Číslo jednací: 22 Co 37/2021-55 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], Rumunsko o zaplacení částky 3 453,76 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 1. 2021, č.j. 20 C 252/2019-48 takto: Usnesení okresního soudu se mění tak, že mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Pardubicích se nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Citovaným usnesením okresní soud ve výroku I. vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost, ve výroku II. rozhodl o zastavení řízení. Ve výroku III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. rozhodl o tom, že žalobkyni se nevrací zaplacený soudní poplatek. 2. Okresní soud uvedl, že žalobkyně se žalobou ze dne 14. 10. 2019 domáhala proti žalované zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o finančních službách ze dne 1. 8. 2017. V této smlouvě žalovaná, státní příslušník Rumunska, uvedla svoji adresu [adresa] adresu [adresa] Okresní soud lustrací registru obyvatel (ISZR) nezjistil hlášený pobyt žalované na území České republiky a z dalších provedených šetření nezjistil k pobytu žalované žádné informace, pouze zjistil, že na korespondenční adrese hotelu Harmony žalovaná pobývala od 9. 7. do 16. 7. 2017. Ze žalobkyní předložených výpisů z vedeného účtu žalované okresní soud dále zjistil, že žalovaná naposledy platební kartu k předmětnému účtu použila na území ČR dne 28. 9. 2017 a poté (až do zrušení účtu) činila výběry vždy jen ve městě [anonymizováno] v [země]. Zároveň okresní soud zjistil, že žalovaná má evidovaný pobyt v Rumunsku na adrese [adresa] 3. Okresní soud zdůvodnil, že vzhledem k cizí státní příslušnosti žalované zkoumal svoji mezinárodní příslušnost, a to dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Dospěl k závěru, že v dané věci se bezpochyby jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, neboť ze spisu nevyplývá, že by žalovaná smlouvu uzavřela pro účel, který by se týkal její profesionální nebo podnikatelské činnosti ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. S odkazem na čl. 18 odst. 2 tohoto nařízení okresní soud uvedl, že proti spotřebiteli může smluvní partner podat žalobu pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Měl za to, že to otázkou příslušnosti dle uvedeného nařízení se zabývá usnesení Soudního dvora sp. zn. C -98/20 (mBank S. A. proti PA) ze dne 2. 9. 2020, podle jehož závěrů musí být pojem„ bydliště spotřebitele“ použitý v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že se jím označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby, když se dále vyjadřuje také ke svému rozsudku sp. zn. C -327/10 (Hypoteční banka a.s. v . Udo Mike Lindner) ze dne 17. 11. 2011 s tím, že v případě řady změn bydliště spotřebitele je pro určení mezinárodní příslušnosti soudu určitého členského státu rozhodné jen poslední známé bydliště spotřebitele ke dni podání předmětné žaloby, jak okresní soud citoval. 4. Dle okresního soudu tak z uvedeného plyne, že soudy určitého členského státu nejsou příslušné k rozhodnutí sporu ze smlouvy uzavřené spotřebitelem v souladu s čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jestliže se na území tohoto členského státu nenachází poslední známé bydliště spotřebitele tak, jako je dáno v této věci, neboť žalovaná nemá na území České republiky hlášen pobyt, není evidována jako zaměstnanec a na adrese uvedené ve smlouvě fakticky nepobývá. Naopak bylo zjištěno, že žalovaná má evidován pobyt v Rumunsku, kde se dle zjištěných výběrů z bankomatu zdržuje (ve městě [anonymizováno] nedaleko [územní celek]). 5. Okresní soud z uvedených důvodů uzavřel, že není dána jeho mezinárodní příslušnost a pro tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení rozhodl dle § 104 odst. 1 o.s.ř.) řízení zastavil. 6. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl s odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dále dle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni zahájení řízení, shledal, že žalobkyni se soudní poplatek nevrací, neboť se vrací snížený o 20 %, nejméně však o 1000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním, a v dané věci byl uhrazen pouze ve výši 400 Kč. 7. Proti citovanému usnesení podala žalobkyně včasné odvolání s tím, že okresní soud vycházel z nesprávného právního posouzení věci, byť správně vycházel z uvedeného nařízení EU č. 1215/2012. Žalobkyně uvedla, že jeho čl. 17 odst. 1 písm. c) se vztahuje na smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti (tj. vyjma koupě movitých věcí na splátky a půjčky návratné ve splátkách nebo jiného úvěrového obchodu určeného k financování koupě takovýchto movitých věcí), které byly uzavřeny s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Poté dle čl. 18 odst. 2 nařízení platí, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště, když příslušnost se určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7 nařízení. Dle žalobkyně však tuto právní úpravu nelze v dané věci použít, neboť dopadá na případy, kdy podnikatelský subjekt provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v jiném státě, než má sídlo, nebo se jeho činnost na tyto jiné státy zaměřuje. V daně věci však je předmětem řízení žalovaný dluh ze smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně - [právnická osoba] a žalovanou, podle níž byl žalované zřízen sporožirový účet u uvedené úvěrující banky s adresou pro doručování v [obec], [ulice a číslo]. Předpoklady citovaných čl. 17 a čl. 18 nařízení tak v uvedené věci z ničeho nevyplývají. Dle žalobkyně je zásadní, že na území České republiky byl žalované poskytnut úvěr a následně veden úvěrový účet jejím právním předchůdcem se sídlem v České republice, který také na území České republiky působí a provozuje svoji činnost, když na danou věc se nevztahuje ani čl. 17 odst. 1, písm. a) a b) nařízení, který se týká pouze smluv o koupi movitých věcí na splátky, resp. půjček návratných ve splátkách nebo jiných úvěrových obchodů určených k financování koupě takových movitých věcí, tedy úvěrů účelově vázaných. V dané věci se však jedná o půjčku či úvěr poskytnutý bez uvedení účelu. Proto je třeba v dané věci dle žalobkyně aplikovat čl. 5 a čl. 7 odst. 1 písm. a), písm. b) odrážka druhá nařízení. V případě poskytování služeb pak je místem plnění místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, když žalobkyně odkázala na shodný výklad rozhodnutí Soudního dvoru EU ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C -533/07, podle něhož je službou činnost vykonávaná ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, a takovou službou je rovněž poskytování úvěru. Současně k tomu žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR ohledně mezinárodní příslušnosti u závazků z úvěrové smlouvy uzavřené s cizincem (usnesení ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 či ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1715/2014) s tím, že vychází z obdobného skutkového stavu a shodně uzavřela, že okresním soudem použitou zvláštní úpravu nařízení týkající se spotřebitelských smluv (obsaženou původně v článku 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001) nelze v těchto případech aplikovat, ale je třeba použít úpravu příslušnosti při poskytování služeb, která byla původně obsažena v článku 5 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení č. 44/2001 a nyní je obsahem článku 7 odst. 1, písm. b) odrážka druhá nařízení č. 1215/2012. Protože je dle žalobkyně v dané věci zřejmé, že bankovní služby byly žalované dle uzavřené smlouvy poskytovány [právnická osoba] se sídlem v České republice, konkrétně její pobočkou v Pardubicích, je Okresní soud v Pardubicích ve věci mezinárodně příslušným. Žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Krajský soud přezkoumal citované usnesení v celém rozsahu bez nařízení jednání dle § 214 odst. 2, písm. e) a § 212 a § 212a o.s.ř., a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených, když přihlížel jen k důvodům, které se týkají toho, co je řešeno v jeho výrocích a cvb poté dospěl k závěru, že podané odvolání je důvodné. 9. Krajský soud shledal, že okresní soud učinil správná zjištění ohledně žalované a o jejím místě bydliště, resp. pobytu, a dále také správně uzavřel, že předmětem řízení je žalovaný nárok z titulu smlouvy o finančních službách uzavřené dne 1. 8. 2017 mezi právním předchůdcem žalobkyně - [právnická osoba] a žalovanou, podle níž byl ve shodě s tvrzením žalobkyně žalované zřízen sporožirový účet u uvedené banky se sídlem v ČR, a to prostřednictvím její pobočky v Pardubicích, která byla uvedena jako adresa banky pro doručování. Okresní soud také správně posuzoval mezinárodní příslušnost dle nařízení EU č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 (dále nařízení Brusel I bis), ale nesprávně uzavřel, že mezinárodní příslušnost se v dané věci řídí jeho oddílem 4 - čl. 17 a čl. 18 upravující příslušnost u spotřebitelských smluv. Krajský soud zcela přisvědčil námitkám žalobkyně, že ve smyslu čl. 17 odst. 1 je rozhodné, že tato právní úprava se vztahuje (aniž by byly dotčeny čl. 6 a čl. 7 bod 5 nařízení) výlučně na věci, které se týkají smluv uzavřených spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, a to v případech, kdy se a) jedná o koupi movitých věcí na splátky, b) jedná o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Právě a jen pro tyto věci dle čl. 18 odst. 2 citovaného nařízení platí, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 10. Na základě obsahu spisu, zejména z obsahu předložené smlouvy o finančních službách uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 1. 8. 2017, krajský soud zcela přisvědčil žalobkyni, že v dané věci se zjevně nejedná o věci upravené v čl. 17 odst. 1 pod písm. a) a b) nařízení Brusel I bis. Proto je rozhodné, zda je možné tento spor posoudit jako spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 odst. 1, písm. c) nařízení Brusel I bis. K tomu je třeba vycházet z ustálené judikatury jak Soudního dvora EU, tak Nejvyššího soudu ČR, na kterou zcela přiléhavě odkázala žalobkyně. Dle těchto ustálených právních závěrů krajský soud uzavřel, že ani v tomto smyslu se v dané věci o spor ze spotřebitelské smlouvy nejedná, neboť předmětná smlouva ze dne 1. 8. 2017 byla uzavřena ohledně finančních služeb poskytovaných [právnická osoba] jako bankou, a to na území ČR, když žádným způsobem nelze dovodit, že by tato banka v době uzavření smlouvy sjednané finanční služby poskytovala (také) na území bydliště, příp. zjištěného pobytu žalované, tj. v [země], příp. že by na [země] poskytování takto sjednaných finančních služeb zaměřovala. 11. Z uvedených důvodů krajský soud shledal, že v dané věci nejsou dány potřebné předpoklady pro použití čl. 17 a 18 nařízení Brusel I bis a mezinárodní příslušnost se tak řídí čl. 7 odst. 1, písm. b) druhou odrážkou tohoto nařízení, podle něhož se jedná o spor ze smlouvy o poskytování služeb (finančních služeb za úplatu). Proto platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být žalována v jiném členském státě, a to na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Ve smyslu této právní úpravy krajský soud uzavřel, že v dané věci je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky, a to Okresního soudu v Pardubicích, v jehož obvodu byly, resp. měly být poskytovány sjednané finanční služby z titulu smlouvy uzavřené žalovanou. 12. Z uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci není dán žádný okresním soudem shledaný nedostatek podmínek řízení, a proto napadené usnesení dle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Pardubicích se nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Tímto rozhodnutím současně zcela pozbyly smyslu také závislé výroky III. a IV. ohledně nákladů řízení a soudního poplatku a okresní bude dle shora uvedených závazných právních názorů v řízení pokračovat (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Proti tomuto usnesení lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává u Okresního soudu v Pardubicích O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Pardubice 25. února 2021 JUDr. Bořivoj Hájek předseda senátu