Číslo jednací: 23 Co 235/2021-86 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [obec a číslo] o zaplacení 91.954,30 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 6. 2021, č. j. 16 C 286/2020-53, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dalších 759,70 Kč, další částku 1.548,31 Kč a 8,05 % úrok z prodlení jdoucí z částky 3.711,68 Kč od 25.6.2019 do zaplacení. II. Pokud žalobkyně požadovala zaplacení dalších 10.914 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 871,17 Kč a 8,05 % úrok z prodlení jdoucí z částky 4.045,92 Kč od 25.6.2019 do zaplacení, v tomto rozsahu se výrok II. rozsudku okresního soudu potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním a odvolacím soudem. Odůvodnění: 1. Okresní soud svým rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 59.366,30 Kč spolu s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 4.801,38 Kč a 5.284,07 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucího z částky 24.400 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a z částky 32.820 od 25. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě žalobkyně ze dne 30. 10. 2020. 3. Žalobkyně se domáhala, jako právní nástupce věřitele [právnická osoba] - dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019, vůči žalované zaplacení finančních částek dle dvou smluv o zápůjčce uzavřené mezi [právnická osoba] (jako věřitelem) a žalovanou jako dlužnicí. 4. V prvém případě byla dne 28. 12. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce ve výši 26.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli dlužnou částku v 60 týdenních splátkách po 802 Kč, s poslední splátkou do 21. 2. 2018, to jednak jistinu a dále částku 22.098 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4.482 Kč (úrok 28 % ročně), dále odměnu za zpracování a doručení ve výši 6.012 Kč a částku za administrativní činnost – komfortní splácení hotovosti ve výši 11.604 Kč RPSN u této smlouvy o zápůjčce činilo 224,96 %. 5. Žalobce dále poskytl tvrzení, že žalovaná na úhradu této smlouvy o zápůjčce zaplatila 2.406 Kč. 6. Žalobce z titulu této smlouvy o zápůjčce požadoval po žalované dlužnou jistinu 24.400 Kč a dlužnou část poplatku ve výši 13.749,98 Kč, která se sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 9.261,16 Kč (jako 28 % úrok jdoucí z jistiny 24 400 Kč od 22.2.2018 – ode dne po uplynutí lhůty pro zaplacení poslední splátky - do 24.6.2018), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4.801,38 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 24.400 Kč od 26. 1. 2017, tj. od marného uplynutí 7denní lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou do data postoupení, tj. do 24. 6. 2019), dále úroky ve výši 28 % ročně z dlužné jistiny ve výši 24.400 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně jdoucí z dlužné jistiny ve výši 24.400 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. 7. Ohledně druhé smlouvy žalobce uvedl, že byla uzavřena dne 13. 11. 2016 se sjednanou zápůjčkou 45.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit věřiteli v 18 měsíčních splátkách po 4.234 Kč s datem poslední splátky do 13. 5. 2018 při sjednaném úroku 17,35 % ročně a RPSN 106,93 % jistinu a dále částku 31.201 Kč, která se sestává ze součtu kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky na sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6.432 Kč, dále z odměny za zpracování a doručení ve výši 3.875 Kč a částky za administrativní činnost – komfortní splácení hotovosti ve výši 20.984 Kč. 8. Žalobkyně rovněž poskytla tvrzení, že žalovaná zaplatila na tuto zápůjčku 8.468 Kč. 9. Z titulu této smlouvy o zápůjčce žalobkyně požadovala jistinu ve výši 40.577,92 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 13.226,40 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 7.959,42 Kč (17,35% roční úrok jdoucí z dlužné jistiny 40 577,92 Kč ode dne 14.5.2018, tedy od marného uplynutí lhůty pro zaplacení poslední splátky, do 24.6.2019), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 7.703,55 Kč (jako 8,05% roční úrok z prodlení počítaný z dlužné jistiny ve výši 40.577,92 Kč od 26. 2. 2017, tj. od marného uplynutí měsíční lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou do data postoupení 24. 6. 2019), dále 17,35% ročních úroků z dlužné jistiny ve výši 40.577,92 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a 8,05% roční úroky z prodlení jdoucí z dlužné jistiny ve výši 40.577,92 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. 10. Žalobce dále uvedl, že vyzval žalovanou před podáním žaloby k zaplacení dlužných částek dle § 142a občanského soudního řádu. 11. Dále poskytl tvrzení, že věřitel, jeho právní předchůdce, splnil svou zákonnou povinnost dle § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětných smluv o zápůjčce, což potvrdila i samotná žalovaná v předmětné smlouvě. O pravdivosti tvrzení žalované neměl žalobce důvod pochybovat. Žalovaná nemůže těžit ze své případné nepoctivosti (viz § 6 odst. 1 a § 7 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále také o.z.). I pokud by tomu mělo být jinak, nesplnění povinností věřitelem dle § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru není důvodem absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. 12. Okresní soud provedl rozbor relevantní právní úpravy a uzavřel, že povinností žalované dle uzavřených smluv o zápůjčce dle § 2390 a násl. občanského zákoníku je vrátit jistinu. Pokud pak jde o další nároky, tak celkový poplatek a jeho dílčí složky nelze vnímat jinak než jako cenu plnění, nelze jej tudíž poměřovat optikou dle § 1813 občanského zákoníku (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013). To však nebrání poměření hlediskem dobrých mravů dle § 588 občanského zákoníku. Celkový poplatek u obou smluv v poměru k jistině je částkou zjevně přemrštěnou, to i s ohledem na délku zápůjčky. Soud proto posuzoval jednotlivé dílčí složky poplatků. Sjednaný úrok 4.482 Kč resp. 6.432 Kč je s ohledem na svoji výši souladný s dobrými mravy. Nebyl však sjednán jako úrok běžící. V případném výkladu dvou náhledů je dle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku se nutno přiklonit k výkladu příznivějšímu pro spotřebitele a tedy uzavřít, že úrok byl sjednán v absolutní částce a z hlediska požadavku na zaplacení úroku tak může žalobkyně požadovat pouze část 4.482, resp. 6.432 Kč a nikoliv již úrok běžící od 25. 6. 2019. 13. Okresní soud dále posoudil běžnou výši obdobných úroků poskytovaných bankami domácnostem v rozhodném období, kdy vycházel z údajů ČNB, databáze ARAD, o výši 10,17 %, resp. 10,08 % ročně jako úrokové sazby. Sjednaný úrok tudíž poskytl žalobkyni poměrně dobré pokrytí nákladů a odměnu, nicméně s ohledem na vyšší míru rizika u nebankovních poskytovatelů bylo možné akceptovat vyšší úplatu, která se v této věci promítá do výše poplatku. Soud proto uznal a žalované uložil zaplatit žalobci poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 6.012, resp. 3.875 Kč. 14. Naopak za rozporný s dobrými mravy považoval ujednání o poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení. Soud vzhledem ke shora uvedenému zamítl žalobu co do částky 32.498 Kč, tedy ve výši odpovídající součtu poplatků za hotovostní režim obou smluv, dále co do kapitalizovaných úroků u obou smluv, tedy úroku 28 %, resp. 17,35 % ročně, z dlužné jistiny do 24. 6. 2019, v celkové výši 17.220,58 Kč a úroku 28 %, resp. 17,35 % ročně, z dlužných jistin od 25. 6. 2019 do zaplacení. 15. V případě druhé smlouvy soud zamítl i úrok z prodlení z částky přesahující 32.820,32 Kč, neboť právě taková jistina zbývá k zaplacení při neplatnosti ujednání o poplatku za hotovostní inkaso. Ve zbývajícím rozsahu žalobě vyhověl, kdy právo na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o.z. a jeho výše z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 16. S ohledem na obdobný úspěch obou účastníků v tomto soudním řízení žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. 17. Proti uvedenému rozsudku, avšak pouze proti výroku II. - co do níže specifikované částky, bylo podáno odvolání ze strany žalobkyně. Ta se domáhala přiznání dalších 11.673,70 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.419,48 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucího z částky 7.757,60 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 18. Žalobkyně namítala, že okresní soud neoprávněně ponížil požadované plnění o 11.604 Kč a o částku 20.894 Kč, to přesto, že již v samotné žalobě žalobkyně uvedla, že žalovaná zaplatila 2.406 Kč, resp. 8.468 Kč, nikoliv tedy částky, ze kterých vychází okresní soud při svém rozhodnutí. Je přitom právem žalobce požadovat částku nižší, než která by mu náležela. Odvolatel má tak za to, že mu náleží u prvé smlouvy 26.000 Kč na dlužné jistině, k tomu okresním soudem přiznaných 4.482 Kč poníženo o zaplacených 2.406 Kč, tedy 28.076 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně jdoucího z částky 24.400 Kč ve výši 8,05 % ročně od 25. 6. 2019 do zaplacení. 19. Z titulu druhé smlouvy pak žalobci náleží 42.964 Kč jako nezaplacená jistina 45.000 Kč, úroky 6.432 Kč, to poníženo o 8.468 Kč zaplacených žalovanou, to se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 40.577,92 Kč ve výši 8,05 % ročně od 25. 6. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7.703,55 Kč. 20. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila, k jednání odvolacího soudu se nedostavila, soud proto jednal v její nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. To i v nepřítomnosti žalobce, který se z jednání odvolacího soudu omluvil. 21. Žalobce pak v průběhu odvolacího řízení reagoval na výzvu odvolacího soudu a poskytl vyjádření k tomu, jakým způsobem původní věřitel posoudil schopnost žalované splatit nároky dle sjednané smlouvy o zápůjčce. Tuto schopnost posoudil způsobem, který byl rekapitulován odvolacím soudem již při popisu žalobních žádání a správnost takového postupu byla odůvodněna s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97. Věřitel vypracoval tzv. zákaznickou kartu, ze které zjistil, že žalovaná je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako dělnice ve [právnická osoba] s.r.o., nemá úvěr z kreditní karty a s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky měl v obou případech za prokázanou schopnost žalované splácet zápůjčku. 22. Odvolání je částečně důvodné. 23. Odvolací soud doplnil dokazování dle ust. § 213 odst.4 občanského soudního řádu posouzením splnění povinnosti věřitele dle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, zák. č. 257/2016 Sb., a zjistil z tzv. zákaznické karty ke smlouvě o zápůjčce ze dne 28. 12. 2016, že tato zákaznická karta byla vyplněna a podepsána žalovanou s údaji o tom, že žalovaná je vdaná, žije v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, je vlastnicí automobilu, dosáhla učňovského vzdělání, pracuje jako dělnice u [právnická osoba] s.r.o. [obec], s čistým příjmem 14.820 Kč, s tím, že dosahuje dalšího příjmu 8.000 Kč, celkem tak příjmu 22.820 Kč, splácí externí splátky 4.500 Kč, interní splátky 4.200 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele činí 10.700 Kč, k tomu byla doložena pracovní smlouva do února 2017 a výplatní pásky za 10 – 12/2016, které však soudu již předloženy nebyly. Žalovaná není vlastnicí kreditní karty, má však dluhy u jiné společnosti. 24. Obdobně u zápůjčky ze dne 13. 11. 2016 byla vypracována a podepsána zákaznická karta, s tím, že žalovaná bydlí v nájmu, dosáhla učňovského vzdělání, je vdaná, má dvě vyživovací povinnosti, je majitelkou osobního automobilu, a pokud jde o příjmy, dosahuje 18.474 Kč u stejného zaměstnavatele s tím, že další čisté příjmy domácnosti činí 23.850 Kč, žalovaná splácí externí splátky 4.000 Kč, interní splátky 2.400 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje činí 15.500 Kč. Nevlastní kreditní kartu, má dluhy i u jiných společností, vlastní bankovní účet. Byla předložena pracovní smlouva do 11/ 2017 a mzdový výměr, dále byly předloženy výplatní pásky manžela. 25. Již Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018-77 ze dne 25.7.2018 uzavřel, že pokud věřitel – žalobce, jako poskytovatel úvěru, nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného, jako dlužníka, splácet úvěr ve sjednaných splátkách, je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku neplatná a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu dle § 588 občanského zákoníku. 26. To proto, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Proto zákon vyžaduje posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem s odbornou péčí. Za dostatečně zjištěné informace nelze považovat informace toliko získané od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, či o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu. A tyto porovnávat se známými, nebo od spotřebitele zjištěnými, ne pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích. 27. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Jde o výklad ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., které jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách a o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2012 uvedl, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48 ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které s porušením této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankcí splní požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž lze sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v přijatelné promlčecí době. 28. Platí také, že pouhá, ničím nepodložená prohlášení spotřebitele, nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus. 29. Odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě žalobce – jeho právní předchůdce, řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost splatit poskytnutý úvěr. To má za následek absolutní neplatnost smluv o zápůjčce dle § 588 o.z., s povinností žalované vydat žalobci přijaté bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst.1 a 2 o.z. 30. Je nutné poukázat na to, že toto posouzení bylo provedeno jedním věřitelem ve dvou různých případech s rozestupem jeden a půl měsíce. V prvém případě byla předkládána pracovní smlouva s trváním pracovního poměru do listopadu 2017, následně však již pouze do února 2017 a tento rozdíl není nijak vysvětlen a odůvodněn. Nebylo zjištěno a ověřeno, proč dochází ke zkrácení sjednané doby v pracovním poměru a z jakých důvodů. Není také reagováno na pokles příjmů žalované z 18.474 Kč na 14.820 Kč, kdy v jednom případě je počítáno s dalším příjmem žalované, v druhém případě s příjmem manžela. Liší se také výše externích splátek zápůjček a výše interních splátek zápůjček. Rovněž se odlišují odhadované měsíční výdaje žadatele, a to razantním způsobem 15.500 Kč x 10.700 Kč měsíčně. Zejména však tyto výdaje a splátky půjček nejsou doloženy, jsou pouze tvrzeny a nejsou ověřeny. Liší se i počet vyživovaných osob dva oproti jednomu. 31. Lze tak shrnout, že žalovaná žalobci předkládá doklady o pracovní smlouvě a o příjmech (ty se však v krátké době razantně měnily) beztoho, aniž by došlo k osvětlení těchto změn a doložení těchto změn tak, že nemají vliv na schopnost žalované hradit poskytnutý úvěr. Pokud jde pak o tvrzené splátky ostatních dluhů, jejich výše není doložena, není verifikováno jejich splácení ze strany žalované a rovněž tvrzené měsíční výdaje - s ohledem na jejich rozdílnost v krátkém časovém období - jsou nevěrohodné a ničím nepodložené. Takové posouzení nelze považovat za posouzení schopnosti žalované splácet úvěr s odbornou péčí, jak předpokládá citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 32. Tato skutečnost pak vede k závěru o neplatnosti smluv o úvěru, ke které je povinností soudu přihlédnout z úřední povinnosti. 33. Žalobce, jako věřitel, má tudíž právo na vrácení poskytnutého plnění – jistiny úvěru z titulu vydání bezdůvodného obohacení, poníženého o částky zaplacené žalovanou. Zde odvolací soud souhlasí s odvolací argumentací žalobkyně, neboť ta poskytla tvrzení, že u zápůjčky 26.000 Kč bylo zaplaceno 2.406 Kč a u zápůjčky 45.000 Kč bylo žalovanou zaplaceno 8.468 Kč, jak je uvedeno již v samotné žalobě. Žádné tvrzení o zaplacení další částky nebylo v řízení poskytnuto jak ze strany žalobkyně, tak ze strany žalované. A nelze to dovozovat ani z provedených důkazů. 34. Žalobci tak náleží k zaplacení 26.000 Kč - 2.406 Kč, tedy bezdůvodné obohacení 23.594 Kč a dále u druhé ze smluv 45.000 Kč - 8.468 Kč, tedy 36.532 Kč, celkem 60.126 Kč Okresní soud přiznal k zaplacení částku 59.366,30 Kč a k doplacení tak zbývá dalších 759,70 Kč, to s úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení Vlády, jak bylo citováno výše. 35. Pokud jde o prvou z citovaných smluv (půjčeno 26.000 Kč), jsou úroky z prodlení přiznávány v kapitalizované výši, případně za dobu od 25.6.2019 do budoucna, vždy však vypočtené z částky 24.400 Kč. Vzhledem k tomu, že z titulu této smlouvy má žalobkyně právo na úroky z prodlení pouze z částky 23.594 Kč, okresní soud veškeré úroky z prodlení již přiznal ve svém výroku I. rozsudku okresního soudu, který je pravomocný a nemohl být odvolacím soudem přezkoumáván a měněn. 36. Jiná situace však nastává u úvěru znějící na částku 45.000 Kč, neboť zde jsou úroky z prodlení za období od 26.2.2017 do 24.6.2019 přiznávány kapitalizované z částky 32.820,32 Kč, ač měly být vypočteny z částky 36.532 Kč, tedy z rozdílné částky 3.711,68 Kč za období od 26.2.2017 do 24.6.2018 má žalobkyně právo na další úroky z prodlení ve výši 8,05 % z této částky, což je dalších 1.548,31 Kč a dále má právo na úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí od 25.6.2018 z částky 3.711,68 Kč do zaplacení. 37. V tomto směru tedy přistoupil odvolací soud ke změně výroku II. rozsudku okresního soudu (§ 220 odst.1, písm.b/ o.s.ř.), ve zbývající částce, která byla požadována ke změně v odvolacím návrhu, došlo k potvrzení výroku II. rozsudku okresního soudu (§ 219 o.s.ř.). 38. Toto přisouzení dalších částek ve prospěch žalobkyně však ničeho nemění na závěru o správnosti výroku okresního soudu o náhradě nákladů řízení. I nadále lze hodnotit úspěch obou účastníků v tomto soudním řízení za obdobný, v odvolacím řízení pak jednoznačně byla převážně úspěšná žalovaná. Ta však náhradu nákladů řízení neuplatňuje. Proto odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním a odvolacím soudem. Poučení: Proti tomu rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek § 237 občanského soudního řádu podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení. Dovolání se podává prostřednictvím Okresního soudu ve Svitavách k Nejvyššímu soudu ČR se sídlem v Brně. Pardubice 4. listopadu 2021 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu