Jednací číslo: 36 Az 1/2018-33                           ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl soudcem Mgr. et Mgr. Jaroslavem Vávrou věci   žalobkyně:  S. D.   zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Císařem  sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 - Vinohrady proti žalovanému:   Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky   sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7   v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 18. 12. 2017, čj. OAM-512/ZA-ZA11-VL16-2017     takto:   I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:   Napadené rozhodnutí a vymezení věci   1. Žalobkyně se včasnou žalobou podanou soudu dne 17. 1. 2018 domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Žalobu odůvodnila následujícím způsobem.   Shrnutí žaloby   2. Žalobkyně na úvod žaloby obecně uvedla, že správní orgány nepřihlédly ke všem okolnostem daného případu, nezjistily stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, rozhodnutí není přesvědčivé, atd. Obecně tak, bez jakékoli vazby na svoji věc, uvedla, že byla porušena ustanovení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“)    3. Ve včasném doplnění žaloby potom zopakovala obecný a nic neříkající odkaz (viz shora) na porušení předpisů správního řádu a konkretizovala jediný žalobní bod. Cílem její azylové žádosti byla snaha o legalizaci pobytu, a to z důvodu uzavření sňatku s občanem České republiky. V době podání žádosti i žaloby žije v ČR se svým manželem, avšak má z minulosti uděleno správní vyhoštění, což jí znemožňuje jakkoli zlegalizovat pobyt na území ČR podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Řízení o povolení přechodného pobytu bylo zastaveno. Žalobkyni tak nezbývá nic jiného, než žádat o azyl, neboť institutů zákona č. 326/1999 Sb. nemůže účinně využít. Žalovaný měl při posuzování její žádosti přihlédnout k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, a to s odkazem na právo na ochranu soukromého a rodinného života. Má proto za to, že splňuje podmínky doplňkové ochrany § 14a odst. 2, písm. d) zákona o azylu, neboť vycestování z ČR by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Jednalo by se o zásah do jejího rodinného života. Žalovaný záměrně neuvedl, že žalobkyně má uložen trest správního vyhoštění, ač o pobytové věci rozhodoval ve stejné době. Bylo tak chybou žalovaného, že nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti.      Vyjádření žalovaného   4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na žalované rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a řádně posouzen. Uvedl též, že žaloba působí účelově, neboť žalobkyně o azyl požádala až několik let poté, co se zdržuje na území ČR a taktéž její veškeré snahy o legalizaci pobytu v ČR v minulosti selhaly. Připomněl, že se jedná o druhou azylovou žádost žalobkyně.     Posouzení věci krajským soudem   5.  Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.), přezkoumal v mezích žalobních bodů žalované rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.   6.  Předně krajský soud konstatuje, že žalované rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů nebo nesrozumitelnost či netrpí jinou vadou (§ 76 s.ř.s.), výrok v dané věci o neudělení mezinárodní ochrany odpovídá platné právní úpravě a v odůvodnění byly uvedeny veškeré důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (§ 68 odst. 3 správního řádu). Jak vyplývá ze správního spisu a z odůvodnění žalovaného rozhodnutí, jako podklady pro rozhodnutí a hodnocení důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany blíže popsaných v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a dále k pohovoru o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 6. 2017, byly aplikovány žalovaným v potřebném a dostatečném rozsahu příslušné konkrétní podklady, které byly dostatečnou oporou pro zmíněný výrok žalovaného rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně v podstatě v žalobě zopakovala svůj azylový důvod a neztotožnila se s odůvodněním žalovaného rozhodnutí, když podle svého názoru splnila podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Proto je pro posouzení podstatné, jak se s uvedeným azylovým důvodem vypořádal žalovaný v žalovaném rozhodnutí.   7.  K rozsahu samotného přezkumu napadeného rozhodnutí v souladu se zásadou plné jurisdikce (tzv. „plný přezkum“) je třeba obecně uvést následující. Zásada plné jurisdikce je promítnutím práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tedy práva na to, aby věc žalobce byla projednána před nezávislým a nestranným soudem, který by měl úplnou jurisdikci.   8.  V rozsudku ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 4037/10 – Fazia Ali v. Spojené království Evropský soud pro lidská práva však uvedl, že pojem „úplný přezkum“ však není vykládán doslova a Soud (zde míněno ESLP) se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke specifičnosti řízení ve správním soudnictví, v rámci něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a odvolací soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy tak nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Soud (ESLP) zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva, jakými jsou např. územní plánování, ochrana životního prostředí či regulace lovu (např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 47). Při posuzování dostatečnosti soudního přezkumu je podle ESLP nutno posoudit   (i)             pravomoci příslušného soudního orgánu, (ii)           oblast, jíž se rozhodnutí správního orgánu týká, a to zejména z pohledu, zda obsahuje posouzení otázek vyžadujících zvláštní odborné znalosti, (iii)        míru správního uvážení, kterou v dané věci příslušné správní orgány mají, (iv)         způsob, jakým bylo rozhodnutí přijato, zejména z pohledu záruk, které měli účastníci správního řízení k dispozici, a (v)           obsah sporu včetně rozsahu soudní žaloby. Soud proto musí přezkoumat právní zakotvení soudního přezkumu jako celek, včetně procesních záruk, které účastníci řízení mají k dispozici, a ověřit, zda byly skutkové okolnosti v řízení jako celku náležitě přezkoumány.   9.  V daném řízení týkajícím se žalobkyně S. D. soud v rámci svého přezkumu ověřil, že shora uvedené podmínky pro naplnění spravedlivého správního řízení byly splněny. Žalobkyně měla dostatek možností se se správním spisem seznámit, účastnit se na řízení, byla s postupem správního orgánu v průběhu řízení seznamována. Účelem soudního přezkumu tak je zaměřit se spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání nových závěrů. V soudním řízení je prostor ke skutkovému přezkumu věci toliko v omezeném případě, kdy by správní orgán postupoval v rozporu s oprávněnými zájmy účastníků, např. pokud by krátil nedůvodně jejich procesní práva, aplikoval nesprávně zákonné předpisy, atd. Skutečnost, že správní orgán rozhodne tak, že návrhu žadatele nevyhoví, není výrazem nerespektování práv žalobkyně.   10.            Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.   11.            Podle § 14a odst. 2, písm. d) téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.   12.            Již v rozsudku ze dne 17. 3. 2008, čj. 5 Azs 80/2007-87 Nejvyšší správní soud uvedl: „Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem, nebo v zemi původu, pokud je bez státní příslušnosti. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.“ Obdobný náhled na charakter institutu azylu a azylového řízení lze pak přenést i na žádost o udělení doplňkové ochrany, která s azylem souvisí.   13.            V usnesení ze dne 14. 7. 2017 čj. 2 Azs 119/2017-39 Nejvyšší správní soud uvedl, že: „…institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu), a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005-43).“  Tytéž závěry uvádí NSS setrvale a opakovaně, viz též v usnesení ze dne 28. 6. 2016, čj. 9 Azs 76/2016-40. Krajský soud v tomto ohledu konstatuje, že žalobkyně přicestovala na území České republiky dle svého tvrzení v srpnu 2008, přičemž o udělení mezinárodní ochrany požádala poprvé až dne 13. 8. 2015.   14.            S ohledem na obsah žaloby a azylový důvod uvedený žalobkyní a popsaný v žádosti o azyl soud již shora uvedl, že pro posouzení je podstatné, jak se s uvedeným azylovým důvodem vypořádal žalovaný v žalovaném rozhodnutí. Cílem a výsledkem soudního řízení nemá být opakované uvádění závěrů, jejich rozvádění či vysvětlování již jedenkrát správním orgánem vysloveného. Stěžejním a prakticky jediným uvedeným důvodem k podání žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu v České republice a její neochoty vrátit se zpět na Ukrajinu je uzavření manželství s občanem České republiky. Takový důvod však sám o sobě ani ve spojení s uváděnou rodinnou situací žalobkyně bez dalšího nemůže obstát jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany.   15.            Jelikož se jedná o druhou azylovou žádost žalobkyně, soud ve stručnosti zmíní dostupnou historii žalobkyně, jak se podává ze správního spisu. První žádost o azyl podala žalobkyně ještě pod příjmením, M., a to dne 13. 8. 2015. Uváděla, že z Ukrajiny odešla v červnu 2006 a žila v České republice, nyní se již nemá kam vrátit, měla zdravotní problémy. V ČR měla nejprve pracovní vízum, které jí skončilo v roce 2010, od roku 2011 pobývá v ČR nelegálně. Poté nejprve v roce 2013 obdržela správní vyhoštění, avšak ze země nevycestovala. Pak byla chycena podruhé, byla u soudu a dostala v červenci 2015 podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou 4 let a vyhoštění. S ukrajinskými úřady neměla problémy. Na Ukrajinu by se vrátila, kdyby měla kam jít a kdyby měla práci. Žalovaný první žádost o azyl zamítl. Žalobkyně podala správní žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, čj. 29 Az 9/2016-65. V průběhu soudního řízení předložila oddací list prokazující uzavření manželství s J. D. dne 30. 6. 2016. Soud k odůvodnění uvedl, že nemá za to, že by žalobkyně byla v zemi svého původu pronásledována, vyhodnotil, že uzavření manželství s občanem ČR ani zdravotní stav nejsou důvody k udělení azylu. Žádost vyhodnotil jako účelovou, odkázal žalobkyni na postup dle zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost usnesením ze dne 16. 5. 2017, čj. 2 Azs 58/2017-29.              16.            Zpět k souzené věci a tedy aktuální druhé azylové žádosti žalobkyně. Žalovaný se druhou opakovanou žádostí zabýval opět v plném rozsahu, neboť žalobkyně uvedla jiné důvody podané žádosti. Žádost nepovažoval za nepřípustnou. V napadeném rozhodnutí nejprve správně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a), písm. b), § 13 a § 14 zákona o azylu. Rovněž tak nebyly naplněny důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14b zákona o azylu. Tyto závěry žalobkyně s uvedením konkrétních důvodů v žalobě nenapadá.   17.            Pokud jde o tvrzené azylové důvody k poskytnutí doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 ve spojení s § 14 odst. 2, písm. d) zákona o azylu (zde konkrétně ochrana soukromého a rodinného života), tak i s těmito se žalovaný dostatečně a podrobně vypořádal na stranách 8 až 10 napadeného rozhodnutí, včetně zdůvodnění a citací podkladů a zpráv příslušných organizací. Není smyslem přezkumného řízení soudu argumentaci žalovaného rozhodnutí opakovat. Žalobkyně pak setrvává na tezi, že žalovaný úmyslně zamlčel to, že žalované byl uložen trest vyhoštění (nejprve ve správním řízení a později jako součást trestu v řízení trestním, jak sama žalobkyně uvádí) a tím je jí vyloučen postup legalizace pobytu dle zákona o pobytu cizinců, přičemž žalovaný na takový postup odkazuje jako jediný možný, když rozhodnutím vylučuje postup dle zákona o azylu. K uvedenému je třeba uvést (jak správně poukazuje žalovaný na straně 10 napadeného rozhodnutí), že žalobkyně se do aktuální situace dostala sama svým jednáním a musí tak nést odpovídající následky.   18.            Ochranou soukromého a rodinného života v situaci obdobné té, ve které je žalobkyně, se zabýval v judikatuře i Nejvyšší správní soud. Možné alternativy rozebral např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, kde se zabýval odlišnostmi úpravy zákona azylu [též ust. § 14a odst. 2, písm. d)] a zákona o pobytu cizinců ve vztahu právě ke čl. 8 Úmluvy. V souzené věci žalobkyně se věc dle jejího tvrzení má tak, že aktuální ochrana proti vycestování za účelem udržení rodiny podle zákona o pobytu cizinců je jí znemožněna, neboť vyhoštění ji již bylo v minulosti uloženo a trvá. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2010, čj. 6 Azs 5/2010-57 uvedl: „Stěžovatel v kasační stížnosti zaprvé namítá, že mu měla být udělena doplňková ochrana kvůli jeho manželství s občankou České republiky. V případě neudělení doplňkové ochrany by dle stěžovatele došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky, konkrétně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantujícího právo na respektování soukromého a rodinného života. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že manželství se státní občankou České republiky není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou dány zákonem o azylu a z něj je zřejmé, že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela jiných závažných důvodů, především z důvodů pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu žadatele. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že tím, že stěžovateli nebyla udělena doplňková ochrana, nebylo porušeno jeho právo na respektování soukromého a rodinného života, neboť stěžovateli nic nebrání v tom, aby toto své právo realizoval ve své vlasti. V případě, že stěžovatel hodlá realizovat své právo na rodinný život na území České republiky, nezbavuje jej to povinnosti dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců v České republice, přičemž i v případě, že nejsou naplněny podmínky pro udělení azylu, zákon o pobytu cizinců poskytuje možnosti legalizace pobytu na území České republiky.“       19.            Shora uvedený závěr NSS o vztahu mezi nárokem na mezinárodní ochranu a ust. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je plně aplikovatelný i na věc žalobkyně. Žalobkyně pobývá na území ČR dlouhodobě nelegálně a bez platného povolení, proto jí byly uloženy sankce správního vyhoštění i vyhoštění v trestním řízení (jak sama uvádí), a to za opakované porušení předpisů ČR. Žalobkyně přesto za dané situace, pro ni velice nekomfortní, uzavřela následně sňatek s občanem ČR, na což má bez jakýchkoli pochyb plné právo. Následně pak zmíněné uzavření sňatku využívá v azylové i žalobní argumentaci. Takový postup není přijatelný. Pokud žalobkyně uzavřela manželství a následně, patrně logicky, hodlá realizovat právo na svůj rodinný život, měla si být vědoma, a také plně byla, že její pobyt v ČR není legální a do budoucna po dobu trvaní sankce vyhoštění nebude. Její pohnutí téměř za každou cenu nevycestovat z ČR není řešitelné pomocí dobrodiní zákona o azylu. Rozhodnutí žalobkyně nevrátit se do vlasti, spolu s její minulou nečinností ve vztahu k legalizaci pobytu v ČR dle zákona o pobytu cizinců, je zásadním současným problémem žalobkyně, za který však zodpovídá pouze ona sama. Hledání viny u českého státu, potažmo jeho orgánů, je nemístné. Žalobkyně si svým chováním zapříčinila to, že nesplňuje kvalifikovaně (uloženo vyhoštění) podmínky pro pobyt v ČR, v tom nelze (ani ve vazbě na výsledky azylového řízení) spatřovat porušení mezinárodních závazků ze strany České republiky.       20.            Soud má za to, že rozhodnutí žalovaného je správné a ve svém odůvodnění dostatečné, k důvodům uváděným žalobkyní až téměř vyčerpávající. Rodinná situace žalobkyně je zčásti specifická, tu již soud shora konstatoval, nicméně řešení situace žalobkyně toužící po legálním pobytu v ČR nevede přes poskytnutí azylu. Soud tak uzavírá, že žalovaný přihlédl pečlivě ke všem okolnostem případu žalobkyně a zjistil náležitě stav věci, soud se nemohl ztotožnit s názorem žalobkyně prezentovaným v žalobě. S ohledem na shora uvedené, soud žalobu nepovažuje za důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).   Náklady řízení   21.            Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšná žalobkyně neměla právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.       Pardubice, 4. května 2018             Mgr. et Mgr. Jaroslav Vávra v. r. soudce           Shodu s prvopisem potvrzuje