Číslo jednací: 18 Co 109/2020 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], t.č. [obec a číslo], o zaplacení 57 626 Kč se smluvní pokutou a s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20.2.2020, č.j. 103 C 1/2020 - 55, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10.9.2020, č.j. 103 C 1/2020 - 98, a ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15.1.2021, č.j. 103 C 1/2020 - 106, takto: I. Rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku a doplňujícího usnesení se v odvoláním napadené části, pokud jím byla zamítnuta žaloba v částce 7.692,98 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení a ohledně úroků ve výši 20 % ročně z částky 47.170,98 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 113.637 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení v části o zaplacení 58,59% úroku ročně z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22.2.2019 dosáhne částky 113 637 Kč (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku 39 478 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 50 000 Kč od 3.9.2018 do 20.11.2018, z částky 44 739 Kč od 21.11.2018 do 13.12.2018 a z částky 39 478 Kč od 14.12.2018 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části o zaplacení dalších 36 183 Kč, 35% úroku z úvěru ročně z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení, maximálně však 113 637 Kč, a 9,75% úroku z prodlení ročně z částky 18 147 Kč od 31.12.2019 do zaplacení (výrok III. a doplňující rozsudek) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani právo na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok IV. a doplňující usnesení). 2. Z rozsudku okresního soudu vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 2.9.2018 vrácení úvěru ve výši 47 170,98 Kč, zaplacení úroku z úvěru za dobu do zesplatnění úvěru ve výši 10 657,05 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč, smluvních poplatků ve výši 800 Kč, smluvní pokuty ve výši 18 036,29 Kč, 93,59% úroku z úvěru ročně z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení (maximálně 113 637 Kč) a 9,75% úroku z prodlení ročně z částky 57 625 Kč od 31.12.2019 do zaplacení s tím, že po zesplatnění bylo žalobci zaplaceno ještě 2 500 Kč, které žalobce odečetl od jistiny úvěru. V částečném zpětvzetí žaloby žalobce snížil požadavek na zaplacení úroku z úvěru z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení o 58,59%, tj. co se týká úroku z úvěru, domáhal se poněkud nesystematicky úroku v plné smluvní výši s aktuálním zůstatkem 10 657,05 Kč do doby zesplatnění úvěru a 35% úroku z úvěru ročně z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení. 3. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se smlouva o úvěru příčí dobrým mravům, v důsledku čehož je absolutně neplatná. Úrok z úvěru ve výši 146,25% ročně se vymyká rozumné úrokové míře, jde o lichvu. Nepřiměřené je i zajištění dluhu, kdy se základem smluvní pokuty stává tzv. nová jistina úvěru zahrnující i nezaplacené úroky. Současně je účtována další smluvní pokuta za každou splátku, s níž je žalovaná v prodlení. Úvěrová smlouva je formulářového znění a je velmi nepřehledná. Kromě toho okresní soud dovodil neplatnost úvěrové smlouvy i z hlediska zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce dostatečně neověřil úvěruschopnost žalované. Příjem žalované byl zjištěn ve výši 11 000 Kč (mzda) a 7 600 Kč (rodičovský příspěvek), ale výdaje byly značně podhodnocené (1 000 Kč na bydlení). I při podhodnocených výdajích a splátce 5 261 Kč by žalované zbývalo 5 929 Kč měsíčně na uspokojení všech dalších potřeb jejích a jejího dítěte, což je 197 Kč denně na jídlo, hygienu, ošacení, obuv pro obě osoby. Okresní soud tudíž rozhodl, že žalovaná je povinna vydat žalobci jen bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající nesplacené části jistiny úvěru s úrokem z prodlení z této částky. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl jako nedůvodnou. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, a to jen v té části, pokud jím byla zamítnuta žaloba v částce 7 692,98 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 31.12.2019 do zaplacení a ohledně 20% úroku z úvěru ročně z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 113 637 Kč. Zopakoval, že celkové příjmy žalované činily 18 600 Kč a po odečtení výdajů zbývaly žalované volné zdroje ve výši 11 190 Kč měsíčně. Splátka úvěru činila 5 261 Kč měsíčně. Žalobce popsal, jak ověřil příjmy žalované a uvedl, že pečlivě zkoumal i její výdaje. Případné zatajení výdajů klientem nemůže požívat právní ochrany. Po žalobci nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tdo 238/2019) .Výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, a proto žalobce vycházel z údaje žalované, že bydlí u rodičů s náklady 1 000 Kč měsíčně. Další výdaje vychází ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Po právní stránce okresní soud pochybil, když aplikoval zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ačkoliv tento zákon pozbyl účinnosti ke dni 30.11.2016. Předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena dne 2.9.2018 za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nezakládá absolutní neplatnost smlouvy z důvodu neposouzení úvěruschopnosti (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalobci by proto měl být přiznán 20% úrok z úvěru ročně, který je v kontextu obvyklých úroků v nebankovní sféře nízký. K úrokové sazbě žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 8 Co 36/2018, na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS st .-20/05 a upozornil na výklad § 1813 o.z. zaujatý Vrchním soudem v Olomouci v insolvenčních věcech. Pokud úrok z úvěru byl podle závěru okresního soudu nepřiměřený, pak by se jednalo o nezákonné určení množstevního rozsahu, které nemá za následek neplatnost právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1653/2009). I kdyby byla úvěrová smlouva v ujednání o úroku z úvěru neplatná, měl okresní soud přiznat žalobci dle § 2395 a § 1802 o.z. obvyklé úroky, nikoliv však podle databáze ARAD, jejíž údaje nevypovídají o obvyklé výši úroků ve spotřebitelských neúčelových úvěrech. Žalobce zprávami bank dokládal, že obvyklá úroková sazba v tomto případě činí 20% ročně. Žalobce se podrobně vyjádřil i k platnosti sjednaných smluvních pokut, ačkoliv zamítnutí žaloby v této části odvoláním nenapadl. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části tak, že v tomto rozsahu vyhoví žalobě. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Okresní soud na pokyn odvolacího soudu vyzval ještě žalobce, aby odstranil rozpor ohledně vymezení rozsahu odvolání, odvolacího důvodu a odvolacího návrhu. Žalobce v odvolání opakovaně tvrdí, že se v odvolacím řízení domáhá pouze 20% úroku z úvěru p.a. Na tomto argumentu má vystavěny odvolací výhrady. Vymezení rozsahu odvolání a odvolacího návrhu však odpovídá obsahu odvolání jen částečně, co se týká úroku z úvěru od 22.2.2019 do zaplacení. Jinak se žalobce domáhá přiznání původní jistiny 47 170,98 Kč (resp. po odečtení již přiznaných 39 478 Kč zbývajících 7 692,98 Kč). Platbu žalované ve výši 5 261 Kč ze dne 21.11.2018 použil v částce 3 899,58 Kč na úrok z úvěru 50 000 Kč za první měsíc splácení (7,8% z úvěru za měsíc, tj. 93,6 % úrok ročně) a jen v částce 1 361,42 Kč na splátku jistiny. Platbu žalované ve výši 5 261 Kč ze dne 14.12.2018 použil v částce 3 793,40 Kč na úrok ze sníženého zůstatku úvěru za druhý měsíc splácení (7,8% z úvěru za měsíc, tj. 93,6 % úrok ročně) a jen v částce 1 467,60 Kč na splátku jistiny. Platby žalované ve výši 2 000 Kč ze dne 12.11.2019 a 500 Kč ze dne 11.12.2019 nezohlednil v odvolání vůbec, ačkoliv je v žalobě uvedl. Žalobce i po výzvě soudu trval na původním rozsahu odvolání. 7. Při odvolacím jednání žalobce ještě upřesnil, že ačkoliv ve smlouvě byla úroková sazba vyčíslena na 146,25% ročně, úrok dle kalkulačky pro výpočet splátek činil 93,59% ročně (viz rovněž předchozí odstavec). 8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným. 9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; proto na ně pro stručnost odkazuje. 10. Okresní soud správně vystihl, že výdaje žalované v hodnocení klienta jsou značně podhodnocené, a to zejména ohledně výdajů na bydlení uvedených ve výši 1 000 Kč měsíčně. Pokud žalobce tvrdí, že se jednalo o částku uvedenou žalovanou, jejíž výši nemohl ověřit, neboť se nejedná o„ fixní částku“, pak je třeba upozornit na skutečnost známou z rozhodovací praxe soudu, že v úvěrových smlouvách žalobce je částka 1 000 Kč měsíčně na bydlení uváděna u dlužníků pravidelně a jistě nikoliv shodou náhod, že by dlužníci žalobce nezávisle na sobě tuto částku uváděli do formulářů hodnocení klienta bez ingerence pracovníka žalobce. Jedná se přitom o údaj naprosto nereálný a neodpovídající obvyklým nákladům na bydlení dvou osob včetně spotřeby energií v daném místě a čase, třebaže by tyto osoby bydlely společně s dalšími osobami. 11. Po právní stránce okresní soud nesprávně aplikoval na projednávanou věc zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ačkoliv tento zákon pozbyl účinnosti ke dni 30.11.2016. Předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena dne 2.9.2018 za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 12. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 13. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 17. K argumentaci žalobce, že nedostatečné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet může založit u smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. toliko relativní neplatnost, jíž se musí spotřebitel dovolat, odvolací soud dodává následující. 18. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 19. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutno zohlednit i skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 20. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (ZSU) ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSU výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet měsíční splátku úvěru, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky). 21. V otázce, zda v tomto konkrétním případě žalobce řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska výše úvěru i výše splátek vyžadují odbornou péči zahrnující i potřebnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. 22. Žalobce při poskytnutí úvěru vycházel ze součtu obou příjmů žalované ve výši 18 600 Kč měsíčně. Hodnocení výdajů žalované však odvolací soud považuje za nedostatečné, když se žalobce spokojil s údaji žalované, že je svobodná (matka), žije u rodičů a nepožadoval po ní vůbec žádný údaj o jejích výdajích, resp. se spokojil s jejím tvrzením, že nebydlí ve společné domácnosti s partnerem, za bydlení vynaloží 1 000 Kč, za dopravu do zaměstnání tehdy z [obec] do [obec] nevynaloží žádnou částku a na potřeby výživy a jiných základních potřeb se spokojil s životním minimem 3 410 Kč pro ni a 2 000 Kč pro dítě. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce zjevně nedostatečně zjišťoval a vyhodnotil výdaje žalované vynakládané na výživu a zabezpečení nutných potřeb (bydlení, doprava), zvláště za situace, kdy se jednalo o úvěr se splatností na 1,5 roku (18 měsíců). 23. Byla-li smlouva uzavřena mezi účastníky neplatně z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti, tak podle § 87 odst. 1 ZSU je žalovaná jako spotřebitel povinna vrátit žalobci poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalovaná na úvěr v částce 50 000 Kč poskytla žalobci platby ve výši 5 261 Kč dne 21.11.2018, ve výši 5 261 Kč dne 14.12.2018, ve výši 2 000 Kč dne 12.11.2019 a 500 Kč dne 11.12.2019, v důsledku čehož zbývá 36 978 Kč, což je částka nedosahující ani částky 39 478 Kč, jejíž zaplacení bylo žalované uloženo odvoláním nenapadeným vyhovujícím výrokem rozsudku okresního soudu. 24. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti, v jejímž důsledku se nárok žalobce posuzuje podle § 87 odst. 1 ZSU, nezabýval se odvolací soud výší obvyklé úrokové sazby, která by jinak v případě neplatného ujednání o výši úroku z úvěru náležela žalobci podle § 1802 o.z. 25. Okresní soud rozhodl správně o náhradě nákladů řízení, neboť úspěch žalované (36 183 Kč, 58,59% úrok z úvěru ročně z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení, 35% úrok z úvěru ročně z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení a 9,75% úrok z prodlení ročně z částky 18 147 Kč od 31.12.2019 do zaplacení), byl výrazně vyšší než úspěch žalobce (39 478 Kč s 9,75% úrokem z prodlení), ale žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 26. Odvolací soud rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku a doplňujícího usnesení v odvoláním napadené části, pokud jím byla zamítnuta žaloba v částce 7 692,98 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 31.12.2019 do zaplacení a ohledně 20% úroku z úvěru ročně z částky 47 170,98 Kč od 22.2.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 113 637 Kč, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). 27. Dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. by měla žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Protože jí však podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání u Okresního soudu v Chrudimi ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Pardubice 5. května 2021 JUDr. Alena Pokorná předsedkyně senátu