V řízení, které po rozhodnutí insolvenčního soudu, že povolené oddlužení bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty, zahájí věřitel k vymáhání pohledávky za majetkovou podstatou, je insolvenční správce pasivně věcně legitimován i tehdy, měla-li vymáhaná pohledávka vzniknout před rozhodnutím o způsobu oddlužení. Dlužník tu pasivně věcně legitimován není.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY č. j. 17 Co 191/2019-192 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců JUDr. Jiřího Hanuše a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci žalobce: KRKONOŠSKÉ PAPÍRNY a.s., IČ xxx sídlem v xxx zastoupený advokátkou JUDr. SK sídlem v xxx proti žalovanému: JUDr. DJ, narozený xxx bytem v xxx zastoupený advokátem Mgr. OŘ sídlem xxx o zaplacení 147 262,50 Kč s příslušenstvím takto: I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I, kterou byla žaloba zamítnuta co do 50 563,05 Kč s úrokem z prodlení o roční sazbě 8,05 % za dobu od 13. dubna 2016 do zaplacení, a ve výroku II potvrzuje; ve výroku II se potvrzuje ve znění, že je náhrada nákladů splatná k rukám advokáta Mgr. OŘ. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám advokáta Mgr. OŘ náklady odvolacího řízení 14 986,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce původně žádal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 147 262,50 Kč s přesně specifikovaným úrokem z prodlení. 2. Argumentoval, že vymáhaná jistina je peněžním ekvivalentem bezdůvodného obohacení, které žalovanému na jeho úkor postupně vznikalo tím, že měl v jeho průmyslovém objektu bezesmluvně umístěn svůj stroj. Bezdůvodné obohacení žádal vydat jednak za dobu od 1. srpna 2015 (tj. ode dne následujícího po dni, v němž soud deklaroval úpadek žalovaného) do 17. března 2016 (zde ve výši 101 126,10 Kč) a jednak za dobu od 6. září do 19. prosince 2018 (zde 46 136,40 Kč). Vyložil, jak se stroj do objektu původně dostal, jak se stalo, že v rozhodné době nebylo jeho umístění založeno na smlouvě, z čeho vyvozuje, že stroj patří žalovanému, a jak stanovil výši nároku. Vyslovil mínění, že jde o tzv. pohledávku za majetkovou podstatou, resp. pohledávku jí postavenou na roveň, protože podle něj už samotné umístění stroje v nebytovém prostoru ve vlastnictví žalobce představuje, slovy zákona, správu stroje (§ 168 odst. 2 písm. b insolvenčního zákona). Pasivní věcnou legitimaci žalovaného vyvozoval z § 203 a 229 odst. 3 písm. e insolvenčního zákona. Měl za to, že je to právě žalovaný, kdo je tu ve smyslu těchto ustanovení tzv. osobou s dispozičními oprávněními. 3. Žalovaný po celé řízení trval na zamítnutí žaloby. Především poukazoval na to, že za situace, kdy je jeho trvající úpadek řešen oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty, do níž je zapsán i předmětný stroj, by pasivní věcná legitimace v případě existence uplatněného nároku svědčila nikoli jemu, nýbrž jeho insolvenčnímu správci (§ 246 odst. 1 ve spojení s § 408 odst. 1 insolvenčního zákona). Namítl také, že žalobce o jeho stroj v rozhodném období nijak nepečoval, nevznikly mu v této souvislosti žádné náklady, a tím, že nezajistil v objektu vhodné podmínky, dokonce způsobil úplné znehodnocení stroje. Proti základu i výši žalobcem prosazovaného nároku přednesl žalovaný i další výhrady. 4. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby žalovanému k rukám jeho tehdejšího zástupce JUDr. ZR nahradil náklady 47 333 Kč (výrok II). 5. V odůvodnění shrnul výsledky dokazování, citoval některá zákonná ustanovení a vysvětlil, proč podle něj žaloba důvodná není. Předně účastníkům přisvědčil, že je-li žaloba založena na § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, musí směřovat proti osobě s dispozičními oprávněními, a dovodil, že v období od 6. září do 19. prosince 2018 byl dle § 408 odst. 1 ve spojení s § 246 odst. 1 insolvenčního zákona touto osobou insolvenční správce majetkové podstaty žalovaného, takže s tou částí tvrzeného nároku, která měla vzniknout právě v této době, žalobce v řízení vedeném proti žalovanému úspěch mít už z tohoto důvodu nemůže. Naproti tomu ohledně zbývající části nároku, která měla podle žalobce vzniknout za dobu od 1. srpna 2015 do 17. března 2016 a má být reprezentována částkou 101 126,10 Kč, uzavřel, že osobou s dispozičními oprávněními tehdy byl žalovaný. Byl jí totiž až do 5. dubna 2016, kdy soud rozhodl, že oddlužení bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty žalovaného. Odtud okresní soud dovodil, že pasivní věcná legitimace v řízení o vypořádání nároku, který žalobci měl vzniknout za dobu od 1. srpna 2015 do 17. března 2016, svědčí žalovanému. Tomu ale přitakal, že samotné umístění stroje v žalobcově objektu za daných konkrétních okolností, potažmo žalobcovo konání v této souvislosti, nelze podřadit pod zákonné vymezení správy majetkové podstaty (§ 230 odst. 1 písm. a v souvislosti s § 168 odst. 2 písm. b insolvenčního zákona), a že nárokování žalobcem vymáhané částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení je za situace, kdy v rozhodném období vlastními úkony (uplatněním zadržovacího práva, byť tehdy vůči třetí osobě, a vedením exekuce proti téže třetí osobě prodejem předmětného stroje) žalovanému odvoz stroje fakticky znemožnil, zneužitím práva (§ 8 občanského zákoníku), které nepožívá právní ochrany. 6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovanému přiznal právo na náhradu odměny jeho zástupce za pět úkonů právní služby po 7 020 Kč, na náhradu režijních výdajů advokáta pětkrát 300 Kč, náhradu advokátem ztraceného času 800 Kč, náhradu cestovních výloh advokáta 1 718 Kč a náhradu advokátem placené daně 8 214,78 Kč. 7. Proti tomuto rozsudku, avšak jen to té části jeho výroku o věci samé, kterou byla žaloba zamítnuta co do 50 563,05 Kč s úrokem z prodlení, se žalobce odvolal. Navrhl změnit rozhodnutí okresního soudu tak, že se alespoň v tomto rozsahu žalobě vyhovuje, anebo v této části napadený rozsudek zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení okresnímu soudu. Jistina, kterou žádal přisoudit, podle něj měla být peněžním ekvivalentem bezdůvodného obohacení, které dle žalobce žalovaný na jeho úkor získal umístěním svého stroje v jeho objektu za dobu od 1. srpna 2015 do 17. března 2016, ovšem v porovnání s původně uplatněným nárokem se zřetelem jen k poloviční podlahové ploše (tím reflektoval, že měl v tomtéž objektu umístěn i svůj stroj). Žalobce uznal, že, pokud jde o nárok vzniklý za období od 6. září do 19. prosince 2018, nemůže být dána pasivní legitimace žalovaného, přisvědčil okresnímu soudu, že u nároku za dobu od 1. srpna 2015 do 17. března 2016 je tomu naopak, a zdůraznil, že se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za tuto dobu domáhal s odůvodněním, že se stroj ve vlastnictví žalovaného nacházel v jeho nemovitosti a žalovaný za to nic neplatil. Argumentoval, proč se okresní soud podle něj zmýlil, dovodil-li, že tu má nějaký význam, v jakém stavu se předmětný stroj nachází a že prý jeho zchátrání zavinil on, žalobce. Podtrhl, že nežádá na žalovaném platbu za nějakou svou aktivní činnost či podobně, ale za to, že měl svůj stroj v jeho nemovitosti umístěn, přičemž výši bezdůvodného obohacení odvozuje od běžného nájemného v daném místě a čase, tj. bez jakýchkoli služeb. Vytkl soudu prvního stupně, že se ve svém rozsudku nevypořádal s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 26 ICm 2192/2014Z, na něž přitom žalobce už v prvostupňovém řízení odkazoval (z tohoto rozhodnutí citoval). Tím podle něj zatížil řízení zásadní vadou a nedbal § 13 občanského zákoníku. Obranu žalovaného žalobce prohlásil za účelovou a zdůraznil, že žalovaný neměl možnost uložit stroj jinde; navíc by s tím měl značné výdaje. Podle žalobce je nemravné na něm vlastně žádat, aby nesl tyto náklady za žalovaného. Připomněl rovněž čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a znovu upozornil, že zadržovací právo jmenovitě vůči žalovanému uplatnil až po 17. březnu 2016. Do tohoto data si žalovaný podle něj mohl stroj kdykoli převzít. 8. Žalovaný navrhl rozhodnutí okresního soudu jako zcela správné potvrdit. Zejména trval na tom, že v daném řízení vzhledem k § 246 odst. 1 a § 408 odst. 1 insolvenčního zákona nemůže být pasivně věcně legitimován. Chválil okresní soud za závěry, že žalobce nevykonával správu jeho stroje podle § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, že mu uplatněním zadržovacího práva znemožnil se strojem disponovat a že je podání projednávané žaloby pokusem o zneužití práva. 9. Protože bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadený rozsudek v odvoláním dotčeném rozsahu (tedy v příslušné části výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech; srovnej § 212 o. s. ř.) přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům: 10. Mezi účastníky je nesporné (a okresní soud to prověřil odpovídajícími důkazy, které v odůvodnění svého rozsudku přehledně popsal), že rozhodnutím zdejšího krajského soudu z 31. července 2015 byl zjištěn úpadek žalovaného a zároveň bylo povoleno řešení tohoto úpadku oddlužením, že 5. dubna 2016 týž soud rozhodl, že oddlužení proběhne zpeněžením majetkové podstaty, že do této majetkové podstaty byl 18. listopadu 2015 zahrnut i předmětný stroj a že insolvenční řízení dosud neskončilo. 11. Krajský soud za této situace na rozdíl od soudu okresního míní, že žalobcem uplatněná pohledávka z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout tím, že se jeho stroj v době od 1. srpna 2015 do 17. března 2016 bez právního důvodu nacházel v žalobcově objektu, je (resp. v případě existence by byla) svou povahou pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b insolvenčního zákona (podle tohoto ustanovení jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, také náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka). Na podporu tohoto úsudku lze odkázat např. na instruktivní rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 ICdo 48/2020, v němž je vysvětleno, že součástí řádné správy majetkové podstaty je i povinnost zajistit, aby „majetková podstata nepřijímala majetek, který do ní nenáleží“, tedy i vydávat bezdůvodné obohacení, získávané plněním bez právního důvodu nebo plněním, jehož právní důvod odpadl (v podstatě podobně viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 32 Odo 175/2005, 29 Cdo 1662/2007, 29 Cdo 3793/2010 či 29 ICdo 97/2016). Rozumí se, že tu jde o správu (ve smyslu § 230 odst. 1 insolvenčního zákona) prováděnou osobou, která jí je povinna (zpravidla tedy nikoli např. tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniká). Logika uvedeného výkladu tkví podle krajského soudu mj. v tom, že nelze nalézt akceptovatelný důvod pro rozdílný režim úplat „za užívání cizích nemovitostí majetkovou podstatou“, jde-li o užívání na základě nájmu na straně jedné nebo bez právního důvodu na straně druhé. Takové úplaty (nájemné či peněžní ekvivalent bezdůvodného obohacení) musí být v průběhu insolvenčního řízení placeny bez dalšího, tedy aniž by bylo třeba jim odpovídající pohledávky do insolvenčního řízení přihlašovat. 12. Pohledávky za majetkovou podstatou takto uspokojuje (z majetkové podstaty) ten, komu zákon svěřuje tzv. dispoziční oprávnění, a týž je případně pasivně věcně legitimován, zahájí-li věřitel takové pohledávky sporné řízení o její zaplacení (§ 203 odst. 3, 4 insolvenčního zákona). 13. V době, kdy podle žalobce mělo žalovanému vymáhané bezdůvodné obohacení vzniknout, nebylo ještě rozhodnuto, jakou formou bude povolené oddlužení žalovaného provedeno. Osobou, které tehdy podle zákona svědčila dispoziční oprávnění, byl, jak okresní soud správně dovodil (a jak je ostatně podle všeho nesporné i mezi účastníky), žalovaný (srovnej § 229 odst. 3 písm. e se zřetelem k § 229 odst. 3 písm. c a § 408 odst. 1 větě první a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona). 14. Klíčové pro zodpovězení otázky pasivní věcné legitimace pro daně řízení ale je, že následně soud rozhodl, že oddlužení bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty. Tím totiž dispoziční oprávnění přešla na správce (§ 408 odst. 1 ve spojení s § 246 odst. 1 insolvenčního zákona). Pouze on je od té doby oprávněn a také povinen pohledávky za podstatou uspokojovat a zároveň je jedinou osobou, které svědčí pasivní věcná legitimace ve sporech, které jsou věřiteli o takové pohledávky zahájeny (viz shora zmíněný § 203 odst. 3, 4 insolvenčního zákona). A to platí nejen pro pohledávky za majetkovou podstatou, které vznikly po rozhodnutí, že formou oddlužení bude zpeněžení majetkové podstaty, ale i pro pohledávky za majetkovou podstatou vzniklé dříve. I povinnost k jejich uspokojení totiž na insolvenčního správce rozhodnutím, že oddlužení bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty, z úpadce přešla (se zřetelem k § 408 odst. 1 viz znění § 246 odst. 1 insolvenčního zákona), a i ohledně nich je správce, a nikoli úpadce, tudíž také pasivně věcně legitimován ve sporném řízení, které věřitel o zaplacení takové pohledávky zahájí. 15. Právě tento žalovaným v průběhu řízení opakovaně zdůrazňovaný aspekt věci okresní soud do svého rozhodnutí chybně nepromítl, stejně jako ho nereflektoval žalobce. Tím způsobená nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně je pak zřejmá i z toho, že vlastně dovodil, že dispoziční oprávnění ke dni jeho rozhodnutí svědčí zároveň jak insolvenčnímu správci, tak i žalovanému (a kdo z nich má tu kterou pohledávku uspokojit, potažmo kdo z nich je ohledně té které pohledávky pasivně věcně legitimován v případném soudním řízení, závisí jen na vlastnostech té které pohledávky, zde konkrétně na tom, za jaké období žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatňuje). Takový závěr je s institutem dispozičních oprávnění, jak jej zákon vymezuje, neslučitelný. Navíc nelze nezmínit jistou vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozsudku, když okresní soud na straně jedné dovodil částečnou pasivní věcnou legitimaci insolvenčního správce – takže nutně musel vyjít z předpokladu, že žalobce neuplatňuje pohledávku, která se v rámci insolvence nijak vůbec neřeší (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 NSČR 16/2011) – tedy, logicky, že tu zřejmě musí jít o pohledávku za podstatou nebo o pohledávku, která je takovým pohledávkám postavena na roveň, a na straně druhé na jiném místě svého odůvodnění takovou právní kvalifikaci pohledávky výslovně odmítl. 16. Pro úplnost je zřejmě vhodné dodat, že i když se v daném řízení zřejmě projevuje nejen spor o to, zda tu žalobcem uplatňovaná pohledávka je a v jaké případně výši, ale i spor, zda by šlo o pohledávku za majetkovou podstatou (popřípadě o pohledávku, kterou zákon staví s takovými pohledávkami na roveň), nemá už proto, že se na straně žalované řízení neúčastní osoba s pasivní věcnou legitimací, smysl rozvíjet úvahy o případné přednosti insolvenčního řízení ve věci pořadí pohledávky (srovnej § 203a insolvenčního zákona a např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 ICdo 48/2020). 17. Po závěru, že v rozsahu, v jakém byl výrok okresního soudu podroben odvolacímu přezkumu, byla žaloba věcně správně zamítnuta už proto, že žalovaný není vzhledem k povaze žalobcem vymáhané pohledávky v daném řízení pasivně věcně legitimován, je nadbytečné zaujímat stanovisko k dalším otázkám, které okresní soud řešil, resp. před něž byl skutkovými přednesy a právní argumentací účastníků postaven, a které se týkají, shrnuto, toho, zda předmětná pohledávka vůbec vznikla, případně v jaké výši. 18. Z výše uvedených důvodů krajský soud výrok napadeného rozsudku o věci samé v přezkoumané části potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 19. A stejně tak potvrdil i správný a zcela přiléhavě a úplně odůvodněný výrok okresního soudu o nákladech prvostupňového řízení. Upřesnil jen, že nyní, když má žalovaný nového zástupce, je (celá) náhrada splatná k jeho rukám (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 20. Protože byl žalovaný úspěšný i v odvolacím řízení, má vůči žalobci právo i na náhradu výdajů, které mu při bránění jeho práv vznikly v tomto procesním úseku (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jde o odměnu jeho zástupce za tři úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, převzetí zastoupení a účast na odvolacím jednání; § 11 odst. 1 písm. a, d, g vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služby, v nyní platném znění, dále jen „advokátní tarif“) po 3 140 Kč (vzhledem k předmětu odvolacího řízení; § 7 bod 5 advokátního tarifu), náhradu advokátových režijních výloh třikrát 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhradu jeho cestovních výdajů 3 044 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradu času, který advokát cestou ze svého sídla k soudu a zpět ztratil, 900 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a, odst. 3 advokátního tarifu), a k prvnímu z uvedených úkonů, který provedl ještě předchozí zástupce žalovaného, i náhradu daně 722,40 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a o. s. ř.). Celková náhrada 14 986,40 Kč je splatná k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Žádné mimořádné důvody k jejímu výjimečnému snížení či dokonce k odepření náhrady krajský soud neshledal. Poučení: Odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Dovolání je přípustné, pouze pokud rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Lze je podat do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. Hradec Králové 8. června 2020 předseda senátu