č. j. 28 A 17/2017- 74     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: Ing. Z. S. zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem AK Černého 517/13, Praha 8 proti žalovanému:  Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Hradec Králové, Pivovarské náměstí 1245 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2017, čj. KUKHK-9089/DS/2017/SR, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Městského úřadu Jičín (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 1. 2017, čj. MuJc/2016/2043/DOP/JiM, sp. zn. DOP 32/2016, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v souvislosti s porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) a § 6 odst. 12 téhož zákona. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 6.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a v jeho průběhu zjištěné skutečnosti s odkazem na listiny založené ve správním spise. Uvedl, že žalobce se dopustil z nevědomé nedbalosti přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) a písm. k) v souvislosti s porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) a § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu tím, že dne 14. 11. 2015 v 8:45 hodin řídil v Revoluční ulici v Jičíně, ve směru jízdy od obce Valdice, osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz, registrační značky, u sportovního areálu byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, přičemž na výzvu nepředložil ke kontrole řidičský průkaz. Dále se podrobil odbornému měření na přítomnost alkoholu v dechu přístrojem Dräger, jenž vyznělo pozitivně s hodnotou 0,61 ‰, která byla potvrzena následujícím měřením 0,58 ‰. Při zohlednění dovolené chyby analyzátoru v dechu a expertně stanovené nejistoty přepočtu na hodnotu v těle ve výši 0,24 ‰, tak byla prokázána minimální hladina alkoholu ve výši 0,37 ‰ alkoholu v těle. Měření bylo provedeno dechovým analyzátorem alkoholu v dechu Dräger Alcotest 7510 Standard, v. č. ARDL-0348, kalibrační protokol č. P/2015/127/1 platný do 25. 1. 2016, ověřovací list č. 1014-OL-30121-15 platný do 4. 2. 2016. Lékařské vyšetření ke zjištění alkoholu v těle řidič nežádal. Řidičský průkaz nebyl řidiči na místě zadržen z důvodu jeho nepředložení, a byla mu zakázána další jízda. 3. Dále se žalovaný zabýval jednotlivými odvolacími námitkami, kterým nepřisvědčil. Dle jeho názoru správní orgán I. stupně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zjistil v přestupkovém řízení stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zjištěné skutečnosti obsažené ve správním spise považuje za prokázané. 4. Závěrem se žalovaný plně ztotožnil s uloženou sankcí a jejím odůvodněním v prvostupňovém rozhodnutí. Uvedl, že výše a druh sankce byla uložena v souladu s ustanovením § 11 a § 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. c) a odst. 5 zákona o silničním provozu, a to po zohlednění skutečnosti, že byla ukládána za 2 přestupky projednané ve společném řízení. Za nejpřísněji postižitelný přestupek (tj. přestupek dle § 125c odst. 1 písm. b/ zákona o silničním provozu) bylo možno uložit pokutu od 2.500 do 20.000 Kč a zákaz činnosti 6 měsíců až 1 rok. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 6.000 Kč zákaz činnosti 6 měsíců. Při ukládání druhu sankce a její výměry bylo přihlédnuto k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a dále také k osobě pachatele. Uložená sankce dle žalovaného odpovídá porušení povinností řidiče stanovených právními předpisy. II. Shrnutí žalobních bodů 5. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Jednotlivé žalobní námitky soustředil do následujících bodů: Prekluze 6. Žalobce předně namítl, že odpovědnost za přestupky zanikla dříve, než napadená rozhodnutí nabyla právní moci. K přestupkům mělo dojít dne 14. 11. 2015, bylo je tak možné projednat pouze ve lhůtě do 14. 11. 2016. Napadená rozhodnutí však nabyla právní moci až dne 19. 5. 2017. Byť měla novela provedená zákonem č. 204/2015 Sb. dělenou účinnost, tu lze vázat pouze na konkrétně vymezené části návrhu právního předpisu. Výchozím bodem je článek XXVI. novely, v němž se uvádí: „Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3), které nabývají účinnosti již prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení zákona.“ Prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího od chvíle, kdy byl zákon publikován ve Sbírce zákonů, je den 1. 10. 2016, zatímco první den druhého kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení zákona připadá na 1. 10. 2015. Dle článku II. odst. 3 novely zákona č. 204/2015 Sb.: „Ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu prekluzivní lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Článek II. odst. 3 novely není uveden mezi výjimkami, které nabývají účinnosti již prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení zákona, tedy 1. 10. 2015. Toto ustanovení nabývá podle článku XXVI. novely č. 204/2015 Sb. účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího od chvíle, kdy byl zákon publikován ve Sbírce zákonů, tedy dnem 1. 10. 2016. Hmotněprávní úprava odpovědnosti za přestupek ve znění novely vydané ve Sbírce zákonů pod č. 204/2015 Sb. pak musí být aplikována na přestupky spáchané ode dne 1. 10. 2016. Na přestupky spáchané do 30. 9. 2016 bude aplikována původní úprava odpovědnosti za přestupek před účinností novely č. 204/2015 Sb. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů 7. Žalobce namítl, že rozhodnutí orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů z několika důvodů. Správní orgán totiž žádným způsobem nevypořádal námitku žalobce, že použité měřidlo nebylo řádně ověřeno ani kalibrováno, neboť zkoušky nebyly provedeny při měření alkoholu v lidském dechu, ale na měření jeho obsahu v suchém referenčním plynu, který na rozdíl od lidského dechu neobsahuje vodní páry a ani oxid uhličitý, z čehož vyplývá neplatnost ověření a nepřesnost měření alkoholu v lidském dechu, k čemuž se žalobce odkázal na § 2 odst. 3 vyhlášky č. 262/2000 Sb. a stanovisko Úřadu pro normalizaci, metrologii a zkušebnictví Slovenské republiky. Žalobce v souvislosti s touto námitkou požadoval přezkoušení užitého měřidla při měření lidského dechu podle § 11a odst. 1 zákona o metrologii. Ani k tomuto důkaznímu návrhu se však správní orgán nijak nevyjádřil (jedná se tak o tzv. opomenutý důkaz). Správní orgán se rovněž nijak nevyjádřil ani k námitce, že na měřidle nebyly úřední značky, přičemž jako důkaz žalobce navrhoval provést ohledání měřidla. Správní orgán se nijak nevypořádal ani s námitkou, že nepředložení řidičského průkazu nemohlo naplňovat materiální stránku přestupku, jelikož policisté měli ve vozidle lustrační zařízení, a tedy si mohli snadno i bez předložení řidičského průkazu ověřit, zda je žalobce držitelem řidičského oprávnění. K prokázání tohoto tvrzení žalobce navrhoval ohledání vozidla policistů, jedná se tak o opomenutý důkaz. 8. Žalobce rovněž namítl, že správní orgány rozhodovaly na základě metodiky Ministerstva dopravy čj. 285/2009-160-OST, tato metodika však nebyla obsahem spisu a nebyla provedena jako důkaz. Závěry učiněné na základě tohoto podkladu jsou pak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgány přitom na základě této metodiky zjišťovaly prokazatelnou hodnotu množství alkoholu v těle žalobce. Nepřezkoumatelný je tak závěr o této hodnotě, a tedy též o vině žalobce. Dále žalobce namítl, že závěr správních orgánů o tom, že z provedeného měření vyplývá, že měl v těle 0,37 promile alkoholu, je nepřezkoumatelný a nepodložený, neboť použité měřidlo není schopno zjistit obsah alkoholu v těle, jedná se o měřidlo na přítomnost alkoholu v dechu, přičemž pomocí koeficientu lze přibližně odhadnout množství alkoholu v krvi. Závěr správního orgánu (resp. výrok rozhodnutí prvého stupně) o tom, že žalobce měl v těle 0,37 promile alkoholu, je tedy neprokázaný a nepřezkoumatelný. 9. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i proto, že žalovaný se nezabýval tím, zda správní orgán ve svém novém rozhodnutí dodržel jeho pokyny uvedené v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 23. 11. 2016, č. j. KUKHK-34759/DS/2016/SROV. Námitky proti provedenému měření 10. Žalobce dále jmenoval námitky, které uplatnil v prvním stupni, s nimiž se správní orgán dle jeho názoru dostatečně nevypořádal: 11. a) policisté při obsluze měřidla postupovali neodborně, spadlo jim na zem a při jeho přípravě nezadali blíže neurčenou hodnotu 12. Žalobce namítl, že správní orgán nepřípustně upřednostnil tvrzení policistů před tvrzením obviněného, aniž poukázal na jedinou relevantní indicii, která by snižovala věrohodnost jeho tvrzení. Bylo na místě provést další dokazování, kterým by bylo možné prověřit pravdivost tvrzení policistů, tj. zejména mělo být provedeno navržené ohledání měřidla, neboť tímto dokazováním mohlo být potvrzeno či vyvráceno, zda došlo k pádu měřidla, neboť pokud by k pádu došlo, byly by na měřidle oděrky. Stejně tak bylo na místě provést navrhovaný výslech spolujezdce žalobce. Ve věci tak nebyla odstraněna rozumná pochybnost o tom, zda nebylo měřidlo poškozeno pádem a zda byl dodržen předepsaný postup pro měření. Zůstala tak pochybnost o výsledku měření, a tedy též o vině žalobce. Žalovaný se pak k těmto námitkám nevyjádřil a pouze nekriticky přejal názor správního orgánu. V tom žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť též odvolací orgán je povinen vypořádat se s každou námitkou a důkazním návrhem, což v tomto případě nebylo dodrženo. Žalobce dodal, že bylo na místě též provést jako důkaz i návod k obsluze za účelem zjištění, jaký je předepsaný postup při přípravě měřidla k měření, který měl správní orgán provést ex offo v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu. 13. b) žalobce před a během silniční kontroly trpěl projevy gastroezofageálního refluxu, což lze připodobnit zvracení, přičemž podle návodu k obsluze měřidla nelze měření provést do 15 min. od zvracení 14. Dle žalobce je absurdní dovozovat nepravdivost tohoto tvrzení ze skutečnosti, že se žalobce o refluxu na místě nevyjadřoval. Mělo být provedeno další dokazování, zejm. měl být proveden výslech spolujezdce žalobce, který by příznaky refluxu u žalobce mohl vyvrátit či potvrdit. K těmto námitkám se žalovaný nevyjádřil a přejal závěr správního orgánu. V tom žalobce shledává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, a současně tak ve věci zůstala důvodná pochybnost, zda bylo měření provedeno v souladu s návodem k obsluze. 15. c) bezprostředně před zkouškou si žalobce vypláchl pusu ústní vodou s určitým množstvím alkoholu a následně se napil ovocného džusu, což je rovněž v rozporu s návodem k obsluze 16. K tomu žalobce rovněž namítl, že správní orgány pochybily, pokud bez dalšího uvěřily tvrzením policistů. Bylo namístě provést další dokazování (zejm. výslech spolujezdce žalobce), správní orgány však a priori vycházely z toho, že je to žalobce, kdo vypovídá nepravdu, čímž byla porušena zásada presumpce neviny. Nadto se žalovaný nijak nevyjádřil k odvolací námitce, že policisté nemohli vidět, zda se něčeho nenapil atp., neboť se nacházel ve vozidle. 17. d) při měření u měřidla stáli policisté, žalobce a jeho spolujezdec, přičemž policisté měli u sebe vysílačky a mobilní telefony a žalobce a spolujezdec mobilní telefony, což je v rozporu s návodem k obsluze (jako důkaz žalobce navrhoval požádat Český metrologický institut o vyjádření, jaký vliv na měření může porušení tohoto ustanovení návodu k obsluze mít) 18. K tomu žalobce namítl, že správní orgán nepřípustně upřednostnil tvrzení policistů, že u sebe neměli vysílačky, ačkoliv žalobce tvrdil opak, a bylo proto na místě provést v tomto směru další dokazování, zejm. výslech spolujezdce žalobce. Nelze připustit, aby obviněný z přestupku neměl fakticky možnost provést žádný důkaz na svou obhajobu, zatímco ve prospěch „obžaloby“ jsou provedeny dvě svědecké výpovědi. Takový postup nerespektuje mj. rovnost zbraní, a dochází tak k porušení práva na spravedlivý proces. Dále žalobce namítl, že závěr správního orgánu o tom, že pokud by došlo k rušení měření v důsledku postupu policistů v rozporu s návodem k obsluze, měřidlo by automaticky hlásilo chybu měření, a že přítomnost mobilních telefonů nemá vliv na přesnost měření, je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Žalobce současně namítl, že správní orgán se nijak nevypořádal s důkazním návrhem na dotaz na Český metrologický institut ohledně otázky, jaký vliv může mít nedodržení tohoto pokynu návodu k obsluze na přesnost měření. V tomto tedy žalobce opět spatřuje tzv. opomenutý důkaz. 19. e) před započetím měření již byl na měřidlu nasazen náustek, který byl od předchozího pádu měřidla na zem špinavý, policista špínu otřel, což je v rozporu s návodem k obsluze 20. K tomu se žalobce odkazuje na již výše uvedené, a to, že je nepřípustné, aby správní orgán zcela uvěřil tvrzení policistů o tom, že náustek nespadl, aniž dal žalobci šanci prokázat odlišná tvrzení navrženým dokazováním. 21. f) měření bylo prováděno za příliš vysoké vlhkosti vzduchu (jako důkaz žalobce navrhoval požádat Český hydrometeorologický ústav o sdělení, jaká na daném místě a čase panovala vlhkost vzduchu) 22. K tomu žalobce namítá, že pokud správní orgán uvedl, že podle návodu k obsluze lze měřit až do vlhkosti vzduchu 100 %, jedná se o úvahu nepřezkoumatelnou pro nedostatek důvodů, neboť návod k obsluze nebyl proveden jako důkaz a ani nebyl obsahem spisu, a proto správní orgán nemohl rozhodovat na jeho základě. Správní orgán pak nevypořádal jeho návrh na provedení dokazování formou dotazu na Český hydrometeorologický úřad ohledně toho, jaká vlhkost vzduchu panovala na daném místě a čase. Jedná se tak o další opomenutý důkaz. 23. g) při jízdě a v průběhu silniční kontroly žalobce kouřil cigaretu, což je v rozporu s návodem k obsluze 24. Žalobce opět namítl nepřípustné upřednostnění tvrzení policistů o tom, že žalobce nekouřil, aniž správní orgán uvedl přesvědčivé indicie, ze kterých by bylo možné dovozovat nevěrohodnost tvrzení žalobce. Bylo proto na místě vyslechnout spolujezdce žalobce. 25. h) žalobce je diabetik, v jeho dechu se tedy může vyskytovat aceton, což může ovlivnit přesnost měření, resp. mít za následek falešně pozitivní výsledek 26. K tomu žalobce uvedl, že na potkání nevypráví o všech svých zdravotních problémech, ani mu nebylo v dané době známo, že diabetes může mít za následek falešně pozitivní výsledek při měření alkoholu v dechu.  Současně žalobce opakovaně namítá, že v řízení o přestupku se neuplatní koncentrace řízení, a proto správní orgány nemohly tvrzení žalobce ohledně diabetes odmítnout pouze s poukazem na to, že žalobce toto sdělil, až v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí prvého stupně. Žalobce tedy dovozuje, že zůstala pochybnost též o tom, zda nebylo měření negativně ovlivněno jeho onemocněním.  Žalobce dodal, že během silniční kontroly byl tzv. v šoku, neboť nerozuměl tomu, jak je možné, že mu vyšel pozitivní výsledek na alkohol v dechu, a je proto dle jeho názoru pochopitelné, pokud za dané situace nebyl natolik duchapřítomný, aby policistům vyjmenoval všechna onemocnění, kterými trpí.  Zavinění 27. Žalobce namítl, že i kdyby bylo měření provedeno správně, a tedy, že by v těle skutečně měl 0,37 ‰ alkoholu, nedošlo by k přestupku, neboť nejednal zaviněně, protože měl z legitimních důvodů za to, že již není pod vlivem alkoholu, neboť řídil vozidlo v takové době od požití takového množství alkoholu, že měl na základě svých zkušeností již ověřeno, že pod vlivem alkoholu být nemůže. K prokázání svého tvrzení navrhoval vyslechnout svého přítele, se kterým den před jízdou v době okolo 18 hod. vypil napůl 0,7 l vína. 28. Úvahy správního orgánu o této námitce jsou dle žalobce nedostatečné, neboť se měl zabývat tím, zda žalobce (ne)dodržel tzv. potřebnou míru opatrnosti, když se spoléhal na to, že k metabolizaci požitého alkoholu jeho organismem dojde jako obvykle. Nadto žalobce namítl, že potřebnou míru opatrnosti dodržel, neboť se zcela legitimně spoléhal na to, že v době, kdy započal jízdu, již není pod vlivem alkoholu. Přestupku se tak nedopustil ani z nedbalosti nevědomé, neboť nevěděl, a s ohledem na výše uvedené okolnosti případu ani vědět nemohl, že případně je stále pod vlivem alkoholu. Správní orgán se tedy měl zabývat tím, zda je tvrzení žalobce ohledně množství a času požití alkoholu pravdivé a tím, zda bylo přesvědčení žalobce, že již není pod vlivem alkoholu, legitimní.  Změna právní kvalifikace 29. Žalobce dále namítl, že došlo ke změně právní kvalifikace údajného přestupku spočívajícího v nepředložení řidičského průkazu, aniž o tom byl předem vyrozuměn. Zatímco od počátku byl žalobce stíhán pro porušení § 6 odst. 7 písm. a) silničního zákona, v druhém rozhodnutí prvého stupně je poprvé uvedeno, že žalobce porušil § 6 odst. 12 silničního zákona. Žalobce zastává názor, že obviněný z přestupku má právo být před vydáním rozhodnutí věci seznámen s případnou změnou právní kvalifikace, aby s ohledem na to mohl upravit svou obhajobu. Toto však žalobci nebylo nepředvídatelným postupem správního orgánu umožněno.  Vady výroku 30. Dále žalobce namítl, že z výroku nelze dovodit všechny znaky skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona. Z  tohoto ustanovení vyplývá, že základním znakem dané skutkové podstaty je, že řidič řídí vozidlo a) bezprostředně po požití alkoholického nápoje, nebo b) v takové době po užití alkoholického nápoje, kdy je ještě pod vlivem alkoholu. Z výroku však nevyplývá ani jedna ze dvou výše uvedených alternativ, neboť z výroku nelze dovodit ani to, že by žalobce řídil vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje, ani to, že by vozidlo řídil v takové době po požití alkoholického nápoje, že by byl stále ještě pod jeho vlivem. Popis skutku ve výroku není dostatečně určitý, jelikož na základě údajů v něm obsažených nelze učinit jednoznačný závěr, zda došlo k naplnění všech znaků dané skutkové podstaty. Nedostatečná je též právní kvalifikace. Výrok totiž neobsahuje odkaz na ustanovení § 12 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích, ačkoliv podle těchto rozhodnutí byla ukládána sankce. Nedostatečný je též odkaz na § 125c odst. 5 silničního zákona, neboť tento odstavec obsahuje několik písmen, přičemž pouze podle jednoho z nich logicky mohla být uložena sankce.  Zákaz činnosti 31. Dále žalobce namítl, že mu byl uložen zákaz řízení všech skupin motorových vozidel nezákonně. Žalobce při spáchání údajného přestupku řídil motorové vozidlo spadající do skupiny B, mohl mu tedy být uložen zákaz řízení pouze této skupiny motorových vozidel, což vyplývá z § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého lze zakázat pouze tu činnost, kterou došlo ke spáchání přestupku, a současně, kterou lze vykonávat pouze na základě veřejnoprávního povolení.  Pokud proto byl žalobci uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, jedná se o porušení cit. ustanovení, neboť mu byl uložen též zákaz činností, kterými nedošlo ke spáchání údajných přestupků. Žalobce tuto námitku vznesl již v rámci odvolání, a žalovaný k ní uvedl, že pokud není přestupek vázán na určitou skupinu, tak nelze ani zákaz řízení vázat na skupinu motorových vozidel. Tato úvaha však dle žalobce nemá žádný podklad v zákoně. 32. Dále žalobce namítl, že mu byl nezákonně uložen nijak neomezený, absolutní zákaz řízení motorových vozidel (vztahující se na řízení motorových vozidel kdekoliv, nikoliv pouze na pozemních komunikacích). V tomto směru žalobce opět poukazuje na § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého lze zakázat pouze tu činnost, ke které je nutné veřejnoprávní povolení. Překvapivost nového rozhodnutí prvého stupně 33. Žalobce dále namítl, že vydání nového rozhodnutí orgánu I. stupně po zrušení jeho prvního rozhodnutí žalovaným bylo překvapivé, neboť žalobce legitimně očekával, že správní orgán nařídí nové ústní jednání, nebo alespoň žalobce vyzve k seznámení se s podklady a vyjádření se k nim. Správní orgán však po zrušení rozhodnutí vydal nové rozhodnutí a žalobci tak nebylo umožněno se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci 34. Žalobce v závěru žaloby vyjádřil nesouhlas s tím, aby rozhodnutí v této věci bylo publikováno na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, který by zasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce. Žalobce dodal, že v případě nerespektování této žádosti se obrátí v této věci na Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Úřad pro ochranu osobních údajů a soud. Má zato, že příslušná ustanovení kancelářského a spisového řádu Nejvyššího správního soudu vztahující se ke zveřejňování jména, příjmení a sídla právních zástupců účastníků soudního řízení a publikace rozhodnutí nemají oporu v zákoně. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 35. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. V reakci na žalobu k námitce prekluze uvedl, že na přestupky spáchané od 1. 10. 2015 se vztahuje dvouletá prekluzivní lhůta. K tomu poukázal na čl. XXVI zákona č. 204/2015 Sb., v němž je upravena dělená účinnost tohoto právního předpisu. Podle tohoto ustanovení nabývají změny účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení zákona, tedy 1. 10. 2016, s výjimkou vybraných ustanovení, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení zákona, tedy 1. 10. 2015. Pro přechodná ustanovení k některým změnám v zákoně o přestupcích (čl. II bod 1 a 3 zákona č. 204/2015 Sb.) není samostatně stanovena účinnost k 1. 10. 2015. Přechodná ustanovení nicméně neupravují účinnost nových pravidel, ke kterým se vztahují, nýbrž pouze jejich uplatnění ve vztahu k dosavadní právní úpravě, resp. k právům nabytým před účinností nových pravidel nebo k procesům probíhajícím dosud podle dosavadních pravidel. Přechodná ustanovení tedy nemohou ovlivnit účinnost právní úpravy, nýbrž pouze její použitelnost. V případě, kdy zákon neobsahuje přechodná ustanovení, řídí se použitelnost jeho ustanovení obecnými právními principy. Zákon č. 204/2015 Sb. však přechodná ustanovení obsahuje (článek II obsahuje přechodná ustanovení k článku I, tedy týká se zákona o přestupcích), a proto se žalovaný přiklonil k výkladu, podle něhož přechodná ustanovení k zákonu o přestupcích se budou aplikovat podle nabytí účinnosti jednotlivých bodů novely zákona o přestupcích, tj. od 1. 10. 2015. Hmotněprávní ustanovení se stanovenou účinností k 1. 10. 2015 (viz zejména změny § 20 zákona o přestupcích), směřují k tíži obviněného, resp. pachatele přestupku (možnost prodloužení lhůty pro projednání přestupku), a budou proto použitelná pouze na rozhodování o přestupcích spáchaných po 1. 10. 2015. Z čl. II bodu 1 zákona č. 204/2015 Sb. vyplývá, že se nová právní úprava použije pouze na nově zahajované postupy, aby nezasahovala do již probíhajících procesů, a zpětně tak neměnila procesní práva dotčených osob. Nová procesní ustanovení proto budou aplikovaná pouze na řízení zahájená po nabytí jejich účinnosti (tj. procesní ustanovení se stanovenou účinností k 1. 10. 2015 budou použitelná na řízení zahájená po nabytí jejich účinnosti po 1. 10. 2015, zatímco procesní ustanovení se stanovenou účinností k 1. 10. 2016 budou použitelná na řízení zahájená po 1. 10. 2016. Je přitom nerozhodné, zda přestupek byl spáchán před nebo po nabytí těchto ustanovení. 36. K námitce, že byl žalobci uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v rozporu se zákonem, žalovaný uvedl, že žalobce se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu v souvislosti s řízením motorového vozidla, k jehož řízení je nezbytné příslušné oprávnění. Činnost spočívající v řízení motorových vozidel je tedy právě za tou činností, v souvislosti s níž se obviněný dopustil přestupku. Spáchání tohoto přestupku není vázáno na konkrétní skupinu řidičského oprávnění, proto je uložená sankce v souladu s § 14 odst. 1 zákona o přestupcích. 37. Dále žalovaný zdůraznil, že pro naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu není rozhodující, do jaké míry byl řidič alkoholem ovlivněn, ale postačuje, že ovlivněn byl, tj. že v jeho těle byl přítomen alkohol, což bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno. Dechová zkouška byla provedena přístrojem k měření alkoholu v krvi v souladu s návodem k obsluze. Byl zachován časový odstup měření 15 minut od posledního požití alkoholu a přístroj k měření alkoholu měl v době měření platnou kalibraci i ověřovací list. Dechová zkouška byla provedena v souladu se zákonem a je důkazem o tom, že žalobce řídil vozidlo v době, po kterou byl ještě pod vlivem alkoholu. 38. Z provedeného dokazování dle žalovaného vyplynulo, že výslechem svědka npor. Ing. P. D. dne 12. 5. 2016 bylo vyvráceno tvrzení, že žalobce trpěl refluxem, dále byla vyvrácena skutečnost, že by si žalobce před dechovou zkouškou vypláchl ústa ústní vodou, během kontroly nekouřil, nepil ani nejedl, rovněž si nestěžoval na zdravotní problémy. Dále byla vyvrácena skutečnost, že by někomu z policistů spadl přístroj na zem. Bylo postupováno v souladu s návodem k obsluze, do činnosti přístroje nelze žádným způsobem zasahovat a v případě, že by došlo k rušení přístroje např. mobilním telefonem nebo vysílačkou, tak by přístroj automaticky hlásil chybu. Během měření měl policista měřicí přístroj stále v ruce, náustek byl hygienicky zabalen a sám žalobce si obal sundal. Dechové zkoušky proběhly v souladu s metodikou měření, rozdíl mezi naměřenými hodnotami nepřesáhl 10 %, tedy zkoušky lze považovat za správné. Svědek pprap. V. P. při výpovědi dne 21. 6. 2016 uvedl shodné skutečnosti jako svědek npor. Ing. P. D. a v jejich výpovědích nejsou žádné nesrovnalosti. Svědkyně Mgr. I. M. dne 21. 6. 2016 uvedla, že dne 14. 11. 2015 byla ve společné hlídce na stanovišti u Sportovního areálu v Revoluční ulici v Jičíně, kdy se jednalo o dopravně bezpečnostní akci. Co se týče samotné kontroly vozidla žalobce, ta u této kontroly nebyla přítomna, takže nemohla uvést žádné konkrétní skutečnosti. 39. Žalovaný má zato, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a odpovídající zjištěným skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. IV. Replika žalobce 40. V podání žalobce nazvaném jako replika, byť se nejednalo o reakci na vyjádření žalovaného, žalobce připomněl svoji námitku týkající se absence zavinění a nedostatečnosti jeho odůvodnění správními orgány a poukázal na judikaturu zdejšího krajského soudu. V. Jednání soudu 41. Z jednání soudu, které se uskutečnilo dne 28. 3. 2019, se účastníci omluvili. VI. Posouzení věci krajským soudem 42. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu  správního (dále jen “s. ř. s.“). Po prostudování předloženého správního spisu a projednání věci při nařízeném jednání, při kterém přistoupil k ověření některých skutkových otázek a doplnil dokazování, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal. 43. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně na základě oznámení přestupku vyhotoveného dne 11. 12. 2015, čj. KRPH-106019-5/PŘ-2015-050406, a spisového materiálu o přestupku včetně fotodokumentace přestupku, který mu postoupila Policie ČR, Krajské ředitelství Královéhradeckého kraje, územní odbor Hradec Králové, dopravní inspektorát, vyhotovil dne 21. 1. 2016 oznámení o zahájení správního řízení se žalobcem ve věci předmětných přestupků a předvolal jej k ústnímu jednání na den 11. 2. 2016. Tohoto dne jednání proběhlo za účasti pouze zástupce žalobce Ing. M. J. Dne 1. 3. 2016 zaslal žalobce prostřednictvím svého zástupce vyjádření k podkladům rozhodnutí. Další jednání bylo nařízeno na 12. 5. 2016, žalobce se jej nezúčastnil, jeho zástupce uvedl, že žalobce se k věci v danou chvíli nebude vyjadřovat. Při tomto jednání byl vyslechnut jako svědek policista npor. ing. P. D., který byl přítomen předmětné silniční kontrole. Dne 21. 6. 2016 proběhlo další jednání, při kterém byli vyslechnuti další svědci – členové policejní hlídky, kteří prováděli v předmětný den silniční kontrolu motorových vozidel, a to Mgr. I. M. a pprap. V. P. Téhož dne bylo rovněž provedeno dokazování shromážděnými listinami. Z tohoto jednání se žalobce i jeho zmocněnec omluvili s tím, že netrvají ani na své účasti při svědeckých výpovědích. Zástupci žalobce bylo na jeho dotaz sděleno, že se k podkladům může vyjádřit do 30. 6. 2016. 44. Dne 9. 9. 2016 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí čj. MuJc/2016/2043/DOP/JiM, sp. zn. DOP 32/2016, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání projednaných přestupků, toto rozhodnutí však bylo k odvolání žalobce rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 11. 2016, čj. KUHK-34759/DS/2016/SR, zrušeno a vráceno orgánu I. stupně k novému projednání. 45. Následně dne 16. 1. 2017 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí čj. MuJc/2016/2043/DOP/JiM, sp. zn. DOP 32/2016, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) a písm. k) zákona o silničním provozu v souvislosti s porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) a § 6 odst. 12 téhož zákona, kterých se měl dopustit tím, že dne 14. 11. 2015 v 8:45 hodin řídil v Revoluční ulici v Jičíně, ve směru jízdy od obce Valdice, osobní motorové vozidlo registrační značky x, a při silniční kontrole nepředložil hlídce Policie ČR na výzvu ke kontrole řidičský průkaz. Dále mu byla přístrojem Dräger naměřena přítomnost alkoholu v dechu v hodnotě 0,61 ‰, potvrzené následujícím měřením 0,58 ‰, tedy po započtení maximální odchylky zahrnující vliv přesnosti měření a nejistotu přepočtového faktoru ve výši 0,24 ‰ tak byla prokázána minimální hladina alkoholu v jeho těle ve výši 0,37 ‰. Měření bylo provedeno dechovým analyzátorem alkoholu v dechu Dräger Alcotest 7510 Standard, v. č. ARDL-0348, Za tyto přestupky mu byla uložena pokuta ve výši 6.000 Kč, zákaz činnost spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a současně povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, které ani na výzvu nedoplnil a které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. 46. Součástí správního spisu je dále mimo jiné Záznam o dechové zkoušce na alkohol ze dne 14. 11. 2015 se zápisem o naměřených hodnotách 0,61 ‰ a 0,58 ‰ (podepsané žalobcem), Poučení v návaznosti na řešený přestupek (§ 5 odst. 2 písm. b/ zákona o silničním provozu) a v souvislosti s vyšetřením na alkohol, Ověřovací list č. 1014-OL-30121-15 ze dne 4. 2. 2015 s platností do 4. 2. 2016 a kalibrační protokol P/2015/127/1 analyzátoru alkoholu v dechu Dräger Alcotest 7510 Standard, v. č. ARDL-0348, ze dne 26. 1. 2015 s platností do 25. 1. 2016. 47. Pokud jde o právní posouzení věci, předně považuje krajský soud vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy  - minimálně implicite - vypořádá. Nelze proto bez dalšího činit závěr, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu /dále také jen „NSS“/ ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008-13, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). 48. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. již citovaný rozsudek NSS čj. 9 Afs 70/2008-13) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud - srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4 odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5 odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6 odůvodnění /všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/, či rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011-72, atd.). To znamená, že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012-50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013-30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013-50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. 49. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, čj. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „… přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ 50. Úvodem je nutno uvést i to, že žalobce v souvislosti s některými žalobními námitkami namítl i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Krajský soud k tomu konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-76). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztahovat jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Jak již bylo opakovaně judikováno (viz rovněž shora), správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Krajský soud v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo vadami zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost. Důvody, které žalovaného vedly k jeho závěrům, jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelné. Žalovaný, resp. před ním i orgán I. stupně, vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení věci, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl. Pokud pak jde i o výhrady v tomto směru uvedené zejména v druhém a dále i ve třetím okruhu žalobních námitek, k tomu viz rovněž níže. 51. Dále k jednotlivým žalobním bodům: Prekluze 52. Žalobce namítal, že v daném případě uplynula lhůta pro projednání přestupku ve smyslu § 20 zákona o přestupcích, přičemž poukazoval na důsledky novelizace § 20 zákona o přestupcích (zákonem č. 204/2015 Sb.) a dovozoval, že na přestupky spáchané do 30. 9. 2016 bude aplikován § 20 zákona o přestupcích ve znění před novelou. Krajský soud žalobci nepřisvědčil. 53. Otázkou účinnosti ustanovení § 20 zákona o přestupcích ve znění výše zmíněné novely se již opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud. Ten např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2017, čj. 3 As 278/2016-39, uvedl, že „[z] části první článku II. bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon o přestupcích a o Rejstříku trestů, totiž vyplývá, že ustanovení § 20 zákona o přestupcích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 10. 2015) o přerušení běhu lhůty zahájením řízení, se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“. 54. K totožné právní otázce se následně Nejvyšší správní soud vyjádřil i v rozsudcích ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 86/2018-38 a čj. 7 As 87/2018-34. Následující citace z uvedených rozsudků považuje krajský soud za plně relevantní i v nyní posuzované věci: „[n]ení tedy pochyb o tom, že samotné novelizované znění § 20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015. (...) Samotný čl. II bod 3 novely není zahrnut mezi ustanoveními, na která dopadá výjimka z obecné účinnosti novely. To znamená, že zatímco novelizované znění § 20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015, samotné přechodné ustanovení k § 20 nabylo účinnosti o rok později. (...) Jazykový výklad tedy (...) vede k závěru, že od 1. 10. 2015 byla účinná změna § 20 zákona o přestupcích, avšak pro tuto změnu nebyla v právním řádu v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 upravena přechodná ustanovení. (...) Je pravdou, že jazykový výklad vede z legislativně technického hlediska k poměrně nestandardnímu závěru, že přechodné ustanovení ke změně § 20 nabylo účinnosti o rok později než samotná změna § 20. Ani tato skutečnost však nečiní úpravu přechodného ustanovení obsoletní. (...) V nyní posuzované situaci je zřejmé, že přechodné ustanovení mělo být s ohledem na svůj úzký vztah k ustanovení měnícímu § 20 účinné současně s ním, tedy od 1. 10. 2015. Nezahrnutí přechodného ustanovení do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko  akcesorický charakter. Obdobnou nedůsledností je rovněž použití formulace ‚ode dne nabytí účinnosti tohoto  zákona‘ v přechodném ustanovení za situace, kdy je účinnost novely dělená. Stěžovatel dovozuje, že je tímto obratem myšlena účinnost novely jako celku, tj. 1. 10. 2016. Takový závěr ovšem nemá žádné opodstatnění. Novela žádnou „celkovou“ účinnost neobsahuje. Není tedy důvod, aby muselo být citovaným obratem myšleno právě a pouze pozdější datum účinnosti. Upravuje-li novela dvě data účinnosti, je nutné obrat ‚ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona‘ vnímat dvojitě, a to vždy v závislosti na tom, zda daná norma souvisí s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2015, anebo s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2016. Jak již bylo uvedeno výše, přechodná ustanovení mají akcesorický charakter. Z toho plyne, že daný obrat je v jejich případě nutné vztahovat na účinnost konkrétní normy, k níž se přechodné ustanovení vztahuje. V nyní posuzovaném případě tedy na účinnost změny § 20 zákona o přestupcích, která nastala dne 1. 10. 2015. Opačný výklad by vedl pouze k tomu, že by přechodné ustanovení v podstatě ještě nahrazovalo legisvakanční lhůtu, což však není jeho účelem. Tento účel naplnila ustanovení upravující účinnost, která stanovila, po jaké době od vyhlášení novely ve Sbírce zákonů byla změna § 20 účinná. Výše uvedené vede k jednoznačnému závěru, že § 20 ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Nelze proto než konstatovat, že zákon neumožňuje více rovnocenných způsobů výkladu, a nelze tak na věc aplikovat zásadu in dubio mitius (při pochybnostech postupovat mírněji).“ 55. Předmětná otázka výkladu přechodných ustanovení zákona č. 204/2015 Sb. tedy již byla ve výše citovaných rozsudcích komplexně a jednoznačně vypořádána (pro úplnost na tato rozhodnutí krajský soud odkazuje). Krajský soud proto uzavírá, že lze vycházet z toho,  že ustanovení § 20 ve znění zákona č. 204/2015 Sb. je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015, nikoliv teprve 1. 10. 2016, jak dovozuje žalobce. V dané věci se žalobce přestupků dopustil dne 14. 11. 2015 a správní orgán I. stupně zahájil řízení o nich oznámením ze dne 21. 1. 2016, které bylo žalobci doručeno dne 18. 1. 2016. První rozhodnutí o předmětných přestupcích vydal správní orgán I. stupně dne 9. 9. 2016 (to bylo následně zrušeno odvolacím orgánem, druhé rozhodnutí o přestupku vydal správní orgán I. stupně dne 16. 1. 2017 a odvolání proti němu bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 5. 2017, které nabylo právní moci dne 19. 5. 2017. O přestupcích žalobce tak bylo rozhodnuto v rámci prekluzivní lhůty.  Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů 56. Žalobce namítl, že rozhodnutí orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože správní orgán nevypořádal některé jeho námitky, konkrétně že použité měřidlo nebylo řádně ověřeno ani kalibrováno, neboť zkoušky nebyly provedeny při měření alkoholu v lidském dechu, k čemuž požadoval i přezkoušení užitého měřidla při měření lidského dechu podle § 11a odst. 1 zákona o metrologii, že závěr správních orgánů o tom, že z provedeného měření vyplývá, že měl v těle 0,37 ‰ alkoholu, je nepřezkoumatelný a nepodložený, neboť použité měřidlo není schopno zjistit obsah alkoholu v těle, ale přítomnost alkoholu v dechu, že na měřidle nebyly úřední značky, přičemž jako důkaz žalobce navrhoval provést ohledání měřidla, a že nepředložení řidičského průkazu nemohlo naplňovat materiální stránku přestupku, jelikož policisté měli ve vozidle lustrační zařízení. 57. Předně je nutno připomenout, že rozhodnutí orgánu I. a II. stupně tvoří jeden celek, proto je nutno z tohoto pohledu nahlížet i na odůvodnění těchto rozhodnutí a jako celek je posuzovat, nikoliv odděleně se zabývat samostatně odůvodněním prvostupňového rozhodnutí a samostatně odůvodněním druhostupňového rozhodnutí, jak činí žaloba. Pro samotný výsledek proto není v zásadě rozhodné, který ze správních orgánů se vypořádal s tou kterou námitkou. Správní orgán I. stupně se námitkami uvedenými ve vyjádření žalobce ze dne 1. 3. 2016 zabýval na stranách 3 až 6 prvostupňového rozhodnutí, žalovaný pak na stranách 10 až 13 napadeného rozhodnutí. K některým se vyjádřil výslovně, některé byly v zásadě vypořádány v jednoznačném stanovisku o dostatečnosti a komplexnosti skutkových zjištěních (včetně poukazu na výslech svědků) a podkladů pro závěr o spáchání předmětných přestupků. Správní orgány se sice explicitně nevyjádřily ke všem navrženým důkazům (přezkoušení užitého měřidla, ohledání úředních značek a ohledání vozidla policistů), avšak z kontextu odůvodnění je zřejmé, že již z důvodu samotného nesouhlasu s argumentací žalobce v tomto směru bezpochyby nepřicházelo v úvahu provádění těchto důkazů. Dlužno dodat, že žalobce v odvolání již žádné námitky nevznesl a ani na výzvu správního orgánu nedoplnil. 58. Krajský soud k tomu dodává následující. V projednávaném případě policisté opakovaně provedli u žalobce dechovou zkoušku kalibrovaným analyzátorem alkoholu v dechu s výsledkem 0,61 ‰ a 0,58 ‰ alkoholu v krvi. Žalobce výtisky výsledků zkoušek podepsal jako správné. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že dechová zkouška byla provedena krátce po zastavení vozidla, rozdíl mezi výsledkem první a druhé dechové zkoušky, provedené v odstupu 5 minut požadovaném metodikou ČMI, nepřekročil 10 %. Orientační dechová zkouška tedy splňovala podmínky použitelnosti. I po odečtení stanovené odchylky v měření je pak stále dán její pozitivní výsledek prokazující přítomnost alkoholu v krvi žalobce. Lze tedy mít zato, že bylo prokázáno, že v krvi žalobce se nacházelo množství alkoholu nad běžnou fyziologickou hladinu. 59. Námitky žalobce, které rozporují samotný princip měření uvedeným způsobem, nemohou obstát. Přístroj měl v době měření platnou kalibraci a měl řádný ověřovací list vydaný Českým metrologickým institutem, tj. předmětný analyzátor alkoholu v dechu byl Českým metrologickým institutem shledán způsobilým k měření alkoholu v dechu, tedy ke stanovení hmotnostní koncentrace etanolu ve vydechovaném vzduchu, který vzniká v plicních alveolách, v jednotkách mg/L. Výsledky měření touto metodou jsou po přepočtu na koncentraci v krvi vyjadřovány v jednotkách promile. Jde o metodu obvyklou a běžně užívanou k rychlému orientačnímu zjištění obsahu alkoholu v těle testované osoby (jako v tomto případě řidiče). V této souvislosti lze poukázat např. i na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2011, čj. 2 As 56/2011-79, zdůraznil, že „výraz „orientační“ znamená, že zjištěná hladina alkoholu v krvi je sice zjištěna jen přibližně, nicméně tuto ´přibližnost´ lze určit přesně. V úvahu je třeba vzít jednak možnou odchylku měření přístroje (0,04 ‰) a dále fyziologickou hladinu alkoholu v krvi ve výši 0,2 ‰, která může být způsobena jinými vlivy (např. přirozená hladina alkoholu v krvi, požití přípravku proti kašli či rýmě, požití ovocného kompotu, atd.), než je přímé požití alkoholu. Tyto hodnoty je nutné od výsledku dechové zkoušky odečíst a takto jej tedy korigovat ve prospěch řidiče. Tak také bylo v daném případě postupováno. 60. Pokud žalobce dále poukazoval na ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá z něj pouze povinnost uživatele příslušného měřidla zajistit jeho přezkoušení, pakliže o to požádá osoba, která mohla být nesprávným měřením dotčena. V tomto ohledu je nutné připomenout, že uživatelem měřidla není ani jeden ze správních orgánů, ale příslušný útvar Policie České republiky. Pokud tedy žalobce požadoval přezkoušení rychloměru, nic mu nebránilo v tom, aby se na jeho uživatele zákonným způsobem obrátil, což neučinil. Jeho subjektivní právo nelze interpretovat jako povinnost žalovaného, který není dotčenou osobou podle citovaného ustanovení zákona o metrologii. 61. Dle žalobce na měřidle nebyly úřední značky, přičemž jako důkaz navrhoval provést ohledání měřidla. Tuto námitku považuje krajský soud za zcela účelovou. Takovou výhradu měl žalobce uvést ihned při silniční kontrole, neboť k tomu měl příležitost již při vyplnění svého vyjádření v oznámení přestupku, kde se také sám k přestupku vyjádřil, avšak ke zmíněným úředním značkám neuvedl nic. K úředním značkám neuvedl nic dokonce ani při prvním ústním jednání, kterého se účastnil jeho zástupce. Tuto námitku vznesl pouze obecně až ve vyjádření ze dne 1. 3. 2016 a ani dalšího ústního jednání, při kterém byli vyslechnuti silniční kontrolu provádějící policisté, kteří tak mohli být s touto jeho výhradou konfrontováni, se nezúčastnil. Účelovost a nevěrohodnost tohoto jeho tvrzení pak umocňuje i to, že zástupce žalobce navrhl až po cca 4 měsících od spáchání přestupku (tj. od předmětného měření) jako důkaz měřidlo ohledat (což v přestupkových věcech stejný zástupce přestupců v obdobných případech, a to i pokud jde o jiná měřidla – např. měřidlo rychlosti, činí velmi často), přestože mu musí být naprosto zřejmé, že po tak dlouhé době se ohledáním nemůže nic zjistit. Prokazovat stav věci v minulosti je totiž obecně neúčelné a problematické, protože v průběhu času se může stav věci měnit. Proto, je-li stav určité věci důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového stavu, patří její ohledání mezi prvotní úkony v konkrétním řízení. Není ovšem úkonem povinným, zejména za situace, kdy o stavu věci s ohledem na další skutečnosti zjištěné do té doby provedenými jinými důkazy, nejsou pochybnosti, a to v daném případě rozhodně nebyly. 62. Nelze souhlasit ani s názorem žalobce, že nepředložení řidičského průkazu nemohlo naplňovat materiální stránku přestupku, jelikož policisté měli ve vozidle lustrační zařízení. Jak již opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud „[f]ormální znaky přestupkového jednání jsou koncipovány tak, aby naplňovaly v běžných případech i znaky materiální. Pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“, (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2012, čj. 5 As 106/2011-81 nebo ze dne 12. 2. 2015, čj. 3 As 92/2014-32). V daném případě přitom přítomnost významných okolností, které by vyloučily, aby byl žalobcovým jednáním porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, shledat nelze. Za ten je možno v dané situaci označit zájem na tom, rychle, jednoduše a bez dalších pomůcek prostřednictvím úředního dokladu osvědčit, že ten, kdo řídí motorové vozidlo, má příslušné řidičské oprávnění. Smysl a účel možnosti takového ověření je, aby motorová vozidla řídili jen lidé mající k tomu potřebnou způsobilost. Žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu vytýkaného přestupku ve všech jeho znacích, přičemž nebyly přítomny významné okolnosti, které by toto vyloučily.  Za takovou okolnost nelze bez dalšího považovat možnost, dnes běžně aplikovanou, ověřit dálkově v příslušných evidencích přístupných policistům, že dotyčný řidič má řidičské oprávnění. Ne vždy totiž musí mít kontrolující policista k dispozici technické prostředky k takovému dálkovému ověření. Nelze vyloučit ani eventualitu, že evidence nebude odrážet ve vztahu ke konkrétnímu řidiči zcela aktuální právní stav (řidiči je např. krátce před silniční kontrolou zadržen jiným policistou řidičský průkaz podle § 118b odst. 1 zákona o silničním provozu, aniž by se to okamžitě projevilo v příslušné evidenci). 63. K žalobcem zmiňovaným tzv. opomenutým důkazům lze dodat, že v daném případě k takové situaci nedošlo, byť správní orgány všechny jím navržené důkazy neprovedly. Právo obviněného nelze vykládat tak, že musí být vyhověno každému jeho návrhu na provedení důkazu. Dospěly-li správní orgány k názoru, že spáchání skutku je bez pochybností prokázáno, a tudíž neshledaly důvod v dokazování nadále pokračovat, nejsou povinny provádět nadbytečné důkazy jen proto, aby tím vyhověly všem návrhům účastníků řízení. Správní orgán je při zjišťování skutkového stavu vázán zásadou materiální pravdy, zakotvené v ustanovení § 3 správního řádu, kdy platí, že nevyplývá-li ze zákona (tedy ze správního řádu nebo z jiného zákona) něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby byl úkon správního orgánu v souladu s požadavky obsaženými v § 2 správního řádu, tedy se zásadami legality, zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, proporcionality a ochrany dobré víry, ochrany veřejného zájmu, nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání. Ani takto formulovaná zásada materiální pravdy samozřejmě nezbavuje správní orgán povinnosti stanovené v ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, tedy opatřovat z úřední povinnosti podklady pro rozhodnutí, zjišťovat všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Současně je však třeba konstatovat, že zmíněná zásada materiální pravdy tak, jak je definována v ustanovení § 3 správního řádu, je korigována i zásadou procesní ekonomie, dle které by mělo být řízení vedeno co nejúčelněji, nejrychleji, nejjednodušeji a nejlevněji, tedy efektivně. Prováděním nadbytečných důkazů by se tak správní orgány dostaly do rozporu právě se zásadou procesní ekonomie. 64. V tomto okruhu námitek žalobce namítal i to, že správní orgány rozhodovaly na základě metodiky Ministerstva dopravy čj. 285/2009-160-OST, která však nebyla obsahem spisu a nebyla provedena jako důkaz. Přestože jde o metodiku běžně dostupnou (ostatně žalobce sám z ní čerpal při formulaci některých námitek v okruhu týkajícím se provedení měření), krajský soud doplnil dokazování o tuto metodiku čj. 285/2009-160-OST (tj. Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a krajských úřadů v souvislosti s novelizací zákonů č. 361/2000 Sb. a č. 379/2005 Sb. zákonem č. 274/2008 Sb.), dále pak i o Metodiku měření alkoholu v dechu - pracovní postup č. 114-MP-C008-08 a návod k použití přístroje na měření alkoholu v dechu - Dräger Alcotest 7510, které byly využity i pro posouzení námitek žalobce proti provedenému měření uvedených níže. 65. K námitce, že se žalovaný nezabýval tím, zda správní orgán ve svém novém rozhodnutí dodržel jeho pokyny uvedené v jeho zrušujícím rozhodnutí, žalobce neuvedl nic konkrétního v tom směru, že by tomu snad tak nebylo. Krajský soud proto může pouze obecně uvést, že pouhé neuvedení toho, že správní orgán I. stupně dodržel pokyny žalovaného (jak by si zřejmě žalobce představoval), nemůže činit rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným.  Námitky proti provedenému měření 66. Žalobce uvedl, které námitky uplatnil v řízení v prvním stupni a polemizoval s tím, jak se s nimi vypořádaly správní orgány. Šlo o námitky proti postupu policistů při obsluze měřidla (že postupovali neodborně, že jim měřidlo spadlo na zem, že na měřidlu byl nasazen špinavý náustek, že policisté měli v rozporu s návodem k obsluze u sebe vysílačky a mobilní telefony, které měl i žalobce a spolujezdec, a že měření bylo prováděno za příliš vysoké vlhkosti vzduchu). Dále šlo o námitky, kdy žalobce uváděl skutečnosti, které měly mít vliv na správnost měření, resp. které měly být v rozporu s návodem (že před a během silniční kontroly trpěl projevy gastroezofageálního refluxu podobnými zvracení, že si bezprostředně před zkouškou vypláchl ústa ústní vodou s určitým množstvím alkoholu a napil se ovocného džusu, že při jízdě a v průběhu silniční kontroly kouřil cigaretu a že je diabetik, což mohlo ovlivnit přesnost měření). 67. K těmto námitkám se správní orgán vyjádřil na stranách 4 až 6 svého rozhodnutí, žalovaný pak na stranách 10 až 12 rozhodnutí o odvolání. Oba správní orgány zejména poukazovaly na výslech svědků – policistů, kteří provedli předmětnou kontrolu a kteří se podrobně vyjádřili jak k průběhu kontroly, tak k provedenému měření, resp. k činnosti přístroje Dräger. Pokud se k některé konkrétní námitce nevyjádřily výslovně, z kontextu odůvodnění lze dovodit, že zejména na základě výslechu svědků považovaly skutkový stav za dostatečně objasněný, správní orgán I. stupně i uvedl, proč některým tvrzením žalobce neuvěřil. 68. Krajský soud považuje námitky žalobce proti postupu policistů při obsluze měřidla za účelové. Zejména je nutno znovu připomenout, že žalobce neměl při silniční kontrole žádné námitky proti postupu policistů (ani ve svém vyjádření v oznámení přestupku žádné výhrady neuvedl), nic neuváděl ani při prvním ústním jednání u správního orgánu. Nutno zdůraznit, že pokud měl žalobce o naměřené hodnotě alkoholu pochybnosti, měl žádat odběr krve, a nikoliv podepsat protokol o měření. Policisté byli vyslechnutí jako svědci dne 12. 5. 2016 a 21. 6. 2016. Těchto výslechů se žalobce neúčastnil a zástupce žalobce se zúčastnil pouze výslechu dne 12. 5. 2016. Při něm však svými dotazy věrohodnost policisty npor. Ing. P. D.a, ani jeho výpovědi nijak nezpochybnil. Z obdobných důvodů lze označit za účelové i žalobcem tvrzené skutečnosti, které měly mít vliv na správnost měření, resp. které měly být v rozporu s návodem. Nevěrohodnost těchto tvrzení žalobce pak navíc umocňuje ještě i to, že jeho zástupce ing. M. J., který opakovaně vystupuje v přestupkových věcech u správních orgánů, uvádí námitky obdobného typu (ať už proti měření alkoholu, tak proti měření rychlosti) opakovaně, stejný je pak postup v žalobách, v nichž je uplatněna rovněž široká paleta obdobných typizovaných námitek. 69. Není pravdou, že správní orgán nepřípustně upřednostnil tvrzení policistů před tvrzením žalobce. Pokud jde totiž o výpovědi zasahujících policistů, jak správně zhodnotily i správní orgány, jejich výpovědi jsou vzájemně zcela souladné. Na žádné rozpory v tomto ohledu ostatně nepoukazuje v žalobě ani žalobce. Výpovědi policistů jsou bez rozporů jak každá zvlášť, tak při vzájemném porovnání. Nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv, než prostý výkon služby, proč policisté žalobce kontrolovali, ten nebyl podroben žádné šikanózní prohlídce a také jednání zasahujících policistů lze hodnotit jako korektní. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 As 19/2007-114, v němž mimo jiné konstatoval: „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány i krajský soud vycházely v dané věci z „trojjediného zdroje”, jímž bylo „Oznámení přestupku”, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí.“  Uvedené závěry lze přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovaný případ, neboť i zde krajský soud neshledal žádnou okolnost, která by vedla k domněnce o zaujatosti svědků – policistů. Na rozdíl od policistů měl žalobce motiv, proč věc prezentovat způsobem, jakým tak činil později ve správním řízení a nyní v žalobě. 70. Shora uvedené žalobcovy námitky tak ve světle výše uvedeného nemohou v dané věci vzbudit důvodné pochybnosti o prokázaném skutkovém stavu a zjištěném protiprávním jednání, které bylo podloženo dostatečnými podklady. Tvrzení a pochybnosti vznášené žalobcem nelze považovat za takové, které by založily či byly vůbec schopny založit takové důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu (§ 3 správního řádu). 71. Krajský soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že podle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS. „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány tomuto požadavku dostály. Shromážděné důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplývá přesvědčivý závěr, že žalobce spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. V řízení před správními orgány bylo prokázáno, že žalobce dne 14. 11. 2015 v 8:45 hod. řídil osobní motorové vozidlo registrační značky x v Revoluční ulici v Jičíně pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost vyplývá z provedené dechové zkoušky, která u žalobce vykázala pozitivní výsledek v 8:48 hod. v hodnotě 0,61 ‰ a v 8:53 hod. 0,58 ‰ alkoholu v těle. Přístroj k měření alkoholu byl použit v souladu s návodem k obsluze. Výsledek dechové zkoušky potvrdil žalobce svým podpisem jako správný, přičemž bylo zjištěno, že přístroj měl v době měření platnou kalibraci i ověřovací list. Správní orgány přítomnost alkoholu v těle žalobce jednoznačně prokázaly. 72. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitka, podle níž žalovaný nijak nerozhodl o důkazních návrzích žalobce. Jak již bylo uvedeno shora, žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, uvedl, proč považoval argumentaci žalobce za nevěrohodnou, příp. výslechem policistů přímo za vyvrácenou. Byť se tedy explicitně nevyjádřil k některým návrhům na provedení důkazů, je zřejmé, že považoval provedení dalších důkazů ve věci za nadbytečné. Napadené rozhodnutí žalovaného tak v zásadě zákonným požadavkům dostálo. K tomu lze ještě dodat, že pro návrh na ohledání měřidla, který byl učiněn až po 4 měsících od provedeného měření, platí totéž, co bylo shora uvedeno k námitce, že na měřidle chyběly úřední značky.  Zavinění 73. Žalobce namítl, že i kdyby bylo měření provedeno správně, nejednal zaviněně, protože měl z legitimních důvodů za to, že již není pod vlivem alkoholu a že dodržel potřebnou míru opatrnosti, neboť se zcela legitimně spoléhal na to, že v době, kdy započal jízdu, již není pod vlivem alkoholu. 74. K tomu je nutno připomenout, že žalobce při samotné kontrole vůbec neuváděl, že by nesouhlasil s naměřenými hodnotami, nebo že by je jakkoli sporoval a do záznamu o podání vysvětlení uvedl: „před jízdou jsem žádný alkoholický nápoj nepožil. Včerejšího dne 13. 11. 2015 (kolem 18 hod.) jsem vypil bílé víno, množství nevím.“ Žádné námitky v souvislosti s naměřenými hodnotami, ani že dodržel potřebnou míru opatrnosti, nebyly vzneseny ani při jednání, které se konalo 11. 2. 2016 a kterého se zúčastnil zástupce žalobce. Poprvé tyto námitky vznesl prostřednictvím svého zástupce ing. J. až ve vyjádření ze dne 1. 3. 2016. Není tedy ani pravdou, že by žalobce od počátku namítal, že legitimně spoléhal na to, že v době, kdy započal jízdu, již není pod vlivem alkoholu. 75. Nutno konstatovat, že pokud osoba požije alkohol a v blízké době hodlá řídit motorové vozidlo, není „rozumné“ spoléhat se na to, že alkohol u ní zjištěn nebude a liberační důvody zde nelze shledat. Jestliže taková osoba v době bezprostředně, resp. v následujících 24 hodinách, řídí motorové vozidlo, není v zásadě na místě zkoumat, zda zde existují rozumné důvody, pro které může mít zato, že u ní alkohol zjištěn nebude (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012, čj. 5 As 126/2011). I v projednávané věci žalobce (jak sám uvedl) požil bílé víno (dokonce ani nevěděl, v jakém množství), a to v době kratší než 24 hodin před jízdou, nebylo proto na místě spoléhat na to, že alkohol u něj nebude zjištěn. V takovémto případě, jak správně vyhodnotily i správní orgány, lze seznat zavinění ve formě nedbalosti. 76. Poukaz žalobce v této souvislosti na rozsudek zdejšího soudu 28 A 19/2016 je nepřípadný, neboť v nyní projednávané věci byly skutkové okolnosti zcela odlišné, a to včetně té skutečnosti, že nešlo o ovlivnění alkoholem, ale o návykovou látku Cannabis. V tehdy řešené věci pak byla odlišná i samotná tvrzení obviněného, a to jak z hlediska času, tak i obsahu, navíc pak ve věci správní orgány dospěly k závěru o vědomé nedbalosti, tj. k vyšší formě zavinění, a to aniž by tento svůj závěr dostatečně odůvodnily (nikoli tedy jako v tomto případě, kdy bylo shledáno zavinění pouze ve formě nedbalostí nevědomé).  Změna právní kvalifikace 77. Nelze se ztotožnit s námitkou žalobce, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, když ve věci došlo ke změně právní kvalifikace přestupku spočívajícího v nepředložení řidičského průkazu, se kterou nebyl seznámen, když od počátku byl stíhán pro porušení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu a v druhém prvostupňovém rozhodnutí je poprvé uvedeno, že žalobce porušil § 6 odst. 12 uvedeného zákona. 78. Předmětná „překvalifikace“ se týkala změny právní kvalifikace skutku z porušení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu tím, že u sebe žalobce neměl řidičský průkaz (později upraveno v § 6 odst. 8 písm. a/ téhož zákona), na porušení § 6 odst. 12 téhož zákona tím, že řidičský průkaz nepředložil. Otázkou relevantní právní úpravy v dané situaci se přitom podrobně zabýval žalovaný ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 23. 11. 2016 na straně 4 a 5, takže žalobce byl s tím, že dojde k uvedené změně obeznámen ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí dne 16. 1. 2017 (tj. druhého v pořadí). 79. Pokud pak jde o zachování totožnosti skutku, touto otázkou se zabýval Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, dle kterého „[t]otožnost skutku v trestním (správním) řízení je poté zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu (přestupku) v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku.“ Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2016, čj. 1 As 46/2016-24, v němž uvedl, že „[s]právní orgán vede správní řízení právě ohledně samotného skutku, nikoli popisu skutku. (viz rozsudek čj. 8 Afs 17/2012-375, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, č. 2/2008 Sb. NS). Podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben. Totožnost skutku bude proto zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, případně jsou-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace. Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. (...) Povinnost zachovat totožnost skutku neznamená, že správní orgán musí rozhodnout na základě totožného popisu skutku, který byl uveden v oznámení o zahájení řízení. Řízení slouží právě k tomu, aby konkrétní okolnosti charakterizující daný skutek byly zjištěny a ověřeny. Některé okolnosti tak mohou být oproti oznámení o zahájení řízení přidány, jiné naopak odpadnou, ukáže-li se, že jsou pro následek irelevantní. Toto upřesnění nenarušuje totožnost skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 279/2000).“ 80. Podstatou původně skutkově vymezeného jednání právně kvalifikovaného podle § 6 odst. 7 písm. a), resp. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu, je, že žalobce měl porušit povinnost mít při řízení u sebe (tj. v automobilu, který řídila) řidičský průkaz. Účel této povinnosti je přitom zřejmý a odráží se v povinnosti vymezené v § 6 odst. 12 větě první zmíněného zákona, a sice předložit na výzvu policisty daný řidičský průkaz ke kontrole. Je zjevné, že kontrola má být prováděna při provozu vozidla, jenž řidič řídí, tedy typicky po jeho zastavení policistou při silniční kontrole. Řidičský průkaz má mít řidič při řízení u sebe (tj. v daném případě v autě) právě proto, aby jej mohl při silniční kontrole policistovi předložit k ověření, že má řidičské oprávnění. Podstata jednání v obou případech spočívá v tom, že řidič nemá při sobě dokument schopný okamžitě osvědčit jeho řidičské oprávnění, podstata následku z hlediska dotčení chráněného právního zájmu spočívá v nezpůsobilosti řidiče okamžitě na místě bez jakýchkoli dalších pomůcek osvědčit, že má řidičské oprávnění. V daném případě byl posun ve vymezení skutku zanedbatelný a povaha změny právní kvalifikace rovněž svou podstatou nevýznamná. Všechny rozhodné skutkové okolnosti totiž byly zjištěny již v rámci dokazování skutku původně vymezeného. Nejen rozhodné skutkové znaky obou skutků, ale i povaha právních povinností, jež měly být porušeny, a zájmů, které jsou definováním obou povinností chráněny, byly totiž natolik blízké, že vše, co bylo potřeba zkoumat a zjistit pro nově vymezený skutek, již bylo zkoumáno a zjištěno v rámci objasňování skutku původního. 81. Lze shrnout, že v uvedeném případě byla totožnost jednání zachována. Rovněž tak totožnost následku, kterou bylo v obou případech neprokázání se řidičským průkazem ze strany žalobce, čímž byla porušena jeho povinnost tak na výzvu učinit. Změnou, resp. zpřesněním identifikace skutku nebyla narušena jeho totožnost, pouze zúženo jeho hodnocení. Takovým postupem nebyla narušena procesní práva žalobce, a ani nebylo nutno ve věci nařizovat nové ústní jednání. Nutno rovněž podotknout, že ani po té, co správní orgánu I. stupně v rozhodnutí ze dne 16. 1. 2017, uvedenou změnu provedl, žalobce ničeho nenamítal ani v podaném odvolání proti němu, ani na výzvu správního orgánu k doplnění odvolání. Vady výroku 82. Krajský soud neshledal výrok nepřezkoumatelným ani nesrozumitelným, jak namítá žalobce. Jak je již shora uvedeno, žalobce se dopustil (mimo jiné) přestupku spočívajícího v porušení ustanovení § 125c odst. 1 písm. b), dle něhož se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) řídi vozidlo (nebo jede na zvířeti) bezprostředně po požití alkoholického nápoje (nebo po užití jiné návykové látky) nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. 83. Jestliže je ve výroku rozhodnutí orgánu I. stupně srozumitelně vyjádřeno, že žalobci byla při kontrole opakovaným měřením prokázána hladina alkoholu v těle (a v jaké výši), pak je popis skutku vyjádřen dostatečně, neboť z popisu lze jednoznačně dovodit, že řídil vozidlo v takové době po požití alkoholického nápoje, po kterou ještě pod vlivem alkoholu byl. Navíc polemika žalobce o tom, že není zřejmé, zda je mu vytýkáno, že řídil vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje, nebo v takové době, kdy byl ještě pod jeho vlivem, je zcela bez vlivu na závěr o spáchání předmětného přestupku. 84. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že je výrok nedostatečný i ohledně právní kvalifikace, když dle žalobce neobsahuje odkaz na ustanovení § 12 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích. Předmětné ustanovení ukládá správnímu orgánu povinnost při určení výměry pokuty přihlédnout k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Promítnutí těchto povinností je však otázkou odůvodnění rozhodnutí, resp. odůvodnění stanovení pokuty v konkrétní výši, neboť se týká kritérií pro úvahy správního orgánu o výši sankce, nikoliv výroku, v němž má být uvedeno ustanovení, které umožňuje správnímu orgánu sankci uložit a dle kterého byla sankce uložena. Neuvedení odkazu na ustanovení § 12 zákona o přestupcích ve výroku prvostupňového rozhodnutí nemůže proto zakládat nezákonnost rozhodnutí. V daném případě proto správní orgán I. stupně nijak nepochybil, pokud toto ustanovení do výroku nezahrnul. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pak zřetelně vyplývá, že správní orgán při úvaze o výši sankce podle něj postupoval (viz strana 7 rozhodnutí). 85. Není pravdou, že je odkaz ve výroku rozhodnutí na § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu nedostatečný z důvodu, že tento odstavec obsahuje několik písmen, přičemž pouze podle jednoho z nich logicky mohla být uložena sankce. Ve výroku správní orgán I. stupně uvedl, že uložil sankci dle § 125c odst. 4 písm. c) a dle § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu účinném ve znění do 30. 12. 2015. Dle zmíněného ustanovení § 125c odst. 4 písm. c) se za přestupek uloží pokuta od 2.500 Kč do 20.000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. b) a dle ustanovení § 125c odst. 5 cit. zákona se za přestupek podle odstavce 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5, a písm. h) se uloží zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Za přestupek podle odstavce 1 písm. a), písm. b), písm. e) bodů 2 až 4, písm. f) bodů 2, 7 a 10 a podle odstavce 3 se uloží zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. Tomu, kdo spáchal přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9, písm. g) a i) v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát a vícekrát, se uloží zákaz činnosti od jednoho měsíce do šesti měsíců. Z uvedeného je zřejmé, že odstavec pátý § 125c žádná další písmena neobsahoval, výtka žalobce je proto nepřípadná. Zákaz činnosti 86. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že byl žalobci zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložen v rozporu se zákonem, když dle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích může být pachateli přestupku pouze ta činnost, kterou se dopustil přestupku. Žalobce se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu v souvislosti s řízením motorového vozidla, k jehož řízení je nezbytné příslušné oprávnění. Činnost spočívající v řízení motorových vozidel je tedy právě tou činností, v souvislosti s níž se žalobce dopustil přestupku. Spáchání tohoto přestupku není vázáno na konkrétní skupinu řidičského oprávnění, proto je uložená sankce zcela v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť není-li přestupek vázán na určitou skupinu vozidel, nelze ani trest zákazu činnosti omezovat na konkrétní skupinu řidičského oprávnění. V případě přestupků, které lze spáchat jakýmkoli typem vozidla, jak tomu bylo i v daném případě, je nutné uložit zákaz řízení všech motorových vozidel, neboť zmírnění sankce pouze na některou jejich skupinu by nedávalo smysl (obdobně též již např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 332/2016-44) a především neplnilo účel sankce, kterým je v tomto směru především ochrana společnosti před škodlivým jednáním pachatele. 87. Žalobce se mýlí, pokud má zato, že mu byl nezákonně uložen absolutní zákaz řízení motorových vozidel vztahující se na řízení kdekoliv, nikoliv pouze na pozemních komunikacích. Žalobci byl totiž zákaz řízení motorových vozidel uložen pouze pro pozemní komunikace. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o přestupcích je možné uložit zákaz pouze takové činnosti, k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu (stejnou úpravu pak obsahuje § 47 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), přičemž podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu nazvaný „základní podmínky účasti na provozu na pozemních komunikacích“, může řídit motorové vozidlo pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Jelikož jde o úpravu obsaženou v zákoně o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, je zcela nepochybné, že jde o podmínku řízení motorového vozidla právě a pouze na pozemních komunikacích. S ohledem na to, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), lze řídit mimo pozemní komunikace motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění. Protože k řízení motorových vozidel mimo pozemní komunikace není zapotřebí veřejnoprávního povolení, nelze ve vztahu k němu ani uložit sankci spočívající v zákazu činnosti. Tak je třeba i chápat výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně, z něhož tedy v žádném případě nevyplývá, že by žalobci byla uložena sankce, kterou zákon nepřipouští. Překvapivost nového rozhodnutí prvého stupně 88. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že vydání nového rozhodnutí správního orgánu I. stupně po zrušení jeho prvního rozhodnutí žalovaným bylo překvapivé, neboť žalobce legitimně očekával, že správní orgán nařídí nové ústní jednání nebo žalobce vyzve k seznámení se s podklady. 89. Krajský soud ověřil ze správního spisu, že žalovaný jako odvolací orgán zrušil svým rozhodnutím ze dne 23. 11. 2016 rozhodnutí orgánu I. stupně ze dne 9. 9. 2016, přičemž mu jako odvolací orgán vytkl některé vady, které shledal v odůvodnění jeho rozhodnutí. Správní orgán I. stupně žádné doplnění spisového materiálu neprováděl a následně vydal dne 16. 1. 2017 nové rozhodnutí ve věci. Nebylo tedy třeba nařizovat jednání nebo vyzývat žalobce k seznámení se s podklady rozhodnutí, neboť ty se nezměnily. Další ústní jednání by bylo na místě vést zejména tehdy, vyvstala-li by potřeba a bylo by provedeno doplnění dokazování. Taková potřeba však v daném případě nevyplynula a ani žalobce žádné návrhy v tomto smyslu nečinil. Nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu 90. Žalobce, resp. jeho zástupce, v závěru žaloby požadoval, aby rozhodnutí v této věci bylo na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu publikováno způsobem, který by nezasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce. 91. K tomu krajský soud konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoliv s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Podotknout je nutno i to, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu krajskému soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje. 92. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti krajský soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Soud má za to, že skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, s tím, že rozhodnutí bylo taktéž odůvodněno dle požadavků ustanovení § 68 odst. 3 téhož zákona. 93. K žalobcem v žalobě odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dlužno dodat, že jeho výběr judikatury je převážně účelově selektivní, nezohledňující odlišný skutkový stav judikovaných věcí, jím citované pasáže vyňaté z této judikatury jsou také povětšinou vytrženy z kontextu, a proto nejsou na nyní projednávanou věc přiléhavé. VII. Závěr a náklady řízení 94. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. 95. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a ze spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly. Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Hradec Králové 28. března 2019 Mgr. Helena Konečná v. r. samosoudkyně