal, a k moderaci z toho důvodu přistoupit nemohl. Návrh na moderaci tak shledal nedůvodným.    Pro úplnost vzhledem k obsahu žalobních námitek krajský soud pouze k dané problematice ve stručnosti dodává, že případnou nejednoznačnost výkladu ustanovení právní normy nelze ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. zohlednit jako rozhodné kritérium pro moderaci správního trestu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008-80).    Úplným závěrem tedy krajský soudu shrnuje, že neshledal důvodným ani návrh žalobce na deklaraci nicotnosti žalovaného a prvoinstančního rozhodnutí, ani žádnou ze žalobních námitek tvořících návrh na zrušení žalovaného a prvoinstančního rozhodnutí pro nezákonnost nebo vady řízení, ani návrh na moderaci trestu.    Nezbylo mu tedy než žalobu jako celek dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.           VII.  Náklady řízení   Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.     Poučení:     Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.)   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   Hradec Králové 18. srpen 2017                                                                                                              JUDr. Jan Rutsch v. r.    předseda senátu   Za správnost vyhotovení: R. V.