2 18 Co 239/2020 Číslo jednací: 18 Co 239/2020-119 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa] o zaplacení částky 246.421,47 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22.7.2020, č.j. 17C 358/2019-81, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 230.847,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. od 10.4.2018 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci výroku I. rozsudku (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 67.938 Kč do tří dnů od právní moci výroku III. rozsudku k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení], [titul] (výrok III.). 2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud v dané věci rozhodoval k žalobě, kterou se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení 246.421,47 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel dne 15.6.2017 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba], dříve [právnická osoba]) smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky a Sazebník, a podle níž poskytl původní věřitel žalovanému úvěr ve výši 250.000 Kč s úrokem ve výši 11,4 % p.a., žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr měsíčními splátkami ve výši 4.042,97 Kč od 20.7.2017 vždy do každého 20. dne v měsíci. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a proto právní předchůdce úvěr dne 26.3.2018 zesplatnil, přičemž dlužná částka nyní činí žalovaných 246.421,47 Kč a sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 244.797,47 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1.624 Kč, úroků a úroků z prodlení. Žalobce přitom tvrdil, že právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když doložil čistý měsíční příjem 19.472 Kč a uvedl celkový příjem domácnosti ve výši 80.000 Kč, a z interních zdrojů banky bylo zjištěno, že vůči této neměl žalovaný v době žádosti o úvěr žádné závazky a jeho další závazky byly ve výši 238 Kč - měsíční splátka. Okresní soud jednal v nepřítomnosti žalovaného, takže nezjistil jeho stanovisko v dané věci. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.5.2019 měl za prokázané, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, neboť mu byla postoupena pohledávka za žalovaným z původního věřitele. Dále smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet - expres půjčka ze dne 15.6.2017 vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba], se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 250.000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet včetně pojištění schopnosti splácet v měsíčních splátkách po 4.042,97 Kč od 20.7.2017 vždy do každého 20. dne v měsíci, přičemž úrok za poskytnutí peněz byl sjednán ve výši 11,4 % ročně. Dopisem ze dne 26.3.2018 vzal okresní soud za prokázané i to, že právní předchůdce úvěr prohlásil za splatný ke dni 26.3.2018 a žalovaného vyzval k zaplacení dlužné částky ve výši 256.404,72 Kč do 9.4.2018. Poskytnutí úvěru, přehled splácení a konečnou výši dluhu vzal okresní soud za doložené žalobcem výpisy z úvěrového účtu a platební historií. Ze žádosti o úvěr ze dne 15.6.2017 okresní soud zjistil, že v rámci této žalovaný uvedl průměrný měsíční čistý příjem za tři měsíce 19.472 Kč (to měl doloženo potvrzením zaměstnavatele [právnická osoba], [obec]), dále celkový čistý měsíční příjem domácnosti 80.000 Kč, bydlení žalovaného u rodičů a rodinný stav žalovaného svobodný. Na danou věc okresní soud aplikoval ust. § 2395 a § 1970 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. - o.z.) a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a vysvětlil, že s ohledem na to, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při posuzování vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem, avšak poskytovatel úvěru se nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele a musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení, když pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady a odkázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, č.j. 1As 30/2015-39, když úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Okresní soud uzavřel, že žalobce přes výzvu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložil žádné důkazy, žádné listiny prokazující, že by provedl ověření příjmů a výdajů žalovaného (vyjma příjmu z pracovního poměru), pouze se omezil na doplnění tvrzení, že právní předchůdce žalobce vyhodnotil aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů klienta na základě žádosti o úvěr. Okresní soud měl proto za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právního předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Vysvětlil dále, že daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem o spotřebitelském úvěru ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, když odkázal na rozhodnutí finančního arbitra a také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 201/2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, a rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/2018 Okresní soud poukázal na to, že žádné výdaje žalovaného nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány, a tudíž uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, a důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Protože žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 250.000 Kč a zaplatil pouze 19.152,55 Kč, je povinen zaplatit žalobci rozdíl ve výši 230.847,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb., a to od 10.4.2018, tj. ode dne následujícího po dni stanoveném k zaplacení dluhu v oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 26.3.2018 (do 9.4.2018). Ve zbývající části pak okresní soud žalobu žalobce zamítl. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., a protože měl za to, že neúspěch žalobce byl nepatrný – 6 %, přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 9.858 Kč a náklady zastoupení advokáta – za jeho odměnu za 5 úkonů právní služby po 9.300 Kč, 5 paušálních náhrad hotových výdajů a 21 % DPH z odměny a paušálních náhrad hotových výdajů, celkem 67.938 Kč. 3. Proti rozsudku, a to pouze proti výroku II., a tím i proti závislému výroku III. o náhradě nákladů řízení, podal včas odvolání žalobce. Namítal, že banka před uzavřením předmětné smlouvy splnila své povinnosti plynoucí z § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to způsobem naprosto dostačujícím pro zhodnocení situace žalovaného. Měl za to, že zákon ani judikatura nestanovuje, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, pouze k tomu dává určité návody, neurčuje však kogentně, jaké konkrétní údaje a podklady musí věřitel shromáždit a jaké závěry z těchto údajů jsou činěny správně či nikoliv. Uvedl, že uvedené nelze ani objektivně kodifikovat, neboť mnohost druhů úvěrů, podkladů a informací připadajících do úvahy je taková, že je nutné ponechat prostor k tomu, aby právní norma zahrnovala celé toto široké spektrum možných situací, když zákon ani judikatura nestanovuje, jaký má být po shromáždění všech dostatečných podkladů učiněn konkrétní závěr z těchto podkladů, zda má být úvěr poskytnut či nikoli, a je opět na věřiteli, aby shromážděné podklady posoudil a sám z nich správný závěr dovodil. Namítal, že v dané věci banka posoudila úvěruschopnost žalovaného zcela dostatečně, když hodnotila jeho žádost individuálně, v souladu s jejími platnými schvalovacími strategiemi a principy obezřetného úvěrování, v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databázi MVČR atd. Poukázal na to, že žalovaný doložil potvrzení o výši příjmů ze zaměstnání za poslední tři měsíce v průměrné výši 19.472 Kč čistého měsíčně, což nestvrdil svým podpisem jen žalovaný, ale i jeho zaměstnavatel a žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost k žádnému dítěti a banka zjistila, že žalovaný měl v době podpisu smlouvy závazky zjištěné z externích zdrojů v uvedené výši 238 Kč měsíčně, když v žádosti o úvěr ze dne 15.6.2017 uvedl, že je svobodný a bydlí u rodičů a vzhledem k tomu nepřišlo bance neobvyklé, že žalovaný v době podpisu smlouvy neměl žádné náklady spojené s bydlením, natož pak skutečnost, že v žádosti jako celkový příjem domácnosti uvedl částku 80.000 Kč. Dále žalobce uvedl, že žalovaný sice v žádosti žádný náklad neuvedl, ovšem z potvrzení o příjmu potvrzeného zaměstnavatelem jasně vyplývalo, že průměrný měsíční příjem žalovaného činil 19.472 Kč s pracovním poměrem na dobu neurčitou a pakliže od příjmů žalovaného odečetl splátku 238 Kč a splátku daného úvěru 4.042,97 Kč stále mu zbývalo ještě 15.191,03 Kč na měsíc, což je dle názoru žalobce naprosto adekvátní částka jak na měsíční náklady žalovaného, tak i na případné přispění na bydlení u rodičů či zaplacení nájmu v pronajatém bytě. Žalobce poukázal na rozsudek Evropského soudního dvora sp.zn. C -449/13, který vyložil povinnost posouzení úvěruschopnosti tak, že z článku 8 odst. 1 Směrnice 2008 vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné na základě vyhledávání v příslušné databázi. Směrnice 2008 přitom neobsahuje taxativní výpočet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Měl tudíž za to, že v souladu se svým zněním naopak článek 8 odst. 1 Směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. V některých případech tedy lze považovat za dostatečné vlastní informace žadatele o úvěr, zatímco v jiných případech může stačit, aby podnikatelský subjekt využil veřejně dostupných informací z databází. Žalobce dále namítal, že Krajský soud v Brně opakovaně v obdobných věcech judikoval, že případné nesplnění povinnosti v ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, může ve smyslu § 586 odst. 1 a 2 o.z. založit toliko relativní neplatnost právního jednání. Měl tudíž za to, že smlouva není absolutně neplatná, neboť ve smyslu ust. § 588 o.z. nelze dovodit, že by se právní jednání zjevně příčilo dobrým mravům nebo že by odporovalo zákonu a zjevně narušovalo veřejný pořádek. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit mu částku 15.574,02 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 190,25 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve 9.793 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 246.421,47 Kč od 27.3.2018 do 9.4.2018, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15.574,02 Kč od 10.4.2018 do zaplacení, s úrokem ve výši 11,4 % ročně z částky 244.797,47 Kč od 27.3.2018 do zaplacení a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. a dále v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 10. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu učiněnými v napadeném rozsudku, proto na ně odkazuje a dodává následující. 11. Pokud jde o právní posouzení věci, pak odvolací soud předně zcela souhlasí se závěry okresního soudu, že zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Na právní úvahy okresního soudu obsažené v odůvodnění rozsudku okresního soudu proto odvolací soud odkazuje. K argumentaci žalobce, že nedostatečné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet může založit u smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. o.z. toliko relativní neplatnost, jíž se musí spotřebitel dovolat, odvolací soud dodává následující. 12. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele, na který okresní soud správně odkázal. 13. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutno zohlednit i skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (ZSU) ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSU výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele ve výši 19.472 Kč není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet částku cca 4.042,97 Kč měsíčně, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky). 15. K otázce, zda v tomto konkrétním případu žalobce řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, pak opět okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska výše úvěru 250.000 Kč i výše splátek 4.042,97 Kč měsíčně po dobu několika let vyžadují odbornou péči zahrnující i potřebnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. 16. Žalobce, resp. jeho právní předchůdce, při poskytnutí úvěru vycházel z přijmu žalovaného dosaženého u zaměstnavatele v období tří měsíců ve výši 19.472 Kč čistého měsíčně, přičemž šlo o údaj aktuální k datu návrhu smlouvy (potvrzení ze dne 9.6.2017). V hodnocení aktuální příjmové možnosti žalovaného tak lze mít postup žalobce, resp. jeho právního předchůdce, za dostačující. Totéž však neplatí o hodnocení výdajové stránky rozpočtu žalovaného. Žalobce, resp. jeho právní předchůdce, se spokojil s údaji žalovaného, že je svobodný, žije u rodičů a nepožadoval po něm vůbec žádný údaj o jeho výdajích, resp. se spokojil, jak tvrdí, že zjistil jediný výdaj žalovaného ve výši 238 Kč (měsíční splátka žalovaného). Z uvedeného je zřejmé, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, zjevně nedostatečně zjišťoval a vyhodnotil údaje žalovaného o částce vynakládané na výživu a zabezpečení nutných potřeb samotného žalovaného, zvlášť za situace, kdy se jednalo o vysoký úvěr se splatností na několik let. Žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nedostatečně zjistil výdaje žalovaného na bydlení, resp. je vůbec od žalovaného nezjišťoval a ani se neujistil, že by snad žalovaný bydlel u svých rodičů bezplatně, a to s perspektivou několika let do budoucnosti. 17. Okresní soud tedy správně uzavřel, že byla-li smlouva uzavřena mezi účastníky neplatně, tak podle § 2993 o.z. je žalovaný povinen vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržel, a pokud dosud zaplatil pouze částku 19.152,55 Kč z poskytnutého úvěru ve výši 250.000 Kč, je povinen žalobci zaplatit 230.847,45 Kč s úroky z prodlení tak, jak okresní soud rozhodl ve výroku I. napadeného rozsudku. Ve zbývající části je tudíž žaloba nedůvodná a okresní soud rozhodl správně, pokud žalobu ve zbývající části zamítl. 18. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). 19. Odvolací soud však musel změnit rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III. o náhradě nákladů řízení, neboť se neztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že žalobce byl neúspěšný pouze co do 6 % a šlo o nepatrný neúspěch. Žaloba nebyla zamítnuta jenom do 15.574,02 Kč (13.950 + 1.624 Kč) a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 190,25 Kč a 9.793 Kč, což celkem činí 25.560 Kč, ale i co do úroků ve výši 11,4 % z částky 244.797,47 Kč od 27.3.2018 do zaplacení, což v pětiletém plnění činí částku 139.534,50 Kč, a dále byla žaloba zamítnuta i co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 246.421,47 Kč od 27.3.2018 do 9.4.2018, a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15.574,02 Kč od 10.4.2018 do zaplacení a lze uzavřít, že žádný z účastníků nebyl převážně úspěšný. Odvolací soud proto o nákladech řízení před okresním soudem rozhodl dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. a s ohledem na poměrný úspěch účastníků ve věci žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, čímž změnil výrok III. rozsudku okresního soudu (§ 220 o.s.ř.). 20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný a úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu ani žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání u Okresního soudu v Pardubicích ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Pardubice 14. prosince 2020 JUDr. Alena Pokorná předsedkyně senátu