Číslo jednací: 23 Co 155/2021-79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 33.300 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15.2.2021, č.j. 8 C 125/2020-31, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit částku 33.300 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v zákonné výši v částce 877,50 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 30.11.2019 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1.819,57 Kč a úroku ve výši 19,38 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 30.11.2019 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci k rukám jeho advokáta náklady řízení ve výši 3.207,50 Kč (výrok III.). 2. Rozhodl tak o požadavku žalobce na zaplacení částky 33.300 Kč s příslušenstvím, který tvrdil, že jeho právní předchůdce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20.000 Kč a ten se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 16.000 Kč, jenž se sestával z úroku ve výši 4.000 Kč s úrokovou sazbou 19,38 % ročně, poplatku za administrativní činnost ve výši 4.000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč. Žalovaný poslední splátku uhradil dne 26.4.2018. Žalobce požadoval zaplacení dlužné jistiny 20.000 Kč, nesplacených částí poplatku za administrativní činnost ve výši 4.000 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7.333,35 Kč, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy o úvěru ve výši 1.966,65 Kč, a dále kapitalizovaného úroku ve výši 1.819,57 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 877,50 Kč, úroků ve výši 19,38 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 30.11.2019 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny 20.000 Kč za dobu od 30.11.2019 do zaplacení. 3. Okresní soud učinil zjištění o tom, že mezi společností [právnická osoba], a žalovaným byla uzavřena dne 19.4.2018 Smlouva o spotřebitelském úvěru ([anonymizováno] půjčka), na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěru ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se jej zavázal vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 4.000 Kč, dále poplatek za administrativní činnost ve výši 4.000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč, to vše v 60 pravidelných týdenních splátkách po 600 Kč. Podle článku 1.4 Smlouvy o spotřebitelském úvěru byla výpůjční úroková sazba stanovena jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy a uplatňovala se jako roční úroková sazba 32,15 %. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel a za dobu jeho trvání zaplatil celkem 2.700 Kč. 4. Soud prvého stupně posoudil daný spor dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen o.z.) ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem. Dospěl přitom k závěru, že původní oprávněný ze smlouvy o úvěru postoupil svou pohledávku ze smlouvy na žalobce, který je tedy aktivně věcně legitimován. 5. Okresní soud vzal za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 19.4.2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto peněžní plnění ve výši 20.000 Kč. Jelikož žalovaný nesplnil veškeré povinnosti vyplývající ze smlouvy, vznikla mu povinnost vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnuté plnění, úhradu za výše specifikované služby v celkové výši 13.300 Kč a podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením Vlády č. 351/2013 Sb. kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 877,50 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 30.11.2019 do zaplacení. Naopak smluvní úrok v kapitalizované výši 1.819,57 Kč za dobu do 29.11.2019 a úrok dále běžící ve výši 19,38 % ročně z částky jistiny za dobu od 30.11.2019 do zaplacení při jeho hodnocení z hlediska zásad nepřiměřeného ujednání a souladu s dobrými mravy, považoval za nedůvodný. To proto, že žalobcem tvrzená ujednání o úrocích nad rámec jejich pevně sjednané částky 4.000 Kč považoval za absolutně neplatné. Vyložil, že ve smlouvě o úvěru je zřetelně zvýrazněn pouze„ pevný“ úrok ve výši 4.000 Kč a naopak absentuje ustanovení o výši úroku běžícího i po lhůtě sjednané smlouvy, které je možné dohledat až ve zhuštěných a obtížně čitelných Doplňujících ustanoveních o spotřebitelském úvěru. Proto požadavek žalobce v této části, jako nedůvodný, zamítl. O nákladech řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. a zavázal procesně neúspěšného žalovaného k povinnosti nahradit žalobci, který měl v řízení neúspěch pouze v rozsahu části příslušenství pohledávky, náklady řízení v plné výši. 6. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu, a proti závislému výroku III., o nákladech řízení, podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že okresní soud provedl nesprávný výklad článku 1.4 Smlouvy o spotřebitelském úvěru. Za správný považoval takový výklad uzavřené smlouvy o úvěru, podle něhož byl mezi účastníky sjednán smluvní úrok 32,15 % ročně pro celé období trvání smlouvy. Taková výše úroku podle žalobce odpovídá ceně peněz (odměně za užívání peněžních prostředků), nejedná se tak o nepřiměřený úrok a je pouze na žalobci, že se rozhodl požadovat po žalovaném úrok za dobu od skončení sjednaného trvání splátkového kalendáře v nižší sazbě, než byla mezi účastníky smlouvy sjednána, ve výši 19,38 % ročně. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci kapitalizovaný úrok ve výši 1.819,57 Kč a úrok ve výši 19,38 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 30.11.2019 do zaplacení. 7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a o.s.ř., a to v odvoláním napadeném výroku II. a dále v závislém výroku III., o náhradě nákladů řízení. 9. Nejprve ale zopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř. z hlediska výkladu ujednání obsažených v úvěrové smlouvě a dále doplnil dokazování podle § 213 odst. 4 o.s.ř., aby mohl činit skutkové závěry i z okolností, z nichž soudem prvého stupně skutková zjištění učiněna nebyla. 10. Z úvěrové smlouvy ze dne 19.4.2018 pak zjistil, že v bodě 1.4 bylo ujednáno o zápůjční úrokové sazbě, že zákazník uhradí věřiteli za poskytnutí spotřebitelského úvěru úrok stanovený fixní úrokovou sazbou platnou po celou dobu trvání smlouvy. V případě uzavření smlouvy na 60 týdnů, činila úroková sazba 32,15 % ročně. V bodě 2.6, o době trvání spotřebitelského úvěru, bylo ujednáno, že Smlouva se uzavírá na dobu určitou, určenou počtem týdnů dle článku 1 Smlouvy, která trvá ode dne poskytnutí spotřebitelského úvěru až do dne vypořádání veškerých závazků, které vzniky na základě nebo v souvislosti s tímto spotřebitelským úvěrem s výjimkou oprávněného odstoupení, kdy smlouva zaniká doručením odstoupení druhé smluvní straně. Podle bodu 6.1, o zániku smlouvy, bylo ujednáno, že Smlouva zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, tedy včasným a řádným vypořádáním všech vzájemných závazků smluvních stran. 11. Z pracovní smlouvy ze dne 1.9.2017 pak odvolací soud učinil zjištění, že žalovaný byl zaměstnán u firmy [právnická osoba], [obec] u [obec], od 1.9.2017 na dobu neurčitou pro výkon práce [anonymizováno] s místem jejího výkonu v [obec]. 12. Z poštovních poukázek učinil odvolací soud zjištění, že žalobce dosahoval za období ledna až března 2018 průměrný čistý měsíční příjem ve výši okolo 11.700 Kč. 13. Ze smlouvy o nájmu bytu odvolací soud zjistil, že nájemcem bytu, kde bydlel žalovaný v době uzavírání smlouvy o úvěru, byla třetí osoba, [jméno] [příjmení], který byl pronajímatelům povinen měsíčně zaplatit nájemné 6.000 Kč měsíčně. 14. Po takto zopakovaném a doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 15. Okresní soud správně zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byl dne 19.4.2018 sjednán spotřebitelský úvěr, na základě kterého se právní předchůdce žalobce zavázal žalovanému poskytnout částku 20.000 Kč proti závazku žalovaného zaplatit tuto částku mimo jiné i se smluvním úrokem. Soud prvého stupně též správně zjistil, že z bodu 1.4 Smlouvy o úvěru vyplývá úroková sazba ve výši 32,15 % ročně. Tomuto zjištění odpovídá text uzavřené smlouvy o úvěru. Odvolací soud však již nesdílí úvahu soudu prvého stupně o tom, že smluvní úrok nebyl sjednán srozumitelně a určitě. Naopak ve smlouvě, v bodě 1.4 a 2.6, bylo ujednáno, že po dobu trvání smlouvy – tedy do doby zaplacení ze strany dlužníka – činí úrok 32,15 % ročně. Pokud i při kapitalizaci takového úroku za konkrétní časové období věřitel ke své škodě vypočte úrok v částce nižší, tj. nikoliv ke škodě dlužníka jako spotřebitele – slabší strany), nepopírá tato skutečnost ujednání o výši úrokové sazby ve smlouvě o úvěru. Ostatně věřitel v rámci odvolací argumentace vysvětlil, jak dospěl k výpočtu kapitalizovaného úroku. 16. Dále je třeba uvést, že odvolací soud posuzoval spor podle pravidel občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 17. Současně odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvého stupně, až na shora přezkoumávané zjištění o výši úroků z úvěru, jako správná, protože odpovídají provedenému dokazování listinami založenými ve spisovém materiálu. Samozřejmě s výhradou zjištění učiněných na základě shora popsaného částečně zopakovaného a doplněného dokazování. 18. Současně je třeba uvést, že povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru, za nějž zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. považuje i peněžitou zápůjčku (§ 2 odst. 1 cit. zákona) plyne mimo zákonných ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588, věta první, o.z., také z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 19. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutné zohlednit i skutečnost, že ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 20. Po zohlednění těchto zákonných východisek dospěl odvolací soud k závěru, že prověření úvěruschopnosti žalovaného nebylo právním předchůdcem žalobce učiněno dostatečně, tj. v souladu se zákonnými požadavky § 86 zák. č. 257/2016 Sb. 21. Předně neměl k dispozici jednu z rozhodujících informací při posuzování úvěruschopnosti, a to údaj o výši nákladů na bydlení. Z karty zákazníka vyplývá, že žalovaný bydlel v nájemním bytě s partnerem/partnerkou. Nepředložil však žádnou listinu, z které by vyplývala výše nájemného a případně příjem partnera/ky, z níž by bylo možné dovodit, jakým způsobem se na platbě na bydlení podílí. Předlozená nájemní smlouva byla uzavřena s jinou osobou než s žalovaným, který nepředložil ani výpis z bankovního účtu, z něhož by také bylo možné zjistit, jakou částku platí měsíčně na bydlení. 22. V tomto směru je třeba připomenout, že také platí, že pouhá, ničím nepodložená prohlášení spotřebitele, nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus). 23. S ohledem na nejasnou výši nákladů na bydlení a nedoložené měsíční výdaje ve spojení s naopak doloženou výši příjmu žalovaného okolo 11.700 Kč měsíčně nemohl právní předchůdce žalobce dospět k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) spotřebitelský úvěr splácet. Rozptýlit pochybnosti by mohl např. předložený výpis z účtu žalovaného, z něhož by vyplývalo, že je třeba schopen tvořit alespoň nějaké finanční rezervy, které by mu umožňovaly v případě ztráty zaměstnání nebo nemoci splátky úvěru plnit. 24. Za těchto okolností obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by žalovanému nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možné žalovanému srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; přičemž mnohdy je naopak namístě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu. 25. Ustanovení § 278 a § 279 o.s.ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dáno prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Podle Nařízení Vlády č. 595/2006 Sb. (ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy), pak samotná nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o.s.ř. u žalované činila (2/3 x 3.410 Kč + 6.233 Kč) a žalovanému nebylo podle § 279 o.s.ř. možno srazit z příjmu ve výši 11.700 Kč měsíčně ve prospěch nepřednostní pohledávky více než (11.700 Kč – nezabavitelná částka 8.506 Kč / 3) částku 1.065 Kč, tedy o 1.335 Kč méně než činila sjednaná splátka (2.400 Kč /4x 600 Kč) úvěru. 26. Za této situace nemohl odvolací soud učinit jiný závěr, než že smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588, věta první, o.z. neplatná v důsledku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za těchto okolností je žalovaný povinen podle § 2993 o.z. vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržel, po odečtení žalovaným poskytnutých plnění na poskytnutý úvěr. 27. Podle tvrzení žalobce mu žalovaný nezaplatil žádnou splátku úvěru. Žalovaný se pak neúčastnil jednání soudu a nemohl být ani poučen o tom, že pokud zaplatil dle smlouvy o úvěru více, než co uvádí žalobce, musí to tvrdit a prokázat. Proto odvolací soud vycházel z toho, že žalovaný žalobci na splátkách úvěru ničeho nezaplatil. 28. Z výše uvedeného důvodu tak má žalobce právo na zaplacení částky 20.000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne splatnosti žalované částky do zaplacení. Soud prvého stupně výrokem I. rozsudku, který je pravomocný, již žalobci přiznal částky, které převyšují tento zákonný nárok žalobce a stejný závěr platí i o nákladovém výroku III. 29. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II. i v závislém nákladovém výroku III. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, byť z jiných důvodů. 30. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, žalobce by proto byl povinen nahradit jeho náklady, avšak podle obsahu spisu žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně. Pardubice 14. října 2021 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu za nepřítomného předsedu: Mgr. Jiří Kopecký v. r. soudce