Číslo jednací: 23 Co 225/2021-60 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], [obec a číslo] [část obce] zastoupený: [titul] [jméno] [příjmení] [jméno], [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [obec] o zaplacení 75.576 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28.4.2021, č.j. 14 C 100/2021-13, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II., v části, ve které zamítl žalobní požadavek žalobce na přiznání 19,12 % úroku jdoucího z částky 45.065 Kč od 15.2.2020 do zaplacení a ve výroku III., potvrzuje. Ve zbývající části zůstal výrok II. rozsudku okresního soudu odvoláním žalobce nedotčen. II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 45.065 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16.3.2020 do zaplacení (výrok I.); zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 30.811 Kč s příslušenstvím a úrok ve výši 19,12 % ročně od 15.2.2020 do zaplacení (výrok II.) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 2.200 Kč (výrok III.). 2. Rozhodl tak o požadavku žalobkyně, která se po žalovaném domáhala zaplacení 75.576 Kč s příslušenstvím, zahrnující dlužnou jistinu ve výši 46.484 Kč (spolu s úroky ve výši 19,12 % od 17.7.2020 do zaplacení a zákonnými úroky z prodlení od 17.7.2020 do zaplacení), 23.092 Kč dlužný úrok a 6.000 Kč poplatek za administrativní činnost. Dále žalobkyně požadovala kapitalizované úroky ve výši 3.777,29 Kč a úroky z prodlení ve výši 1.558,20 Kč (vyčíslené do 16.7.2020). Žalobkyně tvrdila, že mezi její právní předchůdkyní společností [právnická osoba] jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem byla dne 8.10.2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalovanému 50.000 Kč a žalovaný se zavázal ji vrátit spolu s úrokem ve výši 37.480 Kč a odměnou za administrativní činnost ve výši 12.000. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě zhodnocení informací získaným od žalovaného, které byly uvedeny v kartě zákazníka. Žalovaný uhradil pouze 12.435 Kč. Pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně postoupením od původní věřitelky. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Okresní soud vycházel z toho, že mezi společností [právnická osoba] se sídlem [adresa], [IČO], a žalovaným byla dne 8.10.2018 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 50.000 Kč, který byl žalovanému poskytnut. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a zaplatit smluvní úrok ve výši 37.480 Kč a poplatek ve výši 12.000 Kč v 24 měsíčních splátkách po 4.145 Kč RPSN měla činit 111. 32 % a zápůjční úroková sazba po dobu trvání smlouvy byla sjednána 60,73 %. V kartě zákazníka žalovaný uvedl, že je zaměstnán s příjmem 29.000 Kč. Dne 16.7.2020 byla pohledávka za žalovaným společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni, což bylo dne 26.8.2020 oznámeno žalovanému. Podle výpisu ARAD běžné úroky z úvěrů v říjnu u 2018 činily 15 % ročně. Žalovaný zaplatil na úvěr částku 12.435 Kč. 5. Soud prvního stupně nárok žalobkyně posuzoval podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“) a podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně úvěrovou smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tj. v postavení podnikatele a žalovaný byl v pozici spotřebitele. 6. Okresní soud se zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru dle ust. § 1813 a § 1814 písm. f) o.z. Vyložil, že žalovaný v době podpisu věděl, kolik činí celková dlužná částka. Ze smlouvy nelze ale dovodit, jakým způsobem byla stanovena výše administrativního poplatku. Jedná se o skryté úroky. Deklarované úroky jsou 60,73 % ročně, tomu však neodpovídá sjednaná pevná částka úroku, která činí 74,96 % jistiny celkem a při splácení 24 měsíců by úroková míra činila 37,48 % ročně. Poplatek včetně úroku je tvořen již 98,96 % jistiny za 24 měsíců, což představuje 49,48 % jistiny ročně. Věřitelem sdělované informace jsou tak nesrozumitelné. S ohledem na to nepovažoval okresní soud za platně sjednané„ poplatky“. Uzavřel, že žalobkyně má právo na běžný úrok z půjčených peněz, což je 15 % ročně. Pokud bylo půjčeno 50.000 Kč, má věřitel právo na 7.500 Kč na úrocích, tj. celkem 57.500 Kč. Protože bylo zaplaceno 12.435 Kč, činí zbývající část dluhu 45.065 Kč Vedle toho má žalobkyně právo na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši dle vl. nař. č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části požadavek žalobkyně okresní soud zamítl s tím, že žalobkyni nelze také přiznat úrok do budoucna, neboť to nebylo ve smlouvě sjednáno, když v ní byl sjednán úrok pevnou částkou. Nárok na úroky má proto věřitel jen po dobu trvání smlouvy. 7. Dále okresní soud přiznal žalobkyni podle zásad poměrného úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 10 %, v částce 2.200 Kč. Celkové náklady žalobkyně činily 22.009 Kč a spočívaly v zaplaceném soudním poplatku 3.042 Kč a v nákladech na zastoupení advokátem – odměna za tři a půl úkonu po 4.140 Kč (§ 7 vyhl.č. 177/1996 Sb.), čtyřikrát 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). 8. Rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. napadla odvoláním žalobkyně, a to v tom rozsahu, že se domáhá změny rozsudku okresního soudu v napadené části tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit úrok ve výši 19,12 % ročně z částky 45.065 Kč od 15.2.2020 do zaplacení. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by jí nenáleželo právo na běžné úroky do doby zaplacení dluhu. Dovolávala se bodu 6.1 smlouvy, podle níž smlouva vzniká včasným a řádným vypořádáním všech vzájemných závazků smluvních stran. Protože žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, úročí se neuhrazená jistina i po zesplatnění dluhu až do vypořádání veškerých závazků ze smlouvy, tj. do úplného zaplacení jistiny. V této souvislosti se žalobkyně dovolávala judikatury vyšších soudů s tím, že úroky představují cenu peněz a mohou být věřitelem požadovány vedle úroků z prodlení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a jejímu odvolání vyhověl. 9. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 10. Odvolací soud v rámci přípravy odvolacího jednání žalobkyni vyzval, aby doložila listiny, prokazující, že její právní předchůdkyně splnila povinnost podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a posoudila úvěruschopnost žalovaného. 11. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným a informace ověřila z předložených dokladů. Odkázala na kartu zákazníka a dále na obsah smlouvy o úvěru, kde žalovaný prohlásil, že jsou jím uvedené údaje úplné, pravdivé a přesné, včetně toho, že potvrzuje, že je schopen posoudit, že smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Nashromážděné informace od žalovaného byly odeslány do informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, která je vyhodnotila. Žalovaný v kartě zákazníka uvedl, že je zaměstnán v hlavním pracovním poměru na dobu neurčitou ve [právnická osoba] [příjmení] a jeho měsíční příjem činí 29.000 Kč, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o těchto údajích. Žalobkyně poukázala na to, že uvedení nepravdivých tvrzení musí stíhat žalovaného, který by se mohl dopustit úvěrového podvodu a je jeho povinností i podle předpisů občanského práva jednat poctivě. 12. Dále žalobkyně namítala, že i pro případ, že by bylo shledáno, že nebyla její právní předchůdkyní povinnost podle § 84 – 89 zákona č. 257/2016 Sb. dostatečně splněna, tak nesplnění této povinnost podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. 13. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a o.s.ř. v odvoláním napadené části výroku II. a závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení a podle § 213 odst. 4 o.s.ř. zčásti zopakoval a zčásti doplnil dokazování. 14. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že [právnická osoba], sídlem [adresa], [IČO], jako věřitelka poskytla žalovanému jako dlužníkovi úvěr ve výši 50.000 Kč na dobu 24 měsíců. Byla sjednána úroková sazba 60,73 %, RPSN činila 111,32 %. Dlužník se zavázal věřiteli zaplatit jistinu 50.000 Kč, úrok ve výši 37.480 Kč, administrativní poplatek 12.000 Kč, tj. celkovou částku 99.480 Kč v měsíčních splátkách po 4.145 Kč. 15. Z karty zákazníka odvolací soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je ženatý, má středoškolské vzdělání, bydlí v nájmu u soukromé osoby, má příjem ve výši 29.000 Kč měsíčně z pracovního poměru na dobu neurčitou u [jméno] [příjmení]. Jeho výdaje činí celkem 10.410 Kč (osobní výdaje 3.410 Kč, vyživovací povinnost 2.000 Kč, výdaje na bydlení 4.000 Kč a ostatní výdaje 1.000 Kč) a zbývá mu použitelný příjem 18.590 Kč. 16. Z pracovní smlouvy ze dne 20.10.2017 bylo zjištěno, že žalovaný pracoval od 20.10.2017 jako [anonymizována čtyři slova] pro [jméno] [příjmení] – [anonymizována tři slova], [ulice a číslo], [obec]. Jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou se mzdou 18.000 Kč + diety. 17. Dále žalobkyně předložila tři listiny - přehledy, označené [příjmení] s daty tras v červnu, červenci a srpnu (není zřejmé jakého roku), u jednotlivých tras je uvedena cena v EUR, je proveden výpočet celkové ceny v EUR a přepočet na Kč. Dále je v listinách uvedeno„ procenta z tržby 19 %, k výplatě 24.779,04 Kč v červnu, 29.467,10 Kč v červenci, 31.783,96 Kč v srpnu a poslat 28.600 v červnu, 33.000 v červenci, 30.100 v srpnu“. 18. Poté dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. V dané věci je posuzovaná platnost smlouvy o úvěru uzavřená dle § 2395 o.z. mezi podnikatelem - věřitelem a dlužníkem – spotřebitelem (§ 419 a § 420 o.z.) Odvolací soud nesdílí výhradu odvolatelky, že neprokázání splnění povinnosti podle § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Naopak vychází z toho, že soud je povinen k neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s ustanovením § 588 věta první o.z. přihlédnout i bez návrhu. 19. Ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. jsou transformací ustanovení Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách a o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2012 uvedl, že články 8 a 20 Směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankcí splní požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v přijatelné promlčecí době. 20. Posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout před uzavřením každé smlouvy o spotřebitelském úvěru, rozsah takového posouzení (včetně rozsahu ověřování informací poskytnutých spotřebitelem) závisí právě na konkrétních parametrech daného úvěru. Lze odkázat na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus (dále jen„ Rozhodnutí SDEU“), podle něhož:„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. 21. Odvolací soud poté uzavřel, že v tomto konkrétním případě právní předchůdkyně žalobkyně – poskytovatelka úvěru - řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Nelze vycházet pouze z prohlášení žalovaného – spotřebitele, pokud nemá oporu v příslušných dokladech. V souzené věci žalovaný doložil, že je zaměstnán v trvalém pracovním poměru. Uvedl, že má příjem 29.000 Kč měsíčně. Výše takové mzdy nevyplývá z pracovní smlouvy (kde je uvedena částka 18.000 Kč + diety), ale ani z dodatečně předložených listin. Je pravdou, že s ohledem na charakter pracovního zařazení žalovaného (řidič nákladního vozidla), lze předpokládat, že mu budou náležet také cestovní náhrady (v pracovní smlouvě uvedené„ diety“), není ale zřejmá jejich konkrétní výše, která je odvislá od vykonaných pracovních cest. Vedle toho nelze pominout, že cestovní náhrady jsou určeny k zajištění potřeb zaměstnance na pracovní cestě (srov. § 156 a násl. ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění). Byť v případě řidičů nákladních vozidel je všeobecně známou skutečností, že cestovní náhrady nejsou zaměstnanci k určenému účelu plně spotřebovány a částečně představují faktický příjem řidiče, tak nelze přehlédnout rovněž to, že tento druh plnění poskytovaný zaměstnavatelem zaměstnanci se nezapočítává do čisté mzdy a nelze jej postihnout srážkami ze mzdy (srov. § 277 odst. 2 o.s.ř.). K dalším relevantním skutečnostem – životním nákladům žalovaného, pak již neměla poskytovatelka žádné doklady, kdy pro zajištění základních životních potřeb akceptovala minimální částky dle životního minima. Výdaje na bydlení v částce 4.000 Kč (které mají být nájemným u soukromé osoby), nijak neprověřila, ač tato částka je velmi nízká a obvyklé nájemné tuto částku obvykle násobně převyšuje. Pokud tedy poskytovatelka úvěru chtěla z této částky vycházet, měla trvat na jejím řádném doložení. 22. Neobstojí ani obrana žalobkyně, že jí nemůže být kladeno k tíži, pokud dlužník uvedl své poměry neúplně či nepravdivě. Odvolací soud si je vědom ust. § 6 odst. 1, § 7 o.z., které ukládá každému jednat v právním styku poctivě. Žalobkyně ale pomíjí, že její právní předchůdkyně – v závazkovém vztahu účastníků vystupovala jako profesionál a nesplnění jejích zákonných povinností ve výsledku vedou k narušení veřejného pořádku. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém tento soud vyložil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 23. Nesplnění povinnosti poskytovatelky úvěru dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je sankcionováno absolutní neplatností smlouvy o úvěru (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 věta první o.z.). Pokud je smlouva o úvěru neplatná, není třeba se již zabývat otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o úrocích a poplatcích, včetně doby, za kterou mají být dlužníkem plněny. 24. Byla-li smlouva o úvěru neplatná, je žalovaný povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel (srov. § 2991 a násl. o.z.). Částka pravomocně přiznaná okresním soudem ve výši 45.065 Kč zohledňuje poskytnuté plnění ze strany žalovaného a žalobkyně nemá nárok na plnění vyšší. S ohledem na neplatnost smlouvy jí nenáležejí úroky (vyjma přiznaných zákonných úroků z prodlení). Pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. 25. S ohledem na shora uvedené proto postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II. a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, které okresní soud správně posuzoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. 26. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, žalobkyně by proto byla povinna nahradit jeho náklady, avšak podle obsahu spisu žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky v Brně. Pardubice 21. října 2021 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu za nepřítomného předsedu: JUDr. Iva Trávníčková, Ph.D., v. r. soudkyně