Číslo jednací: 22 Co 264/2021 - 43 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 20 97,59 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. září 2021, č. j. 7 C 109/2021-36, takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným usnesením okresní soud zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že se žalobci nevrací ani část zaplaceného soudního poplatku (výrok III). 2. K odůvodnění okresní soud uvedl, že předmětem řízení je dluh z úvěrové smlouvy. Žalovaný je občanem Gruzie s trvalým pobytem v [anonymizováno], a na území České republiky měl naposledy pobyt do 9. 11. 2020. Ke dni zahájení tohoto řízení (17. 2. 2021) tedy neměl bydliště na území České republiky, a z ničeho nevyplývá, že by jej měl na území jiného členského státu Evropské unie. 3. Okresní soud dospěl k závěru, že na určení pravomoci soudů České republiky se nevztahuje žádná dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Gruzií, proto aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Podle článků 6 a 18 odst. 2 uvedeného nařízení pak nelze dovodit příslušnost soudů České republiky, neboť žalovaný zjevně v úvěrovém vztahu vystupoval jako spotřebitel, a nemá na území České republiky bydliště. Okresní soud pak podotkl, že pravomoc soudů České republiky by v daném případě nebylo možno dovodit ani podle § 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, neboť nelze dovodit místní příslušnost žádného ze soudů České republiky pro danou věc. 4. S ohledem na výše uvedené proto okresní soud podle § 104 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř.) řízení zastavil a podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Konečně podle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. Rozhodl o nevrácení soudního poplatku žalobkyni. 5. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že podle čl. 17 Nařízení Brusel I bis je nutno potvrdit, že smluvní vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byl skutečně spotřebitelský. Žalovaný uvedl při uzavírání smlouvy adresu trvalého pobytu v Gruzii, avšak to neznamená, že jde také o jeho bydliště. Pojem bydliště musí být vykládán tak, že jde o jakési centrum zájmu osoby, a zároveň by měl existovat jistý vztah osoby k danému státu. Poněvadž žalovaný uvedl ve smlouvě adresu pro doručování v České republice, jedná se o jeho bydliště. 6. Kromě toho, i kdyby soud nebyl schopen identifikovat bydliště žalovaného, pak je na místě postupovat způsobem uvedeným v rozsudku Soudního dvora EU ve věci C -327/10 Lindner. Cílem nařízení Brusel I bis je zabránit situacím odepření spravedlnosti, kterým by byl vystaven žalobce z důvodu nemožnosti lokalizovat žalovaného, a proto je v daném případě možno žalovat u toho soudu, v jehož obvodu měl žalovaný poslední známé bydliště. Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud změnil usnesení okresního soudu tak, že žalobě vyhoví. 7. Krajský soud projednal odvolání žalobkyně ze všech přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), vždy však jen takových, které se týkaly toho, co okresní soud řešil ve výroku usnesení (§ 212a odst. 6 o. s. ř.), a to bez jednání podle § 214 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Předně krajský soud podotýká, že odvolacímu návrhu na vyhovění žalobě nebylo možno v tomto odvolacím řízení vyhovět, neboť okresní soud se v odvoláním napadeném usnesení zabýval pouze otázkou pravomoci soudu, nikoli tím, zda je žaloba důvodná. Jiná otázka tedy nebyla otevřena odvolacímu přezkumu. 9. Dále krajský soud uvádí, že o spotřebitelském charakteru smluvního vztahu mezi původním věřitelem [právnická osoba] a žalovaným, nemůže být žádných pochyb. Z ničeho, co je obsahem listin předložených žalobcem, zejména pak z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [anonymizováno] ze dne 12. 7. 2019, nevyplývá ani náznak toho, že by žalovaný v daném právním vztahu vystupoval jako podnikatel. V textu smlouvy je pak mj. uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) s poznámkou, že výpočet hodnoty RPSN platí pro případ, že„ klient vyčerpal spotřebitelský úvěr okamžitě v plné výši“ – viz str. 3 smlouvy, č. l. 11 spisu. Žalovaný též ve smlouvě potvrdil, že převzal formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (str. 7 smlouvy, č. l. 13 spisu). 10. Pro výklad nařízení Brusel I bis je podstatná mj. jeho preambule, v níž se v bodech 13 a následujících uvádí:„ Je nezbytné, aby existoval vztah mezi řízeními, na něž se toto nařízení uplatňuje, a územím členských států. Proto by se společná pravidla pro určení příslušnosti měla v zásadě uplatňovat v případech, kdy má žalovaný bydliště v členském státě. Žalovaný, který nemá bydliště v některém členském státě, by měl podléhat vnitrostátním pravidlům pro určení příslušnosti použitelným na území členského státu, kde se koná řízení. Některá pravidla pro určení příslušnosti by se však měla uplatnit bez ohledu na místo bydliště žalovaného, aby se zajistila ochrana spotřebitelů a zaměstnanců, aby se zachovala soudní příslušnost soudů členských států v situacích, kdy mají výlučnou příslušnost, a aby byla respektována smluvní volnost stran. Pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. Příslušnost by měla být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného spojujícího prvku. (…) Pokud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou pro ni příznivější než obecná pravidla.“ 11. Podle článku 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25. 12. Daná věc nespadá do vymezení článků 18 odst. 1 (nejde o žalobu spotřebitele na podnikatele), čl. 21 odst. 2 (nejde o žalobu zaměstnance na zaměstnavatele) ani článků 24 a 25 (nejde o žádný případ tam uvedené výlučné příslušnosti). Z uvedeného je tedy zřejmé, že okresní soud zcela správně aplikoval (při absenci dvoustranné mezinárodní smlouvy, která by v otázce místní příslušnosti vázala Českou republiku a Gruzii) příslušná ustanovení zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 13. Poukazoval-li odvolatel na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C -327/10 Lindner, pak tento poukaz je nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí vycházelo z odlišného skutkového stavu. V tamní věci byl předmětem řízení závazek z hypotéčního úvěru poskytnutého panu [příjmení], občanovi Spolkové republiky Německo, na nákup nemovitosti na území České republiky, v níž pan Lindner bydlel. Pan Lindner následně přestal úvěr splácet, z nemovitosti se odstěhoval a zdržoval se na neznámé adrese, nicméně velmi pravděpodobně pobýval ve Spolkové republice Německo. Výrok rozsudku Soudního dvora EU pak v uvedené věci zněl tak, že Nařízení č. 44/2001 musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie; toto nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného. 14. V daném případě jde o zcela jiný typ úvěru, který nemá úzkou vazbu na nemovitosti na území České republiky, v níž by žalovaný bydlel, dále žalobce netvrdí, že by žalovaný měl povinnost ohlašovat změny své adresy, a zejména jsou zde silné indicie, že po skončení pobytu v České republice se žalovaný vrátil do svého bydliště v Gruzii, jejímž je občanem. 15. Krajský soud tak uzavírá, že okresní soud za této situace na otázku pravomoci soudů České republiky správně aplikoval ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., a dospěl též ke správnému závěru, že pravomoc dána není, a proto správně rozhodl o zastavení řízení, o nákladech řízení i o soudním poplatku. Krajský soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadené usnesení jako věcně správné. 16. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu v Pardubicích O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Pardubice 27. října 2021 JUDr. Bořivoj Hájek předseda senátu