Číslo jednací: 23 Co 324/2020-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 37.838 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24.6.2020, č.j. 105 C 14/2019-61, takto: I. Návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá. II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud svým rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobci 30.000 Kč s 9 % ročním úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 24.9.2019 do zaplacení (výrok I.). Ve zbytku žalobního požadavku žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15.407 Kč (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě žalobce ze dne 26.9.2019. 3. Žalobce požadoval po žalovaném zaplacení částky 37.838 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že mezi účastníky byla dne 15.7.2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobce, jako věřitel, vyplatil dne 18.7.2018 žalovanému, jako dlužníkovi, 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr uhradit s úroky ve výši 129,7 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 2.233 Kč vždy k 17. dni v měsíci. Tyto své povinnosti si však žalovaný neplnil, a proto žalobce v souladu se smluvním ujednáním přistoupil k zesplatnění úvěru k datu 21.10.2018 a před podáním žaloby ještě vyzval žalovaného k dobrovolnému splnění jeho povinnosti. Žalovaný však na své povinnosti dle úvěrové smlouvy ničeho nesplnil a žalobci ničeho nezaplatil. Žalobce tak v tomto soudním řízení požadoval dlužnou jistinu ve výši 30.000 Kč, dále smluvní pokutu dle bodu 6.1 smluvních ujednání v rozsahu dvakrát 499 Kč, tedy 998 Kč, dále poplatky dvakrát 200 Kč dle bodu 6.2 smlouvy a dále smluvní pokutu z prodlení vypočtenou dle bodu 6.5 smlouvy v celkové výši 12.280,28 Kč a úrok ve výši 86,11 % ročně, maximálně však co do částky 128.620 Kč. 4. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 5. Okresní soud měl po provedeném dokazování za prokázané skutečnosti o uzavření smlouvy o úvěru za podmínek shora uvedených a o vyplacení výše úvěru. Dne 15.7.2018 rovněž žalobce poskytl žalovanému informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru a téhož dne provedl hodnocení klienta. Ve výpisu záznamu z registru SOLUS není u žalovaného vedena dlužná částka po splatnosti, ani počet splátek, je zde uveden příznak Z a produkt telekomunikační poplatky. Při hodnocení CBS skóre je žalovanému přiřazen příznak 14. Rovněž měl za prokázané zesplatnění úvěru k datu 21.10.2018 příslušnou listinou a předžalobní výzvu - listinou z 5.9.2019. 6. Okresní soud uzavřel, že úvěrová smlouva byla mezi účastníky uzavřena jako mezi podnikatelem a žalovaným, jako spotřebitelem, jde tedy o smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, kdy žalobce byl silnější stranou smluvního vztahu. Pro případ prodlení požadoval žalobce zaplacení celkem tří různých smluvních pokut a násobil tak negativní důsledky nezaplacení dluhu pro žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobce byl silnější stranou právního jednání a obsah základních podmínek smlouvy žalovanému vnutil bez možnosti žalovaného jakýmkoliv způsobem základní podmínky ovlivnit, žalobce nejednal při právním jednání s žalovaným poctivě, zneužil svého postavení a jednal v rozporu se základními zásadami na ochranu spotřebitele a taková část právního jednání je absolutně neplatná dle § 576 a § 580 odst. 1 ve spojení s ust. § 588 věty první občanského zákoníku – zákona č. 89/2012 Sb., dále i o.z. Proto žalobu okresní soud zamítl ohledně požadavku na přiznání smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek, nákladů z prodlení i smluvní pokuty pro zesplatnění. Pokud jde o úrokové příslušenství, průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaným domácnostem na spotřebu byla v době uzavření smlouvy, tj. v červenci 2018 ve výši 8,72 % ročně (viz statistika ČNB). Žalobce požadoval úrok 86,11 % ročně, tedy téměř desetinásobné úroky, kdy ve smlouvě byla sjednána úroková sazba až 129,7 % ročně. Taková úroková míra je rozporná s dobrými mravy, jak například uzavřel Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 15.12.2004. Jde o ujednání absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku. I v tomto ohledu byla tedy žaloba zamítnuta. 7. Okresní soud tudíž uložil žalovanému zaplatit žalobci pouze 30.000 Kč, jako nezaplacenou jistinu s úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. 8. V převážné míře byl úspěšný žalobce, bylo mu tedy přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v celé výši dle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu Tyto náklady řízení spočívají v odměně za zastoupení advokátem za tři úkony právní služby po 3.140 Kč, paušální náhradě hotových výdajů 3 x 300 Kč, vše dle pravidel vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, to vše povýšeno o 142 Kč cestovného a 21 % DPH. K tomu byl připočten soudní poplatek 2.506 Kč. 9. Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Domáhá se jejich změny tak, že žalobci bude přiznáno právo na zaplacení dalších 2.893,92 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky ve výši 9 % ročně od 24.9.2019 do zaplacení, dále 12.280,28 Kč a 20 % roční úrok jdoucí z částky 30.000 Kč od 23.10.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne 128.620 Kč. 10. Požadoval tak přiznání smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč a smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 12.280,28 Kč a k tomu úrok za půjčení peněz z částky 30.000 Kč ve výši 20 % ročně. Připomíná, že účastníci svobodně a vážně ujednali o smlouvě o úvěru včetně úrokového příslušenství, a že je jednou ze základních zásad práva je požadavek na to, aby smlouvy byly dodržovány. Jednou z obligatorních náležitostí smlouvy o úvěru je placení úroků a jejich výše vyplývá z mnoha skutečností. Ty jsou předmětem vyjednávání a výsledek tohoto vyjednávání byl včleněn do úvěrové smlouvy. Ta má být vykládána tak, aby prioritou výkladu byla právě priorita závěru o platnosti smluvního ujednání účastníků, jak dovodil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu IV. ÚS 1783/11. Navíc, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv, jak uzavřelo Plénum Ústavního soudu dne 25.10.2005 v nálezu sp. zn. Pl ÚS-st .20/05. 11. Žalobce rovněž jasným a srozumitelným způsobem poskytl informace o ceně za poskytnuté finanční prostředky, tedy v souladu s ustanovením § 1813 občanského zákoníku. Obdobně rozhodl i Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí sp. zn. 46 ICm 2408/2017. Sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť občanský zákoník zná v takovém případě institut neúměrného zkrácení dle 1793 o.z. Toho by se však žalovaný musel dovolat, což neučinil. I v případě, pokud by měl být správný závěr o nezákonném určení výše úroků, pak je na soudu, aby určil přiměřenou výši úroků, jako esenciální součásti úvěrové smlouvy dle § 2395 občanského zákoníku. Nelze paušálně vycházet z argumentace systémem ARAD, vedeným Českou národní bankou, neboť tento statistický průměr je deformován například údaji o tzv. amerických hypotékách, které jsou úvěrem na bydlení, což vede k tomu, že údaje v databázi ARAD jsou nesprávně nižší, než je skutečná úroková míra u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných bankami. 12. Požadované smluvní pokuty odpovídají ustanovení § 122 odst. 1 písm. c/ zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, jsou tak požadovány v souladu se zákonem. Případná kumulace úroků z prodlení a smluvní pokuty pak není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, jak bylo vyjádřeno v jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. 13. Dále žalobce své odvolání doplnil tak, že žalovaný je v současné době trestně stíhán z toho důvodu, že měl při sjednávání této úvěrové smlouvy žalobci předložit nepravdivá potvrzení o zaměstnání a výši příjmů u [právnická osoba] s.r.o, [ulice a číslo], [obec], a je tak stíhán jako obviněný ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 trestního zákoníku dle usnesení Policie České republiky, [stát. instituce], Územní odbor [obec], Oddělení hospodářské kriminality SKPV, ze dne 3.12.2020. Z tohoto důvodu žalobce navrhoval přerušení řízení do skončení označeného trestního řízení. 14. Žalovaný se k věci nevyjádřil. K jednání soudu se bez omluvy nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán. 15. Odvolací soud projednal odvolání žalobce při jednání dne 25.3.2021 v nepřítomnosti žalovaného i žalobce, kdy žalovaný se zbavil možnosti účastnit se soudního jednání a zástupkyně žalobce se z jednání omluvila (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu). 16. Odvolací soud prvotně zamítl návrh žalobce na přerušení řízení. To z toho důvodu, že i pokud by byl žalovaný uznán vinným v průběhu trestního řízení, kdy žalovanému je kladeno za vinu, že žalobci při sjednávání úvěru poskytl potvrzení o příjmech od zaměstnavatele, u kterého nikdy nebyl zaměstnán, pak tato skutečnost, dle přesvědčení odvolacího soudu a níže uvedeného odůvodnění, by neměla vliv na výsledek tohoto soudního sporu. 17. Odvolací soud tudíž před svým rozhodnutím doplnil dokazování o skutečnostech nastalých po vyhlášení rozhodnutí okresního soudu, případně o skutečnostech, ze kterých okresní soud nečinil skutková zjištění (§ 213 odst. 2, 3 o.s.ř.). 18. Pokud jde o podklady, ze kterých žalobce vycházel při posouzení schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, pak z výpisu záznamu z registru SOLUS bylo zjištěno (č.l. 11 soudního spisu), že žalovaný zde má evidován příznak Z u produktu Telekomunikační poplatky, služba elektronických komunikací s poznámkou D. Při hodnocení klienta bylo vycházeno z toho, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činí 18.000 Kč, ten je zaměstnán, jeho výdaje tvoří životní minimum 3.410 Kč, náklady na bydlení (nájemné a inkaso) 1.000 Kč, celkem tedy výdaje 4.410 Kč při rezervě 1.000 Kč pak volné zdroje žalovaného činí 12.590 Kč, to s tím, že žalovaný je zaměstnán v [obec] u [právnická osoba] s.r.o., [ulice a číslo], [obec], na dobu neurčitou, není ve výpovědní lhůtě, žalovaný je vyučen, bydlí u rodičů a nežije s manželkou či partnerkou. [Anonymizovaný odstavec.] 20. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru, plyne mimo zákonných ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 věta první občanského zákoníku, také z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahu atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 21. Ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., jsou pak transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách a o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2012 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v přijaté promlčecí době. 22. Odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost splatit poskytnutý úvěr. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutné dostatečně prověřit, jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje včetně dříve převzatých závazků. Důslednost zkoumání těchto hledisek samozřejmě musí na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. 23. Věřitel může posoudit úvěruschopnost dvěma základními způsoby, a to zjištěním konkrétních příjmů včetně jejich doložení, žadatele o úvěr a zjištění konkrétních výdajů včetně jejich doložení. Lze si také představit tu situaci, kdy věřitel při doloženém příjmu pro jednotlivé druhy výdajů žadatele zvolí formu paušálu, jak se tomu zjevně stává v této konkrétní věci, kdy jako výdaje žalovaného byly zjištěny pouze náklady životného minima a částka nákladů na bydlení ve výši 1.000 Kč bez toho, aniž by bylo uvedeno komu, jak a za co je tato zjevně nepřiměřeně nízká částka, neodpovídající obecné povědomosti o nákladech na bydlení hrazena. 24. Pokud však věřitel zvolí vymezení výdajů žadatele formou výdajových paušálů, je namístě, aby tyto byly činěny ve výši, kterou lze akceptovat jako obecně přijímanou paušální hodnotu nákladů na jednotlivé druhy zajištění životních potřeb žadatele. Žalovaný dle vlastního prohlášení žije u rodičů, je bez partnerky či manželky, je bezdětný. Z listin se dokládá jeho bydliště v [obec] a pracovat měl v [obec]. Přitom náklady na dopravu, kurzy, záliby apod. jsou nulové, tedy zcela nevěrohodné. Žalovaný má bydlet u rodičů, avšak z čeho je sestávána částka 1.000 Kč na bydlení včetně inkasa, není doloženo a i samotné případné inkaso jednotlivce ve výši 1.000 Kč, jako náklady na energie, je nepřiměřeně nízké, neodpovídající obecné zkušenosti o výši takovýchto nákladů. 25. Ve výsledku tak zůstává nezodpovězená otázka, proč by žalovaný při volných zdrojích 12.590 Kč žádal o úvěr 30.000 Kč, pokud nemá žádné dluhy, žádné jiné další významné výdaje a přesto žádá o úvěr s dobou splátek čtyři roky s úrokovou sazbou téměř 130 %, kdy za zásadně a výrazně horších podmínek, než které by mohl získat u bankovních institucí. 26. Takové posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr je činěno formálním způsobem, způsobem, který měl zjevně skončit s výsledkem o dostatečných příjmech žalovaného k tomu, aby splácel úvěr, bez toho však, aniž by bylo posouzeno, zda toho reálně žalovaný schopný je, či nikoliv. 27. Takového posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet je tedy zjevně nedostatečné a tato situace je důvodem k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, jak bylo odůvodněno již shora. S důsledky, které uvedl již okresní soud při svém rozhodování, tedy o povinnosti žalovaného vrátit poskytnutou jistinu úvěru s úroky jako bezdůvodné obohacení. 28. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného je tak dáno i v případě, pokud by žalovaný uvedl žalobce při sjednávání úvěru v omyl při doložení svých příjmů. I v takovém případě by se totiž uplatnil stejný závěr tedy o tom, že žalobce rezignoval na řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného s důsledky předpokládanými zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy o neplatnosti smlouvy. 29. Odvolací soud tudíž považuje závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy, byť z jiných důvodů, za věcně správný a věcně správné tudíž považuje i rozhodnutí okresního soudu a jako takové jej potvrdil dle § 219 občanského soudního řádu. 30. Žalovaný byl úspěšný v odvolacím řízení, ovšem žádné náklady řízení mu za tuto fázi nevznikly, soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. Pardubice 25. března 2021 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu