Pro posouzení podmínek pro odvolání daru je určující právní úprava, která tu byla v době uzavření darovací smlouvy, a nikoli ta právní úprava, která byla v účinnosti v době, kdy došlo k závadovému jednání nesoucímu všechny zákonem požadované znaky.

č. j. 25 Co 316/2018-353 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudců Viktora Kuči a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: KM, narozená xxx bytem xxx zastoupená advokátem JUDr. Františkem Divíškem sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové proti žalované: KJ, narozená xxx bytem xxx t. č. xxx zastoupená advokátem Mgr. Michalem Kádou sídlem Eliščino nábřeží 304/17, 500 03 Hradec Králové o vrácení daru k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2018 č. j. 13 C 113/2017-315 takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu ve znění, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni 1.565.627,26 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 1.500.000 Kč jdoucími ode dne 11. 3. 2017 do zaplacení (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobkyni k náhradě nákladů ve prospěch žalované v částce 119.040 Kč a ve prospěch státu v částce 641,30 Kč (výroky II a IV). V neposlední řadě určil odměnu a náhradu hotových výdajů zástupce (advokáta) ustanoveného žalobkyni částkou 64.130 Kč (výrok III). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je matkou žalované. Žalobkyně po rozvodu svého předešlého manželství v roce 1985 navázala poměr s (budoucím manželem) VM. Jmenovaný mimo jiné vlastnil dům čp. 682 situovaný na pozemku p. č. st. 606, uvedený stavební pozemek a pozemek p. č. 934/37 (zahradu), to vše zapsané pro katastrální území xxx na listu vlastnictví xxx. V průběhu roku 1989 obdaroval žalobkyni ideální polovinou těchto nemovitostí. Žalobkyně čelila v letech 2005 – 2009 konkurzu, přičemž ideální polovina předmětných nemovitostí spadala do konkurzní podstaty. Vzhledem k tomu, že hrozilo reálné nebezpečí, že rodina navždy ztratí vlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí, bylo dohodnuto, že VM daruje žalované zbývající ideální polovinu předmětných nemovitostí a že žalovaná v návaznosti na to odkoupí druhou polovinu nemovitostí od fyzických osob (manželského páru), které získaly tuto polovinu nemovitostí v rámci konkurzního řízení. Darování ideální poloviny předmětných nemovitostí ze strany VM ve prospěch žalované se událo smlouvou ze dne 10. 3. 2005 sepsané notářem JUDr. Bohušem Bucharem ve formě notářského zápisu NZ 22/2005. Téhož dne uzavřeli dárce a obdarovaná dohodu (přílohu k darovací smlouvě) o zřízení věcného břemene o doživotním užívání nemovitostí ve prospěch dárce a žalobkyně jakožto jeho manželky. Žalovaná se vedle toho zavázala poskytovat dárci osobní péči ve stáří a nemoci pro případ, že tuto péči nebude s to z objektivních důvodů zastat žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovaná v té době byla nemajetná a nebyla schopna zaplatit prodávajícím kupní cenu za spoluvlastnický podíl k nemovitostem, vzala si hypoteční úvěr v celkové výši 1.009.500 Kč (viz smlouva s Českou spořitelnou, a.s. ze dne 24. 11. 2006 č. xxx). Úvěr však namísto žalované postupně splácela v letech 2007 – 2013 žalobkyně, která takto uhradila 1.022.194,96 Kč. Speciálně pro tento účel si nechala žalobkyně „na oko“ zřídit běžný účet u ČSOB, a.s., č. xxx. Účet však ve skutečnosti obsluhovala žalobkyně, která si na něj nechala zasílat peněžité prostředky, měla k němu dispoziční oprávnění, platební kartu a obsluhovala jej prostřednictvím internetového bankovnictví. Žalobkyně navíc v období od 1. 12. 2006 do 31. 12. 2013 po dohodě se žalovanou poskytovala žalované peněžité prostředky na opravy a zvelebování nemovitostí a rozmnožení nemovitého majetku; v posledním případě se jednalo o částku 35.000 Kč, kterou žalobkyně zaplatila za žalovanou jakožto kupní cenu za pořízení sousední zahrady p. č. 934/119. Žalobkyně takto vynaložila celkem 543.432,30 Kč. Žalobkyně v dopise ze dne 22. 2. 2017 vyzvala žalovanou k vrácení daru. Žalované vytýkala, že ve vztahu k ní hrubě porušila dobré mravy tím, že jednak nenechala do katastru nemovitostí vložit právo odpovídající věcnému břemeni doživotního užívání předmětných nemovitostí (to se měla žalobkyně dozvědět až dne 21. 12. 2016), a jednak tím, že ji v červnu 2015 bez náhrady vykázala z předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že v případě uhrazení hypotečního úvěru sloužícího ke koupi ideální poloviny předmětných nemovitostí (viz shora) se jednalo o bezúplatné poskytnutí majetkového prospěchu – daru – ze strany žalobkyně ve prospěch žalované. Té se v rozhodné době nedostávalo finančních prostředků potřebných ke splnění dluhu. Darovací smlouva nemusela mít podle § 628 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) písemnou formu, protože odevzdáním a převzetím daru se rozumí i to, že movitou věc se souhlasem obdarovaného při darování převzal od dárce věřitel obdarovaného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005 sp. zn. 33 Odo 872/2004). Jiná skutková právní situace ovšem nastala ohledně peněžitých prostředků, které žalobkyně poskytla žalované na zaplacení kupní ceny sousední zahrady p. č. 934/119 ve výši 35.000 Kč a na realizaci stavebních prací ve výši 508.432,30 Kč. Zde soud prvního stupně dovodil, že … „ohledně těchto darovacích smluv nikdy nedošlo k odevzdání daru přímo žalované, a proto by musely být darovací smlouvy uzavřeny v souladu s tímto ustanovením (rozuměj § 628 odst. 2 obč. zák.) písemně. Zároveň nebyla prokázána ani vůle obou stran k přijetí těchto finančních darů“. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla v průběhu řízení námitku promlčení uplatněného práva, soud prvního stupně se primárně soustředil na takto nastolený problém. Argumentoval, že … „Právní význam z hlediska určení právní úpravy, pod kterou lze věc podřadit podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), má okamžik, kdy dochází k chování obdarovaného, které lze kvalifikovat jako ublížení dárci za naplnění zákonem požadovaných kritérií“ (viz § 2072 o. z.). Soud prvního stupně proto od sebe časově oddělil dva skutky, které specifikovala žalobkyně ve své výzvě k vrácení daru ze dne 22. 2. 2017. První z nich spočíval v tom, že žalovaná se nezasadila o zaknihování práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání předmětných nemovitostí ve prospěch žalobkyně a jejího manžela VM. Soud prvního stupně podřadil tento skutek z hlediska promlčení práva na vrácení daru pod právní režim obč. zák., protože k němu došlo před účinností (1. 1. 2014) o. z. Žalobkyně se totiž mohla dovolávat vrácení daru ihned první den po uzavření dohody (přílohy k darovací smlouvě) o zřízení věcného břemene doživotního užívání ze dne 10. 3. 2005, tj. ode dne 11. 3. 2005. Jestliže tak neučinila v obecné tříleté promlčecí době, nebylo lze uplatněné právo z důvodu promlčení žalobkyni přiznat (§ 100 odst. 1, § 101 obč. zák.). Druhý skutek, který spočíval v tom, že žalovaná měla verbálně a fyzicky útočit na žalobkyni a vše mělo vyvrcholit vykázáním žalobkyně z předmětných nemovitostí v červnu 2015, se již odehrál za účinnosti o. z. Soud prvního stupně kvalifikoval námitku promlčení uplatněného práva ze strany žalované jako námitku opožděnosti odvolání daru podle § 2075 o. z. Žalobkyně zde věděla o důvodu pro odvolání daru nejpozději od června 2015, zatímco žalovanou vyzvala k vrácení daru až dopisem ze dne 22. 2. 2017. Soud prvního stupně si v neposlední řadě položil otázku, zda žalovanou vznesená námitka promlčení uplatněného práva se nepříčí dobrým mravům. Na pozadí nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 poukázal na skutečnost, že vzájemné vztahy mezi účastnicemi byly konfliktní již od dětství žalované a že na tomto stavu se nepodílela výhradně žalovaná, ale spolu s ní i žalobkyně. Vyvodil proto závěr, že žalovaná se vznesením námitky promlčení uplatněného práva neprovinila proti dobrým mravům. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně, přičemž brojila vůči výroku o věci samé a na něm závislým nákladovým výrokům. Soudu prvního stupně vytýkala, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zdůraznila, že k uzavírání jednotlivých darovacích smluv docházelo v období do 31. 12. 2013, tj. před účinností o. z. Soud prvního stupně však nesprávně rozštěpil posouzení námitky promlčení uplatněného práva mezi obč. zák. a o. z. S odkazem na ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. zaujala názor, že byly-li darovací smlouvy uzavřeny podle „starého“ práva, stejně tak měla být posouzena důvodnost námitky promlčení podle téhož práva. Nesprávná aplikace hmotněprávní normy vystoupila do popředí zejména v případě druhého skutku, kdy by k promlčení práva v obecné tříleté promlčecí době nemohlo dojít. Nelze však souhlasit ani se závěrem soudu prvního stupně o promlčení práva na vrácení daru v případě prvního skutku – nezaknihování práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání ve prospěch žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně jako matka a navíc jako právní laik důvěřovala žalované a spoléhala na to, že žalovaná finalizuje zřízení tohoto práva jeho vložením do katastru nemovitostí. O nesplnění závazku ze strany žalované se žalobkyně dozvěděla až poté, kdy ji žalovaná hrubě vykázala z domu. Soud prvního stupně také přehlédl, že v době uzavření dohody (přílohy k darovací smlouvě) žalobkyně jako spoluvlastnice držela ideální polovinu předmětných nemovitostí. Vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání jí a jejímu manželovi tak zajišťoval užívání předmětných nemovitostí v plném rozsahu a nikoliv pouhé poloviny, jak nesprávně argumentoval soud prvního stupně. Soud prvního stupně rovněž pustil ze zřetele tu skutečnost, že její podpis a podpis žalované pod dohodou (přílohou k darovací smlouvě) byly úředně ověřeny dne 3. 8. 2010, tj. v době, kdy již žalovaná byla výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Žalobkyně pokračovala vylíčením jednotlivých jednání (opomenutí) ze strany žalované, které lze ve světle ustanovení § 630 obč. zák. kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Žalobkyně nepřijala za svůj názor soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely darovací smlouvy výhradně ve vztahu k úhradě hypotečního úvěru, zatímco v případě plateb poskytnutých na koupi sousední zahrady a na úhradu stavebních prací již o darování nešlo. O co jiného by se v druhém případě mělo jednat než o darování, když žalovaná se všemi úhradami souhlasila a přijímala je, nikdy se proti nim neohradila a žádné z těchto peněžitých plnění jí nevrátila. Oba případy jsou identické, v obou z nich žalobkyně obdarovávala žalovanou tím, že peněžité dary nepředávala přímo žalované, ale jejím věřitelům. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že vznesení námitky promlčení uplatněného práva se příčí dobrým mravům. Naopak, tento úkon se v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 643/04 s dobrými mravy neslučuje. Vzájemné vztahy účastnic sice nebyly po dobu jejich soužití vždy harmonické, ale žalobkyně se o žalovanou po celou dobu jejího dětství, dospívání i dospělosti starala, poskytla jí pomoc v nouzi, podílela se na výchově jejích dětí, vyrážela s ní a její rodinou na společné dovolené, poskytovala jí finanční jinou pomoc v době, kdy to nejvíce potřebovala. Žalovaná se jí za to vše odvděčila tím, že se k ní chovala hrubě a nakonec ji vystěhovala z domu. Sluší se dodat, že vytýkanou vadu, která by mohla přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) žalobkyně nespecifikovala. Žádala, aby napadený rozsudek byl buď změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno, anebo byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Přednesla, že zřízení věcného břemene doživotního užívání předmětných nemovitostí ve prospěch žalobkyně a jejího manžela na základě dohody ze dne 10. 3. 2005 nemohla obstarat, protože dohoda postrádala zákonem požadované náležitosti. Žalobkyně si kromě toho mohla kdykoliv ověřit, zda došlo ke zřízení věcného břemene vkladem do katastru nemovitostí, a to tím spíše, bylo-li to pro ni tak důležité, jak nyní tvrdí. Stěží lze uvěřit, že se o neexistenci věcného břemene dozvěděla až dne 21. 12. 2016. Žalovaná měla výhrady vůči závěru soudu prvního stupně o existenci darovací smlouvy ohledně umoření hypotečního úvěru. Žalovaná se v průběhu řízení snažila prokázat, že měla dostatek finančních prostředků ke splácení hypotečního úvěru (výživné pro nezletilé děti, dávky státní sociální podpory, mzda atp.), leč soud prvního stupně jí v tomto směru neuvěřil. Navíc zde nebyl naplněn požadavek zákona na písemnou formu darovacích smluv podle § 628 odst. 2 obč. zák. Nebyla si vědoma, že by se v rozhodné době chovala vůči žalobkyni způsobem, který by mohl zavdat důvod k vrácení domnělého daru. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek v mezích odvolání včetně řízení, jež mu předcházelo (§ 206 odst. 2, § 212 věta první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Z pohledu důvodnosti námitky promlčení uplatněného práva hrálo klíčovou roli vymezení časové působnosti dvou v úvahu přicházejících právních předpisů, a to obč. zák. a o. z. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 téhož ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3081 o. z. tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2014. První z přechodných ustanovení (§ 3028 odst. 1 o. z.) stanoví samozřejmý následek účinnosti zákona a tvoří tedy jen jakési návětí dalších přechodných ustanovení, která jsou vůči němu vždy v pozici výjimky; jednou pozitivní, když rozšiřují působnost zákona i na starší práva a povinnosti, jednou negativní, když vylučují z jeho působnosti i práva a povinnosti vznikající až po účinnosti zákona. Vztahy vznikající jen mezi dvěma či více vždy individuálně určenými subjekty (inter parte) se nazývají vztahy relativními. V těchto relativních vztazích jsou subjekty konkretizovány svým postavením v daném vztahu a právě jen v něm (dárce) je tedy individuálně určen svým postavením dárce. Při úvaze, jaké pravidlo z ustanovení § 3028 odst. 3 věty první o. z. plyne, je třeba vzít na zřetel, že určujícím vodítkem při výkladu přechodných ustanovení je princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo. Rozhodná je právní úprava, která na smluvní strany dopadala v době, kdy pohledávka (právo) vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, řešící problematiku započtení pohledávek). Právní vztah z darování zaniká ve smyslu § 630 obč. zák. na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného právního úkonu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžitým jednáním obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé. Pokud kvalifikované hrubé porušení dobrých mravů představuje jediné jednání obdarovaného, běží promlčení ode dne následujícího po dni, v němž k závadnému chování došlo. Jestliže k hrubému porušování dobrých mravů dochází soustavně (v delším časovém období), je pro počátek běhu promlčecí doby určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4080/2007 a tam uvedené odkazy na judikaturu). Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že pro posouzení zániku právního vztahu z darování je určující právní úprava, která tu byla v době uzavření darovací smlouvy, a nikoli ta právní úprava, která byla v účinnosti v době, kdy došlo k závadovému jednání nesoucí všechny zákonem požadované znaky. Promítnuto do souzené věci, rozhodný je okamžik, kdy účastnice uzavřely jednotlivé darovací smlouvy, a nikoli okamžik, kdy se žalovaná měla vůči žalobkyni dopustit kvalifikovaného závadového jednání v intenzitě hrubého porušení dobrých mravů. Odvolací soud naopak sdílí závěr soudu prvního stupně o existenci daru v případě umoření hypotečního úvěru sloužícího k zaplacení kupní ceny spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, kdy jako kupující figurovala žalovaná. Soud prvního stupně se zde nechal přiléhavě inspirovat rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005 sp. zn. 33 Odo 872/2004, kdy dovolací soud judikoval, že odevzdáním a převzetím daru se ve smyslu ustanovení § 628 odst. 2 obč. zák. rozumí i to, že movitou věc se souhlasem obdarovaného při darování převzal od dárce věřitel obdarovaného; přesně o tento případ se zde jednalo. Žalobkyně za žalovanou postupně plnila dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru, a to převážně bezhotovostně ze speciálně k tomu založeného běžného účtu (viz shora), popř. platbami v hotovosti. Vyšlo rovněž najevo, že žalovaná se v rozhodné době potýkala s nemalými existenčními problémy a splácení hypotečního úvěru by si jen těžko mohla dovolit. I kdyby tomu mělo být naopak, i tak si zřídila běžný účet, k němuž měla dispoziční oprávnění žalobkyně, právě po dohodě se žalobkyní, jednotlivé splátky úvěru přijímala a nikdy a nijak nedala najevo odmítavý postoj k tomuto způsobu splácení hypotečního úvěru. Odvolací soud však již nemohl převzít závěr soudu prvního stupně, že v případě poskytnutí peněžitého plnění ze strany žalobkyně na koupi sousední zahrady (35.000 Kč) a na úhradu stavebních prací na předmětných nemovitostech (508.432,30 Kč) se již o darování nejednalo. Scénář byl přitom zcela shodný s umořením hypotečního úvěru. Žalobkyně sice nepředávala v jednotlivých případech peněžité prostředky žalované „z ruky do ruky“, nicméně v intencích posledně předestřeného judikátu předávala peníze se souhlasem žalované věřitelům žalované. Nelze souhlasit s argumentem, že by se vůle dárkyně a obdarované nesetkaly, protože jinak by žalovaná do smluvních závazkových vztahů se svými věřiteli buď vůbec nevstupovala, anebo by jejich pohledávky uspokojovala buď přímo sama, anebo za přispění subjektu odlišného od žalobkyně; to se však nikdy nestalo. Žalovaná měla z toho všeho majetkový prospěch, aniž by poskytla žalobkyni jakékoli protiplnění. Je proto možno uzavřít, že i ve druhém případě se jednalo o darování. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se plně soustředil na řešení otázky promlčení uplatněného práva na vrácení daru a již se nezaobíral jeho důvodností z pohledu § 630 obč. zák., odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání ani dovolání. Hradec Králové 21. března 2019 předseda senátu