Číslo jednací: 27 Co 226/2021-102 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 15.445,19 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 4. 2021, č. j. 4 C 330/2020-23, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 3 811,97 Kč s příslušenstvím, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 3 811,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 16. 8. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývající části výroku II se rozsudek okresního soudu potvrzuje. II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem 342,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5 085,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 16. 8. 2018 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení dalších 10 360,16 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vyložil, že žalobce se domáhal po žalované zaplacení uvedené částky s tvrzením, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovanou došlo dne 15. 6. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru. Pohledávka z předmětné smlouvy byla posléze postoupena na žalobce. Věřitel se ve smlouvě zavázal poskytnout žalované hotovostní úvěr ve výši 9 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit úvěr spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek. Celkem měla žalovaná úvěr zaplatit po 14 hotovostních splátkách. Podmínky smlouvy však žalovaná nedodržovala, ocitla se v prodlení, žalobci nadále dluží částku 8 897 Kč, smluvní úroky, úrok z prodlení a smluvní pokutu dle příslušných ustanovení smlouvy. 3. Okresní soud z předložených listinných důkazů vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, která je smlouvou formulářovou, psanou drobným písmem, má jít o smlouvu o úvěru dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů (o spotřebitelském úvěru, dále„ z. s. ú.“). Podle okresního soudu je uzavřenou smlouvu nutno považovat za právní jednání lichevní povahy. Právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 9 000 Kč, přičemž během 14 měsíců měla žalovaná vrátit celkem 16 366 Kč. Jedná se tak o zjevný nepoměr plnění zcela přesahující běžnou úrokovou míru, když v dané věci jde o úrok přes 70 % ročně. Uzavřenou smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za absolutně neplatnou dle ust. § 580 odst. 1 o. z. Vztah mezi účastníky je proto třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tedy dle ust. § 2991 a násl. o. z. Jde tedy o plnění bez právního důvodu a povinností žalované je vrátit peněžní prostředky, které od právního předchůdce žalobce obdržela a dále zákonné úroky z prodlení dle ust. § 1970 o. z. Podle okresního soudu z tvrzení žalobce vyplývá, že jistina dluhu činí 5 085,03 Kč, což je zřejmé ze skutečnosti, že žalobce požaduje zákonný úrok z dlužné jistiny, kterou vyčíslil právě částkou 5 085,03 Kč. Na zaplacení uvedené částky včetně zákonného úroku z prodlení má žalobce nárok. Okresní soud proto v uvedeném rozsahu žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť převážně úspěšné žalované žádné náklady v průběhu řízení nevznikly. 4. Proti rozsudku, a to pouze do výroku II., podal včas odvolání žalobce. Posouzení uzavřené úvěrové smlouvy okresním soudem jako lichevní neshledával správným, neboť pro případné naplnění znaku lichvy je nezbytné, aby takovou skutečnost tvrdila žalovaná, případně by uvedená skutečnost nějakým jiným procesně přípustným způsobem musela vyjít v řízení najevo. To se ovšem v posuzované věci podle žalobce nestalo. Okresní soud nemůže dotvářet skutkový stav potřebný pro rozhodnutí věci úvahami, které nemají v procesně relevantních tvrzeních účastníků řízení žádnou oporu. Nadto vyhodnotil-li okresní soud výši úroků jako jsoucí v rozporu s dobrými mravy, tak měl toto případně neplatné a od ostatního obsahu posuzované smlouvy oddělitelné ujednání nahradit určením úroků ve výši odpovídající ust. § 1802 o. z. a zavázat žalovanou k úhradě úroků v míře obvyklé, tedy takové, kterou poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Ve zbývající části uplatněných nároků pak bylo namístě žalobě vyhovět. Žalobce na podporu svého tvrzení odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která žalobcem zmíněnému postupu nasvědčují. Podle žalobce tedy platí, že soud je povinen v případě zjištění zjevné nepřiměřenosti sjednaných úroků za poskytnutí úvěru postupovat dle ust. § 577 o. z. a dlužníka zavázat k úhradě úroku ve výši určené dle § 1802 o. z. Podle žalobce obdobným způsobem ostatně rozhodují i soudy nižších stupňů, kupříkladu Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Plzni a další. 5. Žalobce dále konstatoval, že nesprávnost závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku má v posuzované věci za následek též nesprávnost posouzení dalších smluvních nároků, resp. smluvních ujednání jako je splatnost poskytnutého úvěru i nároku na zaplacení sjednané a v zákonné výši uplatňované smluvní pokuty. Okresní soud se dále mýlí ve svém skutkovém závěru, že žalovaná uhradila částku 3 914,97 Kč. Žalovaná totiž na svůj dluh ve skutečnosti neuhradila ničeho. Žalovaná netvrdila a pochopitelně tedy ani neprokazovala, že by na poskytnutý úvěr cokoli zaplatila. V posuzované věci navíc byl mezi úvěrujícím a úvěrovaným sjednán hotovostní výběr splátek, avšak inkaso dohodnutých splátek úvěru nebylo úspěšné. Žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, jaké hotovostní úhrady či bezhotovostní platby žalovaná měla uskutečnit ve prospěch žalobce, nejsou k dispozici. Úvahy soudu prvního stupně o provedených úhradách ze strany žalované, a to pouze na základě údajů uvedených v přehledu postupovaných pohledávek, ze kterých zřejmě soud vycházel ve svých závěrech o výši dlužné, resp. postupované jistiny, naprosto nemají oporu v procesně relevantních tvrzeních účastníků řízení. Ze žádného tvrzení účastníků, natož k takovému tvrzení provedeného důkazu, neplyne skutkový závěr o zaplacení jakékoliv částky žalovanou ve prospěch žalobce a úvaha okresního soudu o úhradě částky 3 914,97 Kč zůstává zcela nepodložená a neodůvodněná. Okresní soud nevzal v úvahu, že žalobce jako věřitel může u soudu vymáhat celou pohledávku nebo pouze její část, a to zcela dle svého uvážení. Jde o právo věřitele, jenž nemusí své stanovisko nijak speciálně vysvětlovat ani zdůvodňovat. Žalobce má tak nepochybně právo v soudním řízení uplatnit peněžitý nárok ve výši podle svého vlastního uvážení. Z pouhé skutečnosti, že věřitel uplatnil v občanském soudním řízení méně, než kolik by podle uzavřené smlouvy vůči dlužníkovi uplatnit mohl, nelze jakkoli dovozovat, že v rozsahu, v němž věřitel svůj nárok vůči dlužníkovi u soudu (dosud) nevznesl, se jedná o nárok, který neexistuje, resp. o nárok, který již dříve zanikl. Žalobce tíží břemeno tvrzení pouze v tom rozsahu, že se žalovanou jako dlužníkem uzavřel smlouvu o úvěru a že na základě této smlouvy o úvěru byly poskytnuty finanční prostředky a že dlužník (žalovaná) dluh řádně nehradil. Nic dalšího věřitel v řízení tvrdit ani prokazovat nemusí. Zejména pak není povinen tvrdit a dokládat realizaci plateb ze strany dlužníka apod. Tato povinnost naopak v rámci obrany tíží dlužníka a je na něm, aby prokazoval, že pohledávka byla uhrazena a v jakém rozsahu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, žalobě vyhověl ve zbývající části a ohledně smluvních úroků v rozsahu, v jakém tyto úroky budou shledány odvolacím soudem jako přiměřené, a stejně tak by mělo být žalobě vyhověno i ohledně zbývající dlužné jistiny, úroků z prodlení a řádně smluvně sjednaných smluvních pokut. 6. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila. 7. Odvolací soud nařídil jednání na den 3. 11. 2021 a současně zástupce žalobce vyzval, aby soudu předložil veškeré listiny a doklady prokazující, že právní předchůdce žalobce před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalované dostatečně a v souladu s ustálenou judikaturou zkoumal schopnost žalované úvěr splatit. 8. Žalobce se z nařízeného jednání omluvil, požádal o rozhodnutí věci bez své účasti a současně vyjádřil přesvědčení, že otázka posuzování úvěruschopnosti a jejich právních důsledků není a nemůže být předmětem odvolacího přezkumu. Žalobce se nedomáhá přezkoumání závěru soudu prvního stupně ve věci posuzování úvěruschopnosti žalované, neboť okresní soud otázku posuzování úvěruschopnosti žalované neřešil a právní posouzení věci okresním soudem je z tohoto důvodu neúplné, a proto nesprávné. Již jen z tohoto důvodu nemůže odvoláním napadený výrok II rozsudku okresního soudu obstát. Právní posouzení procesu úvěruschopnosti nemůže originálně provádět až odvolací soud, neboť by tím došlo k porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení. V odvolacím řízení nelze přezkoumávat neexistující právní závěr okresního soudu. Žalobce přesto uvedl, že úvěruschopnost žalované byla původním věřitelem náležitě ověřena rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků v tom smyslu, zda žalovaná není aktuálně po splatnosti s úhradou závazků, to vše s negativním výsledkem. Současně bylo ověřeno, že žadatelka o půjčku nežádá o povolení oddlužení a nečelí insolvenčnímu návrhu. Písemný výstup, jenž přehledně zachycuje výsledky vyhodnocení úvěruschopnosti žadatelky o úvěr, byl ostatně přiložen již k žalobě. Poskytovatel úvěru si navíc vyžádal relevantní informace a podklady přímo od žalované, posoudil a ověřil její příjmy a s ohledem na zjištěnou volnou výši finančních zdrojů (2 100 Kč/měsíčn) a s ohledem na výsledek úvěrového scoringu bylo lze žalované poskytnout spotřebitelský úvěru s měsíční splátkou uvedenou v úvěrové smlouvě (1 169 Kč/měsíčn). V době poskytnutí úvěru tedy nic nenasvědčovalo tomu, že by ze strany žalované mohlo dojít k nesplácení úvěru. Ohledně poměrů žalované bylo dále zjištěno, že je svobodná, bezdětná, má základní vzdělání, nemá žádnou vyživovací povinnost, chodí do zaměstnání, pobírá mzdu, bydlí u rodičů a je zřejmé, že žalovaná disponovala každý měsíc vyšší volnou částkou. Byla tak důvodně shledána způsobilou získat od právního předchůdce žalobce hotovostní úvěr. Žalobce proto s odkazem na svá dosavadní vyjádření konstatoval, že tím, kdo porušil své závazky plynoucí z právního vztahu, je výlučně žalovaná, která po celou dobu řízení zůstala pasivní, rezignovala na svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní a neprokázala, že by jakoukoli částku žalobci zaplatila. Podle žalobce je proto namístě žalobě vyhovět minimálně způsobem, jaký žalobce navrhl v odvolání. 9. Protože ani žalovaná se k jednání odvolacího soudu nedostavila, postupoval krajský soud v odvolacím řízení dle ust. § 211 a § 101 odst. 3 o. s. ř., věc projednal v nepřítomnosti účastníků, přičemž při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu a z dosud provedených důkazů. Odvolací soud současně ve smyslu ust. § 213 a § 213a o. s. ř. dokazování zopakoval obsahem mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce uzavřené smlouvy o úvěru, žádostí o úvěr a formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. 10. Ze smlouvy o úvěru [číslo] odvolací soud mimo jiné zjistil, že věřitel [anonymizována tři slova], a.s, se zavázal poskytnout dlužníkovi (žalovaná) peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli úrok v celkové výši 866 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 650 Kč a za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti dlužníka poplatek ve výši 2 250 Kč, celkem tedy 16 366 Kč, s tím, že celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 7 366 Kč. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců a dlužná částka měla být zaplacena po 14 měsíčních splátkách ve výši 1 169 Kč Smluvní ustanovení jsou členěna do mnoha nečíslovaných odstavců, psána nepřehledným malým písmem. Žalovaná svým podpisem pod smluvními ujednáními mimo jiné potvrdila, že v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy obdržela návrh smluvních podmínek, které jsou obsahem smlouvy, a to v podobě návrhu textu smlouvy a potvrdila, že si před podepsáním smlouvy přečetla všechny podmínky smlouvy, porozuměla všem ustanovením a smlouva představuje její svobodnou vůli a nebyla uzavřena v tísni. Smlouva je zjevně vyhotovena formulářově bez možnosti jakéhokoliv zásahu spotřebitele do smluvních ujednání. 11. Ze žádosti o úvěr odvolací soud mimo jiné zjistil, že žalovaná žádá o úvěr 9 000 Kč splatný po 14 měsíčních splátkách ve výši 1 169 Kč. Žalovaná uvedla, že bydlí se svojí babičkou v [obec], že je na mateřské/rodičovské dovolené, svůj příjem měla doložit výplatními páskami a v kolonce měsíční příjmy uvedla částku 8 100 Kč, jako měsíční výdaje uvedla 6 000 Kč a použitelný měsíční příjem měl činit 2 100 Kč. V kolonce vlastnictví nemovitosti žalovaná uvedla bydlení u rodičů, jako rodinný stav svobodná s jednou vyživovací povinností, bez bankovního účtu a s dokončeným základním vzděláním. 12. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru odvolací soud zjistil, že žalovaná žádala o spotřebitelský úvěr ve výši 9 000 Kč, přičemž doba trvání úvěru měla činit 14 měsíců, když v každém jednotlivém měsíci mělo být na úhradu poskytnutého úvěru žalovanou hrazeno 1 169 Kč. Celková částka žalovanou uhrazená měla dosáhnout 16 366 Kč, šlo o spotřebitelský úvěr s úrokovou sazbou 15 % ročně, přičemž RPSN úvěru při uvedené výši a době splácení činila 252,65 %. Jako související náklady byly uvedeny úhrada za poskytnutí úvěru 3 600 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru 650 Kč a inkasní poplatek 2 250 Kč. 13. Po takto zopakovaném dokazování odvolací soud uzavřel, že odvolání žalobce lze považovat za opodstatněné toliko částečně. 14. Odvolací soud považuje předně za vhodné poznamenat, že neshledává procesně správným postup okresního soudu, který o v žalobě uplatněném nároku rozhodl s výslovným souhlasem žalobce a předpokládaným (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) souhlasem žalované bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.). Z ustálených závěrů soudní praxe plyne, že k projednání věci samé není třeba ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. nařídit jednání jen jestliže účastníci prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě nelze postupovat podle ust. § 115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Ukáže-li se totiž, že účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení (nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně) nebo povinnost důkazní (nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné), je soud povinen takového účastníka poučit dle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a bez nařízení jednání nemůže tuto poučovací povinnost plnit (srov. např. rozsudky NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 či 25 Cdo 773/2006 a obdobně např. III. ÚS 2440/19). 15. V posuzované věci okresní soud přes tvrzení žalobce, že žalovaná dosud žalobci neuhradila jistinu v částce 8 897 Kč, dovodil ze skutečnosti, že žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení toliko z částky 5 085,03 Kč, že zbývající část jistiny ve výši 3 811,97 Kč již byla zaplacena, a proto žalobu ve zbývající části (i ohledně zbývající části jistiny) zamítl. Pakliže okresní soud měl pochybnosti o tom, jaká částka byla ve skutečnosti žalovanou zaplacena, případně o tvrzení žalobce, že žalovaná nadále dluží mimo jiné zůstatek jistiny 8 897 Kč, bylo jeho povinností žalobce vyzvat k doplnění tvrzení, případně označení důkazů, která by tato doplňující tvrzení prokazovala. V opačném případě nebylo namístě rozhodnout ve věci bez nařízení jednání a již sama tato skutečnost by postačovala ke zrušení rozsudku okresního soudu. Odvolací soud však tento eventuální postup vyhodnotil v poměrech posuzované věci jako přílišný formalismus, proto k projednání věci nařídil odvolací jednání, čímž současně zhojil nesprávnost procesního postupu okresního soudu. 16. Pokud pak jde o věc samu, odvolací soud v zásadě sdílí skutkové i právní závěry okresního soudu v tom směru, že právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru dle příslušných ustanovení občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované hotovostní úvěr ve výši 9 000 Kč a že na okolnosti, za nichž byla smlouvy uzavřena, je nutno nahlédnout i optikou ust. § 580 odst. 1 o. z. (resp. i ust. § 1802 a § 1803 o. z.). 17. Povinností okresního pak za této situace bylo posoudit nejen to, zda nejde o právní jednání lichevní povahy, jak okresní soud správně učinil, ale mimo jiné se měl zabývat i tím, zda právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru žalované dostatečně zkoumal schopnost žalované úvěr splatit. 18. Odvolací soud si je vědom odvolacích výhrad žalobce a nepřehlédl námitky žalobce v tom směru, že není namístě, aby odvolací soud (za situace, kdy soud prvního stupně tuto skutečnost pominul), zkoumal v odvolacím řízení, zda byla dostatečně právním předchůdcem žalobce zkoumána úvěruschopnost žalované, nadto za situace, kdy žalovaná byla po celou dobu řízení před soudy obou stupňů pasivní a žádnou námitku v tomto směru nevznášela. Odvolací soud považuje v tomto směru za vhodné poukázat na většinový postup soudní praxe, který takové zkoumání řádného posouzení úvěruschopnosti bez námitky dlužníka v řízení připouští. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v dané věci plyne i z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele 19. Současně lze poukázat i na nedávný rozsudek Soudního dvora EU (dále jen SDEU) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR – finance, který mimo jiné ve svém rozhodnutí uvedl, že,,články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle odvolacího soudu z uvedeného rozhodnutí jednoznačně plyne povinnost soudu zabývat se ex offo, a to i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel posoudil náležitě (slovy zákona) ,,na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“ úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tedy (absolutní) neplatnost smlouvy. 20. K žalobcem namítanému porušení dvouinstančnosti řízení při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet prvně odvolacím soudem lze poznamenat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002, odst. 43). 21. Žalobce přestože odmítal možnost odvolacího soudu přezkoumat v průběhu odvolacího řízení, zda byla právním předchůdcem dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované, poskytl ve svém vyjádření na výzvu odvolacího soudu podrobnou argumentaci na podporu svého tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně přezkoumána. Ohledně žalované pak žalobce tvrdil, že stran poměrů žalované bylo poskytovatelem úvěru zjištěno, že je svobodná, bezdětná, má základní vyživovací povinnost, chodí do zaměstnání, kde pobírá mzdu a bydlí u rodičů, kde má dlouhodobě zajištěné bydlení a stravu za symbolický finanční příspěvek. Ze shora rozvedených skutkových zjištění odvolacího soudu však plyne, že v žádosti o úvěr, v rámci níž byly prověřovány poměry žalované, žalovaná sice uvedla, že dosahuje příjmu 8 100 Kč a její výdaje činí cca 6 000 Kč měsíčně a disponuje tak použitelnou částkou 2 100 Kč měsíčně, avšak žalovaná současně uvedla, že ve společné domácnosti bydlí se svojí babičkou a ačkoli je svobodná, má jednu vyživovací povinnost a pobírá mateřské dávky či rodičovský příspěvek, což bylo v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované obchodním zástupcem právního předchůdce žalobce ověřeno. Již z uvedeného rozporu tvrzení žalobce s jím předloženými listinnými důkazy plyne, že zkoumání poměrů žalované bylo zjevně formální a nedostatečné, neboť dle ustálených závěrů soudní praxe není možné vycházet při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, ale je nutné vyžadovat potvrzení zaměstnavatele dlužníka o výši jeho mzdy či jakýchkoliv jiných příjmů, využívat veřejně dostupné informace o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými a netoliko tvrzenými informacemi o jeho příjmech, výdajích a sociálních poměrech. 22. V poměrech posuzované věci je zjevné, že žalovaná měla poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 169 Kč, to za situace, kdy jediný příjem žalované nebyl nikterak osvětlen. Ze žádosti o úvěr je patrné pouze tolik, že šlo o částku ve výši zřejmě 8 100 Kč, výdaje žalované činily 6 000 Kč a použitelná měsíční částka měla tak u žalované dosahovat 2 100 Kč. Splátka úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobce tak žalované ponechávala měsíční„ rezervu“ na nečekané výdaje jakéhokoliv charakteru toliko ve výši 931 Kč. Za této situace bylo nepochybně povinností právního předchůdce žalobce pečlivě prověřit nejen příjmy žalované, o nichž ostatně není postaveno na jisto, z čeho sestávají (jaký je právní důvod plnění), ale současně i veškeré její nezbytné výdaje, s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná pečovala o nezletilé dítě. Podle přesvědčení odvolacího soudu poskytnutá výše úvěru i výše splátek s přihlédnutím k deklarovaným příjmům žalovaného vyžadují důsledné odborné posouzení finančních a majetkových poměrů žalované i potřebnou míru obezřetnosti na straně poskytovatele úvěru. Právní předchůdce žalobce se ovšem spokojil toliko se shora popsanými smluvními dokumenty a tím, že byly žalovanou podepsány. Hodnocení příjmových možností žalované, stejně tak jejích očekávatelných pravidelných výdajů, podle přesvědčení odvolacího soudu proběhlo zcela formálně a nedostatečně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Právní předchůdce žalobce zjevně nedostatečně zjišťoval a vyhodnotil výdaje žalované vynakládané na výživu a zabezpečení dalších životních potřeb a potřeb nezletilého dítěte žalované. 23. Uvedené skutečnosti proto nutně rezultují v závěr, že neprověřil-li právní předchůdce žalobce dostatečně možnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet (a to bez ohledu na výši poskytnutého úvěru), případně poskytl-li žalované úvěr i přes svá negativní zjištění, je uzavřená úvěrová smlouva neplatná (k tomu srov. § 86 a § 87 z. s. ú.), vztahy mezi účastníky je tak nutno vypořádat dle zásad o bezdůvodném obohacení, jak jinak (byť na základě jiné úvahy) správně poznamenává okresní soud. Na správnosti tohoto závěru nemohou ničeho změnit jinak přiléhavé odvolací výhrady žalobce v tom směru, že sama nepřiměřená výše smluvních úroků by mohla představovat toliko nezákonné určení množstevního rozsahu, které samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje (viz ust. § 574, § 576 a § 577 o. z.), a to i s přihlédnutím k zásadě autonomie smluvní vůle favorizované soukromým právem. K tomuto závěru se ostatně kloní i judikatura Nejvyššího soudu, na niž žalobce přiléhavě odkazuje. 24. Na základě skutkových tvrzení žalobce a dokazování provedeného před soudy obou stupňů lze spolehlivě uzavřít, že žalovaná dosud žalobci neuhradila částku 8 897 Kč, přičemž okresní soud ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 085,03 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení a žalobci tudíž náleží další neuhrazené 3 811,97 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z uvedené částky od 16. 8. 2018 do zaplacení. 25. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v části výroku II., jíž byla ohledně této částky zamítnuta, změnil (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbývající části výroku II. rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 26. O nákladech řízení, a to s ohledem na dílčí změnu rozsudku okresního soudu, krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. a v řízení před okresním soudem převážně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči převážně neúspěšné žalované. Žalobce se domáhal zaplacení částky 15 445,19 Kč, přičemž žalobě bylo vyhověno co do částky 8 897 Kč (57,6 % v žalobě uplatněného nároku) a zamítnuta byla co do částky 6 548,19 Kč (co do 42,4 % nároku). Odečtením neúspěchu žalobce v řízení od jeho úspěchu je pak patrné, že žalobci náleží celkem 15,2 % účelně vynaložených nákladů, které žalobci v průběhu řízení před okresním soudem vznikly. Žalobce v řízení před okresním soudem učinil tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby a výzva k plnění) po 300 Kč (§ 14b odst. 1 písm. c/ bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), s nimiž se pojí tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč (§ 14 bod 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.), když k uvedeným částkám je nutno připočíst i 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč Celkem tak náklady řízení na straně žalobce dosáhly 2.552 Kč, přičemž 15,2 % z této částky činí 342,30 Kč. 27. Odvolací soud tudíž rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v uvedené výši do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). 28. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť v odvolacím řízení převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o. s. ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává u Okresního soudu v Chrudimi O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud (§ 239 o.s.ř.). Pardubice 3. listopadu 2021 JUDr. Jaroslav Chmelík Ph.D. předseda senátu