Číslo jednací: 23 Co 85/2021-128 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně: [právnická osoba] [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 84.711 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách 12.1.2021, č.j. 9 C 169/2020-103, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II., v části, ve které zamítl žalobní požadavek na zaplacení 37.272,04 Kč spolu s 8,05 % zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 25.2.2018 do zaplacení, na zaplacení dalších 24.253 Kč a 20 % úroku ročně jdoucího z částky 48.434,75 Kč od 25.2.2018 do zaplacení, a ve výroku III., potvrzuje. II. Žádná u účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 15.070 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16.070 Kč od 25.2.2018 do 21.3.2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15.570 Kč od 22.3.2018 do 22.6.2018 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15.070 Kč od 23.6.2018 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000 Kč splatných vždy do každého 20. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.); zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 69.641 Kč s úrokem ve výši 87,38 % ročně z částky 48.434,75 Kč od 25.2.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25.2.2018 dosáhne částky 217.152 Kč, a úroku z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku (výrok II.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak o požadavku žalobkyně, která se po žalované domáhala zaplacení 84.711 Kč spolu s úrokem ve výši 87,38 % ročně z částky 48.434,75 Kč od 25.2.2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25.2.2018 dosáhne částky 217.152 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 61.458 Kč od 25.2.2018 do 21.3.2018, z částky 60.958 Kč od 22.3.2018 do 22.6.2018 a z částky 60.458 Kč od 23.6.2018 do zaplacení. 3. Žalobkyně tvrdila, že mezi ní jako věřitelkou a žalovanou jako dlužnicí byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla dne 20.1.2017 žalované 50.000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru, sjednaný ve výši úrokové sazby 132,44% p.a., splácet ve sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaná na dluh uhradila pouze 33.930 Kč. Pro prodlení žalované žalobkyně k 23.2.2018 úvěr zesplatnila. Poté dluh na jistině činil 58.960,95 Kč. Žalovaná dne 21.3.2018 a 22.6.2018 zaplatila 500 Kč. Žalobkyně tak požadovala dlužnou jistinu 57.960,95 Kč, smluvní pokuty 498 Kč za prodlení s úhradou splátek úvěr, náhradu nákladů s prodlením 2.000 Kč, smluvní pokuty 24.253 Kč (0,1 % denně z nové jistiny 58.960,95 Kč od 25.2.2018 do 27.7.2020, kdy byla vyhotovena žaloba), smluvní úrok 87,38 % ročně od 25.2.2018 (od prvního dne následujícího po prodlení s úhradou zesplatněného dluhu) a zákonný úrok z prodlení z částky 61.458 Kč od 25.2.2018 do zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy prověřila schopnost dlužnice řádně hradit úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužnice a lustrací v databázích SOLUS a nebankovním registru klientských informací. Dle těchto informací měla žalovaná příjem 11.500 Kč, měsíční náklady 6.611 Kč a splácela dříve uzavřený úvěr s žalobkyní [číslo] ze dne 19.6.2014 řádně nebo jen s minimálním zpožděním. 4. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Potvrdila, že úvěrovou smlouvu uzavřela. Namítala, že smlouva je neplatná, neboť sjednaná úroková sazba ve výši 132,44 % je v rozporu s dobrými mravy. Rozporné jsou také nepřiměřené smluvní pokuty. Žalobkyně rovněž před uzavřením smlouvy nesplnila svou zákonnou povinnost a neposoudila řádně její schopnost úvěr splatit. Předmětnou úvěrovou smlouvu uzavírala z důvodu finanční tísně a proto, že b byla v prodlení s úhradou splátek z první smlouvy. 5. Okresní soud vycházel z toho, že mezi účastnicemi byla dne 20.1.2017 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 50.000 Kč, která byla žalované téhož dne vyplacena. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit a zaplatit smluvní úrok ve výši 132,44 % ročně, v 48 měsíčních splátkách po 3.770 Kč Celkem mělo být na úvěr zaplaceno 180.960 Kč. Pro případ prodlení s úhradou splátek trvajícího 30 dnů bylo sjednáno, že žalovaná zaplatí smluvní pokutu ve výši 249 Kč za každou splátku, kdy souhrn pokut nesmí přesáhnout částku 2.999 Kč za kalendářní rok, dále bylo sjednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů při prodlení žalované ve výši 200 Kč u každé splátky. Při prodlení kterékoliv splátky trvajícího 65 dnů, mělo dojít automatiky k zesplatnění úvěru, kdy se nezaplacená jistina a veškeré nezaplacené úroky měly stát součástí nové jistiny úvěru, z nové jistiny byla žalobkyně oprávněna požadovat zákonný úrok z prodlení a pokud žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění, měla zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky nové jistiny za každý den prodlení s tím, že stále trvá povinnost dlužnice k zaplacení úroku v ujednané výši. 6. Dále vycházel okresní soud z toho, že žalovaná na dluh zaplatila celkem 33.930 Kč od 3.3.2017 do 15.12.2017 a 500 Kč dne 21.3.2018 a 22.6.2018. 7. Podle formuláře žalobkyně„ Hodnocení klienta“ žalovaná pobírala před uzavřením úvěrové smlouvy mzdu 11.500 Kč a její celkové měsíční náklady činily 6.611 Kč, sestávaly se z částky životního minima 3.410 Kč, splátky předcházející dluhu u žalobkyně ve výši 1.701 Kč a nákladů na bydlení ve výši 1.500 Kč. Podle potvrzení ZŠ [obec] ze dne 18.1.2017 měla žalovaná v posledních 12 měsíčních čistý měsíční příjem 11.063 Kč, její pracovní poměr na dobu neurčitou trvá od 2.8.2004. Z výplatních pásek žalované okresní soud zjistil, že čistá mzda žalované v listopadu 2016 činila 15.096 Kč a v prosinci 2016 10.857 Kč. Podle záznamů v registru SOLUS ze dne 16.1.2017 neměla žalovaná k tomuto datu evidován v tomto registru žádný záznam a podle Nebankovního registru klientských informací ze dne 16.1.2017 žalovaná obdržela tzv. CBS skóre v hodně 257 bodů a byla zařazena do I. kategorie (166 – 320 bodů), tj. s nízkými body do interní Score Card, vyšším rizikem a limitací úvěru výší vyplacené částky, případně jeho zamítnutím. 8. Soud prvního stupně nárok žalobkyně posuzoval podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“) a podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně úvěrovou smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tj. v postavení podnikatele a žalovaná byla v pozici spotřebitele. 9. Žalovaná namítla podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatnost úvěrové smlouvy s tím, že žalobkyně nedostála své povinnosti podle § 86 odst. 1 tohoto zákona a neposoudila před uzavřením smlouvy řádně schopnost žalované úvěr splatit. Okresní soud se tak nejprve zabýval touto námitkou žalované a uzavřel, že prověření úvěruschopnosti klienta ze strany žalobkyně neodpovídá kritériím ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Přesný rozsah konkrétním vyžadovaných údajů v zákoně není uveden, nejdůležitější je porovnání výše příjmů a výdajů a zhodnocení způsobu plnění dosavadním závazků. Pouhé převzatí životního minima nemůže být považována za přiměření stavení a zohlední životních nákladů spotřebitele, neboť by vyžadovalo takové omezení výdajů, že by již bylo možné hovořit o nepřiměřeném strádání. Z uvedených částek lze vycházet, je však třeba je přiměřených způsobem navýšit. V této souvislosti okresní soud odkázal na odbornou komentářovou literaturu. 10. V dané věci žalobkyně nijak blíže nezkoumala výši a strukturu výdajů žalované; pouze životní minimum 3.410 Kč navýšila o částku 1.701 Kč odpovídající splátce předchozího úvěru a o částku 1.500 Kč na náklady bydlení. Je nereálné, že by žalovaná mohla z částky 3.410 Kč hradit své veškeré nezbytné výdaje a i další náklady. Rozhodnutí žalobkyně o tom, že žalovaná bude bez důvodných pochybností schopna hradit sjednané splátky úvěru, zjevně nerespektuje zásady, z nichž by měl každý poskytovatel úvěru při posuzované úvěruschopnosti svých klientů vycházet. Tomuto závěru odpovídá i tzv. CBS skóre žalované v Nebankovním registru klientských informací, které měla žalobkyně k dispozici a musela si být vědoma toho, že žalovaná spadá do nejrizikovější kategorie klientů. Žalobkyně ani přiměřeným způsobem neponížila výši úvěru, ale poskytla žalované úvěr ve výši 50.000 Kč. Za takové situace dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně poskytla žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona č. 257/2016 Sb., neboť z dostupných podkladů jednoznačně vyplývaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná bude schopna pravidelně a bez výraznější potíží hradit splátky úvěru ve výši 3.770 Kč měsíčně. S ohledem na výše uvedené a námitku žalované je předmětná smlouva o úvěru podle § 87 odst. 1 věty prvé z.č. 257/2016 Sb. neplatná. 11. Žalovaná je povinna podle § 87 odst. 1 věta třetí z.č. 257/2016 Sb. vrátit jistinu úvěru. Žalovaná zaplatila 34.930 Kč, z poskytnuté jistiny 50.000 Kč zbývá vrátit 15.070 Kč. Tuto částku okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni spolu se zákonným úrokem z prodlení od 25.2.2018 (podle § 1970 o.z. ve výši podle vl. nař. č. 351/2013 Sb.), a to v pravidelných splátkách po 2.000 Kč, pod ztrátou výhody splátek. Další požadavky žalobkyně neshledal okresní soud důvodnými, a proto žalobu ve zbývající části zamítl. 12. Rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. napadla odvoláním žalobkyně, a to v tom rozsahu, že se domáhá změny rozsudku okresního soudu v napadených částech tak, že žalované bude uloženo zaplatit dalších 37.272,04 Kč spolu s 8,05 % zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 25.2.2018 do zaplacení, na zaplacení dalších 24.253 Kč a 20 % úroku ročně jdoucího z částky 48.434,75 Kč od 25.2.2018 do zaplacení. 13. Žalobkyně namítala, že závěr okresního soudu o tom, že nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalované, je nesprávný. Údaje uvedené žalovanou ověřila v dokladech o výši jejího příjmu. Pokud žalovaná zatajila vyšší výdaje, nemůže takové jednání požívat právní ochrany. V této souvislosti se dovolávala judikatury trestních soudů. Ústavní soud požaduje po poskytovatelích úvěru v nález sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 zkoumat, zda nebude mít dlužník zjevný problém svůj úvěr splatit. Dále žalobkyně uvedla, že by jí měla být jako subjektu podnikajícímu v oblasti nebankovních půjček, tedy na velmi rizikovém trhu, přiznán alespoň přiměřený obchodní úrok a smluvní pokuta za prodlení se splácením splátek ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, jejíž výše je v souladu s § 122 odst. 1 písm. c/ zákona č. 257/2016 Sb. Poukázala na § 3002 o.z., z jehož znění dovozovala, že pokud by soud nahlížel na vztah mezi účastníky jako na bezdůvodné obohacení, tak by žalobkyni náležel obvyklý úrok jako náhrada za užívání jejích finančních prostředků. Žalobkyně se dovolávala rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8.7.2020, č.j. 75 Co 71/2020-84, podle něhož soud nemůže podle § 2993 o.s.ř. bez námitky druhé strany o vzájemném plnění, sám poskytnutí plnění započítat na poskytnout jistinu. Pokud tak okresní soud vyslovil neplatnost smlouvy o úvěru a vztah účastnic vypořádal jako bezdůvodné obohacení, měl žalobkyni přiznat plnění ve výši 48.434,75 Kč s příslušenstvím. 14. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Zopakovala, že smluvní úroky jsou přemrštěné až lichvářské, smlouva neplatná. 15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), a to v odvoláním napadené části výroku II. a závislém výroku o náhradě nákladů řízení III. 16. V dané věci je posuzovaná platnost smlouvy o úvěru uzavřené dle § 2395 o.z. mezi podnikatelem - věřitelem a dlužnicí – spotřebitelkou (§ 419 a § 420 o.z.). 17. Žalovaná namítla neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že k neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s ustanovením § 588 věta první o.z. je soud povinen přihlédnout i bez návrhu, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku z 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 18. Ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. jsou transformací ustanovení Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách a o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2012 uvedl, že články 8 a 20 Směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankcí splní požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v přijatelné promlčecí době. 19. Posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout před uzavřením každé smlouvy o spotřebitelském úvěru, rozsah takového posouzení (včetně rozsahu ověřování informací poskytnutých spotřebitelem) závisí právě na konkrétních parametrech daného úvěru a odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus (dále jen„ Rozhodnutí SDEU“), ze kterého cituje, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. 20. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu o tom, že v tomto konkrétním případě žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost splatit poskytnutý úvěr. 21. Soud prvního stupně správně vyhodnotil zjištěné skutečnosti, týkající se příjmu žalované (ve výši 11.500 Kč čistého měsíčně) a uváděných životních nákladů, včetně skóre žalované v Nebankovním registru klientských informací (odpovídající hodnotě 257 bodů), které bylo rizikové. Případně poukázal na to, že žalobkyně přes výše zjištěná rizika, poskytla žalované úvěr a nezohlednila nepříznivou finanční situaci žalované ani ve výši poskytnutého úvěru. Žalovaná se zavázala při příjmu 11.500 Kč měsíčně splácet úvěr splátkami po 3.770 Kč měsíčně (kdy již částku 1.701 Kč žalobkyni platila na jiný dluh), tedy vynaložit na splácení úvěrů 5.471 Kč, tj. 48 % svých velmi nízkých příjmů (a ty již vyžadují zvýšenou pozornost věřitele při posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr). 22. Co se týká výdajů žalované, je nutné připomenout, že nelze u žadatele o úvěr zohlednit pouze jím tvrzené výdaje na bydlení v částce 1.500 Kč, která je nevěrohodně nízká i pro bydlení ve vlastním bytě, neboť samotné náklady na opravy a údržbu společných částí domu, spotřebu energií ve společných částech domu a správu domu, obvykle tuto částku převyšují, nehledě na to, že žalovaná měla platit i náklady na vodné, stočné a spotřebu energií. Pokud tedy žalobkyně chtěla z této částky vycházet, měla trvat na jejím řádném doložení. Ta naopak netrvala ani na předložení inkasa žalované. 23. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí, by pak, a to zejména při absenci jasně doložených nákladů na bydlení, nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možné žadateli srážet při exekuci či výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy; mnohdy je naopak namístě počítat s tím, že dlužníku je nutno ponechat ještě větší díl příjmu. 24. Ustanovení § 278 a § 279 o. s. ř. totiž vyjadřují vůli zákonodárce v tom směru, jaké částky musí vždy zůstat povinnému z jeho příjmu, i když je dávno v prodlení s úhradou dluhu a věřitel byl nucen obstarat si exekuční titul a zahájit exekuci. Podle nařízení vlády č. 595/2006 Sb., ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, pak samotná nezabavitelná částka ve smyslu § 278 o. s. ř. u žalované činila (2/3 x / 3.410 + 8.939 – vlastní byt v obci [obec] - do 10.000 obyvatel) = 8.232 Kč na žalobkyni a k tomu jedna čtvrtina na jejího manžela tudíž dalších 2.058 Kč, tj. celkem 10.290 Kč. Žalované tak nebylo podle § 279 o. s. ř. možno srazit z příjmu ve výši 11.500 Kč měsíčně ve prospěch nepřednostní pohledávky více, než / 11.500 – 10.290: 3 = 403 Kč, tedy méně než sjednanou měsíční splátku. 25. Souhrnně, věřitel předpokládá splátky ve vyšší míře, než kterou může nuceně po žalované vymáhat, pokud by situace dlužníka měla být vylepšována příjmy dalších, společně žijících osob, příjmy nejsou tvrzeny ani doloženy, výdaje žalované jsou stanoveny odhadem, v nízké výši, rovněž bez jejich doložení, kdy i příjem žalované je minimální, stěží umožňující tvorbu rezerv či úspor, nelze takové posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, považovat za řádné. 26. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z výše uvedených důvodů již nebylo třeba zabývat se otázkou platnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru, zejména o úrocích a smluvních pokutách, byť již na první pohled i tato ujednání vzbuzovala značné pochybnosti o jejich slučitelnosti s dobrými mravy. 27. Byla-li smlouva uzavřená účastnicemi neplatná, pak je žalovaná povinna vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržela. Jak správně uvedl okresní soud, pokud žalovaná dosud zaplatila 34.930 Kč z částky 50.000 Kč, pak jí zbývá zaplatit 15.70 Kč. Žalobkyně tedy nemá právo na žádné úroky (vyjma přiznaných zákonných úroků z prodlení) a ani smluvní pokuty, které nebyly platně sjednány. Pokud okresní soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, postupoval správně. 28. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud i odvolací argumentaci ustanovením § 3002 o.z. Podle něj plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními § 3000 a § 3001 dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy zrušen (odst. 1). Užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu (odst. 2). 29. Jak vyplývá z důvodové zprávy k citovanému ustanovení § 3002 o.z., je v případě, že úmysl stran směřoval k uzavření úplatné smlouvy, byť nebyla platně uzavřena, třeba vycházet z toho, co strany chtěly. Nenalezl-li jejich úmysl právem aprobovaný výraz, pak má mít strana, která podle úplatné smlouvy plnila, právo na nezkrácené vrácení toho, co poskytla druhé straně. 30. V projednávané věci sice úmysl stran směřoval k uzavření úplatné smlouvy o úvěru, avšak její absolutní neplatnost je sankcí vyplývající ze zákona (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 věta první o.z.). Nejde tak o případ, kdy by smlouva nebyla platně uzavřena, protože úmysl stran nenalezl právem aprobovaný výraz. Aplikace ust. § 3002 o.z. na projednávanou věc tak není možná. 31. K jinému závěru o výši plnění, které má žalovaná žalobkyni vracet, nevede výklad ust. § 2993 věta druhá o.z., z něhož žalobkyně dovozuje, že soud není oprávněn bez návrhu druhé strany provést celkové vypořádání z neplatné smlouvy. Z tohoto ustanovení vyplývá pouze to, že podle současné právní úpravy nemusí žalobce v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 1915 s.). Obdobný závěr vyplývá také z důvodové zprávy k ust. § 2993 o.z. 32. Lze dále odkázat na odbornou komentářovou literaturu (srov. Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014), dle níž lze akceptovat výklad ust. § 2993 věta druhá o.z. (který podle právního názoru odvolacího soudu, odpovídá spravedlivému uspořádání poměrů účastníků), že pro případy, v nichž proti sobě stojí dvě peněžité povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, nezakládá poskytnutí protiplnění obohaceným vzájemnou restituční povinnost ochuzeného, nýbrž snižuje rozsah prospěchu obohaceného. V souladu s touto koncepcí se sféra obohaceného bez spravedlivého důvodu zvýšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Vzhledem k tomu, že vymezení rozsahu bezdůvodného obohacení musí předcházet úvaze o způsobu jeho vypořádání, přičemž vyčíslení výsledného dopadu neplatné, zdánlivé, resp. zrušené smlouvy do majetkové sféry kontrahenta si žádá zohlednění jak vydaných, tak přijatých hodnot, lze dovodit, že smluvní strana neplatné smlouvy může požadovat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala, přičemž zohlednění oboustrannosti majetkového přesunu nebude ani nadále podmíněno vznesením námitky vzájemnosti, neboť jde o otázku kvantifikace prospěchu smluvních stran, nikoli specifického synallagmatického způsobu vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o.z. 33. S ohledem na shora uvedené proto postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II. a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, které okresní soud správně posuzoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. 34. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, žalobkyně by proto byla povinna nahradit její náklady, avšak podle obsahu spisu žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky v Brně. Pardubice 10. června 2021 Mgr. Lukáš Pácha předseda senátu