Vydal-li žalobce dobrovolně žalovanému držbu svých movitých věcí spolu s předmětem nájmu (nemovitou věcí) a žalovaný mu následně odmítl jeho movité věci vydat, nejde o vypuzení z držby podle § 1007 o. z., avšak obrana žalobce je možná žalobou na vydání věci v nalézacím řízení podle části třetí o. s. ř.

č. j. 26 Co 8/2020-425 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Magdalény Šedivé, LL.M., ve věci žalobce: Ing. LS, IČO --- sídlem --- zastoupený advokátkou Mgr. Jitkou Vele sídlem Tylova 29, 506 01 Jičín proti žalovaným: 1. MUDr. EK, narozená --- bytem --- 2. RNDr. MV, DrSc., narozená --- bytem --- zastoupená obecným zmocněncem Ing. Alešem Novotným narozeným --- bytem --- 3. VN, narozený --- bytem --- o ochranu z rušené držby k odvolání žalovaných proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. října 2019 č. j. 7 C 231/2019-291 takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výrocích I a II mění takto: Žaloba na ochranu z rušené držby movitých věcí žalobce, jejichž seznam je uveden v příloze usnesení okresního soudu, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 3 345 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Shora označeným usnesením okresní soud uložil žalovaným zdržet se dalšího vypuzení žalobce z držby movitých věcí, jejichž seznam uvedl v příloze usnesení s tím, že tvoří nedílnou součást rozhodnutí, a obnovit původní stav (výrok I). Žalobu s návrhem na vydání usnesení, kterým by byla žalovaným uložena povinnost vydat žalobci movité věci uvedené v příloze tohoto rozsudku, jež tvoří jeho nedílnou součást, jejichž je žalobce oprávněným držitelem, zamítl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce podává žalobu na ochranu proti vypuzení z držby a uzavřel, že osvědčil, že byl na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1996 uzavřené na dobu neurčitou nájemcem pozemků, budov a mrtvého inventáře specifikovaného v příloze smlouvy. Nemovitosti mu byly pronajaty za účelem provozování školkařské činnosti. Dále bylo osvědčeno, že žalobce podnikatelskou činnost v pronajatém objektu provozoval nerušeně do 12. 9. 2019. Uvedeného dne se žalobce v objektu sešel se třetím žalovaným jakožto zástupcem zbývajících žalovaných za účelem obhlídky a soupisu věcí z důvodu plánovaného ukončení nájemního vztahu a za účelem uzavření dohody o způsobu ukončení užívání. K dohodě o ukončení nájemního vztahu nedošlo. Po provedeném soupisu věcí došlo k jejich zadržení. Žalobci byl znemožněn přístup k movitým věcem a nemovitostem a bylo mu znemožněno jakkoliv s věcmi v jeho vlastnictví nakládat. Okresní soud uzavřel, že žalobce byl vypuzen z držby movitých věcí, které se nacházejí v pronajatém objektu, když měl za to, že žaloba žalobce směřuje k ochraně posledního stavu držby a s odkazem na ustanovení § 1007 odst. 1 o. z. žalobě vyhověl (výrok I). Zamítl žalobu pouze v té části, kde se žalobce domáhal vydání movitých věcí, neboť měl za to, že rozhodnutím o povinnosti žalovaných vydat zadržované věci by předběhl rozhodnutí ve věci ochrany vlastnického práva (výrok II). Proti usnesení podaly odvolání obě strany sporu. Žalobce se domáhal změny rozhodnutí pod výroky II a III. Uvedl, že požadavkem na vydání věci nebyl uplatněn samostatný nárok, ale v návrhu na uložení povinnosti vydat movité věci se zrcadlil požadavek, jak realizovat zdržení se vypuzení z držby movitých věcí. K výzvě odvolacího soudu zástupkyně žalobce při odvolacím jednání potvrdila, že žalobci od samého počátku řízení jde o ochranu držby movitých věcí nikoli o ochranu držby užívání nemovitostí ve vlastnictví první a druhé žalované. Žalovaní v odvolání do výroku I a III namítli, že nájemní vztah vzniklý na základě smlouvy ze dne 31. 12. 2010 byl obnovován, ale ke dni 31. 12. 2010 skončil, když poukázali na písemné doplňky nájemní smlouvy, zejména na ujednání ze dne 1. 1. 2009 a 26. 6. 2009. Uvedli dále, že dne 12. 9. 2019 se žalobce sešel s žalovanými na místě předmětu nájmu, předmět nájmu žalovaným odevzdal a dobrovolně podepsal předávací protokol. Movité věci, které jsou předmětem řízení, zde ponechal. Poté žalovaní k těmto věcem uplatnili zadržovací právo, neboť žalobce dluží první a druhé žalované nájemné a náhradu škody, kterou na předmětu nájmu způsobil. Podle ustanovení § 1007 odst. 1 o. z. musí držitel tvrdit a prokázat, že byl z držby vypuzen. O vypuzení z držby jde při svémocném faktickém odnětí detence držiteli, tj. zmocněním se držby násilím, lstí nebo zneužitím. Žalobce v žalobě k okolnostem vypuzení z držby pouze uvedl, že došlo k „zadržení jeho movitých věcí“, ke kterým mu byl znemožněn přístup, aniž by uvedl bližší podrobnosti k tomu, jak se jeho movité věci dostaly do moci žalovaných. K opuštění či odevzdání předmětu nájmu nic rozhodného netvrdil. Okresní soud žalobce k doplnění rozhodného tvrzení nevyzval. K výzvě odvolacího soudu, aby popsal, jak byl vypuzen z držby movitých věcí, žalobce prostřednictvím své zástupkyně při odvolacím jednání upřesnil, že strany sporu se telefonicky domluvily, že se dne 12. 9. 2019 sejdou na místě samém a dojde k předání předmětu nájmu zpět pronajímatelům. Je pravda, že dne 12. 9. 2019 skutečně došlo k předání předmětu nájmu, při tom byl proveden soupis movitých věcí a on se domníval, že si poté svoje movité věci odveze. Po sepsání předávacího protokolu mu v tom však bylo zabráněno. Žalobci nejde o zachování původního pokojného stavu, tj. nedomáhá se toho, aby movité věci byly zanechány na místě, kde je uložil a byl mu k nim zajištěn přístup, ale jde mu o to, aby si mohl movité věci odvézt a získat nad nimi moc. Vypuzením z držby není situace, když někdo nabyl držbu nebo detenci s vůlí dosavadního držitele a poté odmítá věc, byť i protiprávně, vrátit. Odvolací soud dospěl k závěru, že k takové situaci došlo v souzené věci. Je nesporné, že dne 12. 9. 2019 žalobce sám ze své vůle a po předchozí telefonické domluvě předal žalovaným předmět nájmu (nemovitosti zapsané na LV číslo --). V souzené věci je nerozhodné, zda k tomu došlo za trvání existence nájemního vztahu či po jeho skončení. Rozhodné je, že z předávacího protokolu jasně vyplývá vůle žalobce předat předmět nájmu žalovaným a dále již pozemky a stavby na nich umístěné neužívat, když ochrany držby užívání předmětu nájmu se žalobce nedomáhá ani v tomto řízení. O tom, že dne 12. 9. 2019 dojde k předání předmětu nájmu, byl žalobce dle svého vyjádření předem srozuměn (strany se tak dle jeho vyjádření dohodly předem telefonicky). Bylo tedy jen na žalobci, aby své movité věci včas a řádně z předmětu nájmu před jeho odevzdáním odvezl. Pokud zde svoje movité věci ponechal a nemovitosti předal žalovaným, kteří nyní odmítají zanechané movité věci žalobci vydat, nejde o vypuzení z držby tak, jak to má na mysli ust. § 1007 o. z. Žalobce netvrdí, že by byl žalovanými ujišťován, že si bude moci movité věci odvézt; netvrdí ani žádné jiné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno uzavřít, že se žalovaní zmocnili jeho movitých věcí lstí. Uvádí pouze, že bez dalšího předpokládal, že mu bude umožněno po odevzdání předmětu nájmu movité věci odvézt. Úkolem soudu v tomto řízení není posouzení toho, zda žalovaní uplatňují zadržovací právo k movitým věcem po právu či nikoli, ale posouzení toho, zda žalobce byl z držby movitých věcí vypuzen (tak jak to předpokládá ust. § 1007 o. z.) či nikoli. K takovému závěru skutková tvrzení poskytnutá žalobcem nevedou. Jestliže žalobce držbu svých movitých věcí dobrovolně předal žalovaným spolu s předmětem nájmu a ti mu následně odmítají věci vydat, nejde o vypuzení z držby a žalobci se tak neotvírá možnost ochrany jeho práv cestou žaloby pro vypuzení z držby dle ustanovení § 1007 o. z., ale musí se bránit řádnou petitorní žalobou na vydání věcí v nalézacím řízení, které se uskuteční podle části třetí o. s. ř. (tj. s řádným objasněním a prokázáním skutkového stavu). Zamítnutí žaloby uplatněné dle § 1007 o. z. totiž neznamená, že by s žalobou na vydání věci nemohl být žalobce úspěšný. Nad rámec toho je třeba uvést, že žaloba dle § 1007 o. z. směřuje k tomu, aby se vypuditel zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Původní stav byl takový, že movité věci žalobce byly uloženy na pozemcích prvé a druhé žalované (nebo ve stavbách zde umístěných). Žalobce se však obnovení tohoto původního stavu nedomáhá, nechce, aby věci zůstaly ponechány tam, kde je uložil, ale chce, aby mu bylo umožněno movité věci odvézt, tj. fakticky nejde o obnovení původního stavu. Úspěšným žalovaným vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Za řízení před okresním soudem žalovaní žádné náklady nepožadovali. V odvolacím řízení požadovali nahradit 2 000 Kč za zaplacený soudní poplatek z odvolání, 3 krát paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb. (odvolání, příprava, účast při odvolacím jednání) a náhradu jízdného 445 Kč (za použití veřejné hromadné dopravy obecným zmocněncem 191 Kč /Praha hl. n. – Hradec Králové s odjezdem v 6.44/ a 254 Kč /Hradec Králové – Praha hl. n. s odjezdem 12.04/), tj. celkem 3 345 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí, a to podáním u okresního soudu, který rozhodoval v 1. stupni. Rozhodne o něm Nejvyšší soud České republiky v Brně. Hradec Králové 25. února 2020 předsedkyně senátu