Číslo jednací: 23 Co 327/2020-98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] s evidenční adresou trvalého pobytu [ulice a číslo], [obec] o zaplacení 125.875,26 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27.7.2020, č.j. 17 C 131/2020-42, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud svým rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 112.038,47 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 20.12.2019 do zaplacení a částku 744 Kč (výrok I.); ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal žalovanou povinností nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4.509 Kč (výrok III.). 2. Rozhodl tak o návrhu žalobce, který se po žalované domáhal zaplacení 125.875,26 Kč spolu s úrokem 17,9 % ročně z částky 125.131,26 Kč jdoucím od 10.12.2019 do zaplacení, dále s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 125.131,26 Kč za dobu od 20.12.2019 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 5.554,1 Kč za dobu od 10.9.2019 do 9.12.2019 a s částkou 744 Kč. 3. Žalobce tvrdil, že mezi ním (jako věřitelem) a žalovanou (jako dlužníkem) byla uzavřena Smlouva o úvěru č. HU00653588. O úvěr žalovaná požádala dne 9.9.2019 uzavřením Dodatku č. 1 k Rámcové smlouvě č. 1740755 ze dne 18.9.2018, na jejímž základě byl žalované zřízen běžný účet č. [bankovní účet]. Na základě úvěrové smlouvy byl žalované dne 13.2.2019 poskytnut úvěr ve výši 130.000 Kč, který se zavázala spolu s úrokem sjednaným ve smlouvě ve výši 17,9 % ročně splácet v 96 měsíčních splátkách po 2.562 Kč, a to počínaje měsícem březnem 2019. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy, počínaje splátkou ke dni 10.10.2019 se ocitla v prodlení v jehož důsledku, s ohledem na závažné porušení smluvních povinností žalovanou, byl dne 10.12.2019 úvěr zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení celého dluhu. 4. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 5. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru č. HU00653588, na jejímž základě žalobce poskytl žalované částku 130.000 Kč. Žalovaná měla úvěr splatit v 96 měsíčních splátkách po 2.562 Kč, splatných vždy do každého 10. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 17,9 % ročně. 6. Soud prvého stupně po provedeném dokazování v prvé řadě zkoumal, zda žalobce, jakožto věřitel, dostál požadavkům zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a prověřil úvěruschopnost žalované. Uzavřel, že ji prověřil velmi nedbale a nepočínal si při tom s odbornou péčí, protože ohledně výdajů žalované se omezil na použití sofistikovaných statistických modelů, které mimo jiné pracují s informací o rodinném stavu, vyživovacích povinnostech či o dosaženém vzdělání klienta. Takové posouzení úvěruschopnosti shledal formální bez náležitých a dostatečných podkladů a přiměřených informací. Podle okresního soudu je důsledkem takového nedostatečného posouzení schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a v tomto směru odkázal na rozhodnutí Finančního arbitra (např. nález sp. zn. FA/4056/2017 ze dne 20.3.2017, nebo ze dne 28.5.2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017), dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019 nebo sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018) a v otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. 7. Za tohoto stavu okresní soud vypořádal vztah mezi účastníky jako bezdůvodné obohacení, při němž se nárok žalobce vůči žalované omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Žalobce poskytl žalované částku 130.000 Kč, žalovaná do doby rozhodnutí okresního soudu zaplatila žalobci na splátkách 17.961,53 Kč, a proto jí soud uložil povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 112.038,47 Kč a k tomu částku 744 Kč odpovídající dlužnému pojistnému ve výši 144 Kč a nákladům na vymáhání dluhu ve výši 600 Kč. Současně soud prvého stupně podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen o.z.) rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z dlužné částky 112.038,47 Kč úroky z prodlení ve výši podle Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž okamžik prodlení odvozoval z výzvy k zesplatnění. Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Podstatou jeho obšírné argumentace byl nesouhlas se skutkovým závěrem okresního soudu, že nedostatečně prověřoval úvěruschopnost žalované. Namítal, že nemůže obstát dílčí skutkový závěr okresního soudu o tom, že žádné výdaje žalované nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. To proto, že se nespoléhal pouze na údaje o výdajích, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, ale k jejich posouzení použil sofistikované statistické modely, které pracují mimo jiné s informací o rodinném stavu, vyživovacích povinnostech, či o dosaženém vzdělání klienta. Takový postup využitím expertních analýz podporuje i komentář k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.). Dovolával se též závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1As 30/2015-39, rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18.12.2014 ve věci C449/13 (CA Consomer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a rozsudku švédského Nejvyššího správního soudu ze dne 15.11.2017, sp. zn. 5868-16. Měl za to, že závěry soudů v označených rozhodnutích umožňovaly žalobci, aby po přezkoumání příjmu žalované a jejích případných výdajů k nimž se již zavázala (např. splátky jiných úvěrů), vycházel ohledně dalších výdajů z expertní analýzy pro stanovení schopnosti splácet poskytovaný úvěr a po zohlednění výdajů, které jsou pro žalovanou nevyhnutelné uvážit, zda její příjem jí ještě poskytuje dostatečnou rezervu ke splácení úvěru. Byl přesvědčen, že úvěruschopnost žalované prověřil dostatečně a navrhl změnit napadený výrok II. rozsudku okresního soudu tak, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci dalších 13.092,79 Kč s úrokem 17,9 % ročně z částky 125.131,26 Kč za dobu od 10.12.2019 do zaplacení, dále kapitalizovaný úrok ve výši 5.554,10 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13.092,79 Kč za dobu od 20.12.2019 do zaplacení a nahradit náklady odvolacího řízení. 9. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 10. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k následujícím závěrům. 11. Okresní soud učinil z provedených důkazů odpovídající skutková zjištění, na něž krajský soud pro stručnost zcela odkazuje. S ohledem na odvolací námitku o dostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované, jinými slovy, že dílčí skutkový závěr, že žádné výdaje žalované nebyly žalobcem nikterak blíže zjišťovány a ověřovány, neobstojí, přistoupil odvolací soud k doplnění dokazování podle § 213 odst. 4 o.s.ř. přečtením žádosti o úvěr ze dne 9.2.2019, potvrzení o výši příjmu žalované ze dne 11.2.2019, úvěrové zprávy ze dne 9.2.2019, výpisem z běžného účtu žalované za období od 1.11.2018 do 31.1.2019 a expertní analýzy výdajů vycházející ze spotřebního koše obsahujícího údaje Českého statistického úřadu o položkách výdajů, které musí žadatel o úvěr měsíčně hradit. 12. Z žádosti o půjčku odvolací soud učinil zjištění, že dne 9.2.2019 žalovaná požádala žalobce o poskytnutí úvěru s úvěrovým rámcem 100.000 Kč a uvedla, že bydlí v nájmu od 1.10.2018, je vyučená, svobodná, neplní žádnou vyživovací povinnost, dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu 12.348 Kč u zaměstnavatele [příjmení] [příjmení], u kterého je zaměstnána od 1.2.2018 na dobu neurčitou. Výdaje na domácnost byly představovány částkou 10.000 Kč na bydlení, 4.000 Kč na léky, jídlo, dopravu a částkou 3.500 Kč na splátky ostatních členů domácnosti, u nichž uvedla příjem 20.000 Kč měsíčně. 13. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet], zřízeného žalobce pro žalovanou, za období od 1.11.2018 do 31.1.2019 odvolací soud zjistil, že za období od 1.11.2018 do 30.11.2018 bylo na účet vloženo 6.700 Kč a vyčerpáno z něj 7.678,91 Kč. Za měsíc prosinec 2018, tj. od 1.12 do 31.12.2018 bylo na účet vloženo 6.900 Kč a odčerpáno 6.756,99 Kč. Za období od 1.1.2019 do 31.1.2019 bylo na účet vloženo 9.800 Kč, odčerpáno 9.851,40 Kč. 14. Z potvrzení o výši příjmu učinil odvolací soud zjištění, že žalovaná dosahovala u zaměstnavatele [příjmení] [příjmení] ([anonymizována dvě slova]) za měsíce říjen až prosinec 2018 průměrný čistý měsíční příjem 12.348 Kč a za období od 9.2.2018 do 31.12.2018 tento příjem činil 11.682 Kč. Příjem byl vyplácen v hotovosti a nebyly z něho prováděny žádné srážky. Žalovaná již nebyla ve zkušební době, ani ve výpovědní lhůtě, sjednaný pracovní poměr byl na dobu neurčitou. 15. Z expertní analýzy výdajů učinil odvolací soud zjištění, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel při zjišťování jejích výdajů na léky, jídlo a cestovné z údajů Českého statistického úřadu o spotřebním koši pro výpočet indexu spotřebitelských cen, z nichž stanovil expertně významné položky spotřebního koše (pekárenské výrobky, mléko, sýry a vejce, oleje a tuky, ovoce, zelenina, nealkoholické nápoje, oděvy, obuv, ostatní služby související s bydlením, elektřina, tepelná energie, plyn a ostatní paliva, spotřební zboží pro domácnost, dopravní služby, stravovací služby, ostatní předměty a výrobky pro osobní péči a pojištění související s bydlením), které musí žalovaná měsíčně hradit – převzal váhu výdajů na celkových výdajích žalované a vypočítal tak výši výdajů na tyto významné položky. V době poskytnutí úvěru byla nejaktuálnější zveřejněná data dle Statistiky rodinných účtů z roku 2016, podle nichž v měsíčním vyjádření vycházely celkové spotřební výdaje domácností na částku 10.496 Kč. Uplatněním vah ze spotřebního koše u stanovených položek zjistil žalobce jako nevyhnutelné výdaje žalované částkou 3.858 Kč. 16. Z úvěrové zprávy dospěl odvolací soud ke zjištění, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v Bankovním registru klientských informací. 17. Po takto doplněném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 18. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, mimo zákonných ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588, věta první, o.z., plyne také z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativnímu důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry, či jiné služby, již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (na něž odkazoval již okresní soud), v němž poukázal na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 19. Kromě výše uvedených argumentů je pak nutné zohlednit i skutečnost, že ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 20. Co se týká otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobce posuzoval úvěruschopnost žalované (spotřebitele), je zřejmé, že okresní soud dospěl k nesprávnému dílčímu skutkovému závěru, že ji žalobce neposuzoval. 21. Žalobce úvěruschopnost žalované posuzoval a zjistil při tom, že žalovaná není vedena v Bankovním registru klientských informací, kde je vždy záznam u fyzické osoby mající úvěr u banky nebo stavební spořitelny, ať již v minulosti sjednaný, nebo o něj nyní žádající. Zjistil též výši příjmu žalované 12.385 Kč za poslední čtvrtletí před podáním žádosti o úvěr. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalované měl za zjištěné, že žalované nejsou z jejího příjmu, kterého dosahuje v rámci zaměstnaneckého vztahu na dobu neurčitou, prováděny žádné srážky. Posoudil výdaje žalované na jídlo, léky a cestovné. Učinil tak expertní analýzou vycházející ze spotřebního koše pro výpočet indexu spotřebitelských cen, z něhož stanovil významné položky, které musí žalovaná měsíčně hradit a proti takovému postupu v obecné rovině nelze ničeho namítat a je třeba přisvědčit žalobci, že takový postup připouští i komentářová literatura (žalobcem citovaný komentář Slaniny, J. a kol. k zákonu o spotřebitelském úvěru, Praha: C. H. Beck, 2017), ale i citovaný rozsudek švédského Nejvyššího správního soudu ze dne 15.11.2017, sp. zn. 5868-16. 22. Co se však týká otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované (spotřebitele), pak je zřejmé, že nikoliv, neboť platí, že má-li žadatel o úvěr splácet tento úvěr ze svých příjmů, pak je nutné dostatečně prověřit nejen jeho příjmy a jeho dříve převzaté závazky, ale i skutečnou výši jeho (nezbytných) výdajů. Důkladnost zkoumání těchto hledisek samozřejmě závisí na výši poskytovaného úvěru, resp. na výši předpokládaných splátek úvěru. Z tohoto hlediska výše úvěru 130.000 Kč již vyžaduje nikoliv zanedbatelnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. 23. Přestože žalovaná dosud nebyla vedena v Bankovním registru klientských informací, takže žalobce důvodně předpokládal, že nemá dosud sjednaný žádný úvěr, či stavební spoření, neměla prováděny žádné srážky ze mzdy, takže žalobce opět důvodně mohl předpokládat, že proti ní není vedeno žádné exekuční řízení pro vymáhání dlužné částky, měl odpovídajícím způsobem reagovat na zjištění, které musel učinit, a to v souvislosti s vedením běžného účtu pro žalovanou, tj. že žalovaná není schopna tvořit měsíčně žádné finanční rezervy. Za měsíc listopad 2018 byla její bilance na běžném účtu záporná mínus 978,91 Kč, za měsíc prosinec 2018 téměř vyrovnaná plus 143,01 Kč a za měsíc leden 2019 opět záporná mínus 51,40 Kč. Z toho nelze než uzavřít, že žalovaná ještě před podpisem návrhu na uzavření úvěrové smlouvy nebyla schopna hradit své dosavadní závazky, když na svém účtu dosahovala záporného zůstatku a nebylo tak možné očekávat, že by žalovaná byla schopna uzavíraný spotřebitelský úvěr splácet. Již pro tuto okolnost žalobce musel mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splatit a nemohl jí tak spotřebitelský úvěr poskytnout (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). 24. Odvolací soud samozřejmě nepřehlíží údaj, který žalovaná při žádosti o úvěr poskytla žalobci o příjmu dalšího člena domácnosti ve výši 20.000 Kč. Tento příjem ale žalovanou nebyl nijak doložen, ani vysvětlen. Kdyby takový příjem doložen byl, pak v obecné rovině by taková okolnost mohla odůvodnit reálnou možnost splácet poskytovaný úvěr ve splátkách 2.562 Kč měsíčně, přestože výdaje na bydlení byly v žádosti o úvěru vyčísleny částkou 10.000 Kč a další výdaje na léky, jídlo a dopravu částkou 4.000 Kč (podle expertní analýzy žalobce), tedy částkou převyšující čistý průměrný měsíční příjem žalované (12.348 Kč). Avšak za situace, kdy žalovaná nebyla schopna před sjednáním úvěru měsíčně tvořit žádné finanční rezervy, měl být žalobce obezřetný a s ohledem na tuto konkrétní okolnost měl zvážit, zda informace, které od žalované získal, jsou dostatečné. Ostatně k takovému postupu nabádá i rozsudek švédského Nejvyššího správního soudu ze dne 15.11.2017, sp. zn. 5868-16, na který se žalobce ve své odvolací argumentaci odkazuje. To nijak nevylučuje dílčí závěr uvedený v odůvodnění citovaného rozsudku švédského Nejvyššího správního soudu o tom, že požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 lze splnit i bez ověření všech informací získaných od spotřebitele, a že potřeba získávat a ověřovat informace od spotřebitele je ponechána na zvážení poskytovatele úvěru. 25. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobce nepostupoval v souladu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytovaný úvěr splácet žalobce musel mít v okamžiku, kdy ze své vlastní databáze obsahující pohyby na běžném účtu, který pro žalovanou vedl, musel zjistit, že její měsíční bilance na účtu jsou záporné, v nejlepším případě kladná v řádu stokorun. Nebyla tak schopna tvořit žádné finanční rezervy, z nichž by mohla splácet poskytnutý úvěr. 26. Za těchto okolností obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by žalované nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možné žalované srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; přičemž mnohdy je naopak namístě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu. 27. Ustanovení § 278 a § 279 o.s.ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dáno prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Podle Nařízení Vlády č. 595/2006 Sb. (ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy), pak samotná nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o.s.ř. u žalované činila (2/3 x 3.410 Kč + 6.502 Kč) a žalované nebylo podle § 279 o.s.ř. možno srazit z příjmu ve výši 12.348 Kč měsíčně ve prospěch nepřednostní pohledávky více než (12.348 Kč – nezabavitelná částka 6.608 Kč / 3) částku 1.913 Kč, tedy o 600 Kč méně než činila sjednaná splátka (2.562 Kč) úvěru. 28. Byla-li smlouva uzavřená účastníky podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588, věta první, o.z. neplatná v důsledku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované, pak podle § 2993 o.z. je žalovaná povinna vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržela. Jak správně uvedl okresní soud, pokud žalovaná dosud zaplatila 17.961,53 Kč z částky 130.744 Kč (jistina ve výši 130.000 Kč, dlužné pojistné 144 Kč a náklady na vymáhání dluhu ve výši 600 Kč), pak jí zbývá zaplatit 112.782,47 Kč. Žalobce tedy nemá právo na žádné úroky (vyjma přiznaných zákonných úroků z prodlení). Pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. 29. Správnost tohoto závěru nezpochybňují ani rozhodnutí vyšších soudů, na která odkazoval žalobce. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1As 30/2015, dovozoval jako klíčovou i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné databáze, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Současně však ve svém odůvodnění uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak citovalo i další z rozhodnutí, kterými argumentoval žalobce, a sice rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 18.12.2014, ve věci CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13, který se zabýval výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES Soudní dvůr vyložil, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě nichž má poskytovatel posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že v závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů. 30. A právě v dané věci po zjištění, že žalovaná není schopna tvořit žádné finanční rezervy, z nichž by poskytnutý úvěr splácela, měl žalobce přistoupit k požadavku na doložení skutečných výdajů žalované, aby mohl učinit kvalifikovaný závěr, zda bude v budoucnu schopna poskytnutý úvěr splácet či nikoliv. 31. S ohledem na shora uvedené krajský soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II., byť z jiných důvodů, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, které okresní soud správně posuzoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. 32. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, žalobce by proto byl povinen nahradit její náklady, avšak podle obsahu spisu žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně. Pardubice 22. dubna 2021 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu