Číslo jednací: 18 Co 108/2020-108 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 63.359 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2019, č. j. 210 C 11/2019-49, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 7. 2020, č. j. 210 C 11/2019-74, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku III. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 51.398 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 51.398 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení a částku 16.500 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 11.961 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11.961 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení, částky 3.946,80 Kč a úroku ve výši 95,9 % p. a. z částky 50.000 Kč od 23. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč, zamítl (výrok II. ve znění opravného usnesení) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.774 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval k žalobě, kterou se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení 63.359 Kč s příslušenstvím s tím, že účastníci dne 27. 6. 2018 uzavřeli smlouvu o úvěru, dle níž žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úroky ve výši 151,58 % ročně, žalovaný však nesplácel, žalobce proto dluh zesplatnil a žalovaný přesto na dluh neuhradil ničeho. Proto požadoval po žalovaném zaplacení uvedené částky se zákonným úrokem z prodlení jako dlužné jistiny s úrokem, smluvní pokutu za prodlení se zaplacením dvou splátek a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, dále smluvní pokutu ve výši 20.446,80 Kč a úrok ve výši 95,9 % ročně, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč. Žalovaný byl v řízení nečinný a k jednání okresního soudu dne 26. 11. 2019 se nedostavil. Okresní soud ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 6. 2018 zjistil, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit ve 48 měsíčních splátkách (po 4.098 Kč) v celkové částce 196.704 Kč, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 151,58 % ročně a pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou delší 30 dnů, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč u každé splátky a pro případ zesplatnění úvěru se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, smluvní pokuty maximálně do součinu čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Dále zjistil, že žalobce poskytl žalovanému informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru dne 28. 2. 2018 a předsmluvní informace dne 27. 6. 2018 a že dopisem ze dne 2. 7. 2018 oznámil žalobce žalovanému schválení úvěru se splácením dle přiloženého splátkového kalendáře. Okresní soud z dokladu o vyplacení úvěru zjistil, že žalobce úvěr vyplatil na účet žalovaného 29.6.2018, z karty žalovaného pak zjistil, že žalovaný na dluh ničeho neuhradil, ve výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) nebylo CBS skóre žalovaného vypočteno, ale smlouva byla hodnocena jako špatná; žalobce předložil i výpis z účtu žalovaného, mzdové listy žalovaného a dodatek k pracovní smlouvě, z čehož okresní soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán a dosahoval v období duben a květen roku 2018 mzdu a dovodil, že žalobce provedl hodnocení klienta – žalovaného. Na danou věc aplikoval ust. § 2395 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – o. z.) a uzavřel, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Vysvětlil, že žalobce vystupoval jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, takže smlouva o úvěru byla smlouvou spotřebitelskou a odkázal na ust. § 1810 a násl. o. z. s tím, že se též jednalo o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu ust. § 1798 a násl. o. z. Žalovaný neměl skutečnou příležitost ovlivnit obsah základních podmínek smlouvy, když žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Žalobou žalobce přitom požadoval zaplacení úroku, a to jednak úroku částečně kapitalizovaného a započteného do jistiny, a dále úroku ve výši 95,9 % ročně. Přitom průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu byla v době uzavření smlouvy (červen 2018) ve výši 8,55 % p. a. (statistika ČNB úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR – nové obchody). Okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dle něhož jsou nepřiměřené takové úroky, jejichž výše přesahuje (alespoň) trojnásobek obvyklé úrokové míry a měl za to, že ujednání o úrocích, jejichž výše více než sedmnáctkrát (sjednaná výše 151,58 % oproti 8,74 % - zjevně míněno 8,55 %) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry, je ujednáním v rozporu s dobrými mravy, a proto takové ujednání považoval podle § 580 odst. 1 o. z. za ujednání absolutně neplatné. Uzavřel proto, že žalobci nelze přiznat ani úroky v žalobcem požadované nižší výši, neboť celé ujednání je ujednáním absolutně neplatným a žalobu co do zaplacení smluvních úroků a příslušné části zákonného úroku z prodlení a smluvní pokuty z nepřiznaného kapitalizovaného smluvního úroku zamítl. Žalobě vyhověl co do dlužné jistiny ve výši 50.000 Kč s tím, že žalobce žalovanému poskytl úvěr v této výši a žalovaný na úvěr ničeho neuhradil a dále vyhověl žalobě co do smluvní pokuty za prodlení s úhradou dluhu a úhradou splátek ve výši 998 Kč a 16.500 Kč s tím, že smluvní pokuta byla žalobci přiznána pouze z dlužné jistiny, nikoliv ze zamítnuté části smluvního úroku a dále přiznal žalobci i náhradu nákladů s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč dle ust. § 2048 a násl. o. z., a v rozsahu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o. z., s tím, že je žalovaný v prodlení s plněním dluhu. O nákladech řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., a protože uzavřel, že žalobce byl úspěšný z 80 % a žalovaný z 20 %, přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 60 % nákladů za zaplacený soudní poplatek a zastoupení advokátem. 3. Proti rozsudku, a to pouze proti výrokům II. a III., podal včas odvolání žalobce. Přitom výrok II. napadl žalobce pouze v rozsahu, ve kterém mu okresní soud nepřiznal částku 2.494,66 Kč (kapitalizovaný úrok přirostlý k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p. a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 17. 9. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 50.000 Kč od 23. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč. Odvolání tedy nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % ročně. Namítal, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat s tím, že efektivní úroková sazba sice byla sjednána ve výši 151,58 % ročně, což ale odpovídá nominální úrokové sazbě 95,9 % ročně a jde pouze o matematickou operaci a odkázal k tomu na odborné vyjádření ze dne 25. 10. 2018, které zpracoval [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul], znalec z oboru ekonomika. Měl také za to, že je třeba vzít v úvahu, že žalobce je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře nebankovních poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 36/2018. Dále se žalobce dovolával autonomie vůle s tím, že dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích, neboť opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda a odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. 20/2005 publikované pod č. 1/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Namítal také, že ujednání o výši úroku není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu ust. § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty a odkázal k tomu na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Icm 2408/2017 a 16 VSOL 656/2018. Pokud okresní soud přesto dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením. Pokud měl okresní soud za to, že výše úroku odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Navíc s ohledem na § 1813 o. z. nemůže být sjednaný úrok dle žalobce v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná v tomto případě, pokud by se soud domníval, že přes shora uvedené je sazba úroku vysoká, neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z.; toho se však musí žalovaný dovolat, což neučinil. K zamítnutí jeho požadavku na zaplacení úroku z poskytnutých peněz odkázal žalobce na ust. § 2395 o. z. o povinnosti úvěrovaného vrátit peněžní prostředky a zaplatit úroky a na ust. § 1802 o. z. o tom, že není-li výše úroku ujednána, platí dlužník úroky stanovené právním předpisem a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Databázi ARAD nelze dle žalobce pro obvyklou výši úroku použít, neboť je sestavována pro měnové účely, a odkázal na zprávu České spořitelny, a. s. o tom, že hotovostní neúčelový úvěr poskytovala za úrok 18,9 % a zprávu Equa bank a. s., u níž činil úrok z úvěru 15% - 35 % a měl za to, že jeho požadavek na zaplacení úroku 20 % ročně je tudíž přiměřený. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit mu 2.494,66 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 17. 9. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 50.000 Kč od 23. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a dále uloží žalovanému nahradit mu náklady řízení před okresním i odvolacím soudem v plné výši. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části – výroky II. a III. (§ 212 a § 212a o. s. ř.), doplnil dokazování dále uvedeným důkazem a i s ohledem na něj dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z důkazu – hodnocení klienta, který odvolací soud provedl při odvolacím jednání, zjistil následující skutečnosti: v dané věci se mezi účastníky jednalo se o úvěr ve výši 50.000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 151,58 %, celková částka, kterou měl klient – žalovaný zaplatit byla 196.704 Kč, a měl tak učinit ve 48 splátkách po 4.098 Kč. Žalobce při poskytování úvěru vyšel z toho, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem 19.000 Kč ze zaměstnání a že má výdaje 3.410 Kč jako životní minimum, za bydlení zaplatí 1.000 Kč a dále do výdajů dal ještě rezervu 1.000 Kč, a tudíž měl za to, že žalovaný má volné zdroje 13.590 Kč. Zjistil dále od žalovaného, že je svobodný, že nastoupil do zaměstnání 1. 9. 2017 na dobu neurčitou, neběží mu výpovědní lhůta, že má výuční list a že bydlí u rodičů. 6. Jinak se odvolací soud vyšel ze skutkovým zjištění okresního soudu, na které odkazuje, a s nimiž se ztotožňuje, učinil však jiný právní závěr, pokud jde o důvod zamítnutí žaloby ve výroku II. 7. Odvolací soud vyšel z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 4129/18, podle něhož nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a posuzoval tedy tuto skutečnost. 8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 13. V první řadě se odvolací soud musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť jednou ze smluvních stran byl spotřebitel a bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, když při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem, ale poskytovatel úvěru se nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele a musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení, když pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015). Úvěr pak může poskytovatel úvěru poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 uvedeného zákona, by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, který jednoznačně uzavřel, že čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23; čl. 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Neplatnost smlouvy stanovena v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek a soud je tudíž povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 14. V dané věci pak odvolací soud na základě provedeného důkazu dospěl k závěru, že žalobce pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřil především výdaje žalovaného, když pokud jde o výdaje, uvedl pouze částku životního minima – 3.410 Kč, na bydlení částku 1.000 Kč, jakož i rezervu ve výši 1.000 Kč Odvolací soud má za to, že nelze bez dalšího paušálně aplikovat částku životního minima 3.410 Kč při zjišťování výdajů žalovaného, nýbrž je nutno zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele, které musely zahrnovat např. i náklady na dopravu, když žalovaný bydlel v [obec] a pracoval ve [obec] ([právnická osoba] [obec]), přičemž ani náklady na bydlení ve výši 1.000 Kč nebyly nijak podloženy a nebyl nijak ověřen údaj o tom, že žalovaný bydlí s rodiči. Nelze mít tedy za splněnou povinnost žalobce uloženou mu zákonem, jakožto poskytovali spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ale posouzení úvěruschopnosti žalovaného proběhlo víceméně formálně bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem toho je pak absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a žalobce by měl mít právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny a na úroky z prodlení. 15. Protože výrok I. napadeného rozsudku nebyl odvoláním napaden, je v právní moci, a odvolací soud již nemůže toto rozhodnutí měnit. 16. Ve zbývající části však má žalobu za nedůvodnou a uzavírá, že okresní soud rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, neboť jistina poskytnutého úvěru a úroky z prodlení byly přiznány již ve výroku I. rozsudku okresního soudu. 17. Zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je tedy taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. 18. Odvolací soud ještě dodává, že povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne mimo již shora uvedeného i z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 19. Ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (ZSU) ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSU výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele ve výši 19.000 Kč není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet částku cca 4.098 Kč měsíčně, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky). 20. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska výše úvěru i výše splátek 4.098 Kč měsíčně po dobu několika let (48 měsíců) vyžadovaly v dané věci odbornou péči zahrnující i potřebnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. To však žalobce neučinil. 21. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 22. Odvolací soud však musel změnit rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III., neboť okresní soud v této části rozhodl nesprávně (§ 220 o. s. ř.). 23. Žalobě bylo totiž ve výroku I. vyhověno co do částky 51.398 Kč s 9% zákonným úrokem z prodlení od 17. 9. 2019 do zaplacení a co do částky 16.500 Kč, tj. do částky 67.898 Kč a do 9% zákonného úroku z prodlení z částky 51.398 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení. 24. Naproti tomu byla žaloba zamítnuta co do částky 11.961 Kč s 9% zákonným úrokem z prodlení od 17. 9. 2019 do zaplacení, co do částky 3.946,80 Kč a dále také co do úroku z poskytnutých peněz ve výši 95,9 % ročně z částky 50.000 Kč od 23. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.044 Kč; pětileté plnění z úroku 95,9 % z 50.000 Kč činí 239.750 Kč, když požadovaná částka 236.044 Kč je nižší a je třeba vycházet z toho, že žaloba byla zamítnuta i co do této částky - 236.044 Kč. Žaloba byla tedy zamítnuta co do částky 11.961 Kč, do částky 3.946,80 Kč a do částky 236.044 Kč, tj. do částky 251.951,80 Kč a do zákonného úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 11.691 Kč od 17. 9. 2019 do zaplacení, z čehož vyplývá, že úspěch žalovaného v dané věci byl několikanásobně vyšší než úspěch žalobce, a tudíž nelze žalobci přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. by bylo možné přiznat náhradu nákladů žalovanému, tomu však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 a § 142 o. s. ř. žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal. 25. Pokud jde o posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2717/2008, dle něhož je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. 26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, neboť žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný a úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu ani žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Pardubice 22. února 2021 JUDr. Alena Pokorná předsedkyně senátu