Číslo jednací: 17 Co 106/2021-314 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše v pozůstalostním řízení po: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], zemřelá dne [datum] naposledy bytem [adresa] za účasti: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO] sídlem [adresa] Územní pracoviště [obec], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] k odvolání České republiky proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. května 2021 č. j. 17 D 551/2016-293 takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Účastnice nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud shora označeným usnesením, vydaným notářskou kandidátkou Mgr. Evou Pokornou jako zástupkyní soudní komisařky notářky Mgr. Lubislavy Randusové, předně určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 35 196 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 35 159 Kč a čistou cenu pozůstalosti částkou 37 Kč (výrok I). Potvrdil, že dědictví připadá České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to konkrétně nemovitosti ležící ve Slovenské republice v katastrálních územích [anonymizováno] a [ulice] [anonymizováno] v okrese [anonymizováno], které ve výrokové části usnesení blíže popsal. Současně rozhodl, že Česká republika odpovídá za tyto dluhy pozůstalosti: - vypravitelce pohřbu pozůstalé dceři [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], bytem [obec a číslo], adresa pro doručování [adresa], její pohledávku z titulu nákladů pohřbu zůstavitelky, které hradila ve výši 10 547 Kč, - vypravitelce pohřbu pozůstalé dceři [příjmení] [příjmení], narozené dne [datum], bytem [adresa], její pohledávku z titulu nákladů pohřbu zůstavitelky, které hradila ve výši 10 547 Kč, - pohledávku Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště v [obec], z titulu nedoplatku na dani z převodu nemovitostí za rok 2014 ve výši 9 583 Kč (zahrnující úrok z prodlení ve výši 2 727 Kč), nedoplatku na dani z převodu nemovitostí za rok 2015 ve výši 500 Kč a pohledávku na příslušenství za rok 2016 ve výši 276 Kč, tedy celkem ve výši 10 359 Kč, - pohledávku Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, regionální [pobočka] [příjmení], z titulu penále na všeobecném zdravotním pojištění ve výši 3 706 Kč (výrok II). Účastníku uložil uhradit soudní komisařce odměnu, hotové výdaje a daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 905,75 Kč s tím, že ji zaplatí Okresní soud v Náchodě ze svých rozpočtových prostředků (výrok III). Rozhodl dále, že účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Výroková část usnesení obsahuje též potvrzení, že dědictví připadne České republice jako odúmrť, když zůstavitelka nezanechala žádných zákonných ani závětních dědiců, s výhradou soupisu, která svědčí státu ze zákona, bez nařízení dědické posloupnosti zřízením svěřenského nástupnictví, doložením času nebo jiným způsobem, bez povolání následného dědice. V odůvodnění usnesení okresní soud vyložil, že zůstavitelka zemřela jako rozvedená a majetkově vypořádaná, byla státním občanem České republiky. Zanechala dvě dcery, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které – stejně jako jejich nezletilé děti – dědictví platně odmítly. Odmítnutí dědictví nezletilými dědici bylo schváleno opatrovnickým soudem. Žádní další dědicové ve 2. až 6. třídě zjištěni nebyli, nepřihlásili se soudu ani poté, co byli neznámí dědicové o jejich dědickém právu vyrozuměni vyhláškou okresního soudu. Nebyla zjištěna existence závěti zůstavitelky, dědické smlouvy, dovětku či jiného právního jednání pro případ smrti. Pozůstalost by proto měla připadnout státu jako odúmrť. Vzhledem k tomu, že jediný majetek zůstavitelky představují nemovité věci nacházející se na území Slovenské republiky, namítala Česká republika, že k projednání těchto nemovitostí není dána příslušnost českých soudů. Tvrdila dále, že právo ujmout se pozůstalosti má Slovenská republika Okresní soud při posuzování otázky mezinárodní příslušnosti a rozhodného práva vyšel z toho, že zůstavitelka byla státní občankou České republiky a na jejím území měla i obvyklý pobyt, rozhodné právo pro dědění nezvolila. Dovodil, že dané otázky je třeba posoudit dle nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen„ nařízení EU), a to konkrétně dle jeho článků 4 a 21, podle nichž jsou k projednání dané pozůstalosti dle kritéria obvyklého pobytu zůstavitelky příslušné české soudy a rozhodným právem je právo České republiky. Připomněl, že pravomoc českých soudů je dána i na základě ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Dědictví proto připadá státu České republice podle ustanovení § 1634 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako odúmrť, přičemž na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic, který nemá právo odmítnout dědictví. Proto nemůže nastat situace předvídaná úvodním ustanovením 56 nařízení EU a jeho článkem 33, tedy že pozůstalost zůstala bez dědiců a Slovenská republika by si mohla nárokovat volnou pozůstalost. Česká republika je proto dědicem k celé pozůstalosti bez ohledu na to, kde se pozůstalost nachází. Svědčí jí právo výhrady soupisu ze zákona. Soupis pozůstalosti byl nahrazen prohlášením účastníka o stavu pozůstalostního majetku a na jeho základě byl proveden soupis majetku a dluhů pozůstalosti. Žádný další věřitel se nepřihlásil ani po provedené konvokaci věřitelů. Nabytí dědictví státu bylo potvrzeno podle ustanovení § 185 odst. 1 písm. h) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z. ř. s.“). Nákladové výroky odůvodnil okresní soud ustanoveními § 107 a § 128 z. ř. s. a § 13 a § 14 vyhlášky č. 196/2001 Sb. Proti tomuto usnesení se Česká republika odvolala. V odvolání zdůraznila, že majetek, jehož vlastníkem by se měla stát, tvoří spoluvlastnické podíly na nemovitých věcech ležících na území jiného státu, a to Slovenské republiky. Podle názoru odvolatelky není dána příslušnost českého soudu k projednání těchto nemovitých věcí. Připomněla v této souvislosti znění ustanovení § 74 odst. 2 a § 75 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Poznamenala, že dle jejího mínění není reálně možné fyzické vydání pozemků ležících na území cizího svrchovaného státu. Dále je třeba poukázat na obsah nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 650/2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, které je přímo použitelné i v České republice a které má přednost před normami tuzemského práva. Připomněla znění bodu 56 úvodních ustanovení tohoto nařízení a jeho článku 33. Na základě těchto ustanovení dovozuje, že k projednání nemovitého majetku patřícího do pozůstalosti po zůstavitelce a ležícího na území Slovenské republiky je dáno použití slovenského práva. Ze slovenského práva citovala znění ustanovení § 158 a § 166 zákona č. 161/ 2015 Zb., civilný mimosporový poriadok, a § 462 zákona č. 40/1964 Zb., občiansky zákoník. Odvolatelka je přesvědčena, že dle uvedených ustanovení má Slovenská republika ve svém právním řádu náležitě ustanovené právo ujmout se vlastnictví majetku z dědictví po zůstavitelce [jméno] [příjmení], které se nachází na jeho území a kterého nenabývá žádný dědic. K rozhodnutí o tomto nemovitém majetku je příslušný slovenský soud podle místa, kde se majetek nachází. Jemu by měla být tato věc postoupena k vyřízení s tím, že věřitelé by měli být vyrozuměni o možnosti uplatnit tam své nároky. Řízení o pozůstalosti probíhající u Okresního soudu v Náchodě by mělo být zastaveno. Odvolatelka navrhla, aby odvoláním napadené usnesení okresního soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 občanského soudního řádu; dále jen „o. s. ř.“, § 129 z. ř. s.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal odvoláním napadené usnesení okresního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž byl vázán mezemi, ve kterých se odvolatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí (§ 28 odst. 2 z. ř. s.). Měl přitom na paměti, že v odvolacím řízení mohou být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, a že k novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny (§ 28 odst. 1 z. ř. s.). O odvolání rozhodoval se souhlasem jediné účastnice řízení bez nařízení odvolacího jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal. Okresní soud dospěl v projednávané věci k přesvědčivému závěru, že – posuzováno dle českého práva – zůstavitelka nezanechala žádných dědiců ze závěti ani ze zákona, a proto by měla pozůstalost připadnout jako odúmrť státu. Správně též v napadeném usnesení vyložil, že českým soudům náleží mezinárodní příslušnost k projednání dané pozůstalosti a že rozhodným právem je právo české. Tyto otázky je vskutku namístě posoudit dle nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále též„ nařízení EU“). Toto nařízení je účinné od 17. 8. 2015. Použije se tedy i v daném případě, neboť zůstavitelka zemřela [datum]. Jedná se o přímo použitelný právní předpis Evropské unie, který má aplikační přednost před národním (českým) právem. Poukaz odvolatelky na ustanovení § 75 zákona o mezinárodním právu soukromém je tedy nepřípadný. I Slovenská republika je členem Evropské unie, a proto je vázána pravidly upravujícími mezinárodní příslušnost a rozhodné právo v uvedeném nařízení EU. Obavy z toho, že Slovenská republika nepřizná právní účinky rozhodnutí českého soudu, jsou tedy neopodstatněné. Okresní soud správně poukázal na to, že hraničním určovatelem pro posouzení otázky mezinárodní příslušnosti i rozhodného práva je obvyklý pobyt zůstavitelky v době smrti. Článek 4 nařízení EU stanoví, že soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, jsou příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku. Nařízení EU přitom nemá žádné ustanovení, které by svěřovalo příslušnost k projednání dědictví, jehož předmětem je nemovitost, soudům státu dle polohy této nemovitosti (forum rei sitae). Obdobně platí základní pravidlo uvedené v článku 21 odst. 1 nařízení EU, že rozhodným právem pro dědění jako celek je právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti. Je přitom nepochybné, že zůstavitelka měla v době smrti obvyklý pobyt v České republice. V průběhu řízení nevyšlo najevo, že by měla užší spojení s jiným státem (článek 21 odst. 2 nařízení EU) či že by provedla volbu jiného rozhodného práva (článek 22 nařízení EU). Je proto správný závěr okresního soudu, že pro projednání dané pozůstalosti jsou příslušné soudy České republiky a že pro dědění se použije české právo. Podle českého práva připadá tedy dědictví po zůstavitelce státu, na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic, stát nemůže dědictví odmítnout (§ 1634 odst. 1 o. z.). Tímto státem je podle českého práva Česká republika. Odvolatelka však správně připomíná, že ustanovení nařízení EU umožňují, aby se dědictví nacházejícího se na území Slovenské republiky ujal tento stát. Úvodní ustanovení bodu 56 nařízení EU vskutku stanoví, že v některých situacích může pozůstalost zůstat bez dědiců. Jednotlivé právní řády se s touto situací vyrovnávají různě. Podle některých právních řádů si bude například volnou pozůstalost moci nárokovat stát coby dědic bez ohledu na to, kde se majetek nachází. Podle jiných právních řádů si bude stát moci přisvojit pouze majetek, který se nachází na jeho území. Toto nařízení by proto mělo stanovit pravidlo, podle něhož by uplatnění práva rozhodného pro dědění nemělo vyloučit, aby si členský stát podle vlastních právních předpisů přisvojil majetek, který se nachází na jeho území. Aby však toto pravidlo nepůsobilo na úkor věřitelů zůstavitele, mělo by být doplněno ustanovení, podle něhož by věřitelé mohli požadovat uspokojení svých nároků z veškerého majetku patřícího do pozůstalosti bez ohledu na to, kde se daný majetek nachází. V návaznosti na to pak v kapitole III o rozhodném právu zakotvilo ustanovení článku 33 nařízení EU pravidlo, dle něhož pokud podle práva rozhodného pro dědění podle tohoto nařízení neexistuje pro žádný majetek ani dědic, ani odkazovník podle pořízení pro případ smrti, ani žádná fyzická osoba není dědicem ze zákona, použití takto určeného práva nevylučuje právo členského státu nebo subjektu určeného daným členským státem za tímto účelem ujmout se podle svého práva vlastnictví majetku z dědictví, který se nachází na jeho území, mají-li věřitelé právo nárokovat uspokojení svých pohledávek z majetku tvořícího pozůstalost. Okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud dovodil, že Slovenská republika si v daném případě nemůže nárokovat majetek, protože dle českého práva se na český stát hledí jako na dědice ze zákona, a tudíž nemůže nastat situace předvídaná v článku 33 nařízení EU. Přehlédl totiž, že hypotéza článku 33 nařízení EU hovoří o tom, že dědicem ze zákona není žádná fyzická osoba. Stát však fyzickou osobou není, v oblasti soukromého práva se považuje za osobu právnickou (§ 21 o. z.). Použití daného článku nařízení EU tedy vyloučeno není. Pro zodpovězení otázky, kterému státu má připadnout majetek z pozůstalosti nacházející se na území Slovenské republiky, je klíčové, zda Slovenská republika ve svém právu vyjádřila vůli ujmout se majetku z pozůstalosti bez dědice nacházejícím se na jejím území i ve vztahu k zůstaviteli, který nebyl jejím občanem a neměl na jejím území obvyklý pobyt. V této souvislosti je nutno pro úplnost zmínit, že Česká republika ve svém právním řádu takové ustanovení přijala. Jde o ustanovení § 78 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, které zní: Zůstavitelovy věci a práva umístěná na území České republiky připadnou České republice, jestliže není žádný dědic; rozhodnutí o tom přísluší do pravomoci českých soudů. Za dědice se nepovažuje stát nebo jiný územní útvar nebo pro tyto případy existující instituce, ledaže by byly dědicem ustanoveným v závěti. Právní řád Slovenské republiky však žádné obdobné ustanovení neobsahuje. Takovým ustanovením nemůže být právní úprava zahrnutá v ustanoveních § 158 a § 166 zákona č. 161/ 2015 Zb., civilný mimosporový poriadok, ani § 462 zákona č. 40/1964 Zb., občiansky zákoník, na které poukazuje odvolatelka. V případě ustanovení § 158 a § 166 zákona č. 161/ 2015 Zb. jde o procesní pravidla upravující místní příslušnost soudu v řízení o dědictví a účastenství státu v řízení, má-li mu dědictví připadnout jako odúmrť. Ustanovení § 462 zákona č. 40/1964 Zb. stanoví, že dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu. Zde jde o obecné pravidlo slovenského dědického práva, z něhož ovšem dle přesvědčení krajského soudu nelze dovozovat, že se jím Slovenská republika hodlá ujmout majetku z dědictví bez dědiců nacházejícím se na jejím území i v situaci, že dědění se řídí jiným rozhodným právem (tj. typicky u zůstavitelů, kteří jsou cizími státními příslušníky). Jde tu tedy o obdobu českého ustanovení § 1634 odst. 1 o. z. Slovenské mezinárodní právo soukromé však nemá žádné ustanovení, dle něhož by si mohla Slovenská republika nárokovat jako odúmrť pozůstalost po cizincích, která se nachází na jejím území. Ve Slovenské republice i nadále platí zákon č. 97/1963 Zb., o mezinárodnom práve súkromnom a procesnom, které však neobsahuje žádné ustanovení, které by se týkalo problematiky upravené v článku 33 nařízení EU (tj. obdobu českého ustanovení § 78 zákona č. 91/2012 Sb.). Uvedené okolnosti vedou odvolací soud k závěru, že rozhodnutí okresního soudu v projednávané věci o tom, že pozůstalost připadá České republice, je správné. Krajský soud proto usnesení okresního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval krajský soud na základě ustanovení § 128 a § 132 z. ř. s . Vzhledem k tomu, že se řízení účastní jediný účastník, nelze o přiznání náhrady nákladů řízení uvažovat. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Náchodě. Hradec Králové 31. srpna 2021 JUDr. Jan Čipera předseda senátu