Rozhodl-li prvostupňový soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, a přesto podá jeden z účastníků odvolání, ve kterém opět zopakuje již jednou uplatněné odvolací námitky, není namístě aplikovat § 150 o. s. ř.

č. j. 22 Co 203/2016-302 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobců: a) LJ, narozená dne xxx b) MJ, narozený dne xxx oba bytem xxx oba zastoupeni advokátem Mgr. Petrem Stejskalem sídlem Malé nám. 125, Hradec Králové proti žalované: Obec Desná, IČO xxx sídlem Desná 100 zastoupená advokátkou Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou sídlem Olomoucká 36, Mohelnice o vypořádání neoprávněné stavby, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28.8.2017 č. j. 6 C 222/2014-263, takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 3 380 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud rozhodl tak, že se zřizuje služebnost odpovídající právu každého vlastníka pozemkových parcel p. č. 2/2 a 2/14 mít umístěnu stavbu části opěrné zdi na pozemku p. č. 658, vše v katastrálním území D u L, a to v rozsahu geometrického plánu číslo 208-81/2015, vyhotoveného Geodetickou kanceláří – Helena Havranová, Dolní Újezd 92, který vymezuje rozsah věcného břemene k části pozemku, a je přílohou rozsudku (výrok I.), rozhodl, že se služebnost zřizuje za úhradu ve výši 48 000 Kč a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně tuto částku žalované (výrok II.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a uložil účastníkům řízení nahradit náklady řízení státu, a to žalobcům společně a nerozdílně částku 1 509 Kč (výrok IV.) a žalované částku 4 509 Kč (výrok V.). 2. Žalobci se svou žalobou domáhali přikázání výše popsané části pozemku žalované p.č. 658 v kat. území D u L, zastavěné opěrnou zdí, do jejich vlastnictví za náhradu stanovenou znaleckým posudkem. 3. Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 3.3.2016 č. j. 6 C 222/2014-172 v podstatě shodně, jako je uvedeno v odstavci 1 shora, pouze s tím rozdílem, že náhrada za zřízení služebnosti byla stanovena na částku 8 030 Kč. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 28.7.2016 č. j. 22 Co 203/2016-207 rozsudek okresního soudu potvrdil. 4. K dovolání žalované Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 10.5.2017 č. j. 22 Cdo 5780/2016-241 uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly možným posouzením zjištěného skutkového stavu podle ustanovení § 3059 věty druhé ve spojení s § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o.z.), o přestavku. Pro případ, že by se v dané věci nejednalo o přestavek, pak Nejvyšší soud shledal správným závěr soudů nižších stupňů, že vypořádání neoprávněné stavby zřízené před 1.1.2014 je nutno provést podle ustanovení § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též obč. zák.), ve znění platném a účinném do 31.12.2013. Toto ustanovení přitom obstálo i před Ústavním soudem z hlediska souladu s ústavním pořádkem České republiky; pouze je nutno jej podle Ústavního soudu vykládat ústavně konformním způsobem. Dále Nejvyšší soud poznamenal, že jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu, pak nelze žalobu na vypořádání neoprávněné stavby zamítnout. 5. Nejvyšší soud však poté uvedl, že ani při posouzení věci podle § 135c obč. zák. by rozsudky okresního a krajského soudu nemohly obstát. Podle Nejvyššího soudu z konstantní judikatury, kterou rozsáhle citoval, vyplývá, že pro posouzení oprávněnosti stavby je nerozhodné, zda absentuje územní, stavební či kolaudační rozhodnutí ohledně předmětné stavby, neboť rozhodnou skutečností je pouze existence občanskoprávního titulu k výstavbě. Proto je z uvedeného hlediska nerozhodné i to, zda absentuje povolení pro umístění pevné překážky na pozemní komunikaci. K existenci takového povolení je však na místě přihlédnout při rozhodování o způsobu vypořádání neoprávněné stavby, avšak okresní a krajský soud považovali tuto skutečnost za zcela irelevantní. Rovněž je významné, zda předmětná opěrná zeď byla postavena a stojí na pozemní komunikaci jako takové (tj. nikoli na pozemku, který je v katastru nemovitostí označen druhem pozemní komunikace). 6. Podle Nejvyššího soudu je základním způsobem vypořádání neoprávněné stavby odstranění takové stavby. Pouze v případě, že existují na straně stavebníka okolnosti hodné zvláštního zřetele, a není-li odstranění stavby účelné, je na místě přistoupit k jinému způsobu vypořádání. Účelnost odstranění stavby je nutno hodnotit objektivně, s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. Případné přikázání stavby do vlastnictví vlastníka pozemku je možné jen tehdy, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí, a také jen tehdy, pokud stavba stojí zcela na jeho pozemku. Teprve nebude-li na místě nařídit odstranění stavby a nebude-li možné přikázat stavbu do vlastnictví vlastníka pozemku, lze uvažovat o jiném způsobu vypořádání vztahů účastníků. 7. Dále Nejvyšší soud neshledal správnými závěry soudů nižších stupňů ohledně stanovení výše náhrady za zřízenou služebnost. Tuto náhradu musí stanovit soud svou odůvodněnou úvahou, a nelze její stanovení přenechat znalci. Nelze také vycházet pouze z ceny pozemku či výše nájemného, jež by odpovídalo svobodnému jednání vlastníka uzavírajícího smlouvu, nýbrž je nutno zohlednit fakt, že vlastník byl na svém právu omezen proti své vůli, a je nutno přihlédnout i k dalším okolnostem věci. Je-li pak při rozhodování o způsobu vypořádání přihlédnuto k faktu, že vlastník pozemku nezakročil proti výstavbě, resp. existenci stavby v přiměřené lhůtě, pak již tuto skutečnost není na místě zohlednit v neprospěch vlastníka pozemku při rozhodování o výši náhrady za zřízení služebnosti. 8. Okresní soud po rozhodnutí Nejvyššího soudu zopakoval důkaz ohledáním na místě samém (to zejména z důvodu změny v obsazení soudu) a provedl výslech žalobce b), a dospěl ke stejnému závěru o skutkovém stavu, jako v předchozím rozhodnutí, z části doplněném o níže uvedené skutečnosti. 9. Podle závěrů okresního soudu na předmětné části pozemku žalované p. č. 658, který je veden v katastru nemovitostí jako ostatní plocha (ostatní komunikace) a na němž je pozemní komunikace zřízena, zbudovali žalobci v letech 1996 - 1997 část nové opěrné zdi. Stavba opěrné zdi byla realizována bez územního a stavebního povolení, které k její stavbě bylo nutné. Jedná se tak o stavbu nepovolenou. Žalobci si tehdy byli vědomi, že přinejmenším z části staví opěrnou zeď na cizím pozemku, a byl si toho vědom i tehdejší starosta žalované, avšak žalovaná žádné výhrady proti stavbě zdi nevznášela. Žalobci měli se starostou žalované dohodnuto, že následně upraví vzájemné vlastnické vztahy, a proto mohli být v dobré víře, že žalovaná proti postavení zdi nemá výhrady. Tomu odpovídá i smlouva o prodeji mj. předmětné části pozemku ze dne 25.9.2000, schválená zastupitelstvem žalované, i souhlas stavebního úřadu s rozdělením pozemku. K zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle předmětné smlouvy došlo jen z důvodů, že jeden z převáděných pozemků byl zatížen věcným břemenem, což vylučovalo jeho sloučení s částí pozemku žalované. Žalovaná tedy měla v úmyslu předmětnou část pozemku zastavěnou opěrnou zdí zcizit, což žalobce mohlo utvrdit v dobré víře, že proti již postavené zdi nemá výhrad. Výhrady žalované byly vzneseny až po 15 letech, když reagovala na novou žádost žalobců o odprodej části pozemku. 10. Pozemek p. č. 658 se nachází v poměrně velkém srázu, přes který vede pozemní komunikace spojující výše položenou část obce D s její nižší částí. Komunikace je v celé své délce určena pouze pro jedno motorové vozidlo (spíše osobní), ve střední části je částečně vyasfaltovaná, v horní a ve spodní části je zatravněná a koleje jsou vysypány štěrkem. Pozemek, na kterém se nachází pozemní komunikace, tvoří zářez do poměrně příkrého svahu a odděluje pozemky ve vlastnictví žalobkyně a pozemky nacházející se ve spodní části svahu (pozemky p. č. 3, 6 a 9). Od pozemků p. č. 3, 6 a 9 je cesta oddělena nízkým kovovým plůtkem, který je na několika místech částečně vychýlen směrem dolů ze svahu. Vedle tohoto kovového plotu směrem dolů z kopce k pozemkům p. č. 3, 6 a 9 se nachází malá opěrná zídka z kamenů, již velmi starého data. Ze stavu pozemků je zřejmé, že pozemní komunikace vede od nepaměti na pozemku p. č. 658 ve stavu, v jakém je i v současnosti (podle okresního soudu zřejmě k rozdílu v zákresu hranic pozemků došlo z důvodu přesnějšího zaměření GPS používaného v současnosti). Pozemní komunikace se pak nachází pouze na části pozemku p. č. 658, nikoli v celé jeho šíři. Opěrná zeď do vlastního tělesa pozemní komunikace nezasahuje. Opticky je pozemek p. č. 658 užší v horní i spodní části, a naopak širší v místě, kde stojí předmětná opěrná zeď. Cesta vede rovně podél předmětné opěrné zdi a nijak nevybočuje, takže lze předpokládat, že tomu tak bylo i v době, kdy byla zeď stavěna. 11. Podle okresního soudu z vyjádření účastníků nevyplynulo, že by se cesta v průběhu posledních 15 let či i předtím nějak rozšiřovala. S ohledem na skutečnost, že na její spodní straně je komunikace u pozemků p. č. 3, 6 a 9 také zpevněna malou již starou zídkou z kamenů, není vůbec pravděpodobné, že by v době posledních 20 a více let došlo k jejímu posunu. Sama opěrná zeď je rozsáhlou a zachovalou stavbou, která si musela vyžádat poměrně značné finanční náklady. Byla postavena žalobci zčásti na místo původní zdi, která se nacházela na pozemkových parcelách č. 2/2 a 2/14, které jsou nyní vlastnictvím žalobkyně. Předmětná opěrná zeď zabezpečuje svah, na kterém stojí dům žalobkyně, a zároveň také chrání pod ní vedoucí účelovou komunikaci na p. č. 658. Tato komunikace je využívána nejen žalobci, ale příležitostně i dalšími občany. Samotná komunikace není dlouhodobě nijak udržována či opravována. 12. Výše popsaný skutkový stav posoudil okresní soud předně tak, že se nejedná o přestavek ve smyslu § 1087 o.z., neboť předmětná opěrná zeď se nenachází na pozemku žalované pouze nepatrnou částí, nýbrž většinou svého půdorysu. Je možné, že hranice mezi pozemky p. č. 2/2a 2/14 na straně jedné a p. č. 658 na straně druhé jsou v katastrální mapě také posunuty s ohledem na přesnější zaměření pomocí GPS, jako hranice mezi p. č. 658 a p. č. 3, 6 a 9, ale to nemá žádný význam, neboť již nelze zjistit přesnou polohu původní opěrné zdi. Dále nejde o přestavek proto, že stavebníci si byli vědomi, že alespoň z části staví na cizím pozemku (a spoléhali na to, že dodatečně dojde k úpravě právních vztahů), takže nemohli být v dobré víře, že staví pouze na vlastním. 13. Žalobci neměli k postavení opěrné zdi na pozemku žalované žádný platný soukromoprávní titul, a jde proto o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák. Okresní soud proto provedl vypořádání této neoprávněné stavby. Z ustanovení § 135c obč. zák. vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, takže soud není vázán návrhy účastníků na způsob vypořádání (§ 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též o.s.ř.), nýbrž musí zvažovat jednotlivé způsoby vypořádání, jak je uvádí zákon. 14. Základním způsobem vypořádání je odstranění neoprávněné stavby, jak ostatně uvedl i Nejvyšší soud v této věci. Podle okresního soudu však není odstranění předmětné stavby opěrné zdi účelné. Předmětná opěrná zeď je mohutnou zachovalou stavbou, která zabraňuje tomu, aby došlo k možnému sesuvu půdy z pozemků žalobkyně na pozemek, na němž se nachází pozemní komunikace. Zeď tak zabraňuje poškozování této pozemní komunikace i pozemků nacházejících se pod ní. Žalovaná by v případě odstranění opěrné zdi musela zajistit svah před sesuvem a následně zajistit výstavbu nové opěrné zdi, sice možná v původních hranicích, ale se značnými finančními náklady. Zeď také nezasahuje do pozemní komunikace na p. č. 658, a tudíž ani netvoří pevnou překážku v užívání této pozemní komunikace ve smyslu ustanovení § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Zeď také není příčinou potřeby případné opravy pozemní komunikace na p. č. 658, resp. výstavby opěrné zdi na druhé straně pozemní komunikace. 15. Dále okresní soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele na straně stavebníků, resp. žalobců. Okresní soud poukázal na to, že žalobci byli po dobu 15 let v dobré víře, že žalovaná proti stavbě nemá námitek, neboť tehdejší starosta žalované o stavbě věděl od počátku. Žalovaná nejen, že v přiměřené lhůtě nezakročila proti stavbě opěrné zdi, ale tehdejší starosta žalované s výstavbou souhlasil, a následně i zastupitelstvo obce schválilo v roce 2000 výše uvedenou kupní smlouvu. Proto není na místě rozhodnout o odstranění předmětné zdi. 16. Není-li odstranění stavby účelné, pak podle okresního soudu přicházejí do úvahy další způsoby vypořádání neoprávněné stavby uvedené v § 135c obč. zák. Přikázání neoprávněné stavby vlastníkovi pozemku není v tomto případě možné, neboť tento způsob vypořádání neoprávněné stavby je podmíněn souhlasem vlastníka pozemku s takovým řešením, přičemž souhlas žalované nebyl dán, a ani nelze žalované přikázat stavbu, která je z části umístěna mimo její pozemek. 17. Okresní soud proto postupoval podle § 135c odst. 3 obč. zák. a uspořádal poměry mezi vlastníkem stavby (žalobkyní) a vlastníkem pozemku jinak, tedy přistoupil ke zřízení věcného břemene (dle současné právní terminologie služebnosti) v rozsahu, v jakém je pozemek p. č. 658 zastavěn předmětnou opěrnou zdí. 18. Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene se okresní soud řídil pokyny danými Nejvyšším soudem a vycházel jednak z obvyklé ceny pozemku zastavěného opěrnou zdí, kterou soudní znalec stanovil v částce 6 000 Kč, dále z míry omezení vlastníka a konečně z intenzity zatížení věcným břemenem. V daném případě je dáno zavinění stavebníka na vzniku neoprávněné stavby. Vlastník pozemku p. č. 658 byl na svém vlastnickém právu omezen proti své vůli, a to tak, že danou část pozemku nemůže nijak užívat. Na druhou stranu žalobci na své vlastní náklady zajistili svah a tím pádem i pozemní komunikaci na pozemku p. č. 658 a tato stavba je i v současné době funkční a zachovalá. S ohledem na výše uvedená kritéria se okresnímu soudu jevila jako odpovídající náhrada ve výši osminásobku obvyklé ceny pozemku, tedy částka 48 000 Kč. 19. O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Žalobci byli sice v řízení v podstatě úspěšní, neboť se domohli úpravy právních vztahů k neoprávněné stavbě, a to způsobem, který sice neodpovídá jejich návrhu, nicméně umožňujícím zachování stavby v jejich vlastnictví; proto by podle § 142 odst. 1 o.s.ř. žalobci měli právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud však shledal důvody zvláštního zřetele hodné a výjimečně náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. nepřiznal. Vzal v úvahu především skutečnost, že žalobci stavěli opěrnou zeď bez stavebního povolení a na pozemku žalované, o čemž věděli. Za této situace by nebylo spravedlivé, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení. O nákladech státu rozhodl okresní soud podle 148 odst. 1 o.s.ř. a uložil oběma stranám nést náklady státu rovným dílem, když zohlednil zálohu ve výši 3 000 Kč, složenou v průběhu řízení žalobci. Vzhledem k tomu, že náklady řízení již byly žalobci i žalovanou uhrazeny, nejsou tedy povinni tuto částku již hradit. 20. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Uvedla, že okresní soud správně nevyhověl návrhu žalobců na přikázání části pozemku žalované pod opěrnou zdí do vlastnictví žalobců. Proti zvolenému způsobu vypořádání však žalovaná namítala, že rozhodnutím okresního soudu dojde fakticky k vyvlastnění žalované, neboť žalovaná by o pozemek pod opěrnou zdí trvale přišla; to je protiústavní zneužití institutu věcného břemene. Zdůraznila, že žalobci stavěli na cizím pozemku vědomě, nikoli třeba omylem, a jejich jednání tak bylo svévolné. Služebnost nelze zřídit i proto, že neoprávněně zabraný pozemek žalované je místní komunikací, která má zvláštní právní úpravu, a nelze připustit, aby se na místní komunikaci objevovaly černé stavby a v jejich prospěch byla zřizována věcná břemena; to platí i pro případ, že by šlo pouze o účelovou komunikaci. Dále předmětná stavba vyvolala neúměrné výdaje žalované tím, že na druhé straně komunikace bude nutno postavit další opěrnou zeď. Nelze opominout ani to, že mít plot tak, jak jej žalobci postavili, je pouze jejich soukromý zájem, zatímco existuje též veřejný zájem na existenci místní komunikace. Okresní soud rovněž opominul, že žalovaná je jednotkou územní samosprávy, která hospodaří s veřejným majetkem, a daným rozhodnutím soudu byl de facto obci odňat výkon samosprávy, který je jí zaručen ústavním pořádkem. Žalovaná proto navrhla, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. 21. Žalobci se k odvolání vyjádřili tak, že skutkové i právní závěry okresního soudu považují za správné. Okresní soud se řádně vypořádal se všemi pokyny Nejvyššího soudu a své rozhodnutí pečlivě odůvodnil. Žalovaná nepřijde zřízením věcného břemene o vlastnické právo k pozemku, neboť zůstane i nadále jeho vlastníkem; její vlastnické právo je toliko omezeno, a to na základě zákona a ve veřejném zájmu. Zřízení věcného břemene je běžným způsobem úpravy poměrů, i s ohledem na minimální rozsah, v němž byl pozemek žalované zastavěn (75 m2). Z hlediska soukromého práva je žalovaná právnickou osobou se stejnými právy a povinnostmi, jako jakákoli jiná osoba. Správně pak byla stanovena i náhrada za zřízení věcného břemene, a to ve výši osminásobku obvyklé ceny pozemku. Žalobci proto navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu. 22. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek účastníků, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), se souhlasem účastníků řízení bez nařízení jednání ve smyslu § 214 odst. 3 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné. 23. Okresní soud správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, a jeho skutkové závěry ve stručnosti popsané výše proto krajský soud zcela převzal; ostatně žádný z účastníků nevznášel proti skutkovým zjištěním okresního soudu výhrady. Okresní soud pak věc posoudil správně i po právní stránce, přičemž respektoval závazné právní názory obsažené ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu. Skutečnost, že daný skutkový stav neumožňuje aplikaci ustanovení § 1087 o.z., o přestavku, je zcela zřejmá. Zcela zřejmý je i závěr o neoprávněnosti předmětné stavby opěrné zdi v době jejího zřízení i v současnosti. Proto je nutno provést vypořádání podle právních předpisů platných a účinných do 31.12.2013. 24. Podle § 135c odst. 1 obč. zák. ve znění platném a účinném od 1.1.1992 do 31.12.2013, zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Podle odst. 2 pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Podle odst. 3 soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. 25. Při výkladu a aplikaci ustanovení § 135c obč. zák. okresní soud zcela správně vyšel z pokynů Nejvyššího soudu, obsažených ve výše uvedeném rozsudku, i z další ustálené judikatury k tomuto ustanovení. Správně vzal v úvahu okolnosti, jež vzít v úvahu měl, tj. že případným odstraněním opěrné zdi by nejen došlo k znehodnocení materiální hodnoty představované touto zdí, ale vzniklo by značné riziko vážného poškození jak pozemků a staveb žalobců, tak i samotné komunikace na p. č. 658 ve vlastnictví žalované. Postavením opěrné zdi nevznikla žalované ani osobám, které užívaly a užívají komunikaci na p. č. 658, žádná závažná újma, neboť opěrná zeď do vlastní pozemní komunikace nijak nezasahuje ani netvoří pevnou překážku ve smyslu § 29 zák. č. 13/1997 Sb. Tato komunikace i mnoho let po zřízení zdi stále plnila svou funkci v plném rozsahu, aniž by žalovaná nebo kdokoli ze skutečných či potenciálních uživatelů cesty vznášel nějaké výhrady. Tvrzení žalované o tom, že stavbou opěrné zdi ve stávajícím umístění byla vyvolána nutnost stavby opěrné zdi na opačné straně komunikace, nebylo ničím prokázáno, a ze znaleckého posudku Ing. Jungera i ze závěrů místního ohledání provedeného okresním soudem se podává opak. 26. Okresní soud také hodnotil skutečnost, že žalobci věděli, že staví (z převážné části) na cizím pozemku, avšak toho si byla vědoma i žalovaná, a nejen, že proti stavbě nezakročila, nýbrž v minulosti, relativně krátce po zhotovení předmětné zdi, v úzké součinnosti se žalobci (resp. jejich právním předchůdcem) činila kroky k nápravě právní stavu věci prodejem předmětné části pozemku p. č. 658. Pokud tedy žalovaná začala vznášet výhrady proti stavbě až po cca 15 letech od jejího postavení, a její postoj vyjadřovaný i v tomto řízení lze stěží označit za snahu o skutečné konstruktivní řešení problému, pak okresní soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že není na místě odstranění předmětné opěrné zdi ve smyslu § 135c odst. 1 obč. zák.. Správně také okresní soud dovodil, že není možné ani přikázání zdi do vlastnictví žalované podle § 135 odst. 2 obč. zák. Za této situace je pak na místě zřídit k zastavěné části pozemku p. č. 658 věcné břemeno podle § 135c odst. 3 obč. zák. 27. Co se týče výše náhrady za zřízení věcného břemene, pak proti této části rozsudku okresního soudu již žalovaná žádné odvolací námitky nevznášela, a podle názoru krajského soudu okresní soud zcela dodržel závazné právní názory vyslovené o této otázce Nejvyšším soudem, včetně té skutečnosti, že při stanovení výše náhrady již nebyla v neprospěch žalované hodnocena skutečnost, že žalovaná v přiměřené lhůtě nezakročila proti stavbě opěrné zdi. Proto krajský soud pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku okresního soudu. 28. K ostatním námitkám žalované pak lze uvést následující. Zřízení věcného břemene umožňujícího žalobcům mít předmětnou zeď z části na pozemku žalované je nepochybně nuceným omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále též Listina), a proto pro něj platí stejné předpoklady jako pro vyvlastnění; není důvod mezi nimi rozlišovat. K nucenému omezení vlastnického práva žalované pak v tomto případě dochází na základě zákona, tj. výše citovaného § 135c odst. 3 obč. zák., a toto omezení je i ve veřejném zájmu. Veřejný zájem je v daném případě přímo vtělen do ustanovení § 135c o.z., neboť je nepochybně nutné, aby zákon nějakým způsobem řešil střet vlastnických práv (žalobců k předmětné opěrné zdi a žalované k pozemku pod ní), které mají v principu stejný obsah i ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny), a to způsobem, který zachová pokud možno co nejvíce z práv obou stran (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/03). Vzhledem k značné různorodosti případů tzv. neoprávněných staveb, jež mohou v praxi nastat, nutně musí právní úprava poskytovat více možností řešení, aby nedocházelo ke zjevně nespravedlivým výsledkům. Jinými slovy řečeno, nelze vycházet z toho, že by jediným ústavně konformním řešením bylo odstranění neoprávněné stavby, nýbrž musí být otevřen prostor i pro jiné uspořádání vzájemných vztahů. Ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák. pak bylo soudy běžně užíváno i pro případy zastavění pozemku stavbou, které fakticky vylučovalo vlastníka pozemku z užívání pozemku, nikoli jen pro případy typu vedení inženýrských sítí, kdy do značné míry zůstává možnost užívání pozemku jeho vlastníku zachována, jak se patrně domnívá žalovaná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 432/2002, kde byl neoprávněnou stavbou rodinný dům). 29. Co se týče poukazů žalované na to, že hospodaří s veřejným majetkem a že má zaručenu samosprávu, pak k tomu krajský soud opětovně poukazuje na ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle nějž má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, takže není na místě preferovat „veřejný“ majetek před „soukromým“, a na čl. 4 odst. 3 Listiny, podle nějž zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Jakkoli je vlastní vypořádání v daném případě prováděno podle právní úpravy platné a účinné do 31.12.2013, přesto je nutno ve smyslu § 3030 o.z. aplikovat také ustanovení části první hlavy I o.z. Podle § 1 odst. 1 věty druhé o.z. je uplatňování práva soukromého nezávislé na uplatňování práva veřejného. Z hlediska soukromého práva je žalovaná osobou, a to osobou právnickou se stejnými právy a povinnostmi jako kterákoli jiná právnická osoba, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (srov. § 18 a § 20 odst. 2 o.z.). Žádný zvláštní zákon, a to zejména ani zákon č. 128/2000, o obcích, pak nestanoví nic, co by bránilo plnému uplatnění ustanovení § 135c obč. zák. na majetek obcí. Veřejnoprávní postavení žalované tedy nemá a nemůže být v této věci nijak zohledňováno. 30. Z výše uvedeného tedy plyne, že rozsudek okresního soudu je ve věci samé správný. Okresní soud správně rozhodl i o nákladech řízení. Okresní soud správně uvedl, že žalobci byli v řízení úspěšní, neboť se domohli úpravy právních vztahů k neoprávněné stavbě, a to způsobem, který sice neodpovídá návrhu žalobců, nicméně v podstatě jim umožňuje zachování stavby v jejich vlastnictví; proto by podle § 142 odst. 1 o.s.ř. žalobci měli právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná iniciovala správní řízení o odstranění stavby předmětné zdi, nelze dovodit, že by žalovaná nezavdala příčinu k podání žaloby (§ 143 o.s.ř.). Okresní soud však správně poukázal na to, že prvotní příčinou sporu bylo protiprávní postavení zdi žalobců na pozemku žalované, čehož si žalobci byli vědomi, a správně dovodil, že z tohoto důvodu je na místě podle § 150 o.s.ř. žalobcům odepřít právo na náhradu nákladů řízení, a že je spravedlivé, aby obě strany nesly náklady státu rovným dílem ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. Krajský soud proto podle § 219 o.s.ř. potvrdil celý odvoláním napadený rozsudek okresního soudu tak, jak je uvedeno výše. 31. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla se svým odvoláním úspěch, proto je povinna nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení. V tomto odvolacím řízení již není na místě aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., neboť, jak vyplývá ze shora uvedeného, věc byla již posouzena i Nejvyšším soudem a okresní soud rozhodl zcela v intencích závazných právních názorů Nejvyššího soudu. Pokud za této situace žalovaná podala odvolání, v němž navíc do značné míry opakovala odvolací námitky z předešlého odvolání, jež byly vypořádány, a pokud se stále domáhá zamítnutí žaloby (jež, jak je uvedeno shora, i podle Nejvyššího soudu není možné), pak již není na místě žalobcům odepřít právo na náhradu nákladů řízení. Proto krajský soud uložil žalované nahradit žalobcům náklady za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání) za 2 500 Kč podle § 7 a § 9 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky, a DPH z těchto částek v sazbě 21%. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokáta. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu ve Svitavách. O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Pardubice 6. února 2018 předseda senátu