Číslo jednací: 21 Co 136/2021-49 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a JUDr. Marie Kubištové ve věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti povinnému: [osobní údaje povinného] o exekuci rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. 11. 2018 č. j. 18 C 77/2018-38 k odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. října 2020 č. j. 29 EXE 279/2020-20 takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud výrokem I zastavil exekuci, výrokem II soudnímu exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů exekuce a výrokem III oprávněné uložil povinnost nahradit povinnému náklady exekuce ve výši 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že povinný podal návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil mimo jiné tím, že rozsudek vydaný v České republice není přímo vykonatelný ve Slovenské republice a nemůže být tedy ve Slovenské republice exekučním titulem. Okresní soud vyšel ze zjištění, že povinný je státním příslušníkem Slovenské republiky, nemá na území České republiky evidované trvalé bydliště ani jiný druh pobytu cizince. Z podání povinného je zřejmé, že bydlí na území Slovenské republiky. Tato skutečnost byla potvrzena i soudním exekutorem, který dále uvedl, že na území České republiky nedohledal žádný postižitelný majetek povinného. Okresní soud věc posoudil podle § 45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ e. ř.“) a podle čl. 24 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení“), a podle § 103, § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zastavení exekuce. Není totiž na území České republiky žádný příslušný exekuční soud, a proto nelze než exekuci pro nedostatek pravomoci českých soudů zastavit, neboť jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. Při rozhodování o náhradě nákladů exekuce vycházel okresní soud z ustanovení § 89 věta první e. ř. a dovodil, že zastavení exekuce zavinila oprávněná a byla by proto povinna hradit náklady exekuce a náklady povinného. Protože soudní exekutor žádné exekuční náklady nežádal, okresní soud mu náhradu nepřiznal a povinnému pak přiznal paušální náhradu ve výši 100 Kč (podle § 151 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení podala oprávněná včas odvolání. Namítla, že ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi povinným a právním předchůdcem oprávněné, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu, je patrné, že smlouva byla podepsána v České republice. Pokud povinný smlouvu uzavřel na území České republiky, nelze učinit závěr, že nemá na jejím území postižitelný majetek. Soudní exekutor ani nemohl učinit ve velice krátkém časovém horizontu správný závěr ohledně nedohledání postižitelného majetku povinného na území České republiky. Oprávněná má pak za to, že okresní soud měl postupovat podle § 11 odst. 3 o. s. ř., neboť jde o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit a Nejvyšší soud by měl pak určit, který soud věc projedná a rozhodne. Oprávněná poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení sp. zn. 30 Nd 58/2018. Oprávněná proto navrhla, aby i v této věci Nejvyšší soud určil, že jako místně příslušný k projednání a rozhodnutí předmětné věci je Okresní soud v Havlíčkově Brodě (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Nc 200/2012), případně aby odvolací soud usnesení okresního soudu změnil tak, že exekuce se nezastavuje. Exekuční řízení se řídí e. ř. Podle § 52 odst. 2 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Odvolací soud odvolání projednal bez nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. a dospěl k závěru, že není opodstatněné. Odvolací soud odkazuje na správné a úplné odůvodnění usnesení okresního soudu a jen na doplnění a k odvolacím důvodům oprávněné dodává následující. Podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Pravomoc českého soudu k projednání a rozhodnutí věci ve vztahu k cizině je podmínkou řízení, jejíž nedostatek nelze odstranit, a není-li dána, řízení se podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaví. Rozhodnutí okresního soudu spočívá na správném právním posouzení (a v tomto aspektu oprávněná ani správnost závěrů okresního soudu nenapadala), pokud na věc použil ustanovení článku 24 odst. 5 nařízení, které upravuje zvláštní příslušnost soudů pro výkon rozhodnutí (exekuci) a podle kterého pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, mají výlučnou příslušnost soudy členského státu, v němž byl nebo má být výkon rozhodnutí proveden. Při odpovědi na otázku, zda exekuce byla nebo v této věci spíše má být provedena, je pak třeba aplikovat ustanovení § 45 odst. 2 e. ř., upravující místní příslušnost exekučního soudu, a podle kterého místně příslušným exekučním soudem je soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek. Odvolací soud jako správné a úplné převzal skutkové zjištění okresního soudu, že povinný nemá v České republice místo trvalého pobytu ani místo pobytu podle druhu pobytu cizince a ani na území České republiky nemá majetek. Tento stav se nijak nezměnil ani v odvolacím řízení, neboť soudní exekutor k dotazu odvolacího soudu sdělil, že žádný postižitelný majetek povinného na území České republiky nedohledal. O existenci majetku povinného na území České republiky nemůže logicky nijak vypovídat místo uzavření smlouvy o zápůjčce, o plnění z níž bylo rozhodnuto exekučním titulem. Odvolací soud pak nemůže ani sdílet právní argumentaci oprávněné, založené na použití ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř., a to z následujících důvodů. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení sp. zn. 30 Nd 58/2018, jehož se dovolávala i oprávněná, mimo jiné připomněl, že je-li Nejvyššímu soudu věc předložena k postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. procesním soudem, který vyslovil svou místní nepříslušnost, pak Nejvyšší soud otázku, zda věc patří do pravomoci soudů České republiky, nezkoumá a připomněl usnesení sp. zn. 31 Nd 316/2018, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2015. V tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že je-li žádáno určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu soudu za účelem určení místně příslušného soudu, Nejvyšší soud určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Před vydáním rozhodnutí, jímž vyzve k určení místně příslušného soudu Nejvyšší soud, je soud, u kterého byla podána žaloba, povinen náležitě zkoumat, zda v případě sporu s mezinárodním prvkem je dána pravomoc českého soudu, a tento svůj závěr v takovém rozhodnutí (dospěje-li k závěru, že pravomoc českých soudů je dána, takže je namístě postup podle § 11 odst. 3 a § 105 o. s. ř.) náležitě odůvodnit. Z těchto judikatorních závěrů tedy pro tuto věc zcela zřetelně vyplývá, že ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. se při posuzování otázky příslušnosti českých soudů jako podmínky řízení uplatnit nemůže. Naopak z judikatorních závěrů vyplývá, že takový postup je vyloučen a soudu prvého stupně zakázán. Exekuční soud jako soud prvého stupně by věc mohl předložit Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, pokud by sám spolehlivě uzavřel, že příslušnost českých soudů je dána. Exekuční soud v této věci ovšem dospěl (a správně) k závěru, že naopak příslušnost českých soudů v této exekuční věci dána není. Odvolací soud k tomu pro určitou srozumitelnost dodává, že jiná situace by nastala tehdy, pokud by Okresní soud v Havlíčkově Brodě zjistil, že povinný má majetek na území České republiky, ale není jisté v obvodu jakého soudu a nebo to nelze jednoznačně určit. Souhrnně řečeno je správným závěr okresního soudu, že exekuce v této věci ani nebyla a ani nemá být provedena žádným soudem České republiky, a proto bez ohledu na bydliště stran není dána výlučná příslušnost soudů České republiky podle článku 24 odst. 5 nařízení. Okresní soud proto správně exekuci zastavil, snad přiléhavěji měl výrok formulovat tak, že se zastavuje exekuční řízení, ale tato formulační nepřiléhavost nemá žádnou relevanci pro věcnou správnost jeho rozhodnutí. Správně rozhodl i o náhradě nákladů exekuce a náhradě nákladů mezi účastníky a odvolací soud na jeho odůvodnění odkazuje. Odvolací soud proto ze všech těchto důvodů usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšnému povinnému žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a rozhoduje o něm Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. Hradec Králové 31. srpna 2021 Mgr. Šárka Petrová předsedkyně senátu