Číslo jednací: 23 Co 76/2021-168 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 19.704 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25.11.2020, č.j. 111 C 40/2019-125, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku pod bodem II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud svým rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 14.511 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14.511 Kč za dobu od 11.11.2019 do zaplacení (výrok I.); zamítl naopak žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 5.193 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně za dobu od 11.11.2019 do zaplacení a zaplacení částky 6.276,83 Kč, to vše s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 20.000 Kč za dobu od 28.12.2018 do 22.3.2019 a z částky 18.805,90 Kč za dobu od 23.3.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28.12.2018 dosáhne částky 85.766 Kč (výrok II.); žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak o návrhu žalobce, který se po žalované domáhal zaplacení 19.704 Kč spolu s 9 % ročním úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 11.11.2019 do zaplacení, dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 6.276,83 Kč a úroků ve výši 35 % ročně jdoucího z částky 20.000 Kč za dobu od 28.12.2018 do 22.3.2019 a z částky 18.805,90 Kč za dobu do 23.3.2019 do zaplacení, maximálně však ve výši 85.766 Kč. 3. Žalobce tvrdil, že mezi ním (jako věřitelem) a žalovanou (jako dlužníkem) byla uzavřena smlouva o úvěru č. 9102152446, kterou žalovaná podepsala dne 28.8.2018. Na základě úvěrové smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč, který se zavázala spolu s úrokem sjednaným ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 129,75 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 1.489 Kč, a to počínaje lednem 2019. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy, ocitla se v prodlení s úhradou splátek, zaplatila pouze částku 2.000 Kč dne 10.1.2019, 1.489 Kč dne 18.2.2019 a 2.000 Kč dne 22.3.2019. V důsledku prodlení žalované došlo k zesplatnění úvěru v souladu s bodem 6.3 úvěrové smlouvy. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru stala součástí nové jistiny celá dosud nesplacená jistina a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru. Z ní požaduje žalobce úroky z prodlení. Dále se domáhal zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v důsledku prodlení dle bodu 6.1 a 6.2, resp. 6.5 úvěrové smlouvy. 4. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 5. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru (návrh na uzavření smlouvy žalovaná podepsala dne 28.8.2018), žalobce na jejím základě poskytl žalované částku 20.000 Kč. Celková částka, kterou měla žalovaná podle smlouvy o úvěru zaplatit, činila 71.472 Kč a byla splatná ve 48 měsíčních splátkách po 1.489 Kč. Zápůjční úroková sazba byla ve výši 129,75 % ročně. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované. Vycházel z toho, že žalovaná má příjmy ve výši 16.000 Kč ze zaměstnání a 2.000 Kč jako ostatní příjmy. K tomu má pouze výdaje – životní minimum ve výši 3.410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1.000 Kč a výdaje na jedno dítě v domácnosti 2.000 Kč s tím, že je svobodná, bydlí u rodičů. Současně z Nebankovního registru klientských informací vyplývalo skóre žalované hodnocené 285 body, představující kategorii I. – vyšší riziko, kdy úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. 6. Okresní soud po provedeném dokazování v prvé řadě zkoumal, zda žalobce, jakožto věřitel, dostál požadavkům zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a prověřil úvěruschopnost žalované. Uzavřel, že ji prověřil pouze formálně bez dostatečných podkladů. Nerealisticky posoudil výdaje žalované, protože pracoval pouze s výdaji – životním minimem ve výši 3.410 Kč a výdaji na bydlení ve výši 1.000 Kč, které nebyly nijak doloženy. Přitom z výpisu z účtu bylo zřejmé, že počáteční a konečný stav na účtu se měsíčně pohyboval pouze v řádu desítek korun. Žalovaná ve smlouvě uvedla i své telefonní číslo a e-mailovou adresu, musela mít tudíž i výdaje na služby spojené s užíváním telefonu a internetu. V neposlední řadě z předložené pracovní smlouvy vyplývalo, že pracovní poměr žalované byl sjednán pouze na dobu určitou do 31.12.2018, na čemž nic nemění tvrzení žalobce, že pracovní poměr byl již v minulosti prodloužen a byl tedy předpoklad, že bude trvat i nadále. Naopak soud prvého stupně považoval takové tvrzení za nedostatečné s ohledem na povinnost žalobce posoudit, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. Podle okresního soudu je důsledkem nedostatečného posouzení schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. 7. Za tohoto stavu soud prvého stupně vypořádal vztah mezi účastníky jako bezdůvodné obohacení podle § 2993 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen o.z.). Žalobce poskytl žalované částku 20.000 Kč, ta mu postupně vrátila částku v celkové výši 5.489 Kč. Zbývá jí tak doplatit částku 14.511 Kč. Proto jí uložil povinnost zaplatit žalobci zbývající část jistiny současně s úrokem z prodlení podle § 1970 o.z. z dlužné částky, a to ve výši podle nařízení Vlády č. 351/2013 Sb., přičemž okamžik prodlení odvozoval z výzvy k zesplatnění. Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Domáhal se jeho změny, avšak pouze tak, že žalované bude uloženo zaplatit žalobci dalších 5.193 Kč s 9 % ročním zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky za dobu od 11.11.2019 do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši 6.276,83 Kč, 20 % roční úrok jdoucí z částky 20.000 Kč za dobu od 28.12.2018 do 22.3.2019 a z částky 18.805,90 Kč za dobu od 23.3.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 85.766 Kč, a nahradit žalobci náklady řízení. Zdůraznil, že požadavek poctivosti při právním jednání ve smyslu § 6 o.z. byl měl být vyžadován od obou smluvních stran, tedy i od žalované. Ta má maturitu a lze tak u ní předpokládat jistou úroveň vzdělání a orientaci i ve finančních záležitostech. Navíc prohlásila, že bydlí u rodičů, bylo tak logické, že její výdaje na bydlení mohou být tímto výrazně sníženy. Žalobce má za to, že by mu měl být jako subjektu podnikajícímu v oblasti nebankovních půjček, tedy na velmi rizikovém trhu, přiznán alespoň přiměřený obchodní úrok a smluvní pokuta za prodlení se splácením splátek ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, jejíž výše je v souladu s § 122 odst. 1 písm. c/ zákona č. 257/2016 Sb. Poukázal na § 3002 o.z., z jehož znění dovozoval, že pokud by soud nahlížel na vztah mezi účastníky jako na bezdůvodné obohacení, i tak by žalobci náležel obvyklý úrok jako náhrada za užívání finančních prostředků žalobce. 9. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 10. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k následujícím závěrům. 11. Okresní soud učinil z provedených důkazů odpovídající skutková zjištění, na něž krajský soud pro stručnost zcela odkazuje. S ohledem na žalobcem tvrzenou přiměřenost sjednaných úroků za poskytnutí úvěru, přistoupil odvolací soud k doplnění dokazování podle § 213 odst. 4 o.s.ř. přečtením databáze časových řad ARAD České národní banky ohledně úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami v srpnu 2018 domácnostem. Z ní zjistil, že pro dané období činily úroky z úvěru na spotřebu pro domácnosti s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 8,16 % ročně. 12. Po takto doplněném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 13. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru, mimo zákonných ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588, věta první, o.z., plyne také z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 14. Kromě výše uvedených argumentů je nutné zohlednit i skutečnost, že ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (stejně jako předchozí ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. Co se týká otázky, zda v tomto konkrétním případu žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované (spotřebitele) je zřejmé, že okresní soud dospěl ke správnému závěru, že nikoliv. Má-li žadatel o úvěr splácet úvěr ze svých příjmů, pak je nutné dostatečně prověřit, jak jeho příjmy, tak jeho nezbytné výdaje včetně dříve převzatých závazků. 16. Žalovaná při prověřování úvěruschopnosti před podpisem návrhu na uzavření úvěrové smlouvy dne 28.8.2018 předložila žalobci pracovní smlouvu ze dne 7.7.2016 uzavřenou se zaměstnavatelem [právnická osoba], [obec], a to včetně jejího dodatku ze dne 15.12.2017, z níž se podává, že žalovaná pracovala u svého zaměstnavatele od 7.7.2016 na pracovní pozici dělnice, vždy na dobu určitou, prodlužovanou na další rok, naposledy do 31.12.2018. Současně žalovaná předložila výpisy z bankovního účtu a výplatnice. Z výplatnice za měsíc květen 2018 vyplývá, že žalovaná za tento měsíc měla čistý měsíční příjem 20.750 Kč. Podle výplatnice za červen 2018 byl čistý příjem žalované 13.069 Kč a podle výplatnice za červenec 2018 ve výši 22.137 Kč. Současně předložila výpisy z účtu u [příjmení] [příjmení], z nichž se podává, že za období červenec 2018 byl konečný zůstatek účtu 80,16 Kč a za období srpna 2018 14,16 Kč. Z toho nelze než uzavřít, že žalovaná ještě před podpisem návrhu na uzavření úvěrové smlouvy byla sice schopna hradit své dosavadní závazky, ale jen za předpokladu, že vedle toho již nebude generovat takový zůstatek na účtu, aby z něho byla schopna platit závazky další. Nebylo tak možné očekávat, že by žalovaná byla schopna uzavíraný spotřebitelský úvěr splácet, o to více, že nebylo možné automaticky předpokládat, že dojde opět k prodloužení její pracovní smlouvy. Již pro tuto okolnost žalobce musel mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splatit a nemohl jí tak spotřebitelský úvěr poskytnout (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Že nakonec žalovaná nebyla schopna po ukončení pracovní smlouvy splácet závazky vyplývá i z transakční historie. Pracovní poměr měl žalované skončit k 31.12.2018, tj. za měsíc prosinec 2018 měla obdržet mzdu v lednu 2019 a z ní pak mohla zaplatit splátku poskytnutého úvěru. Učinila tak a byla to poslední splátka, kterou žalobci zaplatila. 17. Avšak i co se týká výdajů žalované, je nutné připomenout, že nelze u žadatele o úvěr zohlednit pouze jím tvrzené výdaje na bydlení v neobvykle nízké částce 1.000 Kč, částku odpovídající životnímu minimu jednotlivce a částku výdajů na jedno dítě v domácnosti 2.000 Kč, jak to učinil žalobce. Neboť jak již okresní soud správně uvedl, částka 1.000 Kč je nevěrohodně nízká i pro bydlení u rodičů, neboť jen náklady na spotřebované energie a služby tuto částku i v případě jedné osoby obvykle převyšují. Pokud tedy žalobce chtěl z této částky vycházet, měl trvat na jejím řádném doložení. 18. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by pak, a to zejména při absenci jasně doložených nákladů na bydlení, a také nezbytných výdajů (jak správně uvedl okresní soud) na telefon, internet, při současně uzavřené pracovní smlouvě pouze na dobu určitou, nemohl žadateli úvěr poskytnout. Konečně nelze ani pominout vlastní hodnocení úvěrového skóre z Nebankovního registru klientských informací, podle něhož při hodnotě 285 bodů představoval vyšší riziko, při němž je úvěr výrazně limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. 19. Současně v dané věci nelze přehlédnout ani parametry sjednané smlouvy o úvěru. Úroková sazba činila 129,75 % ročně a v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů byl žalobce oprávněn požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, maximálně 2.999 Kč za každý kalendářní rok (článek 6.1). Současně vznikal žalobci nárok na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalované, která by se ocitla v prodlení s úhradou splátky o 15 dnů, a to ve výši 200 Kč u každé jednotlivé splátky (článek 6.2). Pakliže se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, došlo automaticky k zesplatnění úvěru (článek 6.3), a pro tento případ se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za jeho poskytnutí stávaly součástí nové jistiny úvěru. Jestliže tuto novou jistinu úvěru v den zesplatnění žalovaná nezaplatila, vznikl žalobci nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou (článek 6.4). K těmto zjištěním je třeba připomenout zjištěnou úrokovou sazbu 8,16 % ročně poskytovanou bankami ke dni sjednání spotřebitelského úvěru s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně v České republice. 20. Taková ujednání způsobují, že parametry smlouvy o úvěru jsou rozporné s dobrými mravy a se zákonnými principy ochrany spotřebitele, jak předpokládá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ten např. v usnesení ze dne 1.9.2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021, byť pro poměry rozhodování o zastavení exekuce, vyložil, že jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je jí třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (např. rozsudek ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyššího soudu). Současně Nejvyšší soud v posuzované věci, kdy žalobce poskytl na základě smlouvy o revolvingovém úvěru fyzické osobě úvěr ve výši 60.000 Kč s RPSN 75,08 %, který měla splatit v 36 měsíčních splátkách po 3.547 Kč, za současného dohodnutí smluvních pokut, zejména ve výši 50 % z celkové výše úvěru, uzavřel, že v takovém konkrétním případě bylo oprávněným (žalobcem) požadované plnění nemravné a jejím přiznáním vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné (fyzické osoby). 21. Na základě shora předestřených úvah lze uzavřít, že krajský soud sdílí právní názor soudu prvého stupně, o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru č. 9102152446. Proto je podle § 2993 o.z. žalovaná povinna vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržela. Jak správně uvedl okresní soud, pokud žalovaná dosud zaplatila 5.489 Kč z částky 20.000 Kč, pak jí zbývá zaplatit 14.511 Kč. Žalobce tedy nemá právo na žádné úroky (vyjma přiznaných zákonných úroků z prodlení) a ani na smluvní pokuty, které nebyly platně sjednány. Pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. 22. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud i odvolací argumentaci ust. § 3002 o.z. Podle něj, plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ust. § 3000 a § 3001 o.z. dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy zrušen (odst. 1). Užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu (odst. 2). 23. Jak vyplývá z důvodové zprávy k citovanému ust. § 3002 o.z., je v případě, že úmysl stran směřoval k uzavření úplatné smlouvy, byť nebyla platně uzavřena, třeba vycházet z toho, co strany chtěly. Nenalezl-li jejich úmysl právem aprobovaný výraz, pak má mít strana, která podle úplatné smlouvy plnila, právo na nezkrácené vrácení toho, co poskytla druhé straně. V projednávané věci sice úmysl stran směřoval k uzavření úplatné smlouvy o úvěru, avšak její absolutní neplatnost je sankcí vyplývající ze zákona (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588, věta první, o.z.). Nejde tak o případ, kdy by smlouva nebyla platně uzavřena, protože úmysl stran nenalezl právem aprobovaný výraz. Aplikace ust. § 3002 o.z. na projednávanou věc tak není možná. 24. S ohledem na shora uvedené krajský soud podle § 219 potvrdil věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů řízení, které okresní soud správně posuzoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. 25. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, žalobce by proto byl povinen nahradit její náklady, avšak podle obsahu spisu žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně. Pardubice 2. listopadu 2021 Mgr. Jan Ducháček předseda senátu