47 Co 54/2017-336 U S N E S E N Í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Martiny Kroftové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Tomáše Liskovského ve věci žalobkyně BDK-GLASS spol. s r. o., identifikační číslo xxx, se sídlem xxx, zastoupené Mgr. Pavlínou Copkovou, advokátkou se sídlem Ulrichovo náměstí 762, 500 02 Hradec Králové, proti žalované PROVER SARL, identifikační číslo xxx, se sídlem xxx, Francie, zastoupené Mgr. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha 8, o zaplacení částky 584.541,33 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2016, č. j. 26 Evc 2/2015-325, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud výrokem I rozhodnutí vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost. Výrokem II zastavil řízení. Ve výroku III zavázal žalobkyni povinností nahradit žalované náklady řízení 79.569,60 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalované. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 584.541,33 Kč s příslušenstvím z titulu kupní smlouvy. Žalovaná své dluhy dne 10. 7. 2014 uznala. Ve svém vyjádření k návrhu žalovaná nesouhlasila s existencí pohledávky a namítla nepříslušnost Okresního soudu v Hradci Králové. Z čl. 3 smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené mezi účastníky dne 25. 1. 2010 okresní soud zjistil, že se strany dohodly na tom, že případné soudní spory z této smlouvy bude řešit soud v Montaubanu 82 000 Francie nebo mezinárodní obchodní arbitráž. Okresní soud vyslovil k námitce žalované svoji mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 6. 2016, č. j. 47 Co 93/2016-212 usnesení okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění mimo jiné uložil okresnímu soudu zabývat se k námitce žalobkyně existencí smlouvy o obchodní spolupráci, a pokud zjistí, že uzavřena nebyla, postupovat podle č. 7 nařízení EU č. 1215/2012. Po provedeném dokazování okresní soud zjistil, že smlouva o obchodní spolupráci uzavřena nebyla, neboť žalovaná neprokázala, že žalobkyni včas doručila přijetí návrhu na uzavření smlouvy o obchodní spolupráci. V souladu s článkem 7 nařízení EU č. 1215/2012 okresní soud zkoumal, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno. Zjistil, že účastníci sjednali obchodní doložku Incoterms 2000 - CPT, tj. Carriage Paid to (named place of destination)/dopravné placeno do (ujednané místo určení). Okresní soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2619/2008, podle kterého je podstatným hraničním určovatelem pro stanovení mezinárodní místní příslušnosti soudu v případě uzavření kupní smlouvy mezi účastníky místo, kam bylo nebo mělo být zboží dodáno a nikoli místo, na němž prodávající splnil svůj závazek předat zboží prvnímu dopravci, jenž následně nese mimo jiné odpovědnost za škodu spojenou se ztrátou nebo poškozením zboží a musí umožnit kupujícímu převzetí zboží. Okresní soud ještě poznamenal, že Nejvyšší soud ČR se ve shora citované věci zabýval výkladem ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení EU č. 44/2001, avšak vzhledem k totožnému znění čl. 7 nařízení EU č. 1215/2012 okresní soud z těchto závěrů Nejvyššího soudu vycházel. V této věci účastníci (obdobně jako ve věci shora citované) dohodli místo dodání odkazem na doložku CPT, přičemž místo dodání určili mimo území České republiky. Místo dodání dle čl. 7 nařízení EU č. 1215/2012 přitom nelze ztotožňovat s místem splnění závazku, kterým je skutečně místo předání prvnímu dopravci. Místo, kde zboží bylo nebo mělo být fyzicky předáno kupujícímu v konečném místě jeho určení, odpovídá nejlépe jako místo dodání ve smyslu čl. 7 nařízení EU č. 1215/2012 a toto místo nebylo v České republice. Žalovaný totiž až do tohoto místa neměl možnost dispozice se zásilkou, když dopravu sjednával žalobce, což bylo mezi účastníky nesporné a vyplynulo to též z e-mailové komunikace mezi účastníky. Dle názoru okresního soudu je právě nutné rozlišovat případy, kdy je dopravce sjednáván prodávajícím nebo kdy je sjednáván kupujícím. Je-li dopravce sjednán kupujícím, pak lze za místo konečného určení zboží považovat místo, ve kterém dojde k předání zboží tomuto dopravci, protože kupující jeho prostřednictvím nabývá nad zbožím faktickou kontrolu. Naproti tomu, je-li dopravce sjednán prodávajícím (jako v této věci, kdy byl sjednán žalobkyní) a kupující - žalovaná neměla během přepravy oprávnění se zbožím fakticky nakládat, nelze místo předání dopravci považovat za místo dodání ve smyslu čl. 7 nařízení EU č. 1215/2012. Pokud žalobkyně ve svém vyjádření odkazovala na rozhodnutí Evropského soudního dvora C-87/10 a C-196/15, tak toto není případné, neboť tato rozhodnutí řešila doložku Incoterms EXW (Ex Works – ze závodu), nikoli doložku CPT. Žalovaná má sídlo ve Francii, nemůže být tedy v České republice žalována, když šlo o prodej zboží a místem, kam bylo zboží dodáno, nebyla Česká republika. Soud proto vyslovil k námitce žalované výrokem I tohoto usnesení svoji mezinárodní nepříslušnost a ve výroku II řízení zastavil (§ 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř.). Ve výroku III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. Procesní zavinění k zastavení řízení bylo na straně žalobkyně, která podala žalobu k mezinárodně nepříslušnému soudu. Proti usnesení podala žalobkyně odvolání. Odůvodnila jej odkazem na § 205 odst. 2 písm. b), c) a g) o.s.ř. Okresní soud nesprávně po právní stránce vyhodnotil otázku své místní nepříslušnosti i přes existenci doložky CPT sjednané mezi stranami. Okresní soud se nezabýval skutečným obsahem položky CPT ve smyslu výkladu podávaného Mezinárodní obchodní komorou ani nepřihlédl v tomto směru k tvrzením žalobkyně a jí předloženým důkazům, že místem dodání určeným stranami odkazem na doložku CPT je místo předání zboží prvnímu přepravci. Žalobkyně nepovažovala za správnou aplikaci rozsudku Car Trim ve fázi, kdy bylo jednoznačně prokázáno, že zde byla dohoda stran o místě dodání zboží v podobě doložky CPT. Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-87/10 Electrosteel Europe SA a C-196/15 Granarolo SpA, podle kterých mělo být místo plnění posuzováno podle smluvního ujednání stran a nikoliv podle rozhodnutí Car Trim. Okresní soud nesprávně považoval možnost skutečného nakládání se zbožím za stěžejní pro smluvní ujednání stran. Takový výklad považuje žalobkyně za nepřiměřeně rozšiřující. K otázce, k jakému okamžiku přešla z dispozice se zbožím na žalovanou, okresní soud neprováděl žádné dokazování a ani nepoučil účastníky o důležitosti této otázky pro jeho rozhodnutí. Z doložky CPT dle přesvědčení žalobkyně jednoznačně vyplývá, ve kterém konkrétním místě dochází ke splnění povinnosti prodávající dodat zboží, a tímto místem je místo předání zboží prvnímu přepravci. Ani stranami ujednána povinnost prodávající k úhradě nákladů přepravy, která je v mezinárodním obchodě obvyklá, nemůže změnit stanovené místo dodání zboží, pokud se strany nedohodnou výslovně jinak. To se v daném případě nestalo. Žalobkyně nesouhlasila s tím, aby obecně platná a uznávaná pravidla Incoterms a jejich výklad podávaný Mezinárodní obchodní komorou nebyl subjekty podřízenými nařízení Evropské unie aplikován nebo byl aplikován jinak, než je dlouhodobě obvyklé. Jak se vyjádřila generální advokátka v případě Elektrosteel Europe AS, jsou doložky Incoterms dobře promyšlené a jejich význam lze díky pravidlům Mezinárodní obchodní komory objektivně určit. Otázka způsobilosti doložky CPT konkretizovat místo dodání ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení nebyla dosud Soudním dvorem Evropské unie výslovně řešena. Žalobkyně považovala za nepřiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 23 Cdo 2619/2008. V tomto rozhodnutí se sice hovoří o doložce Incoterms CPT, děje se tak však v době, kdy k výkladu čl. 7 odst. 1 (dříve čl. 5 odst. 1 písm. b) bylo vydáno jediné dopadající rozhodnutí ve věci Car Trim. Je v rozporu se smyslem a účelem čl. 7 odst. 1 nařízení a se záměry rozhodnutí Soudního dvora ve věci Electrosteel Europe SA, jakož i se stanoviskem generální advokátky k tomuto případu, pokud by doložka Incoterms CPT nemohla být považována za určující pro místo dodání. V takovém případě by místo dodání nemohla určovat žádná jiná doložka Incoterms než doložka EX WORKS. Na nezpůsobilost doložky CPT pro určení místa dodání nelze usuzovat ani z toho, že v rozhodnutích Soudního dvora se tento vyslovoval pouze ke způsobilosti doložky EX WORKS. Soudní dvůr je vždy vázán předloženou předběžnou otázkou a nemůže se od ní odchýlit. Jak vyplynulo ze stanoviska generální advokátky ve věci Electrosteel Europe SA, při určování totožnosti místa dodání musí být přihlíženo k souladu mezi body a A4 a B4 doložky EX WORKS ve znění: A4 „prodávající dá kupujícímu zboží k dispozici na uvedeném místě dodání v dohodnutém okamžiku v rámci dohodnuté lhůty, nebo pokud takový čas nebyl dohodnut, v době obvyklé pro dodávky takového zboží, a sice bez naložení na přepravní prostředek...“ a B4 „kupující je povinen převzít zboží, když je dodáno v souladu s A4“. Stejně jako u doložky EXWORKS doložka CPT vedle odkazu na bod A4 odkazuje na další povinnosti prodávajícího a kupujícího. Odkaz na další povinnosti stran i odkaz na jiné místo převzetí zboží u doložky CPT není v daném případě pro stanovení místa dodání rozhodný. Doložky EXWORKS i CPT se shodují v určení místa dodání, u obou uvedených doložek spatřuje žalobkyně soulad mezi body A4 a B4. Ve výkladových pravidlech Mezinárodní obchodní komory je možné nalézt i výslovné upozornění ve vztahu k doložce CPT, že místo jmenované za doložkou, například CPT New York je nutné striktně odlišovat od místa dodání, kdy toto je pouze místem, do kterého je zajišťována doprava, přičemž místem skutečného dodání a splnění povinnosti prodávajícího dodat zboží je u doložky CPT místo předání zboží prvnímu dopravci. Předání zboží prvnímu dopravci se v daném případě uskutečnilo na území České republiky, proto je založena mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Žalobkyně žádala, aby se odvolací soud obrátil v dané věci na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou ohledně vymezení způsobilosti doložky CPT konkretizovat místo dodání zboží jako hraničního určovatele pro určení mezinárodní soudní příslušnosti ve smyslu čl. 7 nařízení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, contr. § 202, § 204 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal usnesení okresního soudu bez nařízení jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Okresní soud se správně zabýval námitkou žalované spočívající v nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci. Podle závazného právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně řešil otázku, zdali došlo k uzavření smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 25. 1. 2010, ve které bylo obsaženo ujednání o řešení případných soudních sporů z této smlouvy u soudu v Montaubanu 82 000 Francie nebo u mezinárodní obchodní arbitráže. Okresní soud zjistil, že dohoda uzavřena nebyla. Žalovaná neprokázala, že včas doručila žalobkyni svoji akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o obchodní spolupráci. Proto okresní soud na věc správně aplikoval čl. 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení EU 1215/2012“) podle čl. 66 nařízení. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení EU 1215/2012 nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 5 odst. 1 nařízení EU 1215/2012 osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení EU 1215/2012 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; Když pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, Okresní soud se zabýval otázkou ujednání stran ohledně místa dodání zboží. Z faktur vystavených žalobkyní a z e-mailové komunikace zjistil, že mezi účastníky byla sjednána doložka CPT mezinárodních podmínek platných pro přepravu zboží vytvořených Mezinárodní obchodní komorou (Incoterms 2000). Správně určil, že tato doložka Carriage Paid to (named place of destination) znamená v překladu dopravné placeno do (ujednané místo určení). Zobrazuje dohodu, že prodávající dodává zboží dopravci anebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě a prodávající je povinen sjednat přepravu a hradit náklady spojené s přepravou do jmenovaného místa určení. Soud prvního stupně při výkladu čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení EU 1215/2012 vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 2619/2008, které se zabývalo řešením stejné otázky, zejména obsahem ujednání zahrnutém v doložce CPT ve vztahu k místu dodání zboží podle nařízení. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že podstatným hraničním určovatelem v souzené věci je místo, kam bylo nebo mělo být zboží dodáno a nikoli místo, na němž prodávající splnila svůj závazek předat zboží prvnímu dopravci, jenž následně nese mimo jiné odpovědnost za škodu spojenou se ztrátou nebo poškozením zboží a musí umožnit kupujícímu převzetí zboží. Okresní soud správně poznamenal, že čl. 5 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, podle kterého Nejvyšší soud ČR postupoval, měl stejné znění jako čl. 7 nařízení EU 1215/2012, neboť v něm bylo uvedeno, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn a pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno. Okresnímu soudu nelze vytknout, že vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2619/2008 a rozhodl, že i v daném případě je rozhodné skutečné místo dodání zboží. Krajský soud dodává, že doložka CPT se v obchodním vztahu mezi účastníky prokazatelně vyskytla pouze ve fakturách vystavovaných žalobkyní. Z předložené e-mailové korespondence vyplynulo, že dopravu zboží sjednávala žalobkyně jako prodávající do místa dodání zboží. Z faktur také vyplynulo, že žalobkyně jako prodávající přeúčtovávala dopravné žalované jako kupující. Při jednání okresního soudu dne 21. 9. 2015 žalobkyně uvedla, že „dohoda mezi účastníky o místu dodání byla „ze skladu“ a pokud šlo o doložku CPT uvedenou ve fakturách, ta řešila pouze přepravu zboží, tedy otázku, kam hradí prodávající náklady, doložka neřešila místo dodání zboží“. K tomu uvedla žalovaná, že místa dodání zboží byla Francie, neboť žalovaná měla reálnou možnost se zbožím disponovat až na území Francie. Při jednání dne 16. 11. 2016 žalobkyně opravila své tvrzení v tom smyslu, že doložka EXWORKS sjednána nebyla. K doložce CPT obsažené ve fakturách vystavených žalobkyní žalovaná uvedla, že doložka neřešila místo dodání zboží a nebyla ani stranami respektována. Žalobkyně přeúčtovávala žalované přepravné. To je v rozporu s pravidly INCOTERMS 2000 u doložky CPT. Přeúčtovávání přepravného žalovaná prokázala fakturami vystavenými žalobkyní. Jak vyplývá mimo jiné i z rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-87/10, zvyklosti, zejména pokud jsou shromažďovány, upřesňovány a zveřejňovány uznávanými profesními organizacemi a v praxi široce uplatňovány hospodářskými subjekty jako Incoterms 2000, hrají významnou úlohu v nestátní úpravě mezinárodního obchodu. V rámci přezkumu smlouvy musí vnitrostátní soud při určení místa dodání zohlednit všechna relevantní ujednání a doložky smlouvy. Jestliže dotčená smlouva obsahuje takové ujednání a doložky, je nezbytné přezkoumat, zda jsou tato ujednání a doložky ustanoveními, která stanoví pouze podmínky ohledně rozdělení rizika spojeného s přepravou zboží nebo rozdělení nákladů mezi smluvními stranami, či zda rovněž určují místo dodání zboží. Zásadní je však vždy vůle stran. Z tohoto (jakož i z okresním soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2619/2008 ) vyplývá, že je třeba zabývat se otázkou, zda doložka CPT tak, jak ji strany v tomto případě sjednaly, v sobě prokazatelně zahrnovala i dohodu o místu splnění závazku či o místu dodání zboží. Krajský soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu v tom smyslu, že v dané věci je pro určení mezinárodní soudní příslušnosti podle čl. 7 písm. b) zásadní skutečné místo dodání zboží žalobkyní žalované, neboť žalobkyně při absenci písemné kupní smlouvy neprokázala konkrétní ujednání stran o místu splnění závazku nebo místu dodání zboží. Prokázala pouze, že doložka CPT byla v daném případě sjednána pouze pro otázku zajištění přepravy zboží do místa jeho určení. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by strany měly v úmyslu zahrnout do své ústní smlouvy i místo splnění závazku, když se strany neřídily ani dalšími atributy vztahujícími se k doložce CPT podle pravidel Incoterms 2000 jako např. zajištění přepravy na náklady prodávajícího (A3). V souladu s bodem 24 vyjmenovaných důvodů k přijetí nařízení EU 1215/2012 krajský soud při zohlednění řádného výkonu spravedlnosti posoudil všechny okolnosti daného případu. Podle bodu 15 vyšel i z toho, že pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. V této souvislosti přihlédl i k prokázanému faktu, že v návrhu dohody o obchodní spolupráci ze dne 25. 1. 2010 stvrzenému podpisem žalobkyně sama žalobkyně označila příslušnost soudu v Montauban ve Francii a že o tomto návrhu smlouvy strany jednaly (viz e-mailová korespondence). Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně ohledně nedostatečného poučení ze strany okresního soudu či jeho nepředvídatelného postupu. Okresní soud účastníky při jednání konaném dne 21. 9. 2016 řádně poučil a povinnosti prokázat konkrétní sporné tvrzení, stanovil lhůtu k předložení důkazů a z těchto důkazů při svém rozhodování vyšel. Při jednání konaném dne 16. 11. 2016 okresní soud upozornil žalobkyni, že nemá za prokázané místo dodání v ČR na základě doložky CPT. Žalobkyně ani v dodatečné lhůtě žádný důkaz svědčící o konkrétní dohodě mezi účastníky o místu dodání zboží neoznačila. K námitce žalobkyně krajský soud dodává, že neshledal nutnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Tento soud se otázkou výkladu pojmu „místo plnění závazku podle smlouvy“ při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti ve shora uvedeném rozhodnutí C – 87/10 již zabýval. Není úkolem Soudního dvora Evropské unie vykládat konkrétní smluvní ujednání mezi účastníky, ani posuzovat konkrétní aplikaci jednotlivých mezinárodních podmínek platných pro přepravu zboží vytvořených Mezinárodní obchodní komorou (Incoterms 2000). Na základě výše uvedeného krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř. Ve věci úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Podle obsahu spisu však žalovaná náklady v odvolacím řízení nevynaložila. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Hradci Králové dne 20. března 2017 předsedkyně senátu