Jednací číslo: 36 A 4/2019-47                   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl soudcem Mgr. et Mgr. Jaroslavem Vávrou ve věci žalobce:    D. B., státní příslušnost Ukrajina                zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., IČ 45768676                sídlem Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému:   Policie ČR, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Opočínek 57, 530 02 Pardubice     v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č.j. KRPE-26785-18/ČJ-2019-170022-SV, ze dne 1. 4. 2019     takto:   I.       Žaloba proti rozhodnutí žalovaného č.j. KRPE-26785-18/ČJ-2019-170022-SV, ze dne 1. 4. 2019 se zamítá.   II.       Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění: 1.      Žalobce doručil soudu dne 24. 4. 2019 nekonkrétní a neúplnou žalobu proti označenému rozhodnutí žalovaného, kterým byl podle § 124 odst. 1, písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem správního vyhoštění. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění s dobou zajištění v trvání 30 dní od omezení osobní svobody, tedy od 1. 4. 2019 v 10:30 hodin. 2.      Podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí byl žalobce, který je státním příslušníkem Ukrajiny, dne 1. 4. 2019 v 10:20 hodin, kontrolován v rámci pobytové kontroly prováděné hlídkou Policie České republiky ve výrobním podniku IVECO Czech Republic, a.s. na adrese Dobrovského 74, Vysoké Mýto, kdy žalobce na výzvu policistů k prokázání totožnosti a ke strpění provedení kontroly zaměřené na zjištění, zda se na území České republiky zdržuje oprávněně a zda splňuje podmínky pobytu na území České republiky, předložil občanský průkaz občana Polské republiky, č. HSL 173052 opatřený jeho podobiznou a znějící na jméno D. B., státní příslušnost Polská republika. Vizuální kontrolou uvedeného dokladu bylo pojato podezření, že se jedná o padělaný doklad. Následně v průběhu správního řízení toto podezření sám žalobce potvrdil a uvedl, že je občanem Ukrajiny a prokázal se svým cestovním pasem Ukrajiny s biometrickými údaji, který nebyl opatřen žádným vízem. Z přechodového razítka bylo zjištěno, že vstoupil na území států schengenského prostoru přes ukrajinsko-polský hraniční přechod Korczowa dne 9. 3. 2019 a území do dne kontroly neopustil.  3.      Žalobci byl k jeho žádosti ustanoven zástupce pro ochranu jeho práv a pro doplnění žaloby. Soud však následně zjistil, že již dne 16. 4. 2019 byl žalobce propuštěn ze zajištění a letecky přepraven na Ukrajinu. Tedy pokud žalobce podal (činil tak spíše Mgr. L. B., advokát) k poštovní přepravě žalobu dne 23. 4. 2019 (viz poštovní obálka), stalo se tak týden po propuštění ze zajištění a po realizaci vyhoštění na Ukrajinu. 4.      Ustanovený zástupce v rámci doplnění žaloby nejprve obecně odkázal na porušení zákonných předpisů v souvislosti se zajištěním a proběhlým řízením. Nebyl zjištěn stav věci bez důvodných pochybností, nebyl opatřen dostatek podkladů k rozhodnutí, žalovaný nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, odůvodnění je nedostatečné. Poté vymezil dva základní žalobní body. Za prvé namítl, že žalovaný se v rozhodnutí nedostatečně vypořádal s otázkou alternativ k zajištění v situaci, kdy žalobce má v České republice k dispozici bydliště. Bylo možné využít zvláštní opatření, tak aby nebylo třeba přistoupit k zajištění, žalobce měl být omezen pouze na dobu nezbytně nutnou. Žalobce se tak mohl z místa svého bydliště policii hlásit. Za druhé namítl, že žalovaný se ve svém rozhodnutí nezabýval možnými překážkami vycestování žalobce s ohledem na bezpečnostní situaci na Ukrajině. Poukázal na nestabilní situaci a střety vládních jednotek se separatistickými složkami, včetně incidentu v Kerčském průlivu.     5.      Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Zopakoval důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí (zejm. padělaný cestovní doklad). Tvrzení o alternativě k zajištění odmítl s tím, že ztrátou zaměstnání žalobce rovněž patrně ztratil možnost ubytování na ubytovně, kterou měl zajištěnou v souvislosti s nelegálním zaměstnáním. Žalobce nebyl schopen policii sdělit, kdo náklady ubytování hradil. Peněžní hotovost žalobce nedostačovala k zajištění dalšího ubytování. Rovněž odmítl, že by se nezabýval možnými překážkami vycestování. Sám žalobce policii sdělil, že žije v severozápadní části Ukrajiny, kterou považuje za bezpečnou. 6.      Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s. Ve věci rozhodl (se souhlasem účastníků) bez nařízení jednání, ve lhůtě do sedmi pracovních dnů ode dne doručení správního spisu soudu dle ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. 7.      Podle § 124 odst. 1, písm. b) zákona po bytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. 8.      Podle § 123b odst. 1 téhož zákona zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území je a)      povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b)      složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území, nebo c)      povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.   9.      Podle § 124 odst. 1, písm. b) zákona po bytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let. 10.  Podle § 123b odst. 3 téhož zákona o druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. 11.  Podle tvrzení žalobce bylo možné v jeho případě využít některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování pod § 123b odst. 1, písm. a) nebo c), resp. žalovaný přistoupil k zajištění bez dostatečných důvodů a neodůvodnil, proč zvláštní opatření neuložil namísto zajištění. Žalobce měl nahlášené bydliště. 12.  Soud předesílá a dává za pravdu žalobci, že zajištění cizince je institut výjimečný, přípustný jen za přísně vymezených podmínek definovaných nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem České republiky. Toho si je žalovaný, dle obsahu svého rozhodnutí, vědom. I v případě zajištění za účelem správního vyhoštění platí závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č.j. 3 As 30/2011-57, že správní orgán je při rozhodování o zajištění cizince povinen zvážit, zda v projednávané věci nepostačuje uložení jiného, mírnějšího opatření podle zákona o pobytu cizinců (dostupné v ASPI či na http://www.nssoud.cz – takto dostupné jsou i případné další citovaná rozhodnutí kasačního soudu). 13.  K samotnému postupu žalovaného před vydáním napadeného rozhodnutí je třeba zdůraznit, že předchozí zajištění cizince podle § 27 zákona o Policii České republiky může trvat 24 hodin, nanejvýš 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Do té doby tedy musí být vydáno a cizinci doručeno rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný tak má velmi krátký časový interval k tomu, aby učinil veškeré potřebné úkony a případně vydal rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění. Rozhodování žalovaného tak bude odvislé především od informací poskytnutých žalobcem, úsudek tak nemůže být brán na základě informací, které správní orgán zajistí až v průběhu dalšího času. 14.  V daném případě žalovaný provedl výslech žalobce a následně zdůvodnil (především strany 3 a 4 napadeného rozhodnutí), co jej vedlo k užití tohoto mimořádného institutu. Poukázal na vědomě nepravdivá tvrzení uváděná orgánu Policii ČR, nelegálního zaměstnání a rovněž především na okolnost padělaného dokladu totožnost získaného záměrně za účelem získání nelegálního zaměstnání v ČR. Dále připomněl, že žalobce si je vědom toho, že na území ČR pracoval nelegálně. Disponuje finančními prostředky ve výši 100 USD, což lze jen stěží považovat za částku potřebnou k obživě a hrazení ubytování na území ČR. Ostatně sám žalobce později v potvrzení o osobní a majetkových poměrech uvedl, že je v ČR bez jakéhokoli příjmu či majetku. 15.  Z těchto indicií je možné vyvodit závěr o reálném nebezpečí, že by tento cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Opakované pořízení padělaného dokladu rovněž není u žalobce vyloučeno, má k tomu motivaci plynoucí z vůle získat v ČR pracovní příležitost. Žalobce opakovaně konal tak, aby svým jednáním obešel své zákonné povinnosti a porušil ustavení zákona o pobytu cizinců, za které s ním bylo zahájeno řízení o vyhoštění. Prokazoval se opakovaně průkazem občana Polska, o kterém věděl, že jej nemohl získat legální cestou. Jeho tvrzení (uvedeno v protokole), že měl za to, že se nemusí jednat o nelegální doklad, nýbrž o dokument, který mu mohl umožnit zaměstnání v ČR, není důvěryhodné. Nebylo by totiž důvodu, aby se takovým prokazoval při sjednání ubytování v Brně.   16.  Soud považuje postup žalovaného za odůvodněný, vycházející z konkrétního jednání a situace žalobce. Tato úvaha se týká především závěrů ve vztahu k dalšímu možnému ubytování, resp. místa bydliště žalobce v České republice. Ze zjištěných skutečností během výslechu žalobce správním orgánem se podává, že žalobce je ubytován na ubytovně, která mu byla zajištěna v souvislosti s jeho možným zaměstnáním, o které usiloval cíleně. Přesné místo ubytovny nezná, pouze uvádí Ústí nad Orlicí s tím, že mu jej zajistil zaměstnavatel V., o úhradě ničeho neví, nic nehradil. Proto je na místě úvaha o tom, že není další jistota, že by se žalobce na daném místě i nadále mohl zdržovat za situace, kdy mu je po zásahu policie jeho snaha o zaměstnání (i nelegální) v ČR velmi omezena.     17.  Za správný tak považuje soud i závěr žalovaného, že nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Soud zde zdůrazňuje, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že v tomto aspektu nebylo napadené rozhodnutí řádně odůvodněno. Předně je třeba zdůraznit, že zde z důvodů výše popsaných (opatření falešného dokladu a nelegální vůle po získání pracovní příležitosti) existovala důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Tato skutečnost již sama o sobě opodstatňovala závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. 18.  Soud nad rámec tvrzeného dodává, že není zřejmé, jak by si téměř nemajetný žalobce mohl jinak zajistit ubytování [na adrese místa pobytu by se pak měl zdržovat a případně se hlásit policii – viz § 123b odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Ze spisu vyplynulo, že žalobce měl teprve v ČR začít pracovat a ubytování mu bylo zajištěno v návaznosti na zaměstnání v ČR. Pokud by již zaměstnán nebyl, musel by se patrně odstěhovat jinam. Žalobce tak neměl ani dostatek prostředků k pobytu na území České republiky a neměl ani možnost legálně si tyto prostředky obstarat. Jiné sociální vazby na území ČR žalobce neměl, do ČR nepřicestoval za účelem sloučení a správní vyhoštění tak bylo možné. Nedisponoval ani dostatečnými prostředky nutnými k dobrovolnému vycestování do země původu. Za těchto okolností bylo skutečně stěží možno uvažovat o uložení opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců či jiného zvláštní opatření za účelem vycestování žalobkyně z území České republiky. Ostatně i Nejvyšší správní soud v  odůvodnění rozsudku ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 15/2016-22, a v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 6. 2016, č. j. 10 Azs 33/2016-36 (bod 14), dospěl k závěru, že skutečnost, že cizinec nemá na území České republiky ubytování, nemá dostatek finančních prostředků na zajištění ubytování, vylučuje užití zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle § 123b zákona o pobytu cizinců. 19.  Soud tedy konstatuje, že to byl především sám žalobce, který svým chováním zavdal příčinu k zajištění, když při kontaktu s policií uvedl nepravdivě svoji identitu a předložil vědomě získaný falešný osobní doklad. Dále fakticky připustil, že o nelegálnosti získání své práce věděl, o polský doklad žádal korespondenčně a způsobem, který neodpovídal běžnému styku se státními úřady. 20.  Žalovaný neměl v době rozhodování o zajištění žádné informace, ze kterých by bylo zřejmé, či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění, nebude důvod či možnost realizovat. Délku zajištění soud považuje za přiměřenou, žalovaný v rozhodnutí popsal, jaké úkony bude třeba za účelem správního vyhoštění učinit a je zřejmé, že tyto si vyžádají vymezený čas. 21.  V této souvislosti soud odmítá i druhou žalobní námitku žalobce. Není pravdou, že by se žalovaný v rozhodnutí nezabýval potenciálními překážkami vyhoštění, jak ve smyslu rozhodnutí NSS ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150 uvádí žalobce v doplněné žalobě. O opaku svědčí pasáž na straně 5 žalovaného rozhodnutí. Žalovaný vycházel především z výpovědi žalobce, jež nebyla v rozporu se známou realitou politického a vnitřního stavu Ukrajiny v místě bydliště žalobce. Žalobce byl v České republice velmi krátce, bližší sociální vazby zde nevytvořil. Stejně tak nevytvořil pohledávky či závazky. Sám uvedl, že po návratu na Ukrajinu mu nic nehrozí, uvedl, že je tam bezpečno. Místo jeho bydliště se nachází přibližně 270 km západně od Kyjeva, což soud zjistil z dostupné internetové aplikace www.mapy.cz. 22.  Poukaz žalobce na probíhající konflikt na východě Ukrajiny je tak nepřípadný, když je již delší dobu obecně uznáváno, že vojenský a bezpečnostní konflikt je omezen toliko na 2 východní regiony Ukrajiny u hranic s Ruskou federací. Taktéž tvrzený konflikt v Kerčském průlivu je v souvislosti s možným vyhoštěním žalobce třeba považovat za ojedinělou záležitost bez vlivu na budoucí život žalobce na Ukrajině a k tomu vzdálenou přibližně 1.000 km od místa jeho bydliště.                   23.  K obecným námitkám žalobce stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a neopatření dostatku podkladů soud nepřisvědčuje. Žalobce tyto námitky blíže nerozvinul a zůstal u obecných formulací s citací zákonných ustanovení. Z rozhodnutí je patro, z jakých skutečností žalovaný vycházel, jaké právní předpisy použil, jaké byly jeho úvahy při vyhodnocení záležitosti žalobce a konečně proč rozhodl tak, jak rozhodl. Soud nemá za to, že v řízení vyvstala potřeba jiného, dalšího dokazování, žádné důkazy i případně navržené žalobcem nezůstaly opominuty. Zjištěný stav věci soud považuje za dostačující. O tom, že postup žalovaného při rozhodování o zajištění mohl obstát soudnímu přezkumu, svědčí rovněž to, že žalobce byl po dvou týdnech od zajištění pravomocně a též fakticky letecky vyhoštěn z České republiky.     24.  Závěrem je tedy možné uzavřít, že rozhodnutí žalovaného bylo v dané věci přiměřené, respektující zásadu individualizace a vycházelo ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování o zajištění. Soud žalobu proto jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s 25.  Ke skutečnostem shora uvedeným je třeba možno dodat, že na věc lze nahlížet i jinou optikou, bližší patrně pohledu žalobce. Ekonomická situace na Ukrajině, nejen v místě trvalého bydliště žalobce, nemusí být uspokojující pro každého. Bylo by proto možné chápat jeho snahu opatřit prostředky k živobytí v jiné zemi, kde pracovní trh toto umožňuje, resp. je zájem o zaměstnance z ciziny, natož jazykově blízké. Současně je zřejmé, že bezvízový styk pro občany Ukrajiny do zemí EU byl schválen Evropským parlamentem. Stále však platí, že pracovní trh v ČR i v jiných zemích EU podléhá ve vztahu k cizím občanům (myšleno nikoli z EU) regulaci, kterou žalobce záměrně a vědomě obešel. Konečně pořízení falešného osobního dokladu má soud za závažný prohřešek (toho si musí být žalobce vědom), který osobu žalobce a jeho věrohodnost staví do jiného světla. Proto soud považuje za správný takový postup orgánů, který osobám nerespektujícím zákonná omezení zabrání vstupu na území ČR a pokud se tak již stalo, učiní kroky k jejich skutečnému vyhoštění, s jistotou kladného výsledku. 26.  O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný. Žalovanému podle obsahu správního spisu nevznikly takové náklady soudního řízení, které by přesahovaly rámec běžné úřední činnosti.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Pardubice, 27. srpna 2019             Mgr. et Mgr. Jaroslav Vávra v. r. soudce     Shodu s prvopisem potvrzuje