Číslo jednací: 23 Co 21/2021-88 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D. a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 59.375 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16.11.2020, č.j. 104 C 2/2020-60, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 44.508 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 45.008 Kč od 27.6.2019 do 1.10.2019 a z částky 44.508 Kč od 2.10.2019 do zaplacení, a to formou pravidelných měsíčních splátek po 2.500 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek počínaje měsícem, v němž rozsudek nabude právní moci (výrok I.). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 25.932 Kč s úrokem z prodlení ve výši 84,72% z částky 48.537,75 Kč od 25.6.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25.6.2019 dosáhne částky 107.827 Kč a s úrokem z prodlení, jež převyšuje výši úroků z prodlení přiznaných výrokem I. (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak o návrhu žalobce, který se po žalované domáhal zaplacení 59.375 Kč spolu s 9,75 % ročním úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 31.12.2019 do zaplacení, dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 11.065,70 Kč a úroku ve výši 84,72 % ročně jdoucího z částky 48.537,75 Kč od 25.6.2019 do zaplacení, maximálně však ve výši 107.827 Kč. 3. Žalobce tvrdil, že mezi ním (jako věřitelem) a žalovanou (jako dlužníkem) byla uzavřena smlouva o úvěru č. 9102191463, kterou žalovaná podepsala dne 7.2.2019. Na základě úvěrové smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50.000 Kč, který se zavázala spolu s úrokem sjednaným ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 126,73 % ročně splácet v 18 měsíčních splátkách po 4.992 Kč, a to počínaje měsícem březnem 2019. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy, ocitla se v prodlení s úhradou splátek, zaplatila pouze jedenkrát 4.992 Kč dne 21.3.2019. V důsledku prodlení žalované došlo k zesplatnění úvěru v souladu s bodem 6.3 úvěrové smlouvy. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny celá dosud nesplacená jistina a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru. Z ní požaduje žalobce úroky z prodlení. Dále se domáhal zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v důsledku prodlení dle bodu 6.1 a 6.2, resp. 6.5 úvěrové smlouvy. Po zesplatnění úvěru žalovaná zaplatila dne 1.10.2019 částku 500 Kč. 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 5. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru (návrh na uzavření smlouvy žalovaná podepsala dne 7.2.2019), žalobce na jejím základě poskytl žalované částku 50.000 Kč. Celková částka, kterou měla žalovaná podle smlouvy o úvěru zaplatit, činila 89.856 Kč a byla splatná v 18 měsíčních splátkách po 4.992 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 126,73 % ročně. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované. Vycházel z toho, že žalovaná má příjmy ve výši 14.500 Kč měsíčně ze zaměstnání (k dispozici měl výpis banky a výplatní pásku, svědčící o tom, že v lednu 2019 bylo žalované zaměstnavatelem vyplaceno 13.898 Kč). Dále vycházel žalobce z toho, že žalovaná má pouze dva měsíční výdaje – životní minimum ve výši 3.410 Kč a výdaje na bydlení ve výši 2.100 Kč s tím, že má vlastní bydlení a s nikým nežije. K tomu žalobce počítal s rezervou ve výši 1.000 Kč na měsíc. Současně z Nebankovního registru klientských informací vyplývalo skóre žalované hodnocené 366 body, představující kategorii II – střední riziko, kdy úvěr je limitován výší vyplacené částky. 6. Okresní soud po provedeném dokazování v prvé řadě zkoumal, zda žalobce, jakožto věřitel, dostál požadavkům zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a prověřil úvěruschopnost žalované. Uzavřel, že ji prověřil velmi nedbale, neprofesionálně a nepočínal si při tom s odbornou péčí. Nerealisticky posoudil výdaje žalované, protože pracoval pouze se dvěma výdaji – životním minimem ve výši 3.410 Kč a výdaji na bydlení ve výši 2.000 Kč. Přitom je zřejmé, že reálné výdaje musí být daleko vyšší, protože i běžné životní náklady tyto částky přesahují (žalobce vůbec nepracoval s výdaji na dopravu, záliby či další aktivity žalované). Těžko si lze představit, že občan v České republice žijící sám bydlí za 2.000 Kč měsíčně, byť bydlí ve vlastním domě či bytě, neboť i vlastnické bydlení mimo náklady na energie představuje výdaje do fondu oprav v případě bytů, nebo náklady na nutnou údržbu v případě vlastnictví domu. Za riskantní považoval soud prvého stupně i výši splátky úvěru, která více jak třetinu příjmu žalované. To za situace, kdy dosahovala nízkého (podprůměrného) příjmu a podle informací z Nebankovního registru klientských informací měla nízké skóre, vypovídající o rizikovosti takového klienta. Pak je nerealistická i výše rezervy 1.000 Kč měsíčně, protože při tak vysoké splátce v poměru k výši příjmu, je třeba počítat i s možností jejich snížení v důsledku pracovní neschopnosti, a to i za předpokladu, že její výdaje budou minimální. Podle soudu prvního stupně je důsledkem nedostatečného posouzení schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen o.z.). Odkázal též na odůvodnění nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž Ústavní soud deklaroval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze a neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen. 7. Za tohoto stavu okresní soud vypořádal vztah mezi účastníky jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. Žalobce poskytl žalované částku 50.000 Kč, ta mu postupně vrátila částku v celkové výši 5.492 Kč. Zbývá jí tak doplatit částku 44.508 Kč. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna jistinu úvěru vrátit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, soud proto uložil žalované povinnost vrátit zbývající část jistiny v měsíčních splátkách po 2.500 Kč pod ztrátou výhody splátek, nebude-li příslušná splátka zaplacena v době splatnosti, čímž by se stal splatným celý zbylý dluh. Současně okresní soud podle § 1970 o.z. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z dlužné částky úroky z prodlení ve výši podle nař. vl. č. 351/2013 Sb., přičemž okamžik prodlení odvozoval z výzvy k zesplatnění. Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Domáhal se jeho změny, avšak pouze tak, že žalované bude uloženo zaplatit žalobci dalších 7.274 Kč s 9,75 % ročním zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky za dobu od 31.12.2019 do zaplacení, dále částku ve výši 11.065,70 Kč, 20 % roční úrok jdoucí z částky 48.537,75 Kč za dobu od 25.6.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 107.827 Kč, a nahradit žalobci náklady řízení. Zdůraznil, že požadavek poctivosti při právním jednání ve smyslu § 6 o.z. by měl být vyžadován od obou smluvních stran, tedy i od žalované. Ta sama jako žadatelka úvěru uvedla, že jsou její výdaje na bydlení ve výši několika tisíc korun a po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby sdělené informace dále prověřoval. Stanovení výdajů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb paušální částkou 3.400 Kč je v souladu se zákonem č. 110/2006 Sb., pokud žadatel neuvede sám částku vyšší. Okresní soud tak učinil nesprávný závěr o tom, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalované, navíc případná neplatnost úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je relativní a soud není oprávněn bez námitky žalovaného z tohoto hlediska úvěru smlouvu zkoumat. Žalobce uvedl, že by mu měla v každém případě přiznána úroková sazba ve výši 20 %, jako přiměřený obchodní úrok a smluvní pokuta za prodlení se splácením splátek ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, jejíž výše je v souladu s § 122 odst. 1 písm. c/ zákona č. 257/2016 Sb. Poukázal na § 3002 o.z., z jehož znění dovozoval, že pokud by soud nahlížel na vztah mezi účastníky jako na bezdůvodné obohacení, i tak by žalobci náležel obvyklý úrok jako náhrada za užívání jeho finančních prostředků žalobce. 9. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 10. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k následujícím závěrům. 11. Okresní soud učinil z provedených důkazů odpovídající skutková zjištění, na něž krajský soud pro stručnost zcela odkazuje. Není důvodná odvolací námitka žalobce o tom, že řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Neobstojí ani jeho výhrada, že zatajila-li žalovaná své výdaje, nebo je uvedla v nižší výši, nemůže takové právní jednání podle § 6 o.z. požívat právní ochrany a nemůže proto posouzení úvěruschopnosti na základě dostupných a tvrzených skutečností žalovanou způsobit neplatnost smlouvy o úvěru. 12. Odvolací soud sdílí právní závěr okresního soudu o tom, že soud je povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru. Taková povinnost plyne ze zákonných ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 věta první o.z., a také z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativnímu důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (na něž odkazoval již okresní soud), v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 13. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutné zohlednit i skutečnost, že ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Co se týká otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované (spotřebitele) je zřejmé, že okresní soud dospěl ke správnému závěru, že nikoliv. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutné dostatečně prověřit, jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje včetně dříve převzatých závazků. Důkladnost zkoumání těchto hledisek samozřejmě závisí i na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska ovšem výše úvěru 50.000 Kč i výše splátek 4.992 Kč již vyžadují nikoli zanedbatelnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. 15. Žalovaná při prověřování úvěruschopnosti před podpisem návrhu na uzavření úvěrové smlouvy dne 7.2.2019 předložila žalobci pracovní smlouvu a potvrzení zaměstnavatele, z nichž vyplývá, že pracovní poměr žalované, vzniklý dne 1.7.2019, je na dobu určitou do 30.6.2019. Žalovaná měla průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců 15.680 Kč, základní měsíční mzda činí 14.920 Kč a podle výplatního lístku měla za leden 2019 čistou mzdu 13.898 Kč. Byť v registru SOLUS neměla žalovaná žádný záznam, tak nelze pominout, že dohodnuté splátky činily více jak 1/3 jejího příjmu, který navíc nebyl zaručený dlouhodobě (pouze do 30.6.2019). Již pro tuto okolnost žalobce musel mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splatit (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). 16. I co se týká výdajů žalované, je nutné připomenout, že nelze u žadatele o úvěr zohlednit pouze jím tvrzené výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce 2.000 Kč, částku odpovídající životnímu minimu jednotlivce a rezervu ve výši 1.000 Kč, jak to učinil žalobce. Neboť jak již okresní soud správně uvedl, částka 2.000 Kč je nevěrohodně nízká i pro bydlení ve vlastním bytě, neboť samotné náklady na opravy a údržbu společných částí domu, spotřebu energií ve společných částech domu a správu domu, obvykle tuto částku převyšují, nehledě na to, že žalovaná měla platit i náklady na vodné, stočné a spotřebu energií. Pokud tedy žalobce chtěl z této částky vycházet, měl trvat na jejím řádném doložení. Ten naopak podle skutkových tvrzení netrval ani na předložení inkasa žalované. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí, by pak, a to zejména při absenci jasně doložených nákladů na bydlení, nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami. 17. Konečně nelze ani pominout vlastní hodnocení úvěrového skóre z Nebankovního registru klientských informací – jak správně již učinil okresní soud, podle něhož při hodnotě 366 bodů představoval nižší skóre a střední riziko, při němž je úvěr limitován výši vyplacené částky. 18. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů již nebylo třeba zabývat se otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o úrocích a smluvních pokutách, byť již na první pohled i tato ujednání vzbuzovala značné pochybnosti o jejich slučitelnosti s dobrými mravy. 19. Byla-li smlouva uzavřená účastníky neplatná, pak podle § 2993 o.z. je žalovaná povinna vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržela. Jak správně uvedl okresní soud, pokud žalovaná dosud zaplatila 5.492 Kč z částky 50.000 Kč, pak jí zbývá zaplatit 44.508 Kč. Žalobce tedy nemá právo na žádné úroky (vyjma přiznaných zákonných úroků z prodlení) a ani smluvní pokuty, které nebyly platně sjednány. Pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. 20. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud i odvolací argumentaci ustanovením § 3002 o.z. Podle něj plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními § 3000 a § 3001 dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy zrušen (odst. 1). Užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu (odst. 2). 21. Jak vyplývá z důvodové zprávy k citovanému ustanovení § 3002, je v případě, že úmysl stran směřoval k uzavření úplatné smlouvy, byť nebyla platně uzavřena, třeba vycházet z toho, co strany chtěly. Nenalezl-li jejich úmysl právem aprobovaný výraz, pak má mít strana, která podle úplatné smlouvy plnila, právo na nezkrácené vrácení toho, co poskytla druhé straně. 22. V projednávané věci sice úmysl stran směřoval k uzavření úplatné smlouvy o úvěru, avšak její absolutní neplatnost je sankcí vyplývající ze zákona (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 věta první o.z.). Nejde tak o případ, kdy by smlouva nebyla platně uzavřena, protože úmysl stran nenalezl právem aprobovaný výraz. Aplikace ust. § 3002 o.z. na projednávanou věc tak není možná. 23. S ohledem na shora uvedené proto krajský soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II. a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, které okresní soud správně posuzoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. 24. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, žalobce by proto byl povinen nahradit její náklady, avšak podle obsahu spisu žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně. Pardubice 15. dubna 2021 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu