Číslo jednací: 27 Co 111/2021-96 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 72 668,84 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 1. 2021, č.j. 9 C 170/2020 –54, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku II a ve výroku III potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobci 46 420,98 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 26 247,02 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 72 668,84 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. V žalobě uvedl, že žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 51 000 Kč, které se žalovaný zavázal včetně úrokového navýšení žalobci vrátit ve stanovených splátkách. Žalovaný se ovšem dostal do prodlení, na svůj dluh uhradil toliko 17 222 Kč a žalobce proto poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnil. Tímto zesplatněním přirostly doposud nezaplacené úroky k nesplacené jistině úvěru. Po zesplatnění úvěru žalovaný na dluh uhradil částku 1 800 Kč a uvedené splátky byly žalobcem započteny na jistinu dluhu. Kromě dlužné jistiny se žalobce domáhá i sjednaných smluvních pokut. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 4. Okresní soud po provedeném dokazování, seznámení se s obsahem listin předkládaných žalobcem k prokázání jeho skutkových tvrzení, uzavřel, že žalobu lze považovat částečně za opodstatněnou. Okresní soud předně konstatoval, že po provedeném dokazování bylo prokázáno, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 51 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou jednotlivých splátek úvěru a přede dnem 22. 10. 2019 na svůj dluh uhradil toliko 17 222 Kč. Žalobce následně dluh zesplatnil a žalovaného vyzval k úhradě celkové dlužné částky. Po zesplatnění dluhu žalovaný uhradil dalších 1 800 Kč. 5. Po stránce právní okresní soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu ust. § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, dále jen o.z.), který vykazuje znaky spotřebitelského úvěru (viz zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). V posuzované věci je proto podle okresního soudu nutno vycházet nejen z příslušných ustanovení o.z. upravujících smlouvu o úvěru, ale je nutno přihlédnout i k ust. § 580 odst. 1, § 588 a ust. § 1802 o.z. a dále k ust. § 2 a § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 6. V kontextu shora uvedeného okresní soud předně posoudil výši mezi účastníky smluveného úvěru, který činil 83,83 % ročně s tím, že ačkoliv reálná výše úroků činí toliko 62,46 % ročně, nic to nemění na tom, že i takovou výši úrokové sazby lze podle okresního soudu hodnotit jako zjevně rozpornou s dobrými mravy. Z ustálené judikatury lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Současně je nutné zohlednit okolnosti daného případu. Okresní soud poznamenal, že žalovaný získal finanční prostředky prakticky ihned bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti, což pro něho nepochybně znamenalo snazší a rychlejší přístup k nutným finančním prostředkům. S tím pochopitelně souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu a bylo by tak lze odůvodnit i sjednání vyšší úrokové sazby, avšak nikoliv ve výši tak excesivní, jaká byla v dané věci. Žalobce ze své pozice poskytovatele úvěru v podstatě žalovanému vnutil úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšovala sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Žalovaný neměl žádnou reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek a za této situace se sjednání smluvního úroku v uvedené výši zcela zjevně příčí dobrým mravům a je proto neplatné ve smyslu ust. § 580 o.z., k čemuž je soud povinen přihlédnout z úřední činnosti. Protože okresní soud posoudil ujednání o výši zápůjční úrokové sazby jako absolutně neplatné, nahlédl na věc optikou ust. § 1802 o.z. a uzavřel, že žalovanému vznikla podpisem smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobci úrok dle průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v době uzavření předmětné smlouvy mezi účastníky. Tato sazba činila v lednu 2019 9,81 % ročně a právě úroky v této výši je proto žalovaný povinen žalobci zaplatit. Při úrokové sazbě 9,81 % ročně z poskytnuté jistiny úvěru by za dobu ode dne následujícího po dni poskytnutí peněžních prostředků žalovanému do dne zesplatnění úvěru, při zohlednění úhrad provedených žalovaným před zesplatněním úvěru, činila dlužná jistina úvěru ke dni zesplatnění 36 453,33 Kč, úroky přirostlé ke dni zesplatnění pak 391,57 Kč Tyto částky v souhrnné výši 36 844,90 Kč tak tvořily tzv. novou jistinu úvěru. Po zesplatnění žalovaný zaplatil žalobci dalších 1 800 Kč a tyto úhrady soud započetl na novou jistinu úvěru, která tak činí 35 044,90 Kč. Za oprávněný nárok žalobce okresní soud shledal požadavek na zaplacení smluvních pokut za prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek úvěru po 499 Kč a na náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením žalovaného se zaplacením stejných splátek po 200 Kč. Žalobci dále vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, kterou je však nutno stanovit z nové jistiny úvěru 36 844,90 Kč. Žalobce smluvní pokutu nárokoval za období od 24. 10. 2019 do 27. 7. 2020 a při zohlednění dvou úhrad provedených žalovaným po zesplatnění úvěru by smluvní pokuta za uvedené období činila 9 978,08 Kč. 7. Okresní soud tak uzavřel, že žalovaný aktuálně dluží žalobci jistinu úvěru 35 044,90 Kč, smluvní pokuty v souhrnné výši 998 Kč, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného v souhrnné výši 400 Kč a smluvní pokutu 9 978,08 Kč, celkem tedy 46 420,98 Kč. Ohledně této částky proto okresní soud žalobě vyhověl a žalobci přiznal i úrok ve 9,81 % ročně, když současně v souladu se žalobním petitem zastropoval výši běžícího úvěru částkou 200 664 Kč. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu zamítl a s ohledem na prakticky totožný úspěch účastníků v řízení žádnému z nich ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 8. Proti rozsudku, a to pouze do části výroku II. a závislého nákladového výroku III., podal včas odvolání žalobce. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. rozsudku žalobce podal toliko v rozsahu, ve kterém okresní soud nepřiznal žalobci částku 1 943,48 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částek specifikovaných v podaném odvolání a dále co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 50 092,24 Kč a částkou odpovídající přiznané jistině ve výši 35 044,90 Kč, tedy ohledně částky ve výši 15 047,34 Kč se zákonným úrokem ve výši 10 % ročně od 24. 10. 2019 do zaplacení. Okresnímu soudu vytýkal nesprávné posouzení platnosti ujednání úroku za poskytnutí úvěru, který podle žalobce byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho nepřiznat v plné výši. Žalobce zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře poskytovatelů úvěru a obdobných finančních produktů je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Podle žalobce nelze uzavřít, že sazba 62,46 % ročně by měla být nepřiměřenou, a to ani se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu ČR. V nebankovním sektoru je obvyklé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí, než jak je patrné kupříkladu z databáze ARAD, přičemž lze současně předpokládat, že dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je třeba vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda a též předpokladem opatrnosti v právním styku. Žalovaný byl seznámen s konkrétní výší úroku, a to nejen v předsmluvním formuláři, ale i ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru. Výše úrokové sazby mu byla zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřel. Ostatně pakliže okresní soud dospěl k závěru, že úrok je nepřiměřený, měl při aplikaci ust. § 577 o.z. přiznat žalobci takovou výši úroku, která by odpovídala spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Okresní soud však vycházel z průměru sazby databáze ARAD, které jsou podle přesvědčení žalobce nižší, než je skutečná úroková míra u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných bankami. Žalovaný konečně v souladu se zásadou autonomie vůle uzavřel se žalobcem předmětnou smlouvu za podmínek v ní uvedených, ačkoliv pokud by nesouhlasil s jednotlivými ujednáními, mohl se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádá jinou osobu. Ochranu spotřebitele nelze podle žalobce pojímat jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Žalobce konečně v rámci svého odvolání nežádá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale domáhá se toliko úroku ve výši 20 % ročně z dlužné částky. Navrhl proto, aby odvolací soud návrhu žalobce na změnu rozsudku okresního soudu vyhověl. 9. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 10. Odvolací soud předně zopakoval dokazování (§ 213 a 213a o.s.ř.) žalobcem vyhotoveným formulářem hodnocení klienta, dále prohlášením klientů (informací pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru), oznámením České správy sociálního zabezpečení o výši starobního důchodu žalovaného a výpisem z registru SOLUS ohledně žalovaného. 11. Z hodnocení klienta učiněného dne 23. 1. 2019 odvolací soud mimo jiné zjistil parametry poskytnutého úvěru i skutečnost, že žalovaný má se žalobcem uzavřenou ještě další úvěrovou smlouvu. Pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného činí 10 437 Kč a jde o starobní důchod. Jako výdaje žalovaného byly započítány životní minimum v částce 3 410 Kč, splátky [právnická osoba], v částce 2 499 Kč a bydlení, tedy nájemné a inkaso v částce 1 200 Kč Celkem jde o výdaje 7 109 Kč s rezervou 500 Kč a jako volné zdroje byla v hodnocení uvedena částka 2 828 Kč. Poskytnutý úvěr měl žalovaný splácet v měsíčních splátkách po 2 787 Kč. Z hodnocení vyplynulo, že žalovaný je ženatý, s manželkou nežije ve společné domácnosti, není zřejmé, kde bydlí a kromě popsaných výdajů se veškeré v úvahu přicházející výdaje žalovaného pohybují v nulové výši. 12. Z prohlášení klientů, v rámci něhož jsou zájemci o úvěr poskytnuty informace zprostředkovatelem úvěru, žalovaný podpisem předmětného formuláře dne 23. 1. 2019 mimo jiné prohlásil a potvrdil, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoliv třetí osobě či státu, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku. Údaje, které poskytl, jsou pravdivé a úplné a smlouvu neuzavírá v tísni, stavu nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení a je schopen úvěr řádně a včas splácet. 13. Z oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 12. 2018 bylo zjištěno, že od ledna 2019 činí výměra starobního důchodu žalovaného 10 437 Kč. 14. Z lustrace v registru SOLUS bylo ohledně žalovaného zjištěno, že v registru SOLUS nemá žádný záznam. 15. Po takto částečně zopakovaném dokazování byl zástupci žalobce zpřístupněn předběžný právní názor odvolacího soudu stran řádného zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet a zástupce žalobce byl současně poučen, že z dokazování provedeného v řízení před okresním soudem ani po zopakování dokazování soudem odvolacím, nelze uzavřít, že žalobce dostatečně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet tak, jak poskytovateli spotřebitelského úvěru ukládá ust. § 84 a následujících zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů (zákon o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú.). Zástupce žalobce byl poučen, že k této skutečnosti je soud nucen přihlédnout z úřední povinnosti. Současně byl zástupce žalobce dle ust. § 118a o.s.ř. vyzván, aby svá tvrzení o dostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného doplnil a označil důkazy prokazující tvrzení žalobce. Dále byl poučen, že nebude-li tvrzení žalobce řádně doplněno a následně prokázáno, může mít tato skutečnost za následek posouzení smlouvy o úvěru jako neplatné. 16. Zástupce žalobce po poučení soudu uvedl, že poučení rozumí, je si vědom důsledků, které pro žalobce mohou plynout v případě nedoplnění tvrzení či jejich neprokázání. Žalobce však jinými doklady k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. 17. Okresní soud následně přezkoumal v mezích podaného odvolání rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze považovat za důvodné. 18. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 19. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 20. Podle ust. § 86 odst. 2 z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacený výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 21. Podle ust. § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v 3 leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 22. Podle ust. § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 23. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v dané věci plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele. 24. K uvedenému je nutno dále doplnit, že ust. § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v 3 leté promlčecí době. 25. Ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru pak ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, příp. je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, příp. domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky). 26. V poměrech posuzované věci je zjevné, že žalovaný měl poskytnutý úvěr 51 000 Kč (včetně úrokového navýšení šlo o částku 167 220 Kč) splácet v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 2 787 Kč, to za situace, kdy žalobci splácel již splátku v částce 2 499 Kč a jediným příjmem žalovaného byl starobní důchod ve výši 10 437 Kč. Splátky úvěrů poskytnutých žalobcem tak lehce přesahovaly polovinu všech měsíčních čistých příjmů žalovaného. Za této situace bylo nepochybně povinností žalobce pečlivě prověřit nejen příjmy žalovaného, ale současně i jeho nezbytné výdaje včetně zůstatku dříve převzatých závazků či celkové majetkové situace žalovaného. Podle přesvědčení odvolacího soudu poskytnutá výše úvěru i výše splátek s přihlédnutím k deklarovaným příjmům žalovaného vyžadují důsledné odborné posouzení finančních a majetkových poměrů žalovaného i potřebnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. Žalobce se ovšem spokojil toliko s potvrzením o výši starobního důchodu, tím, že žalovaný podepsal informace pro klienty a v registru SOLUS nebyly uvedeny žádné dlužné částky po splatnosti a ani dlužné splátky. Hodnocení příjmových možností žalovaného, stejně tak jeho očekávatelných pravidelných výdajů, podle přesvědčení odvolacího soudu proběhlo zcela formálně a nedostatečně a žalobce se v podstatě spokojil s tím, že na úhradu výživy a běžných nezbytných základních životních potřeb žalovanému postačuje životní minimum v částce 3 410 Kč. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného proto ze strany žalobce proběhlo víceméně formálně bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobce zjevně nedostatečně zjišťoval a vyhodnotil výdaje žalovaného vynakládané na výživu a zabezpečení dalších životních potřeb, a to obzvláště za situace, kdy se jednalo o úvěr se splatností na pět let (60 měsíců). 27. Důsledkem této skutečnosti, kterou však okresní soud řádně nevyhodnotil, je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobce má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru spolu se zákonnými úroky z prodlení. 28. Okresní soud z důvodů, které vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí, žalobci přiznal ve výroku I. částky jdoucí nad rámec shora rozvedených úvah, avšak s ohledem na skutečnost, že výrok I. rozsudku nebyl ze strany účastníků řízení napaden, nebylo lze přistoupit ke korekci žalobci přiznané částky. 29. V odvoláním napadené části výroku II., jíž okresní soud žalobu zamítl, lze tak rozhodnutí okresního soudu považovat za věcně správné, ačkoliv o zamítnutí v žalobě uplatněného nároku okresní soud rozhodl na základě jiného právního názoru. 30. Odvolací soud proto v odvoláním dotčené části výroku II. rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), a to včetně správného nákladového výroku (sub III). 31. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalovanému, jak plyne z obsahu spisu, žádné náklady v průběhu odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku prostřednictvím okresního soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně jako soudu dovolacímu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.s.ř.). Pardubice 23. června 2021 JUDr. Jaroslav Chmelík Ph.D. předseda senátu