Není-li ve smlouvě o zápůjčce určen čas k vrácení sjednaného předmětu zápůjčky, nastane splatnost po vypovězení smlouvy dle speciálního ustanovení § 2393 o. z., nikoliv dle obecného ustanovení § 1999 odst. 1 o. z.

č. j. 25 Co 98/2018-43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudců Viktora Kuči a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: HJ, narozená xxx bytem xxx zastoupená advokátkou Mgr. Ludmilou Kredbovou sídlem Semčice 69, 294 46 Semčice proti žalovanému: TV, narozený xxx bytem xxx zastoupený advokátem Mgr. Martinem Knobem sídlem Denisova 585, 506 01 Jičín o zaplacení 41.000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. 2. 2018 č. j. 207 C 23/2017-24 takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku označeném I. potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku označeném II. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni 41.000 Kč s úroky z prodlení 8,25 % ročně jdoucími ode dne 15. 9. 2017 do zaplacení (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobkyni k náhradě nákladů ve prospěch žalobce v částce 11.035,20 Kč (výrok II). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 6. 2015 půjčila žalobci 50.000 Kč v hotovosti. Smluvci se dohodli, že žalovaný vrátí zápůjčku zpět žalobkyni po čase. Žalovaný dosud vrátil žalobkyni 9.000 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby a ani v průběhu řízení před vyhlášením rozsudku smlouvu o zápůjčce nevypověděla. V dopise ze dne 28. 8. 2017 pouze žalovaného vyzvala, aby zůstatek zápůjčky ve výši 41.000 Kč uhradil nejpozději do 15. 9. 2017, a neučiní-li tak, žalobkyni nezbyde než se domáhat uspokojení pohledávky soudní cestou. Žalobkyně zopakovala výzvu ke splnění dluhu v dopise ze dne 19. 9. 2017, rovněž prodloužila lhůtu do 25. 9. 2017, přičemž se nebránila rozložení dluhu na pravidelné měsíční splátky po 3.000 Kč. Opět připomněla možnost soudního vymáhání nároku. Žalovaný v době uzavření smlouvy o zápůjčce žil v družském poměru s vnučkou žalobkyně MJ a z jejich vztahu se narodily dvě děti. Zápůjčka měla sloužit k nákupu osobního automobilu, který využívala vnučka žalobkyně. Ta v té době však čelila insolvenci, takže do registru silničních vozidel byl jako vlastník (provozovatel) zapsán žalovaný, který dodnes automobil užívá. 3. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žaloba byla podána předčasně, protože zápůjčka není ve světle ustanovení § 2393 o. z. splatná. Jestliže smluvci neurčili ve smlouvě ze dne 5. 6. 2015, kdy má být zápůjčka vrácena, nemohla se žalobkyně domáhat na žalovaném vrácení zápůjčky bez toho, že by nejprve smlouvu vypověděla a vyčkala uplynutí šestitýdenní výpovědní doby (§ 1958 odst. 2, § 1998 o. z.). Výzvy k plnění ze dne 28. 8. 2017 a 19. 9. 2017 nelze po obsahové stránce považovat za výpovědi smlouvy o zápůjčce. Skutečnost, že žalovaný zčásti dluh splnil, nepřivodila splatnost zápůjčky, nýbrž toliko nanejvýš uznání její existence, resp. její nevrácené části (§ 2054 odst. 2 o. z.). 4. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně, přičemž brojila vůči zamítavému výroku ve věci samé a na něm závislému nákladovému výroku. Přednesla, že nejprve ona sama opakovaně vyzývala žalovaného k vrácení zápůjčky a poté, před podáním žaloby, následovaly dvě písemné výzvy ze strany její právní zástupkyně. Žalovaný na výzvy nereagoval a teprve ve svém vyjádření k žalobě přišel s obranou, že zápůjčka dosud není splatná pro absenci výpovědi smlouvy o zápůjčce. Tím, že soud prvního stupně vyslyšel uvedenou procesní obranu žalovaného, upřednostnil formální projev vůle účastníků ve smlouvě o zápůjčce ze dne 5. 6. 2015 před skutečnou vůlí účastníků (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I ÚS 2061/08). Tvrdila, že s ohledem ne tehdejší majetkové a výdělkové poměry žalovaného bylo dohodnuto, že žalovaný bude umořovat dluh ve splátkách a žalovaný se tak zpočátku opravdu choval. Žalobkyně však vzhledem ke svému věku a osobnímu vztahu mezi její vnučkou a žalovaným přehlédla, že plnění ve splátkách nebylo ve smlouvě o zápůjčce přesně specifikováno. Uvedla, že buď při osobním setkání se žalovaným, nebo telefonicky jej opakovaně upomínala o vrácení zápůjčky a vše bylo završeno dvěma písemnými výzvami její právní zástupkyně. Dá se proto přijmout závěr, že žalobkyně tímto způsobem smlouvu o zápůjčce opakovaně vypověděla, byť přitom nepoužila slovo „výpověď“. Smlouva o zápůjčce byla sice uzavřena v písemné formě, nicméně s přihlédnutím k její reálné povaze není vyloučeno, aby její podmínky byly měněny ústně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. z. 33 Cdo 3488/2009). Žádala, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno. 5. Žalovaný se s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. 6. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání (co do výroku o věci samé) není opodstatněné. 7. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (1). Neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 8. Podle § 1998 o. z. závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon (1). Je-li závazek vypovězen, zaniká uplynutím výpovědní doby. Lze-li však závazek vypovědět bez výpovědní doby, zaniká závazek účinností výpovědi (2). 9. Podle § 2393 odst. 1 o. z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic, je výpovědní doba šest týdnů. 10. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 6. 2015 přitom vyšlo najevo, že žalobkyně v pozici zapůjčitelky se zavázala přenechat žalovanému jako dlužiteli 50.000 Kč v hotovosti. Žalobce se zavázal zápůjčku vrátit „po čase“. Smluvci si dále ujednali, že žalovaný bude plnit dluh ve splátkách v místě bydliště žalobkyně, … „a to vždy k 15. dni v měsíci po dobu skončení dluhu“. 11. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že ve smlouvě nebyl určen čas, dokdy má být předmět zápůjčky vrácen. Tomuto závěru přisvědčuje použitý termín „po čase“ při současné absenci jiné, konkrétní lhůty ke splnění dluhu. Tu část smlouvy o zápůjčce, jež se týkala plnění dluhu ve splátkách, je třeba kvalifikovat pro její neurčitost jako zdánlivé právní jednání ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z. Z hlediska naplnění požadavku určitosti smlouvy zde totiž chybělo stanovení počátku plnění ve splátkách a především výše splátek. Nelze rovněž přehlédnout tu skutečnost, že účastníci se ve smlouvě o zápůjčce nedohodli na institutu „ztráty výhody splátek“, to znamená, že žalobkyně si nenasmlouvala právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud by žalovaný některou splátku nesplnil (§ 1931 o. z.). Z pohledu určitosti k projevu vůle se tedy nabízí legitimní otázka, jaká by byla výše té které splátky, kterou by musela žalobkyně samostatně vymáhat po žalovaném. 12. Změnu sledované smlouvy o zápůjčce v části pojednávající o určení času k vrácení zápůjčky lze zajisté připustit a třeba i v ústní formě, nicméně takovou změnu smlouvy se nepodařilo žalobkyni prokázat. Jednalo se o její jednostrannou aktivitu, která nenašla odezvu u žalovaného. Jestliže se o tomto bodu nesetkala vůle žalobkyně a žalovaného, nemohlo dojít k účinné změně smlouvy o zápůjčce stran určení času k vrácení zápůjčky. 13. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti zesplatnění zápůjčky z použití výpovědi smlouvy o zápůjčce ze strany žalobkyně (§ 2393 odst. 1 o. z.). Pouhé výzvy ke splnění dluhu bez určitého projevu vůle přivodit zánik závazku výpovědí nemohly výpověď nahradit. Dopisy ze dne 28. 8. 2017 a 19. 9. 2017 představují toliko předžalobní výzvy ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně vůbec neuvažovala v těchto výzvách o zániku závazkového vztahu v důsledku výpovědi, nýbrž pouze usilovala o neprodlené splnění dluhu za trvání závazku. Uvedené výzvy by měly právní následky předvídané v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. pod podmínkou, že by jim předcházela výpověď smlouvy o zápůjčce; to se však nestalo. 14. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 15. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení dovodil, že tu nastaly zákonné předpoklady pro využití soudcovského zmírňovacího práva ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. před soudy obou stupňů shledal v okolnostech případu. Odvolací soud zohlednil personální pozadí při uzavření smlouvy o zápůjčce, kdy žalobkyně zapůjčila žalovanému 50.000 Kč zejména proto, že tehdy žil v družském poměru s její vnučkou, z jejichž vztahu se narodily dvě nezletilé děti, tj. pravnoučata žalobkyně. Nebýt tohoto osobního vztahu, stěží by žalobkyně přenechala žalovanému jako cizímu člověku oněch 50.000 Kč. Kromě toho nelze přehlédnout očividnou neochotu žalovaného jakkoli komunikovat se žalobkyní na téma vrácení zápůjčky poté, kdy ho k tomu opakovaně vyzvala. Žalovaný setrval ve své pasivitě i poté, kdy jej žalobkyně dvakrát písemně vyzvala k vrácení zápůjčky prostřednictvím své právní zástupkyně (viz dopisy ze dne 28. 8. a 19. 9. 2017). Odvolací soud má za to, že i s ohledem na předešlý příbuzenský vztah se takové jednání neslučovalo s pravidly slušnosti. Žalovaný získal na základě smlouvy o zápůjčce nikoli nepatrný majetkový prospěch zásluhou žalobkyně a jevilo by se nespravedlivým, kdyby nyní na její úkor získal nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, byť v důsledku ukvapeného jednání žalobkyně. 16. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry změnil napadený rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že za použití soudcovského zmírňovacího práva nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Tytéž závěry se vztahují i na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (§ 150, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. Hradec Králové 24. dubna 2018 předseda senátu