Právo namítnout neplatnost výpovědi z pracovního poměru nemá ten z účastníků pracovněprávního vztahu, který neplatnost výpovědi způsobil.

6 19 Co 274/2020 Číslo jednací: 19 Co 274/2020-92 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Fifky a soudců Mgr. Martiny Nyplové a Viktora Kuči ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupena advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupena advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 6. 2020 č. j. 10 C 143/2019-45 takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění tak, že žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit náklady řízení žalované před okresním soudem, a to ve výši 5 600 Kč k rukám právního zástupce žalované [titul] [jméno] [příjmení] a ve výši 4 600 Kč k rukám ČR – Okresního soudu v Semilech. III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III mění tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit náklady řízení žalované před krajským soudem ve výši 6 244,50 Kč k rukám ČR – Okresního soudu v Semilech. Odůvodnění: 1. Výše uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o určení, že právní jednání – ukončení pracovního poměru ze dne [datum] mezi žalobkyní a žalovanou – je neplatné (výrok I). Ve vztahu mezi účastnicemi řízení nepřiznal žádné z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobkyni uložil zaplatit státu náhradu nákladů řízení (právního zastoupení žalované), o jejíž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III). 2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaná pracovala u žalobkyně od [datum] jako [anonymizována čtyři slova]. Dne [datum] žalovaná předložila žalobkyni lékařskou zprávu ze dne [datum], podle které žalovaná trpěla [zdravotní stav] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno], a byla tak ohrožena nemocí z povolání. Účastnice proto dne [datum] přistoupily k rozvázání pracovního poměru ke dni [datum], a to listinou, o jejímž charakteru se účastnice neshodly. Zatímco žalobkyně ji považovala za dohodu o rozvázání pracovního poměru, žalovaná nakonec v řízení trvala na názoru, že šlo o výpověď z pracovního poměru danou zaměstnavatelkou. Okresní soud k důkazu četl listiny týkající se předsoudního jednání mezi účastnicemi, které již obsahují tato stanoviska stran. Žalobkyně měla právní jednání (dohodu) za neplatnou zejména proto, že nedošlo k naplnění podmínek dle § 52 písm. d) zákoníku práce ve spojení s § 347 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalovanou předložená zpráva není lékařským posudkem o ohrožení nemocí z povolání vydaným poskytovatelem zdravotních služeb příslušným k vydání lékařského posudku o nemoci z povolání, takže nemohla založit výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce, čímž nemohlo dojít ani k platnému rozvázání pracovního poměru dohodou. Navíc podle žalobkyně není [nemoc] [anonymizována dvě slova] jako nemoc z povolání zapsán v seznamu nemocí z povolání (příloze nařízení vlády č. 290/1995 Sb.). Žalovaná naopak měla za to, že pracovní poměr byl ukončen výpovědí za situace, že existenci výpovědního důvodu podle § 52 písm. d) zákoníku práce měly strany za nesporné. Podotkla, že i žalobkyně si toto uvědomila, když následně se snažila přimět žalovanou k nahrazení listiny ze dne [datum] jinou, antedatovanou dohodou s jiným důvodem rozvázání pracovního poměru. Žalovaná se též bránila tím, že podle § 579 odst. 1 o. z. se žalobkyně nemůže dovolávat neplatnosti právního jednání, kterou sama způsobila. 3. Okresní soud vycházel z obsahu listiny ze dne [datum] a přiklonil se k závěru, že šlo o výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalobkyně žalované. Konstatoval, že podle § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 o. z. je třeba právní jednání posuzovat podle jeho obsahu a vyložit jej podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět, jinak se přisuzuje projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Okresní soud vycházel z listinných důkazů, zejména obsahu listiny ze dne [datum] a lékařské zprávy ze dne [datum], jakož i z účastnické výpovědi žalobkyně i žalované. Aplikoval příslušná ustanovení zákoníku práce (§ 48 odst. 1, § 49 až § 52, § 72, § 67 odst. 2) a uzavřel, že listina ze dne [datum] obsahuje jednostrannou výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalobkyně žalované. K tomu okresní soud podotkl, že případný závěr, že šlo o dohodu, by šanci žalobkyně na procesní úspěch nezvýšil, neboť u dohody není třeba vymezení důvodu, pro který je pracovní poměr ukončován, takže tvrzení žalobkyně o neexistenci výpovědního důvodu by nemělo vliv na platnost dohody, ale jen na existenci nároků z rozvázání pracovního poměru (k tomu okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1779/2010). 4. Z textu výpovědi je podle okresního soudu zjevné, že šlo o jednostranný úkon žalobkyně, neboť je použito jednotné číslo v popisu právního jednání („ zaměstnavatel ukončuje“ nebo„ zaměstnavatel tak činí“). Úmysl jednajících stran podle okresního soudu nelze jinak než z listin zjistit, neboť u jednání před podpisem listiny z [datum] nebyl přítomen nikdo další a výpovědi účastnic odpovídají jejich procesnímu stanovisku. Okresní soud dále dovodil, že k podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru, ke kterému mělo dojít jednostranným právním jednáním, je aktivně legitimován pouze ten účastník pracovního poměru, vůči kterému bylo takové jednostranné právní jednání učiněno. Ustanovení § 72 zákoníku práce okresní soud interpretoval jako oprávnění obou stran pracovněprávního vztahu podat speciální (nikoli určovací ve smyslu § 80 o. s. ř.) žalobu jednak na určení neplatnosti výpovědi, okamžitého zrušení nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které dal druhý účastník pracovního poměru, anebo na určení neplatnosti mezi nimi uzavřené dohody. Zde se však neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí domáhala žalobkyně, která toto právní jednání učinila, není tedy k podání žaloby aktivně legitimována. Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl. Okresní soud ještě podotkl, že neprovedl důkaz výslechem svědků navržených žalobkyní, neboť tyto důkazy měl za nadbytečné. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě úvahy, že procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení, které by bylo třeba nahradit, nevznikly, neboť zástupce jí byl ustanoven soudem. České republice tak vznikly náklady za odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce žalované, ohledně jejich výše okresní soud podle § 155 odst. 1 o. s. ř. odkázal na samostatné usnesení. 5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s právními závěry okresního soudu. Zopakovala argumentaci uvedenou již v žalobě a následně v řízení před okresním soudem. Zdůraznila, že listina ze dne [datum] měla být vyhodnocena jako dohoda o rozvázání pracovního poměru, která je neplatná. Nebyly naplněny podmínky § 52 písm. d) zákoníku práce, takže pokud okresní soud vyhodnotil předmětnou listinu jako výpověď z pracovního poměru, měl se zabývat existenci výpovědního důvodu, neboť uvedení existujícího výpovědního důvodu je nezbytnou náležitostí výpovědi. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že není aktivně legitimovaná k podání žaloby o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, neboť podle § 72 zákoníku práce může žalobu podat zaměstnavatel i zaměstnanec. Podání výpovědi zaměstnavatelem tedy není zákonem vyloučeno. Žalobkyně uzavřela, že rozsudek okresního soudu je chybný, navrhla jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se rozsudkem okresního soudu i jeho odůvodněním ztotožnila, považovala jej za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Podotkla, že jedinou motivací žalobkyně k zahájení řízení byla snaha vyhnout se vyplacení odstupného žalované, což považovala za nemravné chování. 7. Odvolací soud nejprve uzavřel, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.). Přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), a i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). 8. Základní skutkové okolnosti věci nebyly mezi účastnicemi sporné a k jejich popisu lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Z tohoto skutkového stavu vycházel i odvolací soud, který se v prvé řadě zabýval otázkou charakteru právního jednání obsaženého v listině ze dne [datum]. Toto právní jednání žalobkyně považuje za dohodu o rozvázání pracovního poměru, zatímco žalovaná za výpověď z pracovního poměru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, pokud ten dovodil, že právní jednání má charakter výpovědi, tedy jednostranného právního jednání. Z textu listiny jednoznačně vyplývá, že právní jednání učinila zaměstnavatelka (žalobkyně), která ukončila pracovní poměr se žalovanou, a to konkrétně slovy„ zaměstnavatel ukončuje“. Toto právní jednání je projevem vůle pouze jednoho z účastníků pracovněprávního vztahu, a to zaměstnavatelky. Projev vůle žalované jako zaměstnankyně ukončit pracovní poměr v textu obsažen není. Nemůže se tedy jednat o dvoustranné právní jednání – dohodu. V tomto směru jsou tedy závěry okresního zcela správné a odpovídající i ustanovení § 18 zákoníku práce, podle kterého je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější. 9. Odvolací soud se následně zabýval otázkou, zda napadnout platnost výpovědi, resp. podat žalobu na určení neplatnosti takového právního jednání ve smyslu § 72 zákoníku práce mohou obě strany, tedy zaměstnavatel i zaměstnanec, případně za jakých podmínek. Text uvedeného ustanovení to výslovně nevylučuje, když říká, že neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. 10. Zákonodárce nepochybně předpokládal, že neplatnosti rozvázání pracovního poměru se bude domáhat ten z účastníků, který byl adresátem právního jednání směřujícího k rozvázání, v případě výpovědi ze strany zaměstnavatele tedy zaměstnanec a opačně. Obdobně uvažuje i dostupná komentářová literatura. Nyní souzená věc je raritní v tom, že neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí se dovolává zaměstnavatelka, která dala výpověď zaměstnankyni. Okresní soud uzavřel, že v takovém případě nemá žalobkyně bez dalšího aktivní legitimaci k podání žaloby, takže žalobu je třeba zamítnout. Tento svůj závěr však blíže neodůvodnil. S ohledem na znění § 72 zákoníku práce, jak bylo citováno výše, není závěr odvolacího soudu k této otázce stejně kategorický, jak bude uvedeno níže. 11. Předně je třeba připomenout, že zákoník práce a občanský zákoník mají subsidiární vztah. Podle § 4 zákoníku práce se pracovněprávní vztahy řídí primárně zákoníkem práce, nelze-li ho použít, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Protože obecné otázky neplatnosti právních jednání nejsou zákoníkem práce výslovně upraveny, uplatní se úprava občanskoprávní. Podle § 579 odst. 1 o. z. pak platí, že způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. Toto ustanovení dopadá plně i na pracovněprávní vztahy. 12. V nyní projednávané věci žalobkyně namítá neplatnost výpovědi, kterou dala žalované, což odůvodňuje neexistencí výpovědního důvodu podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že pokud není ve výpovědi uveden výpovědní důvod nebo není výpovědní důvod vůbec dán, je výpověď neplatná (§ 50 odst. 2, 4 zákoníku práce). Byla to však žalobkyně, která jako zaměstnavatelka takovou výpověď dala a způsobila tím nyní tvrzenou neplatnost právního jednání, proto podle § 579 odst. 1 o. z. nemá právo neplatnost výpovědi namítnout. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně výpovědí reagovala na předloženou lékařskou zprávu ze dne [datum], kterou si zřejmě chybně vyložila, jako si chybně vyložila i následky rozvázání pracovního poměru se žalovanou. To však nic nemění na tom, žalobkyně žalované výpověď z pracovního poměru dala, a je-li nyní tvrzena neplatnost této výpovědi, leží důvody neplatnosti výlučně na straně žalobkyně. Ta tedy nemůže neplatnost výpovědi namítat, takže nezbývá, než její žalobu zamítnout, jak učinil již okresní soud. 13. Podle názoru odvolacího soudu nelze bezvýhradně uzavřít, že účastník pracovněprávního vztahu, který dal výpověď z pracovního poměru, automaticky ztrácí legitimaci k podání žaloby o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (jak dovodil okresní soud), ale s ohledem na znění § 72 zákoníku práce a § 579 odst. 1 o. z. je přesnější závěr, že právo namítnout neplatnost právního jednání (výpovědi z pracovního poměru) nemá ten z účastníků pracovněprávního vztahu, který neplatnost výpovědi způsobil. Tento závěr odvolacího soudu je jen rozvedením úvah okresního soudu, které směřovaly správným směrem a vedly k věcně správnému rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Rozsudek okresního soudu byl proto ve výroku I potvrzen (§ 219 o. s. ř.). 14. Odvolací soud ještě podotýká, že pokud v průběhu řízení účastnice sporovaly, zda žalované náleží odstupné při rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 67 odst. 2 zákoníku práce, jedná se o otázku přesahující předmět tohoto řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, odvolací soud se jí proto věcně nezabýval. 15. Ke změně odvoláním napadeného rozhodnutí musel odvolací soud přistoupit u nákladových výroků II a III rozsudku okresního soudu. Okresní soud totiž vycházel z chybné úvahy týkající se náhrady za odměnu a hotové výdaje právního zastoupení žalované v soudním řízení. Tyto náklady nejsou součástí nákladů řízení státu, které se přiznávají v režimu § 148 odst. 1 o. s. ř. Mechanismus náhrady těchto nákladů je jiný, opírající se o ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. I v případě ustanoveného zástupce (jehož odměnu a náklady hradí stát podle § 140 odst. 2 o. s. ř.) je třeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky v režimu § 142 a násl. o. s. ř., pouze s tím rozdílem vyplývajícím z § 149 odst. 2 o. s. ř., že náhrada nákladů řízení bude uloženo zaplatit k rukám státu, nikoliv účastníka řízení. Stát je zde tedy platebním místem, byť komentářová literatura připouští, aby svůj nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení stát vymáhal svým jménem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1003). Na druhé straně také platí, že jiné náklady řízení (než odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce), které by účastníkovi vznikly, se nahrazují nikoliv státu, ale přímo k rukám účastníka. 16. S ohledem na výše uvedené bylo třeba změnit odvoláním napadené rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před okresním soudem tak, že procesně úspěšné žalované je přiznána plná náhrada nákladů řízení. Okresní soud navíc přehlédl, že žalované byl zástupce ustanoven až v průběhu řízení, takže první dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a písemné vyjádření k žalobě) učinil ještě na základě plné moci před tím, než byl ustanoven zástupcem žalované usnesením okresního soudu ze dne 19. 9. 2019 č. j. 10 C 143/2019-33. Po ustanovení soudem zástupce vykonal další dva úkony právní služby, neboť se zúčastnil ústního jednání před okresním soudem dne [datum], které trvalo více než 2 hodiny. Za první dva úkony právní služby náleží odměna 2 500 Kč za každý z nich podle § 9 odst. 3 písm. a), § 7 advokátního tarifu, celkem tedy odměna činí 5 000 Kč (2 x 2 500). Ke každému z úkonů právní služby náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, celkem 600 Kč. V případě dalších dvou úkonů právní služby je odměna nižší, neboť podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu se ustanovenému zástupci přiznává odměna snížená o 20 %, tedy odměna za jeden úkon právní služby činí 2 000 Kč a náhrada hotových výdajů 300 Kč. Rozsudek okresního soudu byl ve výroku II proto změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 5 600 Kč (5 000 + 600) související s dvěma úkony právní služby v době, kdy ještě nebyla zastoupena ustanoveným zástupcem, ale zástupcem na plnou moc, náhrada této částky byla podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložena k rukám zástupce. V případě odměny za další dva úkony právní služby po ustanovení zástupce žalované v celkové výši 4 600 Kč (4 000 + 600) bylo žalobkyni uloženo, aby podle § 149 odst. 2 o. s. ř. nahradila náklady právního zastoupení státu, který tím, že žalované zástupce ustanovil, zavázal se hradit jeho odměnu a náklady (§ 140 odst. 2 o. s. ř.). 17. Jestliže odměna ustanoveného zástupce je řešena nikoliv jako náhrada nákladů státu v pravém slova smyslu a státu nevznikly jiné náklady, které by bylo třeba řešit v režimu § 148 odst. 1 o. s. ř., změnil odvolací soud i výrok III rozsudku okresního soudu tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. 18. Žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, proto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. jí náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Ta je tvořena odměnou ustanoveného zástupce za dva úkony právní služby po 2 000 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/, § 7, § 12a odst. 1 advokátního tarifu), a to za sepsání písemného vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu dne [datum]. Ke každému z těchto úkonů náleží náhrada hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu Náklady odvolacího řízení pak tvoří ještě náhrada za cestu ze [obec] do [obec] a zpět, kterou uskutečnil zástupce žalované dne [datum]. Při délce cesty 141,2 km, použitém vozidle [typ vozidla] [jméno] s průměrnou spotřebou 5,6 litru nafty na 100 km, ceně nafty 31,80 Kč za litr a sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km činí cestovní výdaje celkem 844,50 Kč. Dále jsou náklady řízení žalované tvořeny náhradou za čas promeškaný cestou ze [obec] do [obec] a zpět za šest půlhodin po 100 Kč a náhradou za čas promeškaný v důsledku opožděného zahájení jednání před soudem dne [datum], které započalo v čase 11.05 hod. místo plánovaného času 10.30 hod., jde tedy o dvě půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu) Náklady odvolacího řízení tedy činí 6 244,50 Kč (4 000 + 600 + 844,50 + 800), přičemž shodně jako ve výše uvedeném případě bylo žalobkyni uloženo nahradit je podle § 149 odst. 2 o. s. ř. k rukám státu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně. Hradec Králové 15. prosince 2020 JUDr. Jan Fifka senátu předseda senátu