Číslo jednací: 22 Co 65/2021-116 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], Belgie o zaplacení 653 056 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. září 2020, č. j. 10 C 300/2019-91, takto: Usnesení okresního soudu se mění tak, že se mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Pardubicích nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným usnesením okresní soud vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok IV.). 2. K odůvodnění okresní soud uvedl, že žalobce se žalobou podanou dne 23. 12. 2019 domáhal po žalovaném zaplacení částky 653 056 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o neuhrazenou cenu díla, k jejíž úhradě se žalovaný zavázal na základě uzavřené smlouvy o dílo, jejímž předmětem byl projekt [anonymizováno]. Žalovaný však nemá bydliště na adrese [adresa], jak uvedl žalobce v žalobě, byť tam má žalovaný stále formálně zapsán trvalý pobyt, nýbrž již od roku 2008 žalovaný bydlí a pracuje v [anonymizováno] v Belgii. Žalovaný namítl mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Pardubicích. 3. Okresní soud daný skutkový stav posoudil primárně podle čl. 4 odst. 1 s přihlédnutím k článkům 62 odst. 1 a 25 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též Nařízení Brusel I bis). Dospěl k závěru, že daný případ nelze podřadit pod žádné z ustanovení Nařízení Brusel I bis o zvláštní, speciální či výlučné příslušnosti a mezi stranami nebyla ani sjednána prorogační dohoda. Proto může být žalovaný v této věci žalován pouze u soudů toho členského státu, v němž má bydliště, a nikoli též v České republice Okresní soud tak dospěl soud k závěru, že není dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí předmětného sporu, a jelikož se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, v souladu s § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř.) řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., o vrácení soudního poplatku pak podle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. 4. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že okresní soud se v usnesení nijak nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v jeho vyjádření ze dne 23. 6. 2020. Poukázal na to, že i kdyby měl žalovaný skutečně bydliště Belgii a nikoli též v [obec], pak by stejně bylo na místě aplikovat ustanovení článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť místo plnění dle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky bylo v provozovně žalobce v [obec]; k tomu poukázal i na ustanovení § 1955 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.). Žalobce pro žalovaného vyvíjel softwarový systém, k němuž měl žalovaný přístup i v průběhu jeho tvorby prostřednictvím hesla; tento přístup mu žalobce zablokoval teprve poté, kdy žalovaný několik měsíců odmítal uhradit sjednanou cenu díla. Žalovaný si přitom dílo objednal výlučně za účelem svého budoucího podnikání spočívajícího ve zpoplatněném umožnění přístupu k vyvíjenému systému [anonymizováno] třetími osobami. Ze samotné povahy vyvíjené služby je zřejmé, že žalovaný při uzavírání smlouvy o dílo nejednal v postavení spotřebitele, takže nelze aplikovat ustanovení oddílu 4 Nařízení Brusel I bis. K tomu žalobce poukázal i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále též SDEU) ve věcech C -269/95 a C -464/01. Žalobce navrhl, aby krajský soud změnil usnesení okresního soudu tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou mezinárodně příslušné soudy České republiky, a že se věc postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jako věcně a místně příslušnému soudu. 5. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že žalobce podal proti žalovanému v této věci žalobu i u První sekce nizozemsky jednajícího soudu v Bruselu, což bylo žalovanému oznámeno koncem roku 2020, a toto řízení stále běží, resp. v jeho rámci bylo nařízeno jednání na 11. 1. 2021. Žalovaný uvedl, že vzhledem k panujícím protiepidemiologickým opatřením není v jeho silách účastnit se odvolacího řízení před Krajským soudem v Hradci Králové. Podle názoru žalovaného by se tak Krajský soud v Hradci Králové měl prohlásit pro odvolací řízení za mezinárodně nepříslušný ve smyslu článku 28 nařízení Brusel I bis. 6. V průběhu řízení před okresním soudem se žalovaný vyjádřil k žalobě, resp. k otázce mezinárodní příslušnosti soudu, následovně. Od července 2008 nežije v České republice, nýbrž žije a pracuje v [anonymizováno] v Belgii, a to jako zaměstnanec, resp. úředník Evropské unie pracující pro Evropskou komisi. Jako takový je vázán mj. služebním řádem Evropské unie, podle nějž nesmí z podstaty a charakteru jím zastávané funkce nikdy vystupovat jako podnikatel. Tudíž v záležitostech nevyplývajících z jeho služebního poměru je třeba na něj hledět jako na spotřebitele. Jako takového pak jej nelze žalovat u soudů jiných států, než je stát jeho bydliště. 7. Dále žalovaný namítal, že v rámci svého působení v odboru civilní justice Generálního ředitelství pro spravedlnost má na starosti mj. evropské mezinárodní právo soukromé, a v jeho rámci pak též procesní a insolvenční právo. Je odpovědný za fungování insolvenčních rejstříků členských států a za sběr dat z nich. V rámci této své činnosti, resp. pracovních úkolů na vývojové přípravě projektu IRI 2.0, nicméně v době svých dovolených trávených v České republice, neformálně konzultoval určité otázky propojitelnosti insolvenčních rejstříků a sběru dat s tím souvisejícího se svým nevlastním bratrem [jméno] [příjmení] a jeho přítelem [jméno] [příjmení], činnými u žalobce. Obdobné konzultace vedl i s jinými osobami, nijak nespojenými s žalobcem. Nikdy však neuzavřel žádnou smlouvu s žalobcem. I kdyby nějaká smlouva uzavřena byla, pak její stranou by nebyl žalovaný, nýbrž jeho zaměstnavatel, a jeho by měl žalobce též žalovat. Namísto toho si žalobce zjednodušil situaci a žalobu podal na žalovaného. Okresní soud v Pardubicích není podle žalovaného v této věci mezinárodně příslušný; příslušným je výlučně Soudní dvůr Evropské unie. 8. Krajský soud projednal odvolání žalobce v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal přezkumu ve smyslu § 212 o. s. ř., a to ze všech přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), vždy však jen takových, které se týkaly toho, co okresní soud řešil ve výroku usnesení (§ 212a odst. 6 o. s. ř.), a to bez jednání podle § 214 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 9. Předně krajský soud uvádí, že vyslovení mezinárodní nepříslušnosti ve smyslu článku 28 nařízení Brusel I bis je možné pouze pro řízení jako celek, nikoli pro jeho jednotlivé fáze typu odvolacího řízení; o odvolání žalobce proti usnesení okresního soudu tedy musel krajský soud v každém případě rozhodnout. Je pak nepodstatné, že se žalovaný případně nemohl osobně ke zdejšímu soudu dostavit, neboť o tomto odvolání je rozhodováno bez nařízení jednání. 10. Dále vymezení předmětu řízení (vylíčením rozhodujících skutečností a formulací petitu žaloby) i vymezení okruhu účastníků řízení ve sporném řízení je věcí žalobce (§ 79 odst. 1, § 90 o. s. ř.). Toto vymezení je vymezením čistě procesním, zcela nezávislým na hmotněprávních vztazích. V dané věci žalobce označil za žalovaného fyzickou osobu [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul], a nikoli Evropskou unii či komisi. Vývody žalovaného týkající se toho, že snad měl žalobce podat žalobu na Evropskou unii, event. komisi, která je účastnicí hmotněprávního vztahu, a že proto je dána výlučná mezinárodní příslušnost soudního dvora Evropské unie, jsou v tomto smyslu zcela irelevantní. 11. Podle článku 5 bod 1 Nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 12. Podle článku 7 bod 1 Nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a); 13. Podle článku 17 bod. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 14. Co se týče předmětu řízení, tento žalobce formuloval tak, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o dílo, jehož předmětem byl„ projekt [anonymizováno]“, že si účastníci sjednali cenu díla ve výši žalované částky, a že žalovaný tuto částku žalobci nezaplatil. Tím byl ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. dostatečně vymezen skutek, jenž má být předmětem řízení, a to přesto, že patrně nebyly dosud vylíčeny všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Bude na žalobci, chce-li být v řízení úspěšný, aby v průběhu řízení vylíčil i všechny ostatní rozhodné skutečnosti a tyto také prokázal. 15. Z listin, které žalobce připojil ke své žalobě, se podává, že„ projekt [anonymizováno]“ může být jen stěží využitelný, resp. v podstatě vůbec není využitelný člověkem v postavení spotřebitele. Ať již žalovaný jednal při uzavírání smlouvy v rámci přípravy své budoucí podnikatelské činnosti, jak tvrdí žalobce, ať již žalovaný jednal jako zaměstnanec Evropské unie, nebo ať již šlo o pouhé„ neformální konzultace“ bez uzavření jakékoli smlouvy (jak alternativně tvrdí žalovaný), v žádném z těchto případů nelze dospět k závěru, že by bylo na místě považovat žalovaného za spotřebitele ve smyslu článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 16. Ještě podstatnějším pak krajský soud shledává tu skutečnost, že žalovaný nepochybně svou tvrzenou činností v rámci smlouvy o dílo s žalovaným nenaplnil předpoklady výše citovaného článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis, neboť žalobce neprovozuje své podnikatelské činnosti v Belgii (tedy v členském státě, v němž má žalovaný bydliště), ani z ničeho nevyplývá, že by se podnikatelská činnost žalobce na Belgii nebo na několik členských států zahrnující Belgii zaměřoval, a tvrzená smlouva spadala do rozsahu těchto činností. I z tvrzení žalovaného vyplývá, že jednání mezi stranami (ať již se jednalo o jednání v rámci smlouvy o dílo, jak tvrdí žalobce, nebo o neformální konzultace, jak také tvrdí žalovaný), se odehrávaly v [obec], a to zjevně z iniciativy žalovaného. Proto nelze aplikovat ustanovení článku 18 bod 2 Nařízení Brusel I bis. 17. Pokud pak i místo plnění, pokud byla smlouva uzavřena, mělo být v sídle žalobce (nebylo-li nic jiného ujednáno, platí ustanovení § 1955 o. z.), jednání účastníků řízení byla vedena v českém jazyce a na území České republiky, pak má krajský soud za to, že je zcela v souladu s cíli Nařízení Brusel I bis, jak jsou formulovány v jeho preambuli (viz bod 16 preambule), aby se řízení konalo v České republice. Ostatně, pokud po seznámení se s námitkami žalovaného žalobce podal shodnou žalobu též v Belgii, žalovaný konstatoval značné obtíže vyplývající z toho, že neovládá jednací jazyk soudu. 18. Konečně krajský soud poznamenává, že není sice zcela jasné, kdy přesně žalobce podal v této věci žalobu u belgického soudu, nicméně je nepochybné, že jako první byla podána žaloba v České republice. Proto je na belgickém soudu, aby postupoval podle ustanovení článku 29 Nařízení Brusel I bis. 19. Z výše uvedených důvodů proto krajský soud podle § 220 o. s. ř. změnil usnesení okresního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Krajský soud nemohl rozhodnout o návrhu žalobce na postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 8, neboť o místní příslušnosti okresní soud nerozhodoval (§ 212a odst. 6 o. s. ř.). V dalším řízení okresní soud otázku své místní příslušnosti zváží, přičemž přihlédne i k článku 7 bod 1 Nařízení Brusel I bis. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu v Pardubicích O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Pardubice 27. května 2021 za předsedu senátu JUDr. Bořivoje Hájka nepřítomného z důvodu dovolené: Mgr. Radek Kopsa v. r. pověřený člen senátu