Číslo jednací: 22 Co 101/2021 - 96 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 28 800 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. února 2021, č. j. 17 C 9/2021-34, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. a v závislém výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 28 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 720 Kč a s úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč ve výši 9 % ročně od 30. 11. 2019 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl co do úroku z ve výši 4 625,40 Kč a co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 604 Kč (výrok III.). 2. Okresní soud dospěl po skutkové stránce k závěru, že žalovaný uzavřel dne 2. 11. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru se společností [právnická osoba], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč. Tuto částku spolu s úrokem ve výši 2 800 Kč (odpovídajícím sjednané úrokové sazbě 23,72%), odměnou za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, celkem tedy s navýšením, resp. poplatkem ve výši 14 800 Kč, měl žalovaný vrátit v 58 týdenních splátkách po 600 Kč. Věřitel před poskytnutím úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný splátky řádně neplatil, čímž se dostal do prodlení. Smlouvou ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka postoupena žalobkyni. K uvedenému dni žalovaný dlužil celou jistinu a částku 8 800 Kč na administrativním poplatku a poplatku za hotovostní inkaso. 3. Popsaný skutkový stav okresní soud posoudil podle ustanovení § 2395, § 1897 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.) a dospěl k následujícím závěrům. Smlouva mezi původním věřitelem a žalovaným byla platně uzavřena, proto je žalovaný povinen zaplatit žalobci jakožto současnému věřiteli pohledávky dlužnou jistinu a sjednané dlužné poplatky, a dále též zákonný úrok z prodlení z nich. 4. Dále okresní soud uvedl, že žalobu shledal nedůvodnou, pokud jde o smluvní úroky za poskytnutí úvěru, a to jednak v kapitalizované výši 4 625,40 Kč za období do 29. 11. 2019, jednak běžící ve výši 23,72 % ročně z částky jistiny za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení. Poukázal na to, že v oddíle smlouvy konkretizujícím výši úvěru je uveden poplatek za poskytnutí úvěru, který obsahuje tři položky, z nichž jedna představuje vyčíslený úrok za poskytnutí úvěru ve výši 2 800 Kč. Výše úroku v procentuální výši (23,72 % ročně) je uvedena výše, zhuštěným malým písmem, přičemž není najisto postaveno, zda se jedná pouze o konkretizaci způsobu výpočtu níže uvedeného úroku vyčísleného pevnou částkou. Ujednání o úrocích nad rámec sjednané pevné částky tak okresní soud shledal absolutně neplatným. 5. V zásadě jde totiž podle okresního soudu o to, že ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebitelem, kterému své služby poskytuje, a proto je třeba od dodavatele služby vyžadovat, aby se ve vztahu ke spotřebiteli choval v obecné poloze poctivě, přičemž zásada poctivosti se projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy by měl být dostatečně jasně, přehledně, srozumitelně a logicky uspořádán, a měl by obsahovat všechny pro spotřebitele významné a zásadní údaje, což zajisté úročení i doba trvání smlouvy jistě je. Postup žalobkyně v této části odporuje platnému právu, neboť jde o ujednání, které je v rozporu s dobrou vírou a znamená k újmě spotřebitele (žalovaného) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle názoru okresního soudu žalobkyni tudíž náleží úroky za poskytnutí úvěru pouze ve výši sjednané ve smlouvě pevnou částkou, tj. ve výši 2 800 Kč, které byly žalobkyni přiznány jako část požadovaného souhrnného jednorázového poplatku. 6. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. (dále též o. s. ř.), neboť žalobkyně měla ve věci neúspěch v poměrně nepatrné části, a žalobkyni tak přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 1 152 Kč; odměnu advokáta za 3 úkony právní služby po 300 Kč, 3 x 100 Kč paušál + 21 % DPH z odměny a náhrad advokáta. 7. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku II. o částečném zamítnutí žaloby, podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že ujednání článku 1.4 smlouvy o úrocích ve výši 23,72 % ročně bylo zcela jednoznačné a srozumitelné, a konkrétní vyčíslení výše úroku jednou částkou vycházelo z předpokladu řádného splnění všech sjednaných splátek úvěru. Pokud však žalovaný nehradil splátky řádně a včas, úročí se jistina vždy až do jejího splacení ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z. Úrok přitom představuje cenu peněz, resp. odměnu za užívání prostředků po určitý čas. Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud změnil výrok II. rozsudku okresního soudu a i v tomto rozsahu žalobě vyhověl. 8. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 1. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek v mezích, v kterých se žalobce domáhal přezkumu (§ 212 o. s. ř.), a to z pohledu odvolacích námitek i s přihlédnutím k případným dalším přípustným odvolacím důvodům (§ 212a odst. 1 a 4 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 2. Krajský soud předně podotýká, že se ztotožňuje s argumentací žalobkyně, že úrok je cenou peněz, z čehož mj. vyplývá, že na ujednání o úroku nelze aplikovat ustanovení § 1813 a § 1814 o. z. Dále se krajský soud ztotožňuje i s tou částí argumentace žalobkyně, která se týká srozumitelnosti ujednání o úroku v úvěrové smlouvě. Ujednání o výši úroku 23,72% ročně je uvedeno ještě před vyčíslením pevných částek v článku 1.4 smlouvy a je uvedeno stejným písmem, jako text týkající se pevných částek (s výjimkou samotného vyčíslení částek, které je do předtisku smlouvy vepsáno rukou). Pevné vyčíslení částky úroku v článku 1.7 jako součásti„ celkové částky ke splacení“ je zcela jednoznačně uvozeno větou„ Za předpokladu řádného a včasného splácení spotřebitelského úvěru…“ Člověku s průměrným rozumem (§ 4 odst. 1 o. z.) tedy musí být zřejmé, že nebude-li dlužník úvěr splácet řádně, pak se částky uvedené v tomto článku mohou měnit, a to zejména právě u úroku, jenž má být placen„ po celou dobu trvání smlouvy“, jež je vymezena v článku 2.6 smlouvy v souladu se zákonem tak, že smlouva trvá až„ do dne vypořádání veškerých závazků“ (k tomu srov. § 2399 odst. 2 o. z., z něhož mj. vyplývá, že úroky se platí za dobu skutečného užívání peněžních prostředků, není-li ujednáno jinak). Krajský soud neshledává tato smluvní ujednání nijak v rozporu se zákonem, a už vůbec ne v takovém rozporu, jenž by zakládal zdánlivost či absolutní neplatnost dané části smlouvy (srov. § 553 a § 588 o. z.). 3. Podle § 86 odst. 2 věta první zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 4. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 6. Krajský soud má nicméně za to, že okresní soud nevěnoval řádně pozornost tomu, zda původní věřitel posoudil řádně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Krajský soud proto vyzval žalobkyni k předložení veškerých listin, na jejichž základě původní věřitel provedl toto posouzení. Žalobkyně uvedla, že jiné listiny, než ty, které již předložila okresnímu soudu, nemá. V této souvislosti poukázala na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 a na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019. 7. K prvnímu z těchto rozhodnutí krajský soud uvádí, že sice skutečně není povinností poskytovatele úvěru ukládat si listiny předložené zájemcem o úvěru, a v principu k posouzení úvěruschopnosti postačí, pokud poskytovatel do takových listin nahlédne. Poskytovatel úvěru či jeho právní nástupce se tím nicméně mohou dostat do důkazní nouze v případě požadavku na prokázání, že takové listiny s určitým obsahem skutečně byly zájemcem o úvěr předloženy. Obdobná situace pak nastala i v této věci, neboť nájemní smlouvu, kterou měl údajně žalovaný předložit původnímu věřiteli, nemá žalobkyně k dispozici, a dále pracovní smlouva žalovaného, ale z části i výplatní pásky, které žalovaný původnímu věřiteli předložil, resp. jejich kopie pořízené původním věřitelem, byly nečitelné, a nelze z nich proto učinit žádné skutkové závěry. 8. K druhému z těchto rozhodnutí krajský soud podotýká, že nepoctivé jednání žadatele o úvěr ve smyslu uvedení nepravdivých skutečností (např. o výši příjmů či výdajů) nebo zamlčení podstatných skutečností (např. o tom, že žadatel již má sjednané jiné úvěry) rozhodně nezbavuje poskytovatele úvěru povinnosti údaje uváděné žadatelem řádně prověřit, a to i u úvěrů ve výši 20 000 Kč, jako v tomto případě. K rozsahu této povinnosti krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015. 9. Údaje, které žalovaný sdělil (resp. měl podle žalobkyně sdělit) původnímu věřiteli, byly zachyceny v tzv. kartě zákazníka / žádosti o půjčku. Z těchto se podává, že žalovaný měl pracovat u [právnická osoba] s.r.o., měl dosahovat„ hlavního příjmu“ 14 500 Kč měsíčně a„ vedlejšího příjmu“ 8 000 Kč měsíčně, měl bydlet v nájemním bytě s náklady 5 600 Kč měsíčně, osobní výdaje (telefon, jídlo, doprava, oblečení) 3 800 Kč měsíčně, a platit výživné 2 000 Kč měsíčně na jednu vyživovací povinnost. 10. Uvedený„ vedlejší příjem“ žalovaného nebyl zjevně doložen ničím, a ani„ hlavní příjem“ 14 500 Kč měsíčně neodpovídá té části výplatních pásek, která byla čitelná (podle nich byl příjem žalovaného značně nižší). Za situace, kdy„ osobní výdaje“ byly uvedeny ve zjevně nerealistické výši, a nebyl řádně doložen příjem žalovaného, nemohl mít původní věřitel za to, že žalovaný má dostatek prostředků na splácení úvěru (splátky činily 600 Kč týdně, tj. cca 2 600 Kč měsíčně), a v takovém případě neměl úvěr poskytnout. Pokud tak přesto učinil, je smlouva o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. neplatná. 11. Tato neplatnost úvěrové smlouvy je pak neplatností absolutní. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne mj. z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 12. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutno zohlednit i skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. 13. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru, o niž žalobkyně opírá v tomto řízení svůj nárok, je neplatná jako celek, je pak nutně neplatné i ujednání o úrocích, a žalovaný jako spotřebitel je povinen pouze vrátit poskytnutou jistinu. V důsledku je proto výrok II. rozsudku okresního soudu, jímž byla žaloba částečně zamítnuta právě ohledně úroku z úvěru, věcně správný. Proto jej krajský soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a zároveň potvrdil i věcně správný závislý výrok o nákladech řízení. 14. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla v odvolacím řízení úspěch, proto by byla povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o. s. ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu v Pardubicích O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Pardubice 25. května 2021 JUDr. Bořivoj Hájek předseda senátu