Neplatí, že by manžel, který měl za trvání manželství právo bydlení v nemovité věci druhého manžela, mohl po rozvodu manželství užívat předmětnou nemovitost bezúplatně.

č. j. 21 Co 13/2020-172 usnesení Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Marie Kubištové a JUDr. Jiřího Petržálka ve věci žalobce: JM, narozený dne xxx bytem xxx zastoupený advokátem Mgr. TK sídlem xxx proti   žalované: PaedDr. LM, Ph.D., MBA, narozená dne xxx bytem xxx zastoupená advokátem JUDr. JS sídlem xxx o zaplacení 648 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 6 C 267/2017-119 takto: Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadeného výroku pod bodem I zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud shora citovaným rozsudkem zastavil řízení co do žádání 2 500 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % jdoucím z uvedené částky od 10. 12. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I). Žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 645 500 Kč, roční úrok z prodlení ve výši 8,05 % jdoucí z částky 604 200 Kč od 15. 11. 2017 do 9. 12. 2017 a roční úrok z prodlení ve výši 8,05 % jdoucí z částky 645 500 Kč od 10. 12. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem II). Současně žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 176 296 Kč (výrok pod bodem III) a v téže lhůtě nahradit České republice – Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou náklady řízení ve výši 4 870,25 Kč (výrok pod bodem IV). Žalobce se po žalované, bývalé manželce, domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání domu č. p. 205 v K ulici v xxx v částce 648 000 Kč. Žalobou uplatněná částka má odpovídat obvyklému nájemnému za dobu od 14. 11. 2014 do 14. 11. 2017. Žalovaná se bránila tvrzením, že dům užívala na základě dohody se žalobcem spolu s jejich dětmi, navíc nikoliv celý, protože je vyloučena z užívání místnosti ve druhém nadzemním podlaží označené jako kancelář žalobce, pokoje užívaného synem, a dále z užívání části garáže a sklepa. Tvrdila, že do nemovitosti investovala své prostředky a že žalobce nejedná poctivě, protože těží z protiprávního stavu, nad kterým měl kontrolu. Ze znění § 769 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dovozovala, že se nemohla bezdůvodně obohacovat do doby, než nabyl právní moci rozsudek, který jí uložil dům vyklidit. Okresní soud ve věci již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, kterým žalobě v zásadě vyhověl. K odvolání žalované krajský soud usnesením ze dne 28. 2. 2019 zrušil rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresnímu soudu uložil, aby řádně provedl dokazování při soudním jednání a aby se zabýval tvrzeními žalované o vyloučení z užívání části sklepa a garáže. Okresní soud již při jednání, jež předcházelo prvnímu rozsudku, poučil žalovanou a vyzval ji k označení důkazů k prokázání jejích tvrzení o existenci dohody o užívání domu a o vyloučení žalované z užívání pokoje syna a pracovny žalovaného. Žalovaná v soudem určené lhůtě důkazy k prokázání svých tvrzení nenavrhla a její tvrzení tak zůstala neprokázána. Při dalším soudním jednání dne 25. 6. 2019 okresní soud žalovanou poučil o povinnosti doplnit tvrzení ohledně investic do domu žalobce a ohledně námitky vyloučení z užívání části sklepa a o povinnosti označit k doplněným tvrzením důkazy. K tomu jí určil lhůtu do 9. 8. 2019. Nepoučil žalovanou o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy ve vztahu k námitce, že byla vyloučena z užívání garáže, neboť užívání garáže vůbec nebylo předmětem sporu. Žalovaná teprve dne 12. 8. 2019 předložila soudu podání označené jako doplnění tvrzení s důkazními návrhy. Nedodržela lhůtu označenou soudem a k jí doplněným tvrzením a důkazním návrhům okresní soud nemohl přihlédnout. I kdyby tak učinit mohl, konstatoval, že ohledně investic žalovaná neunesla břemeno tvrzení, neboť je nijak nekonkretizovala, zejména neuvedla jejich hodnotu. Žalovaná zmínila běžnou údržbu nemovitostí včetně zahrady, ta se ale nevypořádává, neboť leží na bedrech toho, kdo nemovitosti užíval. Ohledně sklepa uvedla jen to, že v něm jsou uloženy věci žalobce. Okresní soud toto tvrzení konfrontoval s plánkem předloženým žalovanou a konstatoval, že žalovaná sama označila jako nevyužitelnou menší část jedné ze čtyř sklepních místností a to jen proto, že v ní je uložen starý kotel. Tato skutečnost ale fakticky žalovanou z užívání sklepa nevylučuje, jde o omezení zcela marginální. Ze znaleckého posudku okresní soud zjistil, že obvyklé nájemné za užívání předmětného domu v období označeném v žalobě činí 684 000 Kč. Z doplňku znaleckého posudku zjistil, že při vyloučení žalované z užívání pracovny by obvyklé nájemné za rozhodnou dobu činilo 645 500 Kč. Žalovaná měla proti posudku výhrady, znalec se s nimi však, dle závěru okresního soudu, beze zbytku vypořádal. Okresní soud uvedl, že v návaznosti na doplnění znaleckého posudku vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 2 500 Kč s příslušenstvím. Zpětvzetí se týkalo pracovny, ohledně které ale žalovaná neunesla v důsledku procesní liknavosti důkazní břemeno. I pro případ, že by soud mohl uvažovat o tom, že žalovaná včas a dostatečně dotvrdila okolnosti vyloučení z užívání části sklepa, je zřejmé, že omezení žaloby co do úhrady za užívání pracovny bezpečně pokryje omezení v užívání sklepa. Nárok žalobce okresní soud posuzoval podle § 2991 a 2999 o. z. Měl prokázáno, že žalovaná bez právního důvodu užívala dům žalobce. Tím se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Protože mezi účastníky nebylo domluveno jinak, svědčí žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného. K námitkám žalované okresní soud zdůraznil, že pokud dům žalobce s žalovanou užívaly i její děti, nárok žalobce proti žalované to nijak neredukuje (poměrně nesnižuje). Děti účastníků by mohly být žalovány leda společně a nerozdílně s žalovanou, pokud by ani jim nesvědčilo právo dům užívat; žalobce však na děti žalobu nevztáhl. Ani odkaz žalované na § 6 odst. 2 o. z., podle závěru okresního soudu, není případný. Stav, kdy dům žalobce i po rozvodu manželství užívala žalovaná, žalobce nevyvolal, ani nad ním neměl kontrolu (v tom smyslu, že by jej mohl kdykoliv svévolně ukončit). Jedinou možností nápravy protiprávního stavu bylo zahájení soudního řízení. Žalobce tak ostatně již učinil a v jiném soudním řízení se domohl exekučního titulu pro vyklizení žalované z předmětného domu. Dále okresní soud uzavřel, že nepřípadný je i odkaz žalované na § 769 o. z., z něhož dovozuje své právo předmětné nemovitosti užívat minimálně do doby, než bylo pravomocně rozhodnuto o jejím vyklizení. Zmíněné ustanovení míří na případy, kdy rozvedený manžel má v domě právo bydlet (případně jiné právo, slabší, než má druhý z manželů). Jde totiž o právo, jež je konstituováno soudním rozhodnutím na základě § 768 o. z. V projednávané věci žalovaná právo bydlet nezískala a nesvědčí jí ani žádné jiné užívací právo. S rozvodem manželství ztratila žalovaná právo společného bydlení manželů a vznikla jí povinnost se z domu odstěhovat (dům vyklidit). 2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Zdůraznila, že od počátku namítala nesprávnost znaleckého posudku, který se zabýval výší nájemného s přesvědčením, že obvyklé nájemné v dané lokalitě by mělo být nižší. Okresní soud na to reagoval doplněním znaleckého posudku, ale jen v tom, aby byl upraven rozsah užívání, tedy aby byla odpočítána výměra pracovny, která měla zůstat v dispozici žalobce. To bylo vyřešeno závěrem znalce o mírně nižším nájemném a zpětvzetím žaloby co do částky 2 500 Kč. Okresní soud pak znovu vyšel z výše obvyklého nájemného za užívání takových nemovitostí v dané lokalitě jako v původním znaleckém posudku. Vytýkala okresnímu soudu, že tento závěr převzal. Poukazovala na oponentní znalecký posudek soudního znalce JiM ze dne 11. 12. 2019 č. 206/4096/2019, který okresnímu soudu předložila ve druhé věci vedené pod sp. zn. 12 C 339/2018, týkající se tvrzeného bezdůvodného obohacení za dobu od 15. 11. 2017 do 24. 6. 2019, kdy byly nemovitosti vyklizeny. Uvedla, že podle posudku znalce M činí obvyklé nájemné z nemovitosti za dobu od 14. 11. 2014 do 14. 11. 2017 467 452 Kč, tj. o 178 048 Kč méně, než v tomto řízení požaduje žalobce. Dodala, že v uvedeném řízení se jí posudek znalce M nepodařilo předložit, když jí to okresní soud neumožnil. Namítala, že znalecký posudek zpracovaný na základě zadání soudu se jeví jako chybný už proto, že s ohledem na skutečnost, že se jedná o stanovení zpětného nájemného objektu rodinného domu od roku 2014, nelze využít současné obvyklé nájemné pro rok 2019 se zpětnou indexací. Dodala, že ani v současné době se ve městě xxx ani v jeho blízkém a reálně porovnatelném okolí ve vzdálenosti do 5 km žádné rodinné domy k pronájmu nenabízejí. Namítala, že období roku 2014 až 2017 spadá do hluboké ekonomické recese, musí být obvyklé nájemné stanoveno správně s časovou retrospektivou, tedy musí vycházet z cen reálného nájemného v roce 2014 a tyto částky musí být následně zvyšovány o meziroční inflaci. Nelze tak kalkulovat z cen roku 2019, které jsou na svých historických maximech. Namítala, že znalec Ing. H zcela ignoroval „cenovou mapu nájemného“, která byla pro sjednocení nájemného z bytových prostor v roce 2013 vydána Ministerstvem pro místní rozvoj. Uvedla, že pro bytové jednotky ve městě xxx byla pro rok 2013 spodní hranice obvyklého nájemného 86 070 Kč / 1 m2 a z toho průměrné nájemné 63,35 Kč / 1 m2. Pro bytové jednotky ve městech okresu Rychnov nad Kněžnou byla pro rok 2013 spodní hranice obvyklého nájemného 61,88 Kč / 1 m2 a horní hranice 82,64 Kč / 1 m2, z toho pak průměrné nájemné 72,26 Kč / 1 m2. Z této částky v posudku vycházel znalec M. Dále namítala, že se bezdůvodně neobohatila. Nečinila sporným, že dům č. p. 205 v ulici K v xxx, který je součástí pozemku parc. č. 1927/7, je výlučným vlastnictvím žalobce. Tyto nemovitosti užívala po dobu trvání manželství se žalobcem a s jejich dětmi. Poté, co bylo manželství účastníků rozvedeno, zůstala v domě spolu s dětmi se souhlasem žalobce bydlet až do doby, kdy dům vyklidila. Za podstatné považovala to, že v domě zůstala po rozvodu se souhlasem žalobce, který navíc v rámci vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) počítal i s variantou, že vlastnické právo k tomuto domu a souvisejícím pozemkům bude převedeno do jejího výlučného vlastnictví. Dodala, že spor o vypořádání SJM není ukončen. Teprve poté, co v řízení o vypořádání SJM bylo zjevné, že k naznačené dohodě ohledně domu nedojde, začal se žalobce domáhat vyklizení nemovitosti. Vytýkala okresnímu soudu, že v dané věci neaplikoval ust. § 769 o. z. Z uvedeného ustanovení dovozovala, že doba legálního užívání nemovitosti podle režimu před rozvodem se posunuje do rozhodnutí soudu o povinnosti byt vyklidit. Proto nelze na užívání žalovanou pohlížet jako na bezdůvodné obohacování. Požadovala, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žaloba zamítnuta. 3. Žalobce s rozsudkem okresního soudu souhlasil a navrhl jeho potvrzení. Připomněl, že žalovaná v rámci odvolání opakuje argumentaci z řízení před okresním soudem. Argumentaci žalované ohledně výše bezdůvodného obohacení považoval za zcela nepřiléhavou. Zdůraznil, že okresní soud správně rozhodl na podkladě jím předloženého znaleckého posudku. Tento splňuje veškeré zákonné náležitosti a je opatřen doložkou znalce, pročež soud je takto ve smyslu ustanovení § 127a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), povinen k němu přistupovat a hodnotit jej stejně, jako by si jej nechal vypracovat sám. Žalovaná přitom v řízení žádný znalecký posudek nepředložila. Není zde tedy žádná případná konkurence oponentních znaleckých závěrů, kterou by okresní soud musel řešit. Závěry okresního soudu proto považoval za správné, když byly přijaty zcela v souladu se zákonem, a tvrzení žalované o jiném znaleckém posudku, který předložila soudu v jiném řízení, na tomto nemůže čehokoliv změnit. Připomněl délku řízení a dodal, že pokud měla žalovaná pochybnosti o správnosti odborných závěrů předmětného znaleckého posudku, zcela nepochybně měla dostatek času na případné zadání a zpracování oponentního znaleckého posudku, případně alespoň na předložení takového návrhu okresnímu soudu. To však neučinila, kdy až nyní v rámci svého odvolání, se pokouší stavět svoji obranu v tomto řízení na znaleckém posudku předloženém k důkazu v jiném řízení. Takový postup je dle názoru žalobce nepřípustný a přímo rozporný se základními zásadami sporného řízení. Požadoval, aby k uvedené námitce žalované nebylo přihlíženo, neboť tato je zcela zjevně neopodstatněná. Dále k námitce žalované týkající se právního posouzení věci okresním soudem a k jejímu výkladu ust. § 769 o. z. zdůraznil, že takový právní výklad daného ustanovení je zjevně ryze účelový a nesprávný. Uvedl, že ust. § 769 o. z. nelze v projednávané věci aplikovat. Dle jeho názoru je rozhodující, zda rodinná domácnost existovala v okamžiku rozvodu manželství či nikoliv. Připomněl, že rodinná domácnost účastníků byla zrušena již v roce 2011, tedy několik let předtím, než došlo k rozvodu manželství účastníků řízení. Z tohoto důvodu nedošlo k naplnění zákonného předpokladu pro aktivaci mechanismu uvedeného v předmětném ustanovení a nejpozději rozvodem manželství přišla žalovaná o právo dotčené nemovitosti užívat. Dodal, že dokonce se dá uvažovat i tím směrem, že žalovaná přišla o právo užívat dotčené nemovitosti již před rozvodem manželství, a to v roce 2011, kdy došlo k zániku rodinné domácnosti účastníků. Tento závěr dovozoval z ust. § 744 o. z. a z odborné literatury. Vyslovil názor, že v daném případě došlo v roce 2011 k uzavření faktické dohody účastníků o zániku rodinné domácnosti a v důsledku následného vydělení se žalobce z manželského (rodinného) společenství, mohlo dojít k zániku práva žalované užívat dotčené nemovitosti již tímto okamžikem. Za této situace by aplikace ust. § 769 o. z. po rozvodu manželství již vůbec nepřicházela v úvahu. Pokud by soud dovodil, že aplikace ust. § 769 o. z. v posuzovaném případě možná je, pak je nutné zmínit i to, že z obsahu tohoto ustanovení žádným způsobem nevyplývá, že by právo druhého manžela k užívání domu či bytu mohlo být vykonáváno bezúplatně. Jelikož je tímto ustanovením poměrně zásadním způsobem zasahováno do majetkových (vlastnických) práv manžela, který má k bytu či domu „silnější“ právo, např. právo vlastnické, je nutné výklad tohoto ustanovení provádět výlučně restriktivním způsobem. Za této situace nelze z ust. § 769 o. z. žádným způsobem dovozovat právo žalované užívat dotčené nemovitosti, dokonce i po rozvodu manželství, bezúplatně. Naopak je v tomto případě nezbytně nutné aplikovat ust. § 2991 odst. 1 o. z. Dodal, že žalované nesvědčí jakýkoliv důvod, pro který by bylo možné její užívání dotčených nemovitostí označit za spravedlivé, a to zejména s ohledem k jejímu opakovanému postupu vůči žalobci. Připomněl, že jednání žalované vůči žalobci a osobám z jeho okolí musely v minulosti, mimo jiné, řešit orgány činné v trestním řízení. Je relevantní, že žalovaná nikdy dotčené nemovitosti žalobci řádně nepředala, pouze je opustila. A už vůbec nemůže být řeč o tom, že nemovitosti předala žalobci vyklizené. Naopak se nemovitosti dostaly zpět do dispozice žalobce ve značně zdevastovaném stavu, který si kvůli opravám vyžádá nemalé finanční náklady. 4. Odvolací soud z podnětu odvolání žalované a v jeho mezích přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a po opatření dodatku znaleckého posudku vyhotoveného znalcem Ing. H, dospěl k závěru, že je odvolání žalované důvodné. 5. Za zcela irelevantní považuje odvolací soud ve shodě se soudem okresním názor žalované, že na její užívání nemovitosti nelze pohlížet jako na bezdůvodné obohacování. Poukazovala přitom na ust. § 769 o. z., z něhož dovozovala, že doba legálního užívání nemovitosti podle režimu před rozvodem se posunuje do rozhodnutí soudu o povinnosti byt vyklidit. Podle § 769 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 o. z. platí obdobně. Citované ustanovení pouze konstatuje právo rozvedeného manžela, jemuž k domu nebo bytu svědčí vlastnické nebo jiné věcné právo anebo výhradní právo nájemní, žádat, aby soud rozhodl o povinnosti druhého (bývalého) manžela se z domu nebo bytu vystěhovat. Bývalému manželovi, jenž je povinen dům vyklidit (který měl pouze právo bydlení odvozené od druhého manžela) bez dalšího nevzniká nárok na náhradní bydlení. To může být založeno soudem jen, jestliže tomu nasvědčují okolnosti případu. Z citovaného ustanovení nelze v žádném případě dovodit, že by až do vystěhování měl manžel, jemuž svědčilo pouze právo bydlení, právo nemovitost ve vlastnictví druhého manžela užívat bezúplatně. Takové oprávnění nemá ani manžel, jemuž do rozvodu manželství svědčilo k domu společné právo (§ 768 o. z.) I tento manžel v případě, že je po rozvodu soudem zrušeno společné právo k domu a jemu je uložena povinnost se z domu vystěhovat, do doby vystěhování je povinen platit úplatu srovnatelnou s obvyklým nájemným (srov. Hrušáková, Králíčková, Westphalová a kol. Občanský zákoník II, Rodinné právo, Komentář, 1. Vydání, C. H. BECK, 2014, str. 489). 6. Je tedy správný závěr okresního soudu, že žalovaná užíváním nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobce po rozvodu manželství účastníků (od 14. 11. 2014) do vyklizení těchto nemovitostí se na úkor žalobce bezdůvodně obohacovala, když dohodu o užívání žalovaná neprokázala. Na tomto závěru nemůže nic změnit to, jakými úvahami se ubíraly návrhy dohod účastníků v rámci vypořádání SJM. Žalovaná tak je povinna podle § 2991 a 2999 odst. 1 o. z. žalobci obohacení vydat. 7. Otázkou zůstává výše obohacení. Okresní soud stanovil výši bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku vyhotoveného znalcem Ing. LH pod č. 4435/087/2018 ve spojení s dodatkem č. 2 ze dne 7. 11. 2019. Okresní soud zcela pominul, že znalec nevyhověl zadání (usnesení ze dne 11. 5. 2018 č. j. 6 C 267/2017-37), podle něhož bylo úkolem znalce zjistit obvyklé nájemné v době od 14. 11. 2014 do 14. 11. 2017. V nálezu znaleckého posudku znalec popsal nemovitosti, které použil pro výpočet porovnávací hodnoty, aniž by uvedl, v jaké době byl nabízen či realizován nájem uvedených nemovitostí. Z pasáže nazvané „Komentář ke stanovení obvyklého nájemného posuzovaných nemovitých věcí“ je zřejmé, že znalec při porovnání vycházel ze „současných dosahovaných nájmů“ (zřejmě z nájmů dosahovaných v roce 2018). Odvolací soud se pokusil tento nedostatek znaleckého posudku odstranit, proto usnesením ze dne 18. 2. 2020 č. j. 21 Co 13/2020-141 uložil znalci podat dodatek již zpracovaného znaleckého posudku, v němž se zaměří na zjištění obvyklého nájemného v daném místě a čase (tj. v čase listopad 2014 až listopad 2017). Současně znalci uložil, aby se vyjádřil k použitelnosti metody zvolené znalcem JM, který v odvolacím řízení předložila žalovaná. Znalec JM vyhotovil znalecký posudek na základě objednávky žalované, posudek je zaměřený na zjištění obvyklé ceny nájemného totožných nemovitých věcí za delší období (znalecký posudek č. 206/4096/2019 ze dne 11. 12. 2019). 8. Znalec Ing. LH zpracoval další dodatek znaleckého posudku č. 4435/087/2018 dne 9. 4. 2020 (tentokrát jej označil jako dodatek č. 1). V rámci výpočtu porovnávací hodnoty jsou v dodatku uvedeny nemovitosti s realizovaným či nabízeným nájemným v průběhu roku 2018, v posledním příkladu jde o realizované nájemné 2017–2018. Nájemné u posuzovaných nemovitostí za dobu od 14. 11. 2014 – 14. 11. 2017 stanovil na částku 684 000 Kč. V Komentáři ke stanovení obvyklého nájemného posuzovaných nemovitých věcí uvedl, že „Kumulovaná inflace v letech 2014–2016 činila 1,4 %, v roce 2017 byla míra inflace 2,5 %. Z tohoto důvodu, i když vycházím při porovnání současných dosahovaných nájmů, při stanovení nájemného od 14. 11. 2014 – 14. 11. 2017, vliv inflace nezohledňuji, protože je zanedbatelný.“ Zároveň se vyjádřil ke znaleckému posudku vyhotovenému znalcem JM pod č. 206/4096/2019. Uvedl, že jmenovaný znalec vycházel z cenové mapy nájemného vydané Ministerstvem pro místní rozvoj v roce 2013. Vysvětlil, z jakého důvodu měly být zpracovány cenové mapy nájemného (z důvodu deregulace nájemného). Cenové mapy měly být k dispozici již v roce 2011, ale jejich vydání se neustále odkládalo, objevovaly se pouze provizorní mapy, které nepokrývaly celé území republiky, a nedařilo se získat relevantní data. Z toho důvodu se v roce 2013 od jejich použití upustilo. Nařízením vlády č. 453/2013 Sb. bylo stanoveno, že ke zjištění srovnatelného nájemného v daném místě bude využíváno posudků soudních znalců, jež mají vycházet z porovnání srovnatelného nájemného. Dodal, že pokud znalec JM vycházel z cenové mapy, která byla na stránkách ministerstva v roce 2013, je zřejmé, že data v ní obsažená vycházejí z let 2010 a 2011, v lepším případě z roku 2012. Dále předestřel výhradu k výpočtu výměry podlahové plochy. 9. Odvolací soud účastníkům prostřednictvím jejich zástupců předložil dodatek znaleckého posudku zpracovaný Ing. LH v odvolacím řízení. Žalobce zdůraznil, že okresní soud správně vyšel ze znaleckého posudku Ing. H. Zásadně nesouhlasil se závěry znaleckého posudku znalce JM, který považoval za nevěrohodný, neboť závěry znalce jsou nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Dodal, že tento posudek byl žalovanou předložen až po koncentraci řízení, a tudíž k němu nelze přihlížet. Žalovaná nesouhlasila se znaleckým posudkem Ing. H s tím, že za správný považuje znalecký posudek vyhotovený JM. Poukazovala na to, že mezi oběma znalci existuje rozpor zejména v použití cenových map. Vyjádřila přesvědčení, že ze strany Ing. H dnes již jde i o možnou snahu setrvat jako na správném na svém znaleckém posudku. Navrhla provedení důkazu výpovědí obou znalců k odstranění rozporů ve znaleckých posudcích jimi zpracovaných v této věci, případně navrhla provedení revizního znaleckého posudku. 10. Znalec Ing. LH v dodatku znaleckého posudku č. 1, vyhotoveného dne 9. 4. 2020, nevyhověl zadání odvolacího soudu. Setrval na svém postupu, že v daném místě nebylo možné získat dostatečnou databázi srovnatelných nemovitostí pro roky 2014 až 2016. Proto vycházel z databáze srovnatelných nemovitostí k datu místního šetření a nájemné zpětně dopočítal dle míry inflace, resp. takto by jej dopočítal, pokud by míra inflace k uvedenému období byla významným faktorem. Neuvedl jiné možnosti stanovení obvyklého nájemného pro dané nemovitosti v rozhodné době. Takový postup vyvolává pochybnosti o věrohodnosti znaleckého posudku. Za tohoto stavu pak odvolací soud nepovažuje za spolehlivé ani stanovisko znalce k použitelnosti znaleckého posudku vyhotoveného znalcem JM, předloženého žalovanou. Námitku žalobce, že důkaz znaleckým posudkem znalce JM je nepřípustný, neboť byl předložen po koncentraci řízení, odvolací soud nepovažuje za důvodnou. Vzhledem k tomu, že znalecký posudek Ing. LH nepovažuje odvolací soud za dostatečný a věrohodný důkaz, je třeba přistoupit k dalšímu dokazování za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení. Za daného stavu dospěl odvolací soud k závěru, že rozpory mezi znaleckými posudky je třeba odstranit revizním znaleckým posudkem. Jelikož se jedná o dokazování, které svým rozsahem přesahuje rámec odvolacího řízení, odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 219a odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 11. Důvodem zrušení rozsudku je i jeho částečná nepřezkoumatelnost. Žalovaná kromě jiného namítala, že dům neužívala sama, ale užívaly jej také jejich zletilé děti. Tuto námitku okresní soud vypořádal pouze konstatováním, že nárok žalobce vůči žalované to nijak neredukuje, když děti účastníků by mohly být žalovány leda společně a nerozdílně se žalovanou. Okresní soud nezdůvodnil, z čeho dovozuje, že by se mezi žalovanou a společnými dětmi účastníků vůči žalobci mělo jednat o společný a nerozdílný závazek, a nikoli závazek samostatný. Odvolací soud neshledává žádnou oporu pro závěr, že matka se zletilými dětmi by za užívání domu bez právního důvodu měly odpovídat společně a nerozdílně. S ohledem na uvedený názor již okresní soud nezkoumal, zda děti účastníků v rozhodném období dům ve vlastnictví žalobce užívaly jen příležitostně v souvislosti s návštěvou matky či zda jej užívaly trvale k bydlení. Je třeba mít na paměti, že pokud užíváním domu byly saturovány bytové potřeby společných dětí účastníků v rámci plnění vyživovací povinnosti, pak vyživovací povinnost k nim neměla pouze žalovaná, ale rovněž žalobce. 12. V dalším řízení se okresní soud bude věnovat otázce užívání domu v rozhodném období dětmi účastníků a zváží, zda a v jakém rozsahu mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení vůči žalobci i těmto dětem. O rozsah obohacení dětí by měla být ponížena odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení. Ledaže okresní soud dostatečným způsobem zdůvodní odpovědnost žalované a dětí jako společnou a nerozdílnou. Zároveň ustanoví revizního znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na nemovitosti, který by měl přezkoumat znalecký posudek znalce Ing. LH a vyjádřit se k použitelnosti znaleckého posudku vypracovaného znalcem JM, předloženého žalovanou. Dospěje-li revizní znalec k závěru, že ani jeden z posudků neodpověděl na zadaný úkol správně, stanoví sám cenu za užívání nemovitostí v rozhodném období. V novém rozhodnutí o věci neopomene okresní soud rozhodnout o nákladech tohoto odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. Hradec Králové 28. května 2020 předsedkyně senátu