Číslo jednací: 23 Co 159/2021-67 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 38.034,23 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23.3.2021, č.j. 12 C 24/2021-16, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud svým rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 12.086,40 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 27.9.2017 do zaplacení a částku 7.715,83 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 27.9.2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak o návrhu žalobce, který tvrdil, že jeho právní předchůdce – společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel s žalovanou dne 3.9.2017 Smlouvu o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalované zápůjčku ve výši 13.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit původnímu věřiteli v 60 týdenních splátkách po 408 Kč s datem poslední splátky 28.10.2018. Ve výsledku měla být vrácena zápůjčka 13.000 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně v kapitalizované výši 2.325 Kč, dále s odměnou za zpracování půjčky ve výši 5.570 Kč a náhradou za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.646 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na současného žalobce Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020. Naposledy žalovaná zaplatila na plnění svých povinností (ze smlouvy o zápůjčce) dne 18.9.2017. 3. Z titulu této smlouvy o zápůjčce se žalobce domáhal zaplacení dlužné částky 21.202,40 Kč s příslušenstvím, sestávající se z dlužné jistiny 12.447,44 Kč, dlužného poplatku ve výši 8.754,96 Kč, dále kapitalizovaných úroků ve výši 4.502,17 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2.357,53 Kč a úroků ve výši 29 % ročně z částky 12.447,44 Kč za dobu od 21.1.2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12.447,44 Kč za dobu od 21.1.2020 do zaplacení. 4. Dále žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce – společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel s žalovanou Smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 7.6.2017. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalované zápůjčku ve výši 13.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit původnímu věřiteli v 60 týdenních splátkách po 408 Kč s datem poslední splátky 1.8.2018. Ve výsledku měla být vrácena zápůjčka 13.000 Kč a poplatek ve výši 11.441 Kč, celkem 24.441 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na současného žalobce Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020. Naposledy žalovaná zaplatila na plnění svých povinností (ze smlouvy o zápůjčce) dne 18.9.2017. 5. Žalobce se z titulu této druhé Smlouvy o zápůjčce domáhal zaplacení dlužné částky 16.831,83 Kč s příslušenstvím, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 10.144 Kč, dlužného poplatku ve výši 6.687,71 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 4.388,18 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.921,28 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 10.144,12 Kč za dobu od 21.1.2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.144,12 Kč do dobu od 21.1.2020 do zaplacení. 6. Žalovaná se k věci nevyjádřila a okresní soud rozhodl dle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání. 7. Soud prvého stupně měl po provedeném dokazování za prokázané uzavření obou smluv o zápůjčce s tím, že v případě první Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 3.9.2017 se poplatek ve výši 8.754,96 Kč skládal z částky 3.646 Kč za administrativní činnost a částky 5.470 Kč za hotovostní režim splátek (žalována byla pouze dlužná část poplatku, tj. po odečtení jeho částečné úhrady provedenou splátkou žalované). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 20.1.2020 a současný žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky. 8. V případě druhé Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 7.6.2017 byl poplatek v celkové výši 6.687,71 Kč (tj. v částce po započtení jeho částečné úhrady z provedených splátek žalovanou) tvořen částkou 3.386 Kč za administrativní činnost a částkou 5.730 Kč za hotovostní režim splátek. Postoupení pohledávky z této druhé Smlouvy o zápůjčce bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 20.1.2020, jímž byla žalovaná současně vyzvána žalobcem k úhradě dlužné částky. 9. Soud prvého stupně uzavřel, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce dle § 2390 až § 2394 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen o.z.). To ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. 10. Tyto smlouvy však byly v části poplatků za poskytnutí zápůjčky – poplatku za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek, sjednány způsobem způsobující nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, šlo tedy o ujednání zakázané. Ze smluv samotných nebylo možné dovodit, jakým způsobem právní předchůdce žalobce stanovil výši jednotlivých položek poplatku. Žalované nebylo nijak sděleno, k čemu slouží poplatek za sjednání úvěru a jaké případné služby mu jsou za poplatek poskytnuty. Proto jej odvolací soud považoval za skrytý úrok za půjčení peněz a za ujednání vůči spotřebiteli klamavé, tedy zakázané. Poplatek za hotovostní inkaso splátek by měl sloužit k jednoduššímu splácení, pokud však takové inkaso není prováděno (třeba i kvůli tomu, že úvěr není ze strany dlužníka řádně hrazen), není možné jej požadovat, neboť za něj nebylo poskytnuto žádné protiplnění. Jedná se tedy opět o ujednání zakázané, způsobující nerovnováhu ve prospěch spotřebitele. Proto oba tyto poplatky považoval soud prvého stupně za ujednání neplatné (§ 1813 o.z. ve spojení s § 588 o.z.) a uzavřel, že právní předchůdce žalobce zneužil na úkor žalované, jako spotřebitelky, své silnější postavení a v rozporu s dobrými mravy požadoval nepřiměřenou úplatu, aniž by to odpovídalo zvláštním okolnostem případu. Proto mu pohledávka na zaplacení uvedených částí poplatků nevznikla. 11. Soud prvého stupně tudíž uložil žalované zaplatit žalobci z titulu Smlouvy o zápůjčce [číslo] částku 12.086,40 Kč vypočtenou jako součet částky 13.000 Kč – poskytnuté zápůjčky, k tomu soudem přiznaný sjednaný úrok ve výši 2.325 Kč a od toho odečteno 3.238,60 Kč jako částku, kterou soud prvého stupně označil za součet plateb žalované dle Smlouvy o zápůjčce. Dále uložil žalované z titulu druhé Smlouvy o zápůjčce zaplatit žalobci částku 7.715,83 Kč, vypočtenou jako součet částky 13.000 Kč – poskytnuté zápůjčky, k tomu soudem přiznaný kapitalizovaný úrok ve výši 2.325 Kč a od toho odečteno 7.609,17 Kč, jako částku, kterou okresní soud označil za součet plateb žalované dle Smlouvy o zápůjčce. 12. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení, uložil jí soud prvého stupně podle § 1970 o.z. povinnost zaplatit žalobci i úroky z prodlení z dlužných částek s výší úroků podle nařízení Vlády č. 351/2013 Sb., a to od 27.9.2017, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě posledních splátek žalovanou. 13. V tomto rozsahu soud prvého stupně žalobě vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl. 14. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvého stupně žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, protože žalobce měl úspěch ve věci pouze částečný a žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. 15. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům II. a závislému výroku III., podal žalobce odvolání. Domáhal se změny výroku II. rozsudku okresního soudu tak, že žalované bude uloženo, zaplatit žalobci dalších 2.238,60 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 27.9.2017 do zaplacení, to z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo]. Dále z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] se domáhal zaplacení dalších 1.709,17 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z této částky za dobu do 27.9.2017 do zaplacení s tím, že žalované bude uloženo nahradit žalobci náklady řízení před okresním i odvolacím soudem. Sporoval závěr okresního soudu o tom, že žalovaná zaplatila dle Smlouvy o zápůjčce [číslo] částku 3.238,60 Kč a v případě Smlouvy o zápůjčce [číslo] částku 7.609,17 Kč. Tvrdil, že jak v žalobě, tak v přiložených důkazech žalobce vždy konstantně uváděl, že žalovaná zaplatila na Smlouvu o zápůjčce [číslo] částku 1.000 Kč a na Smlouvu o zápůjčce [číslo] částku 5.900 Kč. Žalovaná pak v řízení netvrdila ničeho jiného a ani z žádného tvrzení či důkazu provedeného v soudním řízení nevyplývá nic jiného. Ohledně rozdílných 2.238,60 Kč a 1.709,17 Kč se tak domáhá navýšení povinnosti žalované zaplatit žalobci finanční částky, a to s úroky z prodlení. Připomněl též, že obě smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny po datu nabytí účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., a proto případné neprokázání zákonné povinnosti ve smyslu § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., že s odbornou péči posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětných smluv. Na podporu svého odvolacího návrhu přiložil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 5 Co 231/2020, z něhož se dovolával té části, kde odvolací soud uzavřel, že k přezkoumání úvěruschopnosti žalované stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani krajský soud neměl důvod o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. považoval za dostačující. 16. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 17. Žalovaná se také bez omluvy nedostavila k jednání odvolacího soudu, ač jí bylo předvolání řádně a včas doručeno. Zástupce žalobce se z jednání odvolacího soudu omluvil a odvolací soud tudíž projednal věc a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 18. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacím námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k následujícím závěrům. 19. Odvolací soud posuzoval spor podle pravidel občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 20. Nepřezkoumával přitom výrok I. rozsudku okresního soudu, neboť nebyl napaden odvoláním a stal se pravomocným. S ohledem na obsah odvolání žalobce, přezkoumal výrok II. rozsudku okresního soudu jen ohledně požadavku na zaplacení další jistiny a úroku z prodlení. Dále byl přezkoumáván výrok III., o náhradě nákladů řízení, jako výrok závislý. 21. Dále je třeba uvést, že odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvého stupně, až na údaje o výši zaplacených částek žalovanou na splátky zápůjček, jako správná, protože odpovídají provedenému dokazování listinami založenými ve spisovém materiálu. 22. Současně je třeba uvést, že povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru, za nějž zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. považuje i peněžitou zápůjčku (§ 2 odst. 1 cit. zákona) plyne mimo zákonných ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588, věta první, o.z., také z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 23. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutné zohlednit i skutečnost, že ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 24. Odvolací soud vědom si obsahu spisového materiálu a současně zákonem uložené povinnosti soudu přezkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně prověřil úvěruschopnost klienta před podpisem návrhu na uzavření úvěrové smlouvy, vyzval žalobce, aby mu v poskytnuté lhůtě sdělil, zda se jeho právní předchůdce při prověřování úvěruschopnosti žalované z důvodu objektivity a komplexnosti zabýval i jinými informačními zdroji, než jen tvrzením žalované, a s jakým výsledkem. Současně ji vyzval, aby v případě, že právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti vycházel z nějakých konkrétních listin, tyto listiny odvolacímu soudu v poskytnuté lhůtě doručil. K této výzvě žalobce předložil odvolacímu soudu pouze tzv. zákaznické karty ze dne 1.9.2017 a 7.6.2017. 25. Odvolací soud pak jimi podle § 213 odst. 4 o.s.ř. doplnil dokazování a dospěl k následujícím zjištěním. 26. Ze zákaznické karty ze dne 1.9.2017 zjistil, že jí byly zjišťovány poměry žalované pro poskytnutí zápůjčky 20.000 Kč (tj. pro potřeby zápůjčky [číslo] ze dne 3.9.2017). Žalovaná uvedla, že žije v nájmu, je svobodná, má jednu vyživovací povinnost a zápůjčku potřebuje z důvodu neočekávaných výdajů. Pracovala jako dělnice se základním vzděláním s tvrzeným čistým příjmem 24.450 Kč a vedlejšího příjmu 2.000 Kč s tím, že má i zápůjčku u jiné společnosti a současně splácí jiný závazek právnímu předchůdci žalobce ve výši 1.836 Kč. Uvedla též, že u zaměstnavatele [právnická osoba] má sjednanou pracovní smlouvu na dobu určitou od 2.9.2016 do 31.12.2017. K žádosti o zápůjčku nepřiložila žádnou listinu prokazující její nájemní vztah a výdaje s bydlením, pracovně právní poměr, příjem ze závislé činnosti či výši již poskytnutých zápůjček či úvěrů. 27. Ze zákaznické karty ze dne 7.6.2017 odvolací soud zjistil, že v ní žalovaná při snaze získat zápůjčku ve výši 19.000 Kč (tj. pro potřeby zápůjčky [číslo]) ze dne 7.6.2017 uvedla ohledně své osoby ve vztahu k bydlení, další vyživované osobě, zaměstnavateli, vzdělání a pracovnímu zařazení, včetně sjednaného pracovního poměru na dobu určitou stejné údaje, jako v kartě zákazníka ze dne 1.9.2017. Lišil se pouze tvrzený měsíční příjem 21.116 Kč, k čemuž byl tvrzen další příjem 2.000 Kč i vyšší splátky jiných zápůjček (celkem 2.422 Kč). Na rozdíl od zákaznické karty ze dne 1.9.2017 byly k této zákaznické kartě podle záznamu přiloženy tři výplatní pásky za období březen až květen 2017. Žalobce je však soudu spolu se zákaznickou kartou nepředložil. 28. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že prověření úvěruschopnosti žalované nebylo právním předchůdcem žalobce učiněno dostatečně, tj. v souladu se zákonnými požadavky § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pro absenci listin potřebných k posouzení úvěruschopnosti nemohl právní předchůdce žalobce posoudit schopnost žalované splácet sjednané pravidelné splátky zápůjčky, protože nemohl porovnat její skutečné příjmy a výdaje a způsob plnění dosavadních závazků, případně zda by byla žalovaná schopna splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Nemohl tak uzavřít, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Navíc v tomto konkrétním případě mělo v právním předchůdci žalobce vzbuzovat důvodné pochybnosti několik okolností. Předně pracovní poměr uzavřený na dobu určitou, který měl skončit po půl roce po uzavření smlouvy ze dne 7.6.2017 a čtyřech měsících po uzavření smlouvy ze dne 3.9.2017. Neměl doloženu ani skutečnou výši příjmů, či závazků. Současně v něm muselo vyvolat pochybnosti, že samotnou žalovanou uváděné běžné měsíční výdaje při sjednávání první smlouvy o zápůjčce dne 7.6.2017 byly uváděny ve vyšší hodnotě, tj. vyšší měsíční výdaje i vyšší splátky jiných zápůjček. Přitom požadovala poskytnutí nižší zápůjčky, než v případě následujícím v září 2017. Pakliže právní předchůdce žalobce neměl spolehlivé a dostatečné informace od žalované, tj. doložené listinami, nemohl očekávat, že žalovaná bude schopna uzavírané smlouvy o zápůjčkách splácet. Již pro tuto okolnost musel mít právní předchůdce důvodné pochybnosti o schopnosti žalované zápůjčku splatit a nemohl jí tak zápůjčku poskytnout (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). 29. Platí také, že pouhá, ničím nepodložená prohlášení spotřebitele, nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus). 30. Za této situace nemohl odvolací soud učinit jiný závěr, než že smlouvy o zápůjčkách uzavřené mezi účastníky jsou podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588, věta první, o.z. neplatné v důsledku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované. Za těchto okolností je žalovaná povinna podle § 2993 o.z. vrátit žalobci to, co podle neplatných smluv obdržela, po odečtení těch částek, které již žalobci na poskytnuté zápůjčky zaplatila. 31. Žalobce již v žalobě poskytl tvrzení o tom, že na Smlouvu o zápůjčce [číslo] žalovaná zaplatila (do postoupení pohledávky) částku 1.000 Kč a na Smlouvu o zápůjčce [číslo] částku celkem 5.900 Kč. 32. Tyto zaplacené částky vyplývají i z tabulek umoření, přiložených jako přílohy k žalobě. Z tabulky umoření č. smlouvy [číslo] vyplývá, že žalovaná na Smlouvu o zápůjčce stejného čísla zaplatila pouze jednu splátku dne 18.9.2017 ve výši 1.000 Kč. Z tabulky umoření [číslo] vyplývá, že žalovaná na zápůjčku stejného čísla zaplatila ve splátkách dne 19.6.2017 částku 1.700 Kč, dne 27.7.2017 částku 1.600 Kč, dne 21.8.2017 částku 1.600 Kč a dne 18.9.2017 částku 1.000 Kč, celkem tedy 5.900 Kč. 33. Žalovaná se pak neúčastnila jednání soudu a nemohla ani být poučena o tom, že pokud zaplatila dle smlouvy o zápůjčce více, než to co uvádí žalobce, musí to tvrdit a prokázat. 34. Proto odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná zaplatila pouze částku 1.000 Kč na zápůjčku [číslo] částku 5.900 Kč na zápůjčku [číslo]. Z výše uvedeného důvodu tak má žalobce právo v případě zápůjčky [číslo] na zaplacení částky 12.000 Kč (13.000 Kč - 1.000 Kč splaceno) s úrokem z prodlení v zákonné výši od 27.9.2017 do zaplacení a na základě zápůjčky [číslo] na zaplacení 13.000 Kč – zaplacených 5.900 Kč, tj. 7.100 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 27.9.2017 do zaplacení. 35. Soud prvého stupně výrokem I. rozsudku, který je pravomocný, již žalobci přiznal částky, které převyšují tento zákonný nárok žalobce. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II. i v závislém nákladovém výroku III. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, byť z jiných důvodů, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, které okresní soud správně posuzoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. 36. To znamená, že žaloba byla fakticky zamítnuta v případě první zápůjčky [číslo] co do částky 2.238,60 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 27.9.2017 do zaplacení a v případě druhé zápůjčky [číslo] co do částky 1.709,17 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 27.9.2017 do zaplacení. 37. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, žalobce by proto byl povinen nahradit její náklady, avšak podle obsahu spisu žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně. Pardubice 14. října 2021 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu za nepřítomného předsedu: Mgr. Jiří Kopecký v. r. soudce