Číslo jednací: 22 Co 45/2021 - 110 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] 2) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 94 126,63 Kč s příslušenstvím a 114 981,61 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. prosince 2020, č. j. 104 C 1/2020-73, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených částech výroku II. a výroku V. a ve výroku VII. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem okresní uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci částku 46 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně od 4. 4. 2019 do zaplacení ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované 1) domáhal další částky 48 064,63 Kč s úrokem ve výši 88,2% ročně z částky 59 327,69 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovanému 2) zaplatit žalobci částku 48 902 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 4. 4. 2019 do zaplacení ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně (výrok III.), zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 15 500 Kč (výrok IV.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaném 2) domáhal další částky 50 579,61 Kč s úrokem ve výši 75,54 % ročně z částky 76 878,41 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení (výrok V.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované 1) domáhal další částky 99 481,61 Kč s úrokem ve výši 9,75 % ročně z částky 73 830 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 88,2 % ročně z částky 59 327,69 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení (výrok VI.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). 2. Žalobce ve dvou žalobách, které okresní soud spojil ke společnému řízení, požadoval po žalované 1) zaplacení částky 73 830 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení, částky 20 296,63 Kč a úroku ve výši 88,2 % ročně z částky 59 237,69 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení. Druhou žalobou pak požadoval po obou žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 90 164 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně od 23. 12. 2019 do zaplacení, částky 24 817,61 Kč a úroku ve výši 75,54% ročně z částky 76 878,41 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení. Žalobce vzal druhou žalobu následně částečně zpět co do částky 15 500 Kč s ohledem na to, že tato částka byla v průběhu roku 2020 žalovanými zaplacena. 3. Okresní soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako poskytovatelem úvěru a žalovanou 1) jako dlužníkem, byla dne 6. 9. 2018 uzavřena smlouva o úvěru. Žalobce na jejím základě poskytl žalované 1) téhož dne částku 60 000 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 134,21 % ročně. Žalovaná proto měla podle smlouvy vrátit celkem 195 132 Kč, a to ve 42 měsíčních splátkách po 4 646 Kč. 4. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klienta. V rámci tohoto hodnocení žalobce vycházel z toho, že žalovaná má příjmy ve výši 13 000 Kč ze zaměstnání, doloženo pracovní smlouvou žalované a dvěma výplatními pásky žalované za červenec a srpen 2018 s čistou mzdou ve výši 13 085 Kč, resp. 13 347 Kč, a dále potvrzením zaměstnavatele žalované, že její průměrný čistý měsíční příjem za období od června do srpna 2018 činí 13 115 Kč. Jiné příjmy žalovaná neměla. Při hodnocení výdajů žalované vycházel žalobce z toho, že žalovaná má pouze dva měsíční výdaje, a to životní minimum ve výši 3 410 Kč a výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, dále žalobce počítal s rezervou ve výši 1 000 Kč na měsíc. Jako forma bydlení je uvedeno bydlení u rodičů. Žalovaná nemá žít s žádným partnerem a nemá mít děti. Z nebankovního registru klientských informací, které předložil žalobce, vyplynulo, že skóre žalované je hodnoceno znakem 25, což znamená, že jde o nového klienta, který v databázi dosud není a hodnotu skóre tak nelze vypočítat. 5. Dále mezi žalobcem jako poskytovatelem úvěru a žalovaným 2) jako dlužníkem a žalovanou 1) jako spoluúčastníkem smlouvy byla dne 25. 10. 2018 uzavřena smlouva o úvěru. Žalobce na jejím základě poskytl dne 26. 10. 2018 žalovanému 2) částku 80 000 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 108,04 % ročně. Žalovaní proto měli podle smlouvy vrátit celkem 157 176 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách po 6 549 Kč. 6. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klientů. Podle okresního soudu u žalované 1) šlo o stejné údaje, jako u předchozího úvěru, s tím, že již bylo bráno v úvahu, že žalovaná 1) má splácet splátky předchozího úvěru. V rámci hodnocení žalovaného 2) žalobce vycházel z toho, že žalovaný 2) má příjmy ve výši 25 000 Kč měsíčně ze zaměstnání, doloženo pracovní smlouvou, dvěma výplatní pásky žalovaného za červenec a září 2018 s čistou mzdou 24 782 Kč, resp. 22 229 Kč. Jiné příjmy žalovaný neměl. Dále žalobce vycházel z toho, že pravidelný čistý měsíční příjem manželky/partnerky žalovaného činí 14 500 Kč, tento příjem však nebyl nijak doložen. Při hodnocení výdajů vycházel žalobce z toho, že měsíční výdaje žalovaného 2) představuje životní minimum 3 410 Kč, na partnerku v domácnosti počítal výdaje 2 560 Kč, na dvě děti v domácnosti (nespecifikováno jak staré) částku 3 500 Kč, dále se braly v úvahy splátky úvěru u žalobce ve výši 2 323 Kč, náklady na bydlení 1 000 Kč a rezerva 1 000 Kč. Jako forma bydlení bylo v dotazníku uvedeno bydlení u rodičů. Na formuláři je též rukou psaná poznámka„ inkaso nedoloženo“. Z výpisu z registru klientských informací vyplynulo, že žalovanému 2) bylo přiřazeno skóre 348, což mají být nízké body, mají představovat střední riziko, úvěr má být limitován výší vyplacené částky. 7. Výše popsaný zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce podle ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.), a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně schopnost žalovaných splácet předmětné úvěry. Poukázal na to, že u prvního úvěru činila výše splátky 36% velmi nízkého příjmu žalované 1), což je samo o sobě zjevně značně rizikové. Žalobce přitom zcela nerealisticky hodnotil výši nezbytných výdajů žalované 1) a počínal si přitom zcela neprofesionálně. Podle okresního soudu pracovat pouze s životním minimem je samo o sobě nezodpovědné, je zřejmé, že běžné životní náklady člověka jsou vyšší. Náklady na bydlení potom těžko mohou představovat pouze 1 000 Kč měsíčně, a to i v situaci, kdy žalovaná 1) údajně bydlí u rodičů. Nerealistická je i výše rezervy 1 000 Kč měsíčně; to nepokryje snížení příjmů např. v důsledku pracovní neschopnosti. 8. V případě druhé smlouvy o úvěru bylo podle okresního soudu ve vztahu k žalované 1) porušení povinností žalobce ještě markantnější. Pokud by měla žalovaná 1) splácet vedle splátek prvního úvěru ještě úvěr druhý, pak by splátky činily dohromady 11 195 Kč, což bylo zjevně mimo možnosti žalované 1). 9. Žalobce podle okresního soudu neprověřil řádně ani úvěruschopnost žalovaného 2). Jeho doložený příjem činil 23 500 Kč měsíčně, jiné příjmy (příjmy partnerky) nebyly nijak doloženy. Žalobce opět zcela nerealisticky posuzoval výdaje žalovaného, když u něj osobně bral v úvahu pouze životní minimum, u jeho partnerky 2 560 Kč, na dvě děti v domácnosti (nespecifikováno jak staré) částku 3 500 Kč, na bydlení čtyřčlenné rodiny (byť u rodičů) 1 000 Kč. Žalobce také zcela pominul, že žalovaný 2) již jeden dluh u něj měl a splácel ho po 2 323 Kč měsíčně. Celkem splátky obou dluhů pak činily 8 872 Kč, což je 38% doloženého příjmu žalovaného 2). 10. Okresní soud zdůraznil, že žalobce se nemůže spoléhat pouze na to, co mu sdělí potenciální klient, informace si musí opatřovat i sám a údaje poskytnuté klientem musí prověřit, resp. kriticky posoudit, tedy zhodnotit, zda klientem předložené informace jsou věrohodné. Žalobce těmto povinnostem nedostál, příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru v obou případech porušil. 11. Okresní soud dále vyložil ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. tak, že ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. je neplatnost úvěrové smlouvy podle tohoto ustanovení neplatností absolutní, k níž podle § 588 o. z. soud přihlédne z úřední povinnosti. Poukázal na široce rozšířené neodpovědné poskytován nebankovních úvěrů osobám, které nejsou schopny úvěr splácet, což vede k jejich pádu do tzv. dluhové pasti. Počet těchto osob je takový, že sociální a ekonomické důsledky spojené s předlužením mají negativní dopad na celou společnost, a je proto v zájmu celé společnosti tomuto negativnímu jevu bránit a jednou z cest, jak toho dosáhnout, je právě donutit poskytovatele úvěrů, aby řádně posuzovali úvěruschopnost svých klientů a poskytli úvěr pouze tomu, u koho je reálný předpoklad, že úvěr splatí. V případě, že poskytovatel úvěru tuto povinnost poruší, je namístě uplatnit sankci v podobě neplatnosti takového právního jednání. Okresní soud v tomto směru poukázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18. 12. Byly-li tedy účastníky uzavřené smlouvy o úvěru absolutně neplatné, je žalovaná 1) povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu prvního úvěru ve výši 60 000 Kč. Pokud pak sám žalobce uvedl, že žalovaná 1) mu postupně uhradila částku 13 938 Kč, pak žalované 1) zbývá uhradit 46 062 Kč. Proto co do této částky okresní soud žalobě vyhověl, uložil ve smyslu § 87 odst. 1 žalované tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách pod ztrátou jejich výhody, a podle § 1970 o. z. uložil žalované 1) zaplatit i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z druhé smlouvy není žalovaná 1) povinna vracet ničeho, neboť na základě této smlouvy jí nebyla žádná jistina poskytnuta. 13. Žalovaný 2) je pak povinen žalobci vrátit částku 80 000 Kč, podle žalobce bylo již zaplaceno 31 098 Kč, zbývá tak 48 902 Kč, kterou okresní soud uložil žalovanému 2) zaplatit v přiměřených splátkách pod ztrátou jejich výhody, a podle § 1970 o. z. uložil žalované 1) zaplatit i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 14. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když míra úspěchu žalovaných byla větší, než u žalobce, avšak podle obsahu spisu žalovaným žádné náklady řízení nevznikly. 15. Proti částem výrokům II. a V. a proti výroku VII. uvedeného rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Konkrétně měl za to, že žaloba byla nedůvodně zamítnuta u první smlouvy ohledně částky 2175,32 Kč na jistině se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení, částky 2 946,70 Kč na úroku ke dni zesplatnění úvěru, zákonného úroku z prodlení z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 20% ročně z částky 59 237,69 Kč od 26. 3. 2019 do zaplacení, smluvních pokut ve výši 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení, nákladů vzniklých s prodlením žalované 1) ve výši 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 20 296,63 Kč. 16. U druhé smlouvy pak žalobce měl za to, že žaloba byla vůči žalovanému 2) nesprávně zamítnuta ohledně částky 24 164 Kč na jistině se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 12. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 20% ročně z částky 76 878,41 Kč od 26. 3. 2019 do 17. 6. 2020, z částky 76 566,77 Kč od 18. 6. 2020 do 20. 7. 2020, z částky 74 566,77 Kč od 21. 7. 2020 do 11. 11. 2020, a z částky 73 066,77 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení, smluvních pokut ve výši 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 12. 2019 do zaplacení, nákladů vzniklých s prodlením žalované 1) ve výši 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 12. 2019 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 24 817,61 Kč. 17. Žalobce namítal, že schopnost žalovaných splácet úvěr byla před uzavřením obou smluv řádně prověřena a jím zjištěné či uvažované údaje o příjmech a výdajích žalovaných byly dostatečné. Žalovaná 1) disponovala řádně doloženým příjmem 13 000 Kč měsíčně, po zohlednění rezervy ve výši 1 000 Kč a výdajů žalované 1) jí zůstávaly volné zdroje ve výši 7 590 Kč měsíčně, zatímco splátka prvního úvěru činila 4 646 Kč měsíčně. Konkrétně byly u žalované 1) zohledněny měsíční výdaje na bydlení 1 000 Kč, životní minimum 3 410 Kč a rezerva ve výši 1 000 Kč. Pokud žalovaná 1) nějaké výdaje zatajila, nemůže to jít k tíži žalobce; k tomu poukázala na ustanovení § 6 o. z. i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019. 18. Žalovaný 2), resp. jeho domácnost, pak disponovala příjmem 39 500 Kč, po zohlednění rezervy ve výši 1 000 Kč a výdajů žalovaného 2) mu zůstávaly volné zdroje ve výši 25 707 Kč měsíčně, zatímco splátka druhého úvěru činila 6 549 Kč měsíčně. Konkrétně byly u žalovaného 2) zohledněny měsíční výdaje na bydlení 1 000 Kč, životní minimum 3 410 Kč, na druhou osobu v domácnosti 2 560 Kč a na dvě děti 3 500 Kč, dále rezerva ve výši 1 000 Kč a splátky dalšího úvěru u žalobce 2 323 Kč. Opět pokud žalovaný 2) nějaké výdaje zatajil, nemůže to jít k tíži žalobce. 19. Podle žalobce výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou; je nutno vycházet z toho, co uvede žadatel o úvěr, a pouze zkoumat, zda údaj žadatele není nepřiměřeně nízký. Podle žalobce částka 1 000 Kč na bydlení v tomto případě nepřiměřeně nízká není. Co se týče ostatních výdajů, pak neuvede-li žadatel jinou částku, vychází žalobce oprávněně z částky stanovené zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, na zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Takto se poskytovatel úvěru nemůže dopustit pochybení. Podle žalobce nelze po poskytovatelích úvěru požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou, a to i vzhledem k výši poskytovaného úvěru; k tomu žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18. 20. Konečně žalobce namítal, že podle ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je důsledkem nikoli řádného zhodnocení schopnosti spotřebitele splácet úvěr toliko relativní neplatnost smlouvy o úvěru, a žalovaní se neplatnosti z tohoto důvodu nedovolali. Podle názoru žalobce jsou tedy obě smlouvy platné. Žalobce měl za to, že by mu měl být přiznán alespoň úrok ve výši 20% ročně, a také smluvní pokuty, které byly podle názoru žalobce přiměřené. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud změnil výroky II. a V. rozsudku okresního soudu tak, že žalobě bude v rozsahu odvolání vyhověno, a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. 21. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili. 22. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 23. Okresní soud správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, a jeho skutkové závěry ve stručnosti popsané výše proto krajský soud zcela převzal. Krajský soud pouze konstatuje, že z listin provedených okresním soudem k důkazu mj. plyne, že žalovaná 1) předložila žalobci při uzavírání úvěrových smluv v obou případech výplatní pásky za tytéž měsíce (červenec a srpen 2018), jejichž údaje se však lišily. V prvním případě měla žalovaná 1) dosáhnout podle výplatních pásek výdělku ve výši 13 085 Kč, resp. 13 347 Kč, v druhém případě pak v týchž měsících 15 155 Kč a 13 913 Kč. 24. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 25. Podle § 86 odst. 2 věta první zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 26. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 27. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 28. Co se týče právního posouzení věci, pak krajský soud předně zcela souhlasí se závěry okresního soudu o tom, že zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Na právní úvahy okresního soudu obsažené v odůvodnění rozsudku okresního soudu proto krajský soud odkazuje, a podotýká, že žalobce v podstatě nepřednesl žádnou propracovanou argumentaci, která by tyto úvahy vyvracela. Dále pak krajský soud k této otázce dodává následující. 29. V dané otázce je nutno zohlednit i skutečnost, že ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. března 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 30. Co se týče otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalovaných - spotřebitelů, pak opět okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska ovšem výše úvěru 60 000 Kč, resp. 80 000 Kč, i výše splátek 4 646 Kč, resp. 6 549 Kč měsíčně již vyžadují nikoli zanedbatelnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. 31. Obecně by listiny, které si žalobce v tomto případě od žalovaných vyžádal k doložení jejich příjmů (zejména pokud by mezi nimi byly i výpisy z bankovních účtů žalovaného 2)), pro posouzení této stránky úvěruschopnosti žadatelů postačovaly. V tomto konkrétním případě však vzhledem k výše popsaným rozdílům ve výši mzdy podle výplatních pásek žalované 1) měl žalobce trvat na podstatně důkladnějším prověření příjmů žalované 1). Příjmy partnerky žalovaného 2) pak nebyly doloženy ničím. 32. Co se týče výdajů žadatele o úvěr, nelze podle názoru krajského soudu nelze vycházet z toho, že u žadatele postačí zohlednit jím pouze tvrzené výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce 1 000 Kč, částku odpovídající životnímu minimu jednotlivce, rezervu ve výši 1 000 Kč, splátky dalších úvěrů, a ve vztahu k žalovanému 2) částky 2 560 Kč na partnerku a částky po 1 750 Kč na každé vyživované dítě, jak to učinil žalobce. Částka 1 000 Kč je totiž nevěrohodně nízká i pro bydlení u rodičů. Nadto krajský soud nemůže pominout, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce obdobným způsobem postupuje při hodnocení nákladů na bydlení v podstatě rutinně (neustále se opakující údaje o tom, že zájemci o úvěr mají náklady na bydlení tu 1 000 Kč, tu 1 200 Kč, nebo nějakou obdobnou částku), a to za situace, kdy náklady na bydlení nejsou ničím doloženy. Pokud tedy žalobce chtěl z této částky vycházet, měl trvat na jejím řádném doložení, a pokud doložena nebyla, neměl úvěr poskytnout. 33. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by pak, a to zejména při absenci jasně doložených nákladů na bydlení, nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možno žadateli srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; mnohdy je naopak na místě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu (ostatně v mezidobí, tedy nedlouho po uzavření předmětné smlouvy, došlo k podstatnému zvýšení níže uvedených částek stanovených nařízením vlády č. 595/2006 Sb., a odborná debata o jejich zvýšení byla vedena již v roce 2018, což žalobci jako odborníkovi v této oblasti nemělo uniknout). 34. Ustanovení § 278 a § 279 o. s. ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dávno v prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Podle nařízení vlády č. 595/2006 Sb., ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětných smluv o úvěru, pak samotná nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o. s. ř. u žalované 1) činila (2/3 x (3 410 + 6 233) = 6 429 Kč, a žalované nebylo podle § 279 o. s. ř. možno srazit z příjmu ve výši 13 000 Kč měsíčně ve prospěch nepřednostní pohledávky více, než (13 000 – nezabavitelná částka) / 3 = 2 190 Kč. 35. U žalovaného 2) činila nezabavitelná částka nejméně 6 429 Kč na žalovaného + 2 x 1 607 na vyživované děti = 9 642 Kč, a žalovanému 2) nebylo podle § 279 o. s. ř. možno srazit z doloženého příjmu ve výši 23 500 Kč měsíčně ve prospěch nepřednostní pohledávky více, než (23 500 – 19 284) + 9 642 / 3 = 7 430 Kč. Splácel-li žalovaný 2) již jeden předchozí úvěr žalobci splátkami po 2 323 Kč měsíčně, pak je zjevné, že poměry žalovaného 2) zcela jednoznačně neumožňovaly dospět k závěru, že žalovaný 2) bude řádně splácet dalších 6 549 Kč měsíčně. Pokud by navíc partnerka žalovaného byla jeho manželkou, pak by možné srážky z příjmu žalovaného 2) byly ještě nižší. 36. Na okraj pak lze poznamenat, že vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů již nebylo třeba zabývat se otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o úrocích a smluvních pokutách, byť již na první pohled i tato ujednání vzbuzovala značné pochybnosti o jejich slučitelnosti s dobrými mravy. 37. Byly-li smlouvy uzavřené účastníky neplatné, pak podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. jsou žalovaní povinni vrátit žalobci poskytnuté jistiny v době přiměřené jejich možnostem. Žalobce tedy nemá právo na žádné úroky ani smluvní pokuty, které nebyly platně sjednány, a pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. Okresní soud taktéž řádně zohlednil, že i pohledávka žalobce na vrácení jistiny se stala splatnou, jakmile žalobce vyzval žalované k vrácení dluhu, a že pokud žalovaní bez zbytečného odkladu po obdržení výzvy své skutečně existující dluhy nezaplatily, ocitly se podle § 1968 o. z. v prodlení, v důsledku čehož jsou podle § 1970 o. z. povinni zaplatit úrok z prodlení z dlužné částky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 38. Okresní soud pak správně rozhodl i o nákladech řízení, když žalovaní měli ve věci převážný úspěch. 39. S ohledem na shora uvedené proto krajský soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadené výroky rozsudku okresního soudu, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 40. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní měli v odvolacím řízení plný úspěch, žalobce by proto byl povinen nahradit jim náklady odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu žalovaným v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o. s. ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává trojmo k Okresnímu soudu v Chrudimi O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekuci. Pardubice 23. března 2021 JUDr. Bořivoj Hájek předseda senátu