Číslo jednací: 17 Co 189/2021-344 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti povinnému: [osobní údaje povinného] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] pro pohledávku 1 419,27 EUR s příslušenstvím a smluvní pokutu 689 EUR k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. dubna 2021 č. j. 7 EXE 150/2017-318 takto: Usnesení okresního soudu se potvrzuje. Odůvodnění: Usnesením výše označeným okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené u pověřeného soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek Místek, pod sp. zn. 142 EX 1648/17 podle pověření Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 10. 2017 č. j. 7 EXE 150/2017-25, ve spojení s opravným pověřením ze dne 11. 10. 2017 č. j. 7 EXE 150/2017-29. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud vysvětlil, že povinný navrhl zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť vymáhaná pohledávka oprávněné zanikla započtením ještě před nařízením exekuce. Dne 30. 10. 2016 totiž oprávněné vyúčtoval škodu vzniklou porušením smluvních povinností ve výši 23 129 EUR, a to fakturou č. 120160010, splatnou dne 13. 11. 2016, a následně provedl jednostranné započtení. Oprávněná s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasila a bránila se tím, že jí nikdy nebyla doručena tvrzená faktura ani oznámení o započtení pohledávek. Pohledávka povinného je sporná, svým obsahem značně neurčitá, a proto nezpůsobilá k započtení. Samotná faktura neprokazuje, že povinnému vznikla škoda, za niž by měla odpovídat oprávněná. V soudním řízení před Hospodářským soudem Mogilevské oblasti nebyla předmětná pohledávka povinným nijak uplatňována. Rozhodnutí tohoto soudu ze dne 26. 10. 2016, které tvoří exekuční titul, nabylo právní moci dne 17. 11. 2016. Z důvodu nesouhlasu oprávněného se zastavením exekuce předložil soudní exekutor návrh povinného na základě ustanovení § 55 odst. 4 exekučního řádu (dále jen „ex. ř.“) k rozhodnutí exekučnímu soudu. Okresní soud o návrhu rozhodl již usnesením ze dne 30. 4. 2019 tak, že jej zamítl. Již tehdy zjistil, že smluvní vztahy mezi účastníky řízení byly upraveny smlouvou č. 184-15 o dodávce zboží, kterou účastníci řízení uzavřeli dne 23. 1. 2014 a v níž ujednali, že se jejich vztahy řídí platným zákonodárstvím Běloruské republiky a že v případě nevyřešení sporu mezi účastníky mimosoudní cestou bude věc předána Hospodářskému soudu Mogilevské oblasti. Dle ujednání v bodě 5 předání zboží mělo proběhnout podle Podmínek o převzetí dle množství a kvality, schválených usnesením Rady ministrů Běloruské republiky č. 1290 ze dne 3. 9. 2008. V případě zjištění nedostatku kvality bylo nezbytné sepsat dvoustranný protokol a bylo nutné zaslat výzvu dodavateli. Věci týkající se kvality zboží a důsledky dodávky zboží v nedostatečné kvalitě měly být řešeny dle ustanovení čl. 440 a násl. Občanského zákoníku Běloruské republiky, přičemž konkrétní postup se řídí shora označeným usnesením Rady ministrů. K prokázání tvrzení o existenci pohledávky za oprávněnou a o provedeném jednostranném započtení povinný předkládal fakturu č. 120160010, oznámení o vzájemném započtení pohledávek a závazků č. ZZ16031 ze dne 31. 12. 2016, soupisy přijatých faktur na celkovou částku 2 362,96 EUR, písemné reklamace jeho odběratelů, e-mailovou komunikaci s oprávněnou a podací lístek k doporučenému dopisu ze dne 10. 11. 2017. Oprávněná však namítala, že žádné oznámení o zápočtu jí nebylo doručeno a že také nebyl dodržen sjednaný postup při zjištění vad. Okresní soud proto tehdy dospěl k závěru, že tvrzená pohledávka povinného není pro svou nejistotu a neurčitost ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) způsobilá k jednostrannému započtení. K odvolání povinného bylo toto usnesení okresního soudu zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2020 č. j. 17 Co 231/2019-219 s tím, že i zánik vymáhané pohledávky započtením musí být s ohledem na obsah smluvních ujednání účastníků posouzen dle běloruského práva. Okresní soud v dalším průběhu řízení doplnil dokazování výslechem svědka [jméno] [příjmení], zaměstnance povinného, který vypovídal o okolnostech řešení sporu týkajícího se kvality zboží dodaného oprávněnou. Oprávněná však ani poté pohledávku povinného neuznala. Naopak v průběhu řízení předložila právní výklad [jméno] [příjmení] týkající se problematiky započtení dle běloruského práva a také rozhodnutí Hospodářského soudu Brestské oblasti z 16. 5. 2013, případ číslo 60-12/2013. Z tohoto rozhodnutí plyne, že dle čl. 381 běloruského občanského zákoníku možnost provést zápočet vzájemných pohledávek na základě jednostranného jednání jedné ze stran závisí na splnění kumulativních podmínek – pohledávky musí mít vzájemný charakter, být stejného druhu, být platné (lhůta pro splnění těchto pohledávek musí nastat nebo být určena okamžikem úkonu). Podmínka homogenity (požadavek stejného druhu) vzájemných pohledávek zahrnuje především jednotu v základě jejich vzniku a teprve potom homogenitu v předmětu plnění. V řešené věci běloruský soud uzavřel, že pohledávka osoby žalované, jež vznikla z protiprávního jednání žalobce, a pohledávka žalobce, jež vznikla z důvodu nesplnění povinnosti zaplacení dlužné jistoty žalovaným, nemají homogenitu stejnorodosti na podkladě jejich vzniku. Nároky žalovaného tak byly shledány jako neopodstatněné, neboť z důvodu nestejnorodosti pohledávek na podkladě jejich vzniku právní následky zániku pohledávky nenastaly. Okresní soud tedy uzavřel, že také v řízení v projednávané věci se povinný domáhá zastavení exekuce z důvodu jednostranného započtení pohledávky proti pohledávce v exekuci vymáhané. Započítávaná pohledávka však vznikla z titulu náhrady škody tvořené dodaným vadným materiálem, náklady s přepracováním zabalení zboží, náklady na vrácení zboží a náklady na likvidaci zboží. Vymáhaná pohledávka však vznikla ze smlouvy. Nelze tedy dovodit, že jde o pohledávky stejnorodé v základě jejich vzniku, jak vyžaduje ustanovení § 381 odst. 1 běloruského občanského zákoníku se zřetelem k jeho výkladu podáveném v judikatuře. Pohledávku povinného vzniklou z titulu náhrady škody nelze tedy jednostranně započíst proti pohledávce oprávněné, která vznikla nesplněním povinnosti zaplatit cenu za zboží. Jednostranný právní úkon povinného proto nemohl mít za následek zánik vymáhané pohledávky oprávněné. Okresní soud navíc dodal, že oprávněný důvodně namítá, že povinný svým postupem po zjištění vad nedodržel smluvní ujednání a nevyzval oprávněnou k uzavření dvoustranného protokolu o zjištěných vadách. Návrh povinného na zastavení exekuce proto jako nedůvodný zamítl. Proti tomuto usnesení podal povinný odvolání. Zdůraznil, že trvá na tom, že vymáhaná pohledávka oprávněné zanikla započtením. Tato pohledávka je tvořena jistinou ve výši 1 419,27 EUR a smluvní pokutou ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení, celkem ve výši 689 EUR. Oprávněná povinnému dodala nekvalitní surovinu. O tom probíhala mezi účastníky v souladu se smlouvou komunikace e-mailem, povinný má proto reklamaci za uznanou, protože oprávněná komunikovala o náhradě za vadnou surovinu. V důsledku vadného plnění vznikla povinnému škoda, kterou řádně započetl ještě před zahájením exekuce. Tento zápočet také zanesl do svého účetnictví. Okresní soud však nevedl dokazování k výši škody a opřel se o čl. 381 běloruského občanského zákoníku a oprávněnou předložené rozhodnutí běloruského soudu, z nichž vyvodil nemožnost jednostranného započtení. S tímto výkladem však povinný souhlasit nemůže. Jde totiž jen o fragment rozhodovací činnosti běloruských soudů a nikoli důkaz o jejich ustálené rozhodovací praxi. Rozhodnutí bylo vydáno před osmi lety, a tedy není zřejmé, zda je aktuální a zda nebylo zrušeno soudem vyšší instance. Povinný souhlasí se zjištěním okresního soudu potud, že běloruské právo jednostranné započtení připouští. Okresní soud dále přehlédl, že část vymáhané pohledávky ve výši 689 EUR je smluvní pokutou za porušení platební povinnosti a má tedy také deliktní charakter. Minimálně v tomto rozsahu by tak byly pohledávky vzájemně započitatelné. Okresní soud se také nezabýval započitatelností vymáhaných nákladů řízení ve výši 253,57 EUR. Podklady rozhodnutí soudu prvního stupně tedy nemohou sloužit pro zamítavé rozhodnutí. Povinný navrhl změnu napadeného usnesení okresního soudu tak, že se exekuce zastavuje, případně jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněná ve vyjádření k odvolání poukázala na rozdílnost nalézacího a exekučního řízení a zdůraznila, že tvrzená pohledávka povinného na náhradu škody je velmi sporná a že povinnému nic nebránilo uplatnit tuto obranu již v nalézacím řízení, které k tomu slouží. Povinný je podnikatelem, sám si volí své smluvní partnery a nepochybně si zvážil přijatelnost smluvních ujednání, která uzavřel se zahraničním partnerem. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] navíc vyplynulo, že údajnou vadnost předmětu plnění měl povinný zjistit již při samotném dodání zboží. I kdyby tedy soud přijal tvrzení povinného o existenci pohledávky na náhradu škody, tak by se předmětné pohledávky střetly ještě před vydáním exekučního titulu. V souladu se zásadou, že práva náleží bdělým, se tedy povinný měl bránit již v řízení nalézacím a nevyčkávat na exekuční řízení. Oprávněná zdůrazňuje, že pohledávku povinného neuznává, neboť povinný porušil smlouvou sjednaný postup přijímání zboží a reklamací. Nebyl totiž přivolán zástupce oprávněné k vypracování dvoustranného protokolu o odhalených skrytých vadách a oprávněné nebyla poskytnuta dokumentace. Faktura a úkon o započtení jsou neurčité. Z předloženého právního rozboru i z rozhodnutí Hospodářského soudu Brestské oblasti z 16. 5. 2013 plyne, že jednostranný zápočet v tomto případě není možný. Pohledávky totiž mimo jiné nesplňují podmínku stejnorodosti. Oprávněná proto navrhla zamítnutí odvolání povinného. Krajský soud jako soud odvolací předně zjistil, že odvolání je přípustné (§ 201 o s. ř.), obsahuje podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201, § 204 o. s. ř.). Usnesení okresního soudu přezkoumal bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř., když žádný z účastníků nevyjádřil nesouhlas s tímto postupem) a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal. Odvolací soud předně připomíná závěry, které v dané věci přijal již v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 20. 4. 2020 č. j. 17 Co 231/2019-219. V něm vyložil, že toto exekuční řízení je řízením s cizím prvkem, který spočívá především v tom, že oprávněná je právnickou osobou se sídlem v Běloruské republice a že exekuční titul tvoří rozhodnutí běloruského soudu. Právní vztah účastníků je založen smlouvou o dodávce zboží č. 184-15, uzavřenou dne 23. 1. 2014, v níž bylo sjednáno, že smluvní vztahy se řeší podle platného zákonodárství Běloruské republiky. Otázka započtení, a to včetně jeho přípustnosti v exekučním řízení, musí být tedy řešena podle běloruského práva. Pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů k vedení daného exekučního řízení vychází i nadále ze Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, uveřejněné pod č. 95/1983 Sb. (dále jen„ Smlouva mezi ČSSR a SSSR“). V této souvislosti lze poukázat i na sdělení Ministerstva zahraničí ČR publikované pod č. 79/2009 Sb.m.s., z něhož vyplývá, že dne 17. 5. 2001 byl podepsán Protokol mezi Českou republikou a Běloruskou republikou o úpravě právního nástupnictví ohledně mezinárodních smluv sjednaných mezi bývalým Československem a bývalým Svazem sovětských socialistických republik, podle něhož zůstává ve vztazích mezi Českou republikou a Běloruskou republikou nadále v platnosti i shora uvedená smlouva. Dle čl. 54 odst. 1 písm. a) této smlouvy smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají rozhodnutí vydaná na území druhé smluvní strany, a to též rozhodnutí justičních orgánů v občanských, pracovních a rodinných věcech majetkové povahy, jakož i soudem schválené smíry v těchto věcech. K uznání a nařízení výkonu rozhodnutí ve věcech uvedených v článku 54 je dána pravomoc soudu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí vykonáno (čl. 56 odst. 1 Smlouvy mezi ČSSR a SSSR). Dle čl. 58 odst. 1 Smlouvy mezi ČSSR a SSSR výkon se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území má být výkon proveden. Z toho plyne, že postup soudu (i soudního exekutora) v daném exekučním řízení se bude řídit českým procesním právem. Z uvedeného pravidla však stanoví důležitou výjimku čl. 58 odst. 2 Smlouvy mezi ČSSR a SSSR. Dle něj totiž platí, že povinný může vznést u soudu, který nařídil výkon rozhodnutí, námitky jak proti jeho přípustnosti, tak i proti nárokům přiznaným rozhodnutím, avšak pouze tehdy, je-li to přípustné podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území bylo rozhodnutí vydáno. Uvedené pravidlo dopadá nepochybně na projednávanou věc, kdy povinný navrhuje zastavení exekuce s poukazem na uplatněnou námitku započtení. Otázku, zda došlo k zániku vymáhané pohledávky započtením, tedy české soudy řešit mohou, nicméně pouze za předpokladu, že taková obrana je přípustná i podle běloruského práva. Další podstatnou okolnost v daném řízení o návrhu na zastavení exekuce představuje otázka, podle kterého hmotného práva bude vztah účastníků posuzován. Tuto otázku je třeba vyřešit na základě kolizních norem, jimiž se řídí české soudy. Ty jsou pro posuzovaný případ stanoveny v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), které se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů (čl. 1 bod 1). Právo určené na základě tohoto nařízení se přitom v souladu s čl. 2 nařízení použije bez ohledu na to, zda je právem některého z členských států Evropské unie, či nikoliv. Dle čl. 3 bod 1 tohoto nařízení platí, že smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba přitom musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. V projednávané věci je nepochybné, že účastníci ve smlouvě z 23. 1. 2014 výslovně zvolili právo běloruské. Podle čl. 12 bod 1 písm. b), c) a d) nařízení se právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí také plnění závazků vyplývajících ze smlouvy, důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem, a to v rámci pravomocí přiznaných soudu příslušným procesním právem, a různé způsoby zániku závazku, včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby. Z toho je patrné, že podle běloruského práva musí být posouzena i existence pohledávky, kterou povinný namítl k započtení, neboť jde o pohledávku, jež měla vzniknout v důsledku vadného plnění závazků ze smlouvy. Čl. 17 nařízení pak upravuje kolizní normu i pro započtení a to tak, že pokud se strany na právu na započtení nedohodly, řídí se započtení právem rozhodným pro pohledávku, vůči které se uplatňuje započtení. I dle tohoto pravidla se tedy zánik vymáhané pohledávky započtením musí posoudit dle běloruského práva. Odvolací soud konečně již v předchozím rozhodnutí vyložil, jak je třeba přistoupit ke zjišťování práva Běloruské republiky. V této souvislosti poukázal na závěry ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 17. 12. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1308/2011), v níž se uvádí, že justiční orgán má zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit posudek příslušného znalce. Okresní soud po zrušení předchozího usnesení o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce postupoval v souladu se shora vyloženými závěry a zjišťoval obsah relevantního běloruského práva. Při tom využil součinnosti účastníků řízení, zejména oprávněné, která předložila právní rozbor dotčeného ustanovení čl. 381 běloruského občanského zákoníku i rozhodnutí běloruského soudu, které se výkladem tohoto ustanovení zabývá. Jde o postup zcela správný a ustálenou judikaturou českých soudů aprobovaný. Pochybnosti povinného o správnosti či aktuálnosti podaného výkladu týkajícího se požadavku na stejnorodost (homogenitu) započítávaných pohledávek jsou neodůvodněné. Odvolací soud je – obdobně jako soud prvního stupně – sdílet nemůže. Námitky povinného jsou totiž jen obecné a nekonkrétní. Má-li povinný za to, že výklad dané problematiky v běloruském právu je jiný než ten, který podává Hospodářský soud Brestské oblasti v rozhodnutí z 16. 5. 2013, případ číslo 60-12/2013, pak měl tento svůj názor něčím podložit. Žádný důkaz v tomto směru (např. odlišné rozhodnutí běloruského soudu, jiný právní rozbor dané otázky) však povinný nepředložil. Okresní soud tedy dospěl ke správnému závěru, že jednostranné započtení pohledávky žalovaného je podle běloruského práva nepřípustné, neboť nebyly započteny pohledávky stejného druhu. Soud prvního stupně nepochybil ani v tom, když neuznal započitatelnost nároku na náhradu škody proti pohledávce na zaplacení smluvní pokuty. Právo na zaplacení smluvní pokuty má sice deliktní základ, nicméně nelze pominout, že v daném případě jde o smluvní sankci za prodlení se zaplacením dohodnuté ceny za dodané zboží. Ani v tomto případě nejde (v intencích shora podaného výkladu požadavku homogenity pohledávek) o pohledávky stejného druhu co do základu jejich vzniku. Týž závěr platí i ve vztahu k vymáhané pohledávce na náhradu nákladů nalézacího řízení. Zde se totiž nejedná ani o nárok deliktní povahy, nýbrž o pohledávku založenou v procesním právu. Okresní soud tedy dospěl ke správnému závěru, že vymáhaná pohledávka započtením zaniknout nemohla, a že tedy návrh povinného na zastavení exekuce důvodný není. Z výše uvedených důvodů tedy krajský soud odvoláním napadené usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). O nákladech řízení o zastavení exekuce (včetně řízení odvolacího) rozhodne soudní exekutor postupem dle ustanovení § 87 a násl. ex. ř. v dalším průběhu exekučního řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání ani dovolání přípustné. Hradec Králové 23. prosince 2021 JUDr. Jan Čipera předseda senátu