Číslo jednací: 23 Co 290/2020-122 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 71.095 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7.7.2020, č.j. 120 C 3/2020-78, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II., ohledně zamítnutí žalobního požadavku na zaplacení úroku ve výši 20 % ročně jdoucího z částky 61.000 Kč ode dne 25.6.2019 do zaplacení a ohledně požadavku na zaplacení 6.098 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení jdoucího z této částky od 28.1.2020 do zaplacení, a ve výroku III., potvrzuje. II. Výrok II. rozsudku okresního soudu zůstal ve zbytku odvoláním žalobkyně nedotčen. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud svým rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 56.300 Kč s 9,75 % ročním zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 28.1.2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok I.). Naopak zamítl žalobu co do částky 14.795 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky ve výši 9,75 % ročně od 28.1.2020 do zaplacení a co do úroku ve výši 35 % ročně jdoucího z částky 61.000 Kč od 25.6.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 238.089 Kč (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě žalobce ze dne 29.1.2020. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení žalované částky s tvrzením, že dne 22.3.2019 žalovaná podepsala smlouvu o úvěru s žalobkyní č. 9102202447, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr 61.000 Kč vyplacený dne 25.3.2019. Úvěr byl sjednán s efektivní úrokovou sazbou 134,23 % ročně (RPSN 137,86 %) a žalovaná se zavázala žalobkyni splácet 4.724 Kč měsíčně po dobu 42 měsíců počínaje dubnem 2019. Uzavření úvěrové smlouvy předcházelo posouzení schopnosti žalované takovýto úvěr splácet, včetně šetření v rejstřících SOLUS a NRKI. 3. Žalovaná si však své povinnosti dle úvěrové smlouvy neplnila, proto k datu 23.6.2019 žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním zesplatnila celý úvěr. Pro takový případ nehrazení ze strany žalované se tato zavázala zaplatit smluvní pokuty, požadované ve výši 2 x 499 Kč dle bodu 6.1 Smlouvy a dále hradit náklady spojené s vymáháním dlužných splátek dle bodu 6.2 Smlouvy, v tomto případě 2 x 200 Kč. 4. Žalobkyně tak po žalované původně požadovala 74.397,21 Kč jako takzvanou novou jistinu úvěru, která se skládá z nezaplacené jistiny a nezaplaceného úroku přirostlého ke dni zesplatnění, to vše dle bodu 6.4 Smlouvy. 5. Žalovaná dne 23.7.2019 zaplatila 4700 Kč. 6. Proto žalobce žádal po žalované zaplacení 71 095 Kč, k tomu úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně z této nové jistiny jdoucí od 28.1.2020 do zaplacení, to na základě předžalobní výzvy ze dne 9.1.2020. Dále byly požadovány smluvní pokuty 2 x 499 Kč dle bodu 6.1 Smlouvy, celkem 998 Kč, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně jdoucí od 25.6.2019 do zaplacení z částky 74.397,21 Kč, vyčíslená k datu podání žaloby na 15.330, dle bodu 6.5 Smlouvy, avšak v tomto rozsahu (v částce 15 330,90 Kč) byla žaloba vzata částečně zpět. Dále bylo požadováno 2 x 200 Kč jako náklady dle bodu 6.2 Smlouvy, celkem tedy 400 Kč a úrok 88,2 % ročně jdoucí z částky 61.000 Kč od 25.6.2019 do zaplacení. V průběhu soudního řízení však byl tento požadavek na úrok vzat zpět ohledně požadavku na úrok 53,2 % ročně jdoucí z částky 61.000 Kč od 25.6.2019 do zaplacení, maximálně ve výši 238.089 Kč a požadován je tak 35 % roční úrok jdoucí z částky 61.000 Kč od 25.6.2019 do zaplacení - s limitací 238.089 Kč. 7. Při posouzení schopnosti žalované splatit poskytnutý úvěr, žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má průměrný čistý měsíční příjem 15.500 Kč, její náklady jsou ve výši paušálu životního minima 3.410 Kč, náklady na bydlení u rodičů 1.200 Kč, náklady na výživu a potřeby dvou nezletilých dětí 3.500 Kč měsíčně, k tomu byla připočtena rezerva 1.000 Kč, a tedy učiněn závěr o volných zdrojích 6.390 Kč, které umožňují splácet 4.724 Kč měsíčně. Žalovaná je svobodná, matka dvou nezletilých dětí, bydlí u rodičů, pracovní smlouvu má na dobu neurčitou a dle seznamu SOLUS není dlužníkem. Žalobkyni byly předloženy dvě výplatní pásky žalované. 8. Okresní soud při svém rozhodování vycházel rovněž z toho, že obvyklá úroková sazba při poskytnutí úvěru v daném čase činila 15 – 35 % ročně. 9. Okresní soud po provedeném dokazování (když žalovaná se k věci nevyjádřila) uzavřel, že mezi účastníky došlo k podpisu shora uvedeného smluvního ujednání označeného jako Smlouva o úvěru, ve které žalobkyně vystupovala jako profesionálka a žalovaná jako spotřebitelka. Před uzavřením úvěrové smlouvy však žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Není možné paušálně aplikovat částku životního minima 3.410 Kč měsíčně, nýbrž je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Rovněž náklady dvou dětí v domácnosti v celkové výši 3.500 Kč nejsou nijak konkretizovány a podloženy. Není uvedeno, o jaké děti se jedná, lze jen obtížně odhadovat jejich skutečné potřeby. Jeví se však obecně jako podhodnocená. Rovněž nejsou podloženy nijak náklady 1.200 Kč měsíčně na bydlení u rodičů. Nejsou nijak zhodnoceny náklady na užívání telefonu, případně internetu, nejsou zohledněny výdaje za léky apod. Posouzení úvěruschopnosti tak proběhlo víceméně formálně bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalované. Důsledkem takového postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a za této situace má žalobkyně vůči žalované toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná obdržela 61.000 Kč, zaplatila 4.700, je povinna zaplatit 56.300 Kč s úroky z prodlení. 10. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v případě nedostatečného posouzení schopnosti žalované splácet úvěr vyplývá z rozsudku Evropského soudního dvoru sp. zn. C -679/18 ze dne 5.3.2020, který provedl výklad směrnic Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008, zejména Článku 8 a 23. 11. Okresní soud tudíž ohledně zbytku žalobního nároku žalobu v celém rozsahu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení pro poměrný úspěch obou účastníků v tomto sporu. 12. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu podala žalující společnost odvolání. Domáhá se jeho změny, avšak pouze tak, že žalované bude uloženo zaplatit žalobci dalších 6.098 Kč s 9,75 % ročním zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 28.1.2020 do zaplacení, dále 20 % roční úrok jdoucí z částky 61.000 Kč od 25.6.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 238.089 Kč. To dále s tím, že žalované bude uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení. 13. Žalobkyně se tak oproti zamítavému výroku II. rozsudku okresního soudu domáhala přiznání 20 % úroku jdoucího z částky 61.000 Kč od 25.6.2019 do zaplacení, dále bylo odvolání podáno do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru částkou 61.000 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 56.300 Kč, tedy ohledně částky 4.700 Kč se zákonným úrokem ve výši 9,75 % ročně jdoucí od 28.1.2020 do zaplacení a dále ohledně nepřiznaných smluvních pokut 2 x 499 Kč dle bodu 6.1 Smlouvy se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucí od 28.1.2020 do zaplacení a nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 Smlouvy ve výši 400 Kč (2 x 200 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucí od 28.1.2020 do zaplacení. 14. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, pouze emailem požádala o možnost splátek. 15. Odvolání není důvodné. 16. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 17. Okresní soud správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, a jeho skutkové závěry ve stručnosti popsané výše proto krajský soud zcela převzal. 18. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 19. Podle § 86 odst. 2 věta první zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 20. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 21. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 22. Co se týče právního posouzení věci, pak krajský soud předně zcela souhlasí se závěry okresního soudu o tom, že zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Na právní úvahy okresního soudu obsažené v odůvodnění rozsudku okresního soudu proto krajský soud odkazuje, a podotýká, že žalobkyně v podstatě nepřednesla žádnou propracovanou argumentaci, která by tyto úvahy vyvracela. Dále pak krajský soud k této otázce dodává následující. 23. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 24. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutno zohlednit i skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 25. Co se týče otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost spotřebitele, pak opět okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska ovšem výše úvěru 61 000 Kč i výše splátek 4 724 Kč již vyžadují nikoli zanedbatelnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. Obecně by listiny, které si žalobkyně v tomto případě od žalované vyžádala (zejména pokud by mezi nimi byly i výpisy z bankovních účtů žalované), pro posouzení úvěruschopnosti žadatele postačovaly; v tomto konkrétním případě však z více důvodů dostatečné nebyly. 26. Co se týče výdajů žadatele, nelze podle názoru krajského soudu nelze vycházet z toho, že u žadatele postačí zohlednit jím pouze tvrzené výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce (včetně inkasa) 1 200 Kč, částku odpovídající životnímu minimu jednotlivce, částky po 1 750 Kč na každé vyživované dítě, a rezervu ve výši 1 000 Kč, jak to učinila žalobkyně. Částka 1 200 Kč je totiž nevěrohodně nízká i pro bydlení ve vlastním bytě, neboť samotné náklady na opravy a údržbu společných částí domu, spotřebu energií ve společných částech domu a správu domu obvykle tuto částku převyšují, nehledě na to, že žalovaná měla hradit i náklady na vodné a stočné a spotřebu energií, a případně i další platby, za domácnost se dvěma malými dětmi. Pokud tedy žalobkyně chtěla z této částky vycházet, měla trvat na jejím řádném doložení. 27. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by pak, a to zejména při absenci jasně doložených nákladů na bydlení, nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možno žadateli srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; mnohdy je naopak na místě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu. 28. Ustanovení § 278 a § 279 o. s. ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dávno v prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Podle nařízení vlády č. 595/2006 Sb., ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, pak samotná nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o. s. ř. u žalované činila (2/3 x (3 410 + 6 233) na žalobkyni + 2 x 1 607 na vyživované děti) = 9 642 Kč, a žalované nebylo podle § 279 o. s. ř. možno srazit z příjmu ve výši 15 500 Kč měsíčně ve prospěch nepřednostní pohledávky více, než ( (15 500 Kč – nezabavitelná částka 9642 Kč) / 3) částku 1 952 Kč, tedy částku výrazně nižší než je předpokládaná výše měsíční splátky dle smlouvy o úvěru. 29. Konečně nelze pominout ani to, že i vlastní hodnocení úvěrového skóre žalované provedené žalobkyní vyústilo v poznámku, že analýza schopnosti splácet není doložena – viz bod C/ tzv. Hodnocení klienta. 30. Na okraj pak lze poznamenat, že vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů již nebylo třeba zabývat se otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o úrocích a smluvních pokutách, byť již na první pohled i tato ujednání vzbuzovala značné pochybnosti o jejich slučitelnosti s dobrými mravy. 31. Byla-li smlouva uzavřená účastnicemi neplatná, pak podle § 2993 o. z. je žalovaná povinna vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržela. Pokud tedy žalovaná dosud zaplatila částku 4 700 Kč z částky 61 000 Kč, pak jí zbývá uhradit 56 300 Kč, jak správně uvedl okresní soud. Žalobkyně tedy nemá právo na žádné úroky (vyjma přiznaných zákonných úroků z prodlení) ani smluvní pokuty, které nebyly platně sjednány, a pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. 32. S ohledem na shora uvedené proto krajský soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů řízení. 33. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, žalobkyně by proto byla povinna nahradit jí náklady odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. Pardubice 17. prosince 2020 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu