Číslo jednací: 22 Co 40/2021-114 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno] [příjmení], narozený dne 22. 2. 1993 bytem [adresa] o zaplacení 13 456,18 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. 11. 2020, č. j. 5 C 92/2020-57, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II. a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 8 973 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení, dále částku 1 072,39 Kč a úrok ve výši 16 % ročně z částky 5 674 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 15 840 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. okresní soud žalobu ve zbývajícím rozsahu, ohledně částky 3 410,79 Kč a do rozdílu mezi přiznanými a požadovanými úroky a zákonnými úroky z prodlení, zamítl. Ve výroku III. okresní soud žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení 3 246 Kč k rukám advokáta žalobkyně. 2. Okresní soud vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 24. 10. 2018 smlouvu o úvěru, podle níž žalovanému téhož dne poskytla na jeho účet částku 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 782 Kč spolu s úrokem ve sjednané výši 58,95 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 249 Kč za porušení splatnosti splátky a ve výši 0,1 % denně v případě, že úvěr po zesplatnění nebude uhrazen. Dále byly sjednány náklady žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného ve výši 200 Kč za prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů. Dále vzal okresní soud za prokázané, že dne 23. 2. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a že žalovaný před zesplatněním úvěru uhradil na žalovaný dluh 10 166 Kč. 3. Při právním posouzení okresní soud vycházel z § 2395 a násl. a § 580, § 588, § 577, § 1802, § 2048 a § 1970 o.z. a zároveň ze zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. s tím, že se jedná o spor z poskytnutého spotřebitelského úvěru. Okresní soud se blíže nezabýval povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. s tím, že žalovaný jako spotřebitel z tohoto důvodu ve smyslu § 87 odst. 1 neplatnost smlouvy nenamítl. Okresní soud se proto zabýval zejména tím, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení žalovaných úroků, nákladů souvisejících s prodlením žalovaného a smluvní pokuty. 4. Okresní soud shledal, že mezi účastníky byl sjednán úrok ve výši efektivní úrokové sazby 58,94 % ročně, odpovídající nominální roční úrokové sazbě 47,25 % a RPSN ve výši 58,95 % Okresní soud při hodnocení přiměřenosti smluvního úroku dle § 1802 o.z. porovnal výši sjednaného úroku s obvyklými úroky, které požadovaly banky v době, kdy byla smlouva sjednána, a to s odkazem na citovanou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Vycházel přitom z databáze ARAD České národní banky, u níž měl za to, že poskytuje jediné objektivně zjistitelné hledisko a spolehlivé informace o průměrných úrokových sazbách. Takto zjistil, že v říjnu 2018 činila úroková sazba korunových úvěrů s fixací od 1 do 5 let poskytnutých domácnostem na spotřebu 7,88 %. Po porovnání uzavřel, že úrok z úvěru v žalované výši 58,94 %, resp. 47,25 % je zjevně nepřiměřený a v rozporu s dobrými mravy, a proto jej v tomto rozsahu nelze dle § 580 a § 1813 o.z. přiznat. 5. Okresní soud však zároveň uzavřel, že žalobkyni jako věřiteli náleží právo na zaplacení úroků z poskytnutých peněžních prostředků, a proto s odkazem na obdobné použití nejbližšího § 1800 odst. 2 o.z. změnil rozsah plnění tak, aby odpovídalo spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Přihlédl k tomu, že se jednalo o tzv. rychlopůjčku, při níž žalovaný dostal vyplaceny peníze ihned po uzavření smlouvy, bez nutnosti zajištění či účelové vázanosti úvěru, a vycházel z toho, že u nebankovních institucí je akceptovatelný úrok, resp. celkové náklady úvěru ve výši dvojnásobku sazeb, které v daném období poskytovaly banky. Proto v dané věci shledal jako přiměřený úrok ve výši 16 % ročně. Na základě toho uzavřel, že v případě smlouvy na dobu 24 měsíců činí kapitalizovaná částka úroků 3 840 Kč, kterou proto žalobkyni přiznal. 6. Dále okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí také právo na smluvní úroky z dlužné částky až do jejího zaplacení. V dané věci se pak dle podané žaloby zabýval sjednanou limitací výše smluvních úroků, zejména jejím souladem s právními předpisy a přiměřeností. Přihlédl k tomu, že dle smlouvy měl žalovaný zaplatit celkem 18 768 Kč - jistinu 12 000 Kč a smluvní úrok za dobu trvání smlouvy s limitací ve sjednané maximální výši 120 % z celkové částky, resp. v částce 22 440 Kč uvedené v čl. 2 smlouvy. Tuto výši však okresní soud na základě již uvedeného zdůvodnění shledal nepřiměřenou ve vztahu k výši poskytnuté jistiny, a proto vycházel ze shledané přiměřené úrokové sazby 16 % ročně. Na jejím základě uzavřel, že žalovaný měl za dobu trvání smlouvy zaplatit celkem 15 840 Kč. Proto maximální výši úroků při prodlení žalovaného shledal v rozsahu 100 % z této celkové částky, u níž shledal, že odpovídá prodlení se zaplacením částky 5 674 Kč v délce 17,5 roku. Nad rámec okresní soud dodal, že novela č. 186/2020 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru účinná od 24. 4. 2020 do budoucna daleko razantněji omezuje právo věřitele na úroky z důvodu prodlení spotřebitele trvajícího déle než 90 dnů. 7. Jako nepřiměřené okresní soud hodnotil také celkovou žalovanou výši nákladů vzniklých z důvodu prodlení žalovaného v částce 2 400 Kč, tj. ve výši 200 Kč u každé splátky, s níž se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou v délce 15 dnů dle čl. 6 smlouvy. Okresní soud vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že částka 200 Kč se sestává z nákladů na mzdy zaměstnanců podílejících se na předžalobním vymáhání (43,94 Kč), provozních nákladů Call centra (6,99 Kč), provize externí vymáhací společnosti (93,42 Kč), provize inkasní sítě (59,84 Kč) a ostatních provozních nákladů, kterou žalobkyně požadovala za celkem 12 splátek. Okresní soud uvedl, že žalobkyně nedokázala vysvětlit, v čem spočívá provize externí vymáhací společnosti ani provize inkasní sítě. Dospěl k závěru, že žalobkyně doložila celkem 8 výzev (ze dne 21. 12. 2018, 25. 3. 2019, 21. 5. 2019, 22. 7. 2019, 20. 9. 2019, 20. 11. 2019, 20. 1. 2020, 20. 2. 2020), které byly vždy zpracovány zaměstnankyní žalobkyně, nikoliv externí vymáhací společností, a které vždy upozorňovaly na prodlení s uhrazením dvou či tří splátek a žalovanému byly adresovány pravidelně po 2 měsících, resp. poslední výzva po měsíci. Poukázal na to, že žalovaný byl takto upomínán déle než jeden rok., neboť se dostal do prodlení již s první splátkou. S odkazem na § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb. hodnotil okresní soud jako nepřiměřenou jednak částku 200 Kč za každé prodlení žalovaného, jednak počet výzev. Zdůvodnil, že částka 200 Kč fakticky neodpovídá účelně vynaloženým nákladům žalobkyně, neboť výzvy žalovanému byly souhrnné (za dvě, příp. tři splátky) a žalobkyně tak nevynaložila náklady za každé prodlení žalovaného (vyjma možných telefonických upozornění). Zdůraznil, že žalobkyni nevznikly ani náklady na provizi externí vymáhací společnosti, resp. uzavřel, že takové náklady by nebyly účelně vynaložené, neboť žalobkyně se jako právnická osoba dlouhodobě zabývá poskytováním úvěrů a má proto vytvořen i administrativní aparát zabývající se prodlením. Jako účelně vynaložené proto okresní soud shledal náklady ve výši 100 Kč za zaslanou výzvu s tím, že zároveň uzavřel, že účelné upomínání o zaplacení dlužných částek před zesplatněním úvěru trvá pouze v časovém horizontu půl roku, po němž již dochází jen k neúčelnému navyšování sankcí. Na základě toho okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně zaslala žalovanému celkem tři účelné upomínky, za které jí proto náleží účelná náhrada nákladů celkem 300 Kč. Současně uvedl, že vyšší náhradu vynaložených nákladů je třeba dle § 122 odst. 1 písm. a) citovaného zákona o spotřebitelském úvěru považovat za smluvní pokutu. 8. Dále okresní soud dospěl k závěru, že v souladu s § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta po 249 Kč za porušení splatnosti měsíční splátky s maximální výši 2 999 Kč za každý kalendářní rok, kterou žalobkyně žalovala do zesplatnění úvěru v částce 1 992 Kč. K této žalované částce okresní soud připočetl částku 1007 Kč jako náklady žalobkyně, které dle shora uvedených důvodů hodnotil ve smyslu § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru jako smluvní pokutu. Proto okresní soud žalobkyni přiznal na této smluvní pokutě do zesplatnění maximální výši 2 999 Kč. Zároveň okresní soud žalobkyni přiznal také sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně pro případ, že úvěr po zesplatnění nebyl uhrazen. Tuto smluvní pokutu po zesplatnění však okresní soud žalobkyni nepřiznal z žalované výše nové jistiny 7 624,67 Kč, ale z částky 5 674 Kč, která dle jeho závěrů odpovídá výši jistiny úvěru 12 000 Kč spolu s přiměřenými úroky 3 840 Kč po odečtení žalovaným zaplacené částky 10 166 Kč. Za žalované období od 25. 2. 2020 do podání žaloby dne 1. 9. 2020 tak okresní soud shledal, že tato smluvní pokuta činí 1 072,39 Kč, ohledně níž žalobě rovněž vyhověl. 9. Okresní soud ze všech uvedených důvodů žalobě vyhověl v rozsahu žalované částky 8 973 Kč (jistiny 5 674 Kč, smluvní pokuty do zesplatnění 2 999 Kč, účelně vynaložených nákladů 300 Kč), a to spolu se žalovaným zákonným úrokem z prodlení 10 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení s odkazem na § 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále okresní soud žalobě vyhověl ohledně zaplacení částky 1 072,39 Kč jako smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně od 25. 2. 2020 do 1. 9. 2020 a ohledně úroku 16 % ročně z částky 5 674 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 15 840 Kč. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud podanou žalobu zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Uvedl, že žalobkyně se domáhala zaplacení 13 456,18 Kč a bylo jí vyhověno ohledně částky 10 045,39 Kč a ohledně částky 3 410,79 Kč byla žaloba zamítnuta. Proto okresní soud uzavřel, že poměr úspěchu a neúspěchu činí ve prospěch žalobkyně 75 % ku 25 % a v rozsahu rozdílu, tj. 50 % proto žalobkyni přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Na těchto nákladech okresní soud žalobkyni přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek 1 000 Kč a náhradu nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v celkové výši 5 492,43 Kč jako odměnu za 3 úkony právní služby po 300 Kč dle § 14b odst. 1, bodu 2, a odst. 5, písm. a) (za převzetí zastoupení, předžalobní výzvu a podaní návrhu na vydání platebního rozkazu) s třikrát paušální náhradou hotových výdajů po 100 Kč, a jedné odměně dle § 7, bodu 5 s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3, dále náhradu za zameškaný čas ve výši 500 Kč za cestu k soudnímu jednání z [obec] a zpět za 5 půlhodin po 100 Kč a náhradu cestovních nákladů za celkem 140 km ve výši 879,20 Kč, včetně náhrady 21% DPH. Takto okresní soud shledal náklady řízení žalobkyně v celkové částce 6 492,43 Kč, z níž žalobkyni přiznal náhradu v rozsahu 50 %, tj. ve výši 3 246 Kč. Žalovanému okresní soud uložil povinnost k zaplacení této náhrady k rukám zástupkyně žalobkyně v zákonné lhůtě dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. 11. Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to výslovně pouze proti výroku II. v rozsahu zamítnuté částky jistiny 1 199,92 Kč, na níž okresní soud nesprávně z žalované částky 6 873,92 Kč přiznal pouze 5 674 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení 10 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení, a dále v rozsahu okresním soudem zamítnutého úroku z úvěru ve sjednané výši 47,25 % ročně ze zamítnuté části jistiny 1 199,92 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení a ve výši 31,25 % ročně z částky 5 674 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 22 521 Kč. Žalobkyně namítla, že oproti závěrům okresního soudu byl úrok v uzavřené smlouvě sjednán zcela v zákonných limitech jako přiměřený a v souladu s dobrými mravy. Zdůraznila, že úvěr byl poskytnut v nebankovní sféře, v níž je u obdobných finančních produktů zcela běžné a spravedlivé, že úrok je vyšší než u subjektů bankovních, a to vzhledem k vyšší rizikovosti poskytování úvěrů. Žalobkyně podrobně odkázala na citovanou judikaturu jiných krajských, příp. okresních soudů, podle níž měla za to, že sjednaná úroková sazba není nepřiměřená a dle § 13 obč.zák. se dovolávala obdobného rozhodnutí ve věci. Zdůraznila také, že žalovaná výše úroků je zcela v rámci čtyřnásobku úrokové sazby dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která vychází z nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Dle žalobkyně činila taková sazba v rozhodném období října 2018 24,16 % ročně dle příslušné databáze časových řad ARAD České národní banky pro úvěry z kreditních karet. Zároveň žalobkyně namítla, že údaje z této databáze nelze použít při stanovení obvyklé úrokové míry spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank, neboť její hodnoty jsou nižší proto, že databáze je sestavována pro měnové účely, zahrnuje také nižší sazby úvěrů z amerických hypoték a nerozlišuje úvěry podle jejich výše, tedy vychází z váženého průměru všech úvěrů. Zároveň databáze nezahrnuje údaje o úvěrech poskytovaných nebankovními subjekty, kdy je úroková míra úvěrů obecně vyšší. Žalobkyně dále zdůraznila zásadu smluvní volnosti, autonomie vůle a obligatorní pojmový znak úvěrové smlouvy spočívající v zaplacení úroků jako odměny za poskytnutí peněžních prostředků. Poukázala rovněž na zásadu presumpce platnosti a závaznosti uzavřených smluv s tím, že žalovaný smlouvu, s jejímž obsahem byl řádně a včas seznámen, podepsal a se smluvními podmínkami, včetně výše úroků, souhlasil, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je za sjednaných podmínek splatit. Žalobkyně se proto dovolávala také zásady právní jistoty, dispozitivnosti občanskoprávních norem a zásady vigilantibus iura scripta sunt s tím, že tyto zásady nelze potlačit ani vyšší právní ochranou z důvodu slabšího postavení spotřebitele, kterou nelze pojímat jako vyšší právní princip. Z uvedených důvodu žalobkyně navrhla, aby v rozsahu podaného odvolání bylo žalobě vyhověno a byla jí přiznána plná náhrada nákladů řízení, u níž měla za to, že se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, které jsou příslušenstvím. 12. Krajský soud přezkoumal citovaný rozsudek okresního soudu pouze v odvoláním napadeném rozsahu, tj. pouze ve výroku II. v rozsahu odvoláním napadené povinnosti žalovaného k zaplacení částky 1 199,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 47,25 % ročně z částky 1 199,92 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení a ve výši 31,25 % ročně z částky 5 674 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 22 521 Kč Krajský soud věc projednal a rozhodl po ústním jednání i v nepřítomnosti žalovaného, který byl řádně a včas předvolán, a to v souladu s § 214 odst.1 ve spojení s § 101 odst.3 o.s.ř. Krajský soud přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. Krajský soud v uvedeném rozsahu přihlížel jak k odvolacím námitkám, tak k důvodům v odvolání neuvedeným a dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné. 13. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak jej řádně provedeným dokazováním správně a v potřebném rozsahu zjistil okresní soud a v odvolacím řízení ani nebyl sporován. Ve shodě s právními závěry okresního soudu krajský soud rovněž shledal, že v dané věci se mezi účastníky jedná o právní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, v němž žalobkyně v silnějším postavení podnikatele při své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr na základě uzavřených písemných, zjevně formulářových smluv. Oproti okresnímu soudu však krajský soud uzavřel, že v takovém případě je soud povinen i z úřední povinnosti přezkoumat, zda žalobce řádně a v potřebném rozsahu splnil před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru svoji povinnost s odbornou pečlivostí posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a dlužníka. Při tomto závěru krajský soud vycházel ze zákonné zvýšené ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany dle § 1810 a násl. ve spojení s § 433 o.z. a dále dle zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném od 1. 12. 2016 dle rozhodného data uzavření smlouvy). Podle § 75 a § 76 tohoto zákona platí, že žalobce je povinen jako nebankovní poskytovatel úvěru provozovat svou činnost s odbornou péčí, jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Dle § 86 a § 87 tohoto zákona je povinností žalobce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných jak od spotřebitele, tak z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr je možno poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku takového posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s tím, že pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná. 14. Krajský soud při uvedeném právním posouzení vycházel z toho, že žalobcem namítaná smluvní volnost a svobodná vůle je v případě spotřebitelských smluv ze zákona modifikována právě zvýšenou právní ochranou spotřebitele, a to za účelem zachování rovného postavení účastníků ve vzájemném smluvním vztahu. Je pak povinností soudu, aby v souladu se zásadou spravedlivého procesu a náležité soudní ochrany spotřebiteli poskytl, resp. zajistil, zákonem stanovenou zvýšenou právní ochranu, a to i bez návrhu a z úřední povinnosti. K tomu krajský soud odkazuje na závěry již ustálené soudní judikatury zejména dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 201 sp.zn. III. ÚS 4129/18, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp.zn 33 Cdo 201/2018 a také rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2019 ve věci C -679/18, neboť zákonem stanovená zvýšená právní ochrana spotřebitele vychází z právní řádu EU dle směrnice č. 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a č. 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru. V souladu s uvedenými závěry krajský soud v dané věci i bez návrhu přihlížel k platnosti, resp. neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., a to jako k neplatnosti absolutní dle § 588 o.z., neboť uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele reálně splácet plánovaný spotřebitelský úvěr je obecně platnou a výchozí zásadou, kterou není chráněn jen samotný dlužník či poskytovatel úvěru v případě vzniku jejich vzájemného smluvního vztahu, ale je chráněna také sama společnost, když porušení této povinnosti je nejen porušením zákona, ale je také ve zjevném rozporu s dobrými mravy a zjevně narušuje veřejný pořádek. 15. Krajský soud v souladu s uvedenými závěry žalobce v odvolacím řízení dle § 213 a § 118a o.s.ř. poučil o jeho povinnosti tvrdit a prokázat, že jako poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy náležitým způsobem a v potřebném rozsahu splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho reálnou schopnost v případě poskytnutí úvěru tento úvěr řádně a včas splácet v souladu se smluvními podmínkami a ke splnění těchto povinností žalobce vyzval. Krajský soud současně dle citované právní úpravy doplnil dokazování žalobkyní předloženým periodickým výpisem z účtu žalovaného u Komerční banky ze dne 19. 10. 2018, z něhož zjistil, že žalovanému byla dne 8. 10. 2018 k úhradě odepsána částka 200 Kč za upomínku a dále byly v jeho prospěch dne 11. a 12. 10. 2018 připsány částky 4 000 Kč a 5 000 Kč od společností [právnická osoba] a [právnická osoba], které jsou obecně známými poskytovateli drobných nebankovních úvěrů. Z tohoto výpisu bylo zároveň zjištěno, že přes takto celkově na účet žalovaného připsané příjmy ve výši 35 728,59 Kč byly jednotlivými úhradami odepsány výdaje v celkové částce 38 986,92 Kč, a proto účet žalovaného za evidované období od 20. 9. do 19. 10. 018 vykazoval (přes svůj počáteční, byť nikoliv příliš vysoký kladný zůstatek 3 121,95 Kč) ke dni 19. 10. 2018 záporný konečný zůstatek - 136,38 Kč. 16. Ze strany žalobce bylo v odvolacím řízení doplněno, že úvěruschopnost byla prověřena na základě povinnosti žalovaného poskytnout pravdivé informace a nic nezamlčovat, dále z registru Solus a systému nebankovních informací dle obsahu žaloby a k ní připojených listinných důkazů. Nebyly zaznamenány problémy s exekucí ani s insolvencí. Žalobce na základě toho provedl bodové hodnocení žalovaného dle interního matematického modelu a podle výsledku skóre žalovaného (263 bodů) rozhodl o poskytnutí úvěru. Zdůraznil, že v dané věci se jednalo o poskytnutí internetové rychlé půjčky, při němž bylo žalovanému v písemném formuláři informací pro klienta podrobně popsáno, jak žalobce úvěruschopnost posuzuje. Další tvrzení ani důkazní návrhy žalobce ani na výzvu a poučení krajského soudu nedoplnil s tím, že další doklady (např. příjmů žalovaného) nemá k dispozici a k dispozici nemá ani konkrétní údaje o výsledcích způsobu svého prověřování úvěruschopnosti klientů, např. v podobě poměru nesplácených poskytnutých úvěrů. 17. Krajský soud proto vycházel ze skutkových závěrů okresního soudu a z vlastních doplněných zjištění a dospěl k závěru, že žalobce před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 10. 2018 řádně, v potřebném rozsahu a s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a žadatele o poskytnutí úvěru. Žalobce zejména v rozporu se svojí povinností dle shora citované právní úpravy rezignoval na to, aby od žalovaného získal nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace k takovému řádnému posouzení, a to zejména vzhledem k tomu, že z obsahu žalobci předloženého výpisu z účtu žalovaného za rozhodné období před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru muselo být zřejmé, že výdaje žalovaného převyšují jeho příjmy, přestože tyto příjmy byly právě v uvedeném období nevýšeny (mimo jiné) o čerpané úvěry poskytnuté jinými nebankovními věřiteli. Proto bylo také zjevné, že žalovanému musela vzniknout také povinnost tyto poskytnuté, byť drobné úvěry, vrátit, resp. splácet. K takto zjevným okolnostem významným v dané době pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, resp. jeho reálné schopnosti poskytnutý úvěr dle plánovaných smluvních podmínek žalobci splácet, však nebylo ze strany žalobce zjevně nijak přihlédnuto a žalobce se tak dle krajského soudu nesprávně spokojil pouze s formálním a v dané konkrétní věci zcela nedostatečným zhodnocením poměrům žalovaného na základě informací získaných pouze z tvrzených databází. Tyto databáze však nebyly způsobilé žalobci nezbytné a dostatečné informace poskytnout a žalobce v rozporu se svými povinnostmi si potřebné konkrétní doplnění nevyžádal od žalovaného, v jehož zájmu bylo takové informace (o svých příjmech a výdajích, jejich výši, důvodech, rozsahu či délce trvání) žalobci za účelem čerpání spotřebitelského úvěru poskytnout a také věrohodně doložit. Přitom je třeba přihlédnout k tomu, že v dané věci se jednalo o poskytnutí úvěru v nikoliv zanedbatelné výši 12 000 Kč, a to právě s přihlédnutím ke konkrétním poměrům žalovaného tak, jak vyplývaly z jím předloženého měsíčního výpisu z účtu, když žalobce k nim neměl konkrétně doložen ani pravidelný příjem žalovaného ze zaměstnání či jiné jeho výdělečné činnosti. Proto je třeba mít za to, že poskytnutí a náležité doložení dalších informací bylo pro náležité splnění povinnosti žalobce k odbornému a pečlivému posouzení úvěruschopnosti žalovaného nezbytné i přiměřené. Dle krajského soudu pak žalobce nemohl na uvedené povinnosti rezignovat ani v dané věci, tj. ani při poskytování tzv. internetové rychlopůjčky (bezúčelové půjčky s využitím prostředků komunikace na dálku přes internetové stránky a s okamžitým převodem peněz z účtu žalobce na účet žalovaného). 18. Krajský soud zároveň shledal zcela nedostatečný, nekonkrétní a neprokázaný odkaz žalobce na jeho interní matematický model, na jehož základě stanovil tvrzené konkrétní bodové skóre žalovaného a hodnotil jej jako dostatečné pro poskytnutí úvěru. Dle krajského soudu není ani z tohoto tvrzení žalobce zřejmé, jakým konkrétní způsobem žalobce za pomoci tvrzeného modelu stanovil bodové skóre spotřebitele, zejména na základě jakých vstupních údajů, jakými propočty, odhady či jinými postupy. Není zřejmé ani to, zda výsledky tohoto žalobcem tvrzeného modelu jsou spolehlivé a funkční, tedy zda podle jím provedeného zhodnocení úvěruschopnosti spotřebitelů jsou v praxi žalobci poskytnuté úvěry následně skutečně řádně dle sjednaných smluvních podmínek splaceny. 19. Krajský soud na základě uvedených závěrů shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi účastníky ze dne 24. 10. 2018 jako (absolutně) neplatnou. Proto uzavřel, že žalovaný je v souladu s právní úpravou bezdůvodného obohacení dle § 2993 o.z. povinen žalobci vrátit (pouze) to, co podle této neplatné smlouvy obdržel. Okresním soudem bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutou částku 12 000 Kč již uhradil celkem 10 166 Kč. V odvoláním nenapadeném a pravomocném výroku I. rozsudku okresního soudu pak žalovanému již byla (mimo jiné) uložena povinnost zaplatit žalobci na dlužnou jistinu úvěru částku 5 674 Kč, a to spolu se žalovanými zákonnými úroky z prodlení od 25. 2. 2020 do zaplacení. Krajský soud proto uzavřel, že podané odvolání není ani částečně důvodné. Lze pouze dodat, že povinnost k zaplacení (smluvních) úroků z úvěru žalovanému z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru ani nevznikla. Okresní soud tak v odvoláním napadeném rozsahu podanou žalobu správně jako nedůvodnou zamítl, a krajský soud proto v tomto rozsahu odvoláním napadený výrok II. rozsudku okresního soudu jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Krajský soud současně jako věcně správný potvrdil také výrok III. o náhradě nákladů řízení, neboť okresní soud v této části rozhodl na základě zcela správných, úplných a přiléhavých skutkových i právních závěrů. K odvolacím námitkám žalobce krajský soud uvádí, že okresní soud správně vycházel z poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci samé, při němž správně zohlednil celý předmět řízení, tedy jak výši žalované jistiny (dlužné jistiny úvěru a dlužných poplatků), tak žalovaného příslušenství (úroků z úvěru a úroků z prodlení). 20. Krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný a vzniklo mu tak proti žalobkyni právo na náhradu nákladů. Protože však žalovanému žádné náklady v řízení před krajským soudem nevznikly, nebyla žádnému z účastníků náhrada nákladů odvolacího řízení přiznána. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává u Okresního soudu ve Svitavách O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Pardubice 27. dubna 2021 JUDr. Bořivoj Hájek předseda senátu