č. j. 30 A 46/2017-     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně:  B. T. T.  zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem  se sídlem Příkop 834/8, Brno  proti žalovanému:  Ministerstvo vnitra  se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Obsah žaloby 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 11. 2016, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala ochrany proti nečinnosti správního orgánu, kterou spatřovala v tom, že na zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji podala dne 16. 9. 2015 žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. Uvedenou žádost podala osobně spolu se stížností na jednání zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji, neboť bez stížnosti by žádost nebyla přijata a nedostala by se do dispozice zastupitelského úřadu. Lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula marně a rozhodnutí o její žádosti nebylo žalovaným doposud vydáno. Proto dne 25. 7. 2016 podala ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řad, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), o které bylo Komisí rozhodnuto tak, že se žádosti nevyhovuje s odůvodněním, že dne 19. 9. 2016 bylo o žádosti žalobkyně rozhodnuto. 2. S uvedeným postupem však žalobkyně nesouhlasí, neboť žalovaný nerozhodl o její žádosti o dlouhodobý pobyt, ale pouze dne 19. 9. 2016 vydal usnesení o odložení věci podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu, které žalobkyně napadla odvoláním. Žalobkyně namítá, že odložení věci podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu není rozhodnutím v řízení, ale usnesením o tom, že žádné řízení neexistuje. Dle jejího názoru soud není usnesením o odložení věci vázán a o zahájení a existenci řízení si udělá vlastní úsudek. Žalobkyně má tedy za to, že řízení o její žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu bylo zahájeno a žalovaný je nečinný. Navrhla, aby soud její žalobě vyhověl a rozsudkem uložil žalovanému povinnost rozhodnout o její žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, podané dne 16. 9. 2015.   II. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě potvrdil, že žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. OAM-27156-3/DP-2016, odložil podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu, neboť z ní nebylo možné zjistit, kdo ji podal. Doplnil, že uvedené usnesení napadla žalobkyně prostřednictvím svého zástupce odvoláním. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) rozhodnutím ze dne 4. 11. 2016, č. j. MV-137733-4/SO-2016, které nabylo právní moci dne 8. 11. 2016, odvolání žalobkyně podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítla a napadené usnesení o odložení věci ze dne 19. 9. 2016 potvrdila. 4. Dále uvedl, že následně se žalobkyně dne 15. 11. 2016 obrátila na ministra vnitra České republiky s podnětem k přezkumnému řízení za účelem přezkoumání pravomocného rozhodnutí Komise ze dne 4. 11. 2016. Ministr vnitra se uvedeným podnětem zabýval, neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení, o čemž žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce informoval sdělením, doručeným mu dne 19. 12. 2016. 5. K žalobkyní podanému návrhu na provedení opatření proti nečinnosti správního orgánu podle ustanovení § 80 odst. 3 správního řádu uvedl, že se jím Komise zabývala s tím, že dne 18. 10. 2016 pod č. j.  MV-103969-5/SO-2016 vydala usnesení, kterým návrhu žalobkyně nevyhověla. 6. Žalovaný uzavřel, že považuje žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny za odloženou podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu, a z toho důvodu považuje žalobu za bezpředmětnou. Navrhl proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Replika žalobkyně 7. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že v obdobných případech již Městský soud v Praze rozhodoval v rozsudcích ze dne 24. 11. 2016, č. j. 8A 157/2016-37 a ze dne 1. 12. 2016, č. j. 8A 175/2016-25, se závěrem, že nebylo namístě věci žalobců odložit, ale rozhodnout o nich zákonem předvídaným způsobem. Žalobkyně dále uvedla, že v jejím případě Komise zamítla její odvolání proti odložení věci. V současné době však Komise svoji rozhodovací praxi změnila a její názory jsou v podstatě totožné se závěry Městského soudu v Praze ve výše citovaných rozsudcích. Jako příklad změny rozhodovací praxe přiložila rozhodnutí Komise ze dne 23. 1. 2017 ve věci jiného účastníka.   IV.  Skutkové a právní závěry krajského soudu 8. Předně krajský soud konstatuje, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 5 A 206/2016, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2017, věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu místně příslušnému. 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, když účastníci řízení s takovým postupem souhlasili (§ 51 odst. 1 věta první s. ř. s.). Žalobu důvodnou neshledal. 10. Skutkový stav věci je v podstatě popsán v žalobě a ve vyjádření žalovaného. Ve správním spise jsou pak založeny všechny citované listiny. O tom není mezi účastníky sporu. Mezi účastníky je sporné posouzení institutu usnesení o odložení věci ve smyslu § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu. Podle citovaného ustanovení platí, že řízení o žádosti (§ 44) není zahájeno a správní orgán věc usnesením odloží v případě, že vůči němu byl učiněn úkon, který zjevně není žádostí, nebo z něj nelze zjistit, kdo jej učinil. 11. Soudní ochrany proti nečinnosti správního orgánu se lze ve správním soudnictví domáhat v řízení podle ustanovení § 79 a násl. s. ř. s.  Podle odstavce 1 citovaného ustanovení ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. 12. Žalobkyně brojí proti tomu, že pokud žalovaný nerozhodl o její žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, a věc podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu odložil, jedná se o nečinnost. Žalobkyně se na podporu své žaloby dovolává rozhodovací praxe Městského soudu v Praze, konkrétně rozsudků ze dne 24. 11. 2016, č. j. 8A 157/2016-37, a ze dne 1. 12. 2016, č. j. 8A 175/2016-25. 13. Zdejší krajský soud se seznámil s výše citovanými rozsudky Městského soudu v Praze, jenž vyhověl žalobám na ochranu proti nečinnosti žalovaného (který rovněž věc podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu odložil) a uložil žalovanému povinnost do 60 dnů od právní moci rozsudku vydat rozhodnutí o žádostech o udělení povolení k trvalému pobytu (ve věci č. j. 8A 157/2016) a o zaměstnaneckou kartu (ve věci č. j. 8A 175/2016). Uvedené rozsudky napadl kasační stížností žalovaný. 14. Krajský soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 4 Azs 236/2016-43, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 8A 157/2016-37, a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Azs 297/2016-74, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 8A 175/2016-25, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 15. Krajský soud považuje pro posouzení projednávané věci za zásadní výše citované rozsudky Nejvyššího správního soudu, jenž konkrétně v rozsudku ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Azs 297/2016-74, shrnul podstatu projednávané věci, když uvedl: „Za stěžejní naopak považuje Nejvyšší správní soud v posuzované věci otázku významu vydání usnesení o odložení věci ve smyslu § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu pro posouzení existence nečinnosti žalovaného. Žaloba na ochranu před nečinností totiž představuje pouze subsidiární prostředek vůči žalobě proti rozhodnutí. Kde se lze bránit žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s., musí existovat rozhodnutí, a nečinnostní žaloba je tudíž pojmově vyloučena (přiměřeně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 9 As 76/2007 – 52, citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). 16. V kontextu žaloby na ochranu proti nečinnosti podle § 79 s. ř. s. je posouzení zákonnosti rozhodnutí (usnesení) správního orgánu, s ohledem na subsidiární povahu řízení podle § 79 s. ř. s., možné jen výjimečně tam, kde takový úkon nemá povahu rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (například usnesení o přerušení řízení, jehož se žalovaný správní orgán na svou obranu dovolává) a kde na posouzení jeho zákonnosti závisí odpověď na otázku, zda v okamžiku rozhodování soudu byl žalovaný již povinen ve věci žalobce rozhodnout. Usnesení o odložení věci podle § 43 správního řádu však takovým typem rozhodnutí správního orgánu není. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu totiž rozhodnutí o odložení věci (respektive rozhodnutí o odvolání proti němu) podléhá soudnímu přezkumu, neboť se jedná o rozhodnutí významně zasahující do právní sféry žadatele. K těmto otázkám se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, č. j. 3 Ads 128/2009 – 71, nebo v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 4 Azs 236/2016 – 43, který se uvedenou otázkou zabýval na skutkově obdobném základě přímo ve vztahu k usnesení o odložení věci podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu. Důvodností vydání takového usnesení se proto nelze zabývat v rámci řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. Pro řízení o nečinnostní žalobě je podstatné pouze to, zda správní orgán svoji povinnost zabývat se podáním navrhovatele řádně splnil; v dané věci tedy je významné to, že žalovaný uvedeným způsobem rozhodl a nebylo-li jeho usnesení zrušeno, není nečinný. Otázku zda vydané usnesení o odložení věci bylo vydáno v souladu se zákonem, může žalobce zpochybňovat v odvolacím řízení správním (což v posuzované věci ostatně dle sdělení stěžovatele učinil) a následně cestou žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. 17. Jelikož v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti nemůže soud posoudit zákonnost rozhodnutí o odložení věci podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu, není v tomto řízení ani prostor pro posuzování otázky, zda žalobce podal svou žádost na zastupitelském úřadu osobně a zda byla městským soudem správně aplikována zásada in dubio mitius na posouzení této skutkové okolnosti. Městský soud se posouzením této otázky zabývat v tomto řízení neměl. Jedná se totiž o otázky, které mohou být řešeny soudem až v případě, že bude v rámci žaloby proti rozhodnutí o odložení věci (respektive rozhodnutí o odvolání proti němu) posuzovat otázku zákonnosti tohoto rozhodnutí.“ 18. Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který lze jednoznačně aplikovat na nyní posuzovanou věc, je zřejmý jeho právní názor, že k nečinnosti žalovaného nedošlo, neboť správní orgán vydal rozhodnutí o odložení věci a splnil tak povinnost o žádosti žalobkyně rozhodnout. Žalobkyně totiž namísto podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s. měla podat žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 4. 11. 2016, č. j. MV-137733-4/SO-2016, která odvolání žalobkyně podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítla a napadené usnesení o odložení věci ze dne 19. 9. 2016, č. j. OAM-27156-3/DP-2016, potvrdila. 19. Vzhledem k výše uvedenému dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto mu nezbylo, než ji v souladu s § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítnout. V. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, který náklady řízení nepožadoval. Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Hradec Králové 30. května 2018 JUDr. Jan Rutsch v. r. předseda senátu