Číslo jednací: 22 Co 58/2021 - 145 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 78 491 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. září 2020, č. j. 120 C 33/2019-100, ve znění opravného usnesení ze dne 12. října 2020 č. j. 120 C 33/2019-111, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II., kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 31 757,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 11. 2019 do zaplacení a co do úroku ve výši 20 % ročně z částky 75 564,34 Kč od 30. 4. 2019 do zaplacení, a dále ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 45 205 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 11. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 33 286 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně od 5. 11. 2019 do zaplacení a co do úroku ve výši 35 % ročně z částky 75 564,34 Kč od 30. 4. 2019 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Žalobkyně v žalobě požadovala zaplacení částky 78 491 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 11. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 15 565,82 Kč, a dále úrok ve výši 83,68 % ročně z částky 75 564,34 Kč od 30. 4. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 200 419 Kč. V průběhu řízení vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět ohledně smluvní pokuty a úroku ve výši 48,68 % ročně z částky 75 564,34 Kč od 30. 4. 2019 do zaplacení, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. 3. Okresní soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 3. 10. 2018 žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 80 000 Kč na dobu 24 měsíců s tím, že úroková sazba činila 124,55 % p. a. a úvěr měl být splácen po 6 959 Kč měsíčně, takže celkem mělo být vráceno žalobkyni 167 016 Kč. Ve smlouvě byly též sjednány smluvní pokuty, mj. ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou jistiny po případném zesplatnění úvěru. 4. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zjišťovala osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného. Tento uvedl své příjmy ve výši 21 875 Kč měsíčně ze zaměstnání, výdaje byly uvedeny jako životní minimum 3 410 Kč, náklady na bydlení 1 200 Kč a ostatní náklady 100 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, jeho bydlení je státní, nemá spoření či pojištění, nesplácí žádné úvěry. Žalovaný dále předložil žalobkyni pracovní smlouvu, výplatní pásky za měsíce červen a červenec 2018 a výpis ze svého bankovního účtu za červenec a srpen 2018, podle nichž žalovaný pobíral mzdu cca 20 550 Kč měsíčně, zaplatil v uvedeném období 3 134 Kč pojistné a 600 Kč doplatek T-Mobile. 5. Žalobkyně si opatřila výpis záznamů z registru SOLUS, podle nějž nebylo k osobě žalovaného nalezeno žádných záznamů. Z prováděného CBS skóre klienta bylo zjištěno, že hodnota skóre zařadila žalovaného do pásma středního rizika. Žalobkyně úvěr žalovanému poskytla dne 4. 10. 2018. Žalovaný zaplatil cekem pět splátek po 6 959 Kč, z toho tři více jak měsíc po splatnosti. Žalobkyně proto následně úvěr zesplatnila oznámením ze dne 28. 4. 2019. 6. Výše popsaný zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce podle ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr. Poukázal na to, že při takovém posuzování může sice poskytovatel úvěru prvotně vycházet především z informací poskytnutých spotřebitelem, avšak nemůže se spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, nýbrž musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Okresní soud vyzdvihl to, že žalobkyně neprověřila řádně nezbytné výdaje žalovaného, zejména nebyly nijak doloženy náklady na bydlení, přičemž výdaje v částce 1 200 Kč měsíčně se jeví zjevně podhodnocené. Dále měl žalovaný výdaje za telefon a pojištění, které žalobkyně nevzala v úvahu. Nebylo tedy v možnostech žalovaného splácet úvěr po 6 959 Kč měsíčně. 7. Okresní soud dále s poukazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, jakož i na judikaturu Soudního dvora evropské unie, zejména rozsudek ve věci C -679/18, a s ohledem na účel ustanovení o povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr, dovodil, že důsledkem toho, že žalobkyně neprověřila řádně tuto schopnost žalovaného, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.). 8. Byla-li tedy účastníky uzavřená smlouva o úvěru absolutně neplatná, je žalovaný povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 80 000 Kč. Pokud pak sama žalobkyně uvedla, že žalovaný jí již uhradil částku 34 795 Kč, pak žalovanému zbývá uhradit 45 205 Kč. Proto co do této částky se zákonným úrokem z prodlení okresní soud žalobě vyhověl, a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z účastníků měl přibližně stejný úspěch i neúspěch ve věci. 10. Proti výrokům II. a III. uvedeného rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla před uzavřením smlouvy řádně prověřena. Žalovaný disponoval příjmem 21 900 Kč měsíčně, po zohlednění rezervy ve výši 1 000 Kč a výdajů žalovaného mu zůstávaly volné zdroje ve výši 16 190 Kč měsíčně, zatímco splátka sjednávaného úvěru činila 6 959 Kč měsíčně. Konkrétně byly u žalovaného zohledněny měsíční výdaje na bydlení 1 200 Kč, životní minimum 3 410 Kč, další výdaje 100 Kč a rezerva ve výši 1 000 Kč. Pokud žalovaný nějaké výdaje zatajil, nemůže to jít k tíži žalobkyně, která má jen omezené možnosti takové výdaje prověřit; k tomu poukázala na ustanovení § 6 o. z. i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 238/2019. 11. Zejména výdaje na bydlení přitom podle žalobkyně nelze stanovit fixní částkou; je nutno vycházet z toho, co uvede žadatel o úvěr, a pouze zkoumat, zda údaj žadatele není nepřiměřeně nízký. Podle žalobkyně částka 1 200 Kč na bydlení v tomto případě nepřiměřeně nízká není. Co se týče ostatních výdajů, pak neuvede-li žadatel jinou částku, vychází žalobkyně oprávněně z částky stanovené zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, na zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Takto se poskytovatel úvěru nemůže dopustit pochybení. Podle žalobkyně nelze po poskytovatelích úvěru požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou, a to i vzhledem k výši poskytovaného úvěru. 12. Konečně žalobkyně namítala, že podle ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je důsledkem nikoli řádného zhodnocení schopnosti spotřebitele splácet úvěr toliko relativní neplatnost smlouvy o úvěru, a žalovaný se neplatnosti z tohoto důvodu nedovolal. Podle názoru žalobkyně je tedy smlouva platná. Žalobkyně měla za to, že by jí měl být přiznán alespoň úrok ve výši 20% ročně. Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud změnil výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 757,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 11. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 75 564,34 Kč od 30. 4. 2019 do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 200 419 Kč. 13. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 14. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadené části rozsudku, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 15. Okresní soud správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, a jeho skutkové závěry ve stručnosti popsané výše proto krajský soud zcela převzal. 16. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 17. Podle § 86 odst. 2 věta první zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 18. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 20. Co se týče právního posouzení věci, pak krajský soud předně zcela souhlasí se závěry okresního soudu o tom, že zákonným důsledkem postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru, který před jeho poskytnutím neprověří řádně schopnost žadatele úvěr splatit, je taková neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Na právní úvahy okresního soudu obsažené v odůvodnění rozsudku okresního soudu proto krajský soud odkazuje, a podotýká, že žalobkyně v podstatě nepřednesla žádnou propracovanou argumentaci, která by tyto úvahy vyvracela. Ze skutečnosti, že se případně i žadatel o úvěr může uvedením nepravdivých údajů v žádosti o úvěr dopustit trestného činu, rozhodně neplyne, že pokud tak žadatel učiní, a poskytovatel úvěru si žadatelem tvrzené údaje řádně neprověří, že by z tohoto důvodu měla být smlouva o úvěru platná. 21. Jak správně uvedl okresní soud, povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zejména rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 Krajský soud neshledává žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit. 22. Co se týče otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost spotřebitele, pak opět okresní soud dospěl k správnému závěru, že nikoli. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutno dostatečně prověřit jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje, včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek pak samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska ovšem výše úvěru 80 000 Kč i výše splátek 6 959 Kč již vyžadují nikoli malou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. Obecně by listiny, které si žalobkyně v tomto případě od žalovaného vyžádala, postačovaly pro ověření jeho příjmů. Jak však správně vystihl okresní soud, rozhodně nebyly dostatečné pro řádné posouzení nezbytných výdajů žalovaného. 23. Na straně výdajů žadatele o úvěr nelze podle názoru krajského soudu vycházet z toho, že u žadatele postačí zohlednit jím pouze tvrzené výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce 1 200 Kč, částku odpovídající životnímu minimu jednotlivce a rezervu ve výši 1 000 Kč, jak to učinila žalobkyně. Částka 1 200 Kč je totiž zcela nevěrohodně nízká pro bydlení ve„ státním“ bytě (zjevně v bytě nájemním). Jak je krajskému soudu známo z úřední činnosti, náklady na bydlení v nájemním bytě v [obec], a to i v bytě malometrážním, dosahují běžně částek kolem 10 - 12 tis. Kč měsíčně nebo více (v čemž jsou zahrnuty i veškeré energie, spotřeba vody a tepla apod.). Žalobkyně neprověřila výdaje žalovaného nijak, takže nemohla vědět, kolik skutečně činí náklady žalovaného na bydlení. Vzhledem k výši poskytovaného úvěru i výši měsíčních splátek, s přihlédnutím k doloženému příjmu žalovaného (pouze 20 550 Kč měsíčně, nikoli 21 900 Kč měsíčně), měla žalobkyně trvat na jejich řádném doložení, a pokud by je žalovaný nedoložil, pak prostě neměla úvěr poskytnout. Své tvrzené„ obtížné postavení“ při prověřování poměrů žadatelů o úvěr totiž může žalobkyně jednoduše vyřešit právě tím, že neposkytne úvěr takovému žadateli, který si nebude počínat dostatečně transparentně a nedoloží své výdaje tak, aby byly ověřitelné. 24. Při hodnocení řádnosti postupu žalobkyně jakožto poskytovatelky spotřebitelského úvěru krajský soud nemůže dále pominout, že je mu z úřední činnosti známo, že výše popsané postupy žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr se pravidelně opakují. Žalobkyně neprověřuje v podstatě nijak výši výdajů žadatelů na bydlení, do příslušné kolonky ve formuláři žalobkyně jsou uváděny zcela nevěrohodné výdaje ve výši 1 200 Kč měsíčně, jako v tomto případě, nebo např. 1 000 Kč měsíčně, tak aby na první pohled poměry uchazečů poskytnutí úvěru umožňovaly. Mají-li být přitom ve smyslu čl. 23 Směrnice 2008/48/ES sankce za porušení povinností poskytovatele úvěru„ účinné, přiměřené a odrazující“, a podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48/ES, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného, pak je z toho nezbytné učinit závěr, že nevyvíjí-li žalobkyně v podstatě žádné úsilí k ověření výdajů na bydlení žadatelů o úvěr, pak je jedinou přiměřenou, účinnou a odrazující sankcí neplatnost smlouvy o úvěru. V tomto závěru krajský soud utvrzují i smluvní podmínky, za nichž žalobkyně pravidelně úvěry poskytuje (mimořádně vysoký úrok, různé smluvní pokuty apod.), jimiž si žalobkyně zjevně kompenzuje vysoké riziko nesplácení úvěrů, jež je s nikoli řádným prověřením úvěruschopnosti žadatelů o úvěr spojeno. 25. Poukaz žalobkyně na ustanovení § 3002 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.) je zcela nepřípadný. Co má být spotřebitelem za daných okolností vraceno, stanoví jednoznačně ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. Byla-li smlouva uzavřená účastníky neplatná, pak podle uvedeného ustanovení je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pokud tedy žalovaný dosud zaplatil částku 34 795 Kč, pak mu zbývá uhradit 45 205 Kč, jak správně uvedl okresní soud. Žalobkyně tedy nemá právo na žádné úroky, které nebyly platně sjednány, a pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. Závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 71/2020-84, na něž poukázala žalobkyně ve svém odvolání, jsou pak nejen přepjatě formalistické, ale zejména jsou v rozporu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je-li vyloženo s přihlédnutím k cíli Směrnice 2008/48/ES. 26. S ohledem na shora uvedené proto krajský soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadenou část výroku II. rozsudku okresního soudu jako věcně správnou, a potvrdil i správný výrok o nákladech řízení. 27. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, žalobkyně by proto byla povinna nahradit mu náklady odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o. s. ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu v Pardubicích O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekuci. Pardubice 15. dubna 2021 JUDr. Bořivoj Hájek předseda senátu